Dějiny archeologie: Porovnání verzí

Otcem archeologického výzkumu byl [[William Cunnington]] (1754–1810). Okolo roku 1798 provedl vykopávky ve [[Wiltshire]].<ref>Everill, P. 2010. The Parkers of Heytesbury: Archaeological pioneers. Antiquaries Journal 90: 441–53</ref> Cunningtonovu práci financovala řada mecenášů, z nichž nejvýznamnějším byl [[Richard Colt Hoare]], který v roce 1785 po svém dědečkovi zdědil panství [[Stourhead]]. Hoare se začal zabývat antikvářstvím a v roce 1804 začal financova Cunningtonovy vykopávky. Popisy těchto výzkumných pracích Hoare v roce 1810 publikoval v knize nazvané ''Ancient History of Wiltshire''.

 

 

Jedním z hlavních úspěchů archeologie v 19. století byl rozvoj studia [[stratigrafie]]. Tato nová myšlenka o překrývajících se vrstvách, díky kterým je možné vysledovat časovou posloupnost byla převzata z [[Geologie|geologické]] a [[Paleontologie|paleontologické]] práce vědců jako byli [[William Smith (geolog)|William Smith]], [[James Hutton]] a [[Charles Lyell]]. Stratigrafická metoda byla nejdříve v archeologii aplikována na [[Pravěk|pravěkých]] lokalitách a lokalitách z doby bronzové. Ve druhé polovině 19. století začali archeologové jako [[Jacques Boucher de Crèvecœur de Perthes|Jacques Boucher de Perthes]] a [[Christian Jürgensen Thomsen]] dávat nalezené artefakty do chronologického pořadí.

První stratigrafické vykopávky, které měly značný ohlas u široké veřejnosti, proběhly v [[Hisarlik|Hisarliku]], na místě starověké [[Trója|Tróje]]. Ty provedly [[Heinrich Schliemann]], [[Frank Calvert]], [[Wilhelm Dörpfeld]] a [[Carl Blegen]] v 70. letech 19. století. Tito učenci rozlišili devět po sobě jdoucích měst, od pravěku po [[Helénismus|helénistické období]]. Jejich práce však byla kritizována jako poškozující a drsná. [[Kenneth W. Harl]] napsal, že Schliemannovy vykopávky byly prováděny tak drsnými metodami, že udělal pro Tróju to, co Řekové ve své době nedokázali, a to zničit a srovnat se zemí celé městské hradby.

 

| příjmení = MacGillivray

| jméno = J. A.

}}</ref> Vybombardovaná města poskytla náhled do vývoje evropských měst, jejichž minulost byla za normálních okolností pohřbena pod stojícími budovami.<ref>Hawkes, Jacquetta (1982). ''Mortimer Wheeler: Adventurer in Archaeology''. London: Weidenfeld and Nicolson. s. 192–194. {{ISBN|978-0-297-78056-4}}</ref> Městská archeologie vyžadovala nový přístup, protože staletí lidského osídlení vytvářela hluboké stratigrafické vrstvy.

 

 

Důležitým technologickým objevem v archeologii ve 20. století bylo zavedení [[Radiokarbonová metoda datování|radiokarbonové metody datování]]. Ta byla vypracována na základě teorie amerického vědce [[Willard Libby|Willarda Libbyho]] z roku 1949. Navzdory mnoha jejím omezením (ve srovnání s pozdějšími metodami je nepřesná, lze ji použít pouze na organický materiál, při kalibraci je závislá na datové sady a funguje pouze na pozůstatky staré maximálně 10 tisíc let) přinesla tato metoda revoluci v archeologickém porozumění minulosti. Díky ní bylo poprvé možné poměrně přesně datovat nálezy, jako například kosti. V některých případech vedla u úplnému přehodnocení významu starších nálezů. V roce 1989 dala [[katolická církev]] souhlas k použití této techniky na [[Turínské plátno]], které bylo následně datováno do středověku.<ref>{{Citace periodika

V archeologii se používá i [[geografický informační systém]] určený k zachycování, ukládání, manipulaci, analýze, správě a vizualizaci všech typů geoprostorových dat.

 

 

== Odkazy ==