Kníže: Porovnání verzí

V [[Ruské impérium|Ruském imperiu]] byl knížecí titul od starých dob uznáván příslušníkům dříve vládnoucích dynastií nejrůznějšího původu, ale i vyznání. Ruskou aristokratickou špičku tak spoluvytvářela mj. knížata odvozující původ od [[Rurikovci|Rurikovců]] (Obolenští, [[Georgij Lvov|Lvovové]], Vjazemští atd.), od [[Gediminas|Gediminovců]] (Galicinové, [[Czartoryští]], Sanguszkové, Dručtí-Lubečtí atd.), od německých panujících knížat, resp. vévodů ([[Dynastie Meklenburských|Meklenburští]], [[Leuchtenberkové|Leuchtenbergové/Romanovští]]), od [[Mongolská říše|tatarských chánů]] ([[Felix Felixovič Jusupov|Jusupovové]], [[Krymský chanát|Girejové]]), od gruzínských panujících dynastií ([[Bagrationové]], [[Samegrelo#Mingrelská knížata|Dadiani-Imeretinští]]), od jiných gruzínských knížecích rodů ([[Amilachvarovové|Amilakvarovové]], Abamelekové), od [[Byzantská říše|byzantských]] vzdorocísařů ([[Kantakuzenové]]), [[Čerkesové|čerkéských]] chánů (Kabardinští), [[Kalmykové|kalmyckých]] [[kagan]]ů ([[Dondukovové]]), [[Osťakové|osťackých]] náčelníků ([[Satygin-Kondijští]]), indických regionálních [[Rádža|rádžů]] ([[Vizápurští]]), či [[Evenkové|evenckých]] rodů ([[Gantimur|Gantimurovové]]) a rodů nejasného původu [[Mongolská říše|mongolského]] nebo sibiřsko-[[Evenkové|tunguzského]].<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Seznam ruských knížecích rodů na blogu Heirs of Europe|url=http://heirsofeurope.blogspot.cz/p/russian-princes.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-1-01}}</ref> Od dob [[Petr I. Veliký|Petra Velikého]] nastalo povyšování i knížat "nových", [[Dynastie|nedynastického]] původu. Prvním takto povýšeným knížetem byl roku [[1707]] [[Oleg Meňšikov|Oleg Menšikov]], který sám pocházel z rodiny nevolníka, následovaly např. rody [[Orlovové|Orlovů]], [[Platon Zubov|Zubovů]] nebo [[Potěmkinové|Potěmkinů]] či národnostně neruská knížata [[Michail Bogdanovič Barclay de Tolly|Barclay de Tolly]] nebo [[Lievenové|Lieven]]. V některých případech došlo i k ruskému uznání titulárních knížat [[Pruské království|pruských]] ([[Osten-Sacken]], [[Sayn-Wittgenstein-Saynové|Sayn-Wittgenstein-Sayn]]) nebo [[Toskánské velkovévodství|toskánských]] ([[Děmidov di San Donato]]). Poslední ruskou titulární kněžnou se stala v roce [[1915]] druhá a [[Morganatické manželství|morganatická]] manželka velkoknížete [[Pavel Alexandrovič|Pavla]], [[Olga Valerianovna Palejová|Olga Valerianovna Karnovičová]], která se stala kněžnou Palejovou.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Seznam ruských knížat na webu genealogy.euweb|url=http://genealogy.euweb.cz/titles/russprince.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-01}}</ref> Počet ruských knížat se rozrostl také po zřízení [[Kongresové Polsko|Polského kongresového království]], neboť tam, vedle množství usazených knížat "starého" dynastického původu, nová knížata povyšoval [[sejm]] a [[car]] je jen potvrzoval ([[Svjatopolkové-Mirští]]). Výjimečně car i jmenoval nové ([[Johana Grudzińská|Johana Grudzińska]], morganatická choť [[velkokníže]]te [[Konstantin Pavlovič Ruský|Konstantina]] se stala kněžnou [[łowicz]]skou). Ve [[Finské velkoknížectví|Finsku]], které stejně jako Polsko mělo vlastní šlechtickou obec, oddělenou od ruské, došlo pouze jedenkrát k místnímu potvrzení říšského a ruského knížecího titulu pro finského gubernátora [[Alexandr Sergejevič Menšikov|Alexandra Sergejeviče Menšikova]]. Jinak se ve Finsku knížecí titul neobjevil. Ruské knížecí rody přijaly více či méně německé heraldické zvyklosti, včetně hodnostních klobouků. Zajímavostí je, že původní knížecí dynastie užívají pouze erbovní štít, knížecí plášť a klobouk, zatímco nové povýšená knížata také "západní" [[Přilba (heraldika)|helmy]], [[Klenot (heraldika)|klenoty]], [[Motto|devizy]] a [[štítonoš]]e.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Buben|jméno=Milan|příjmení2=|jméno2=|titul=Encyklopedie heraldiky|vydání=1|vydavatel=Libri|místo=Praha|rok=1994|počet stran=420|kapitola=Ruská heraldika|typ kapitoly=Heslo|strany=321|isbn=80-901579-4-7}}</ref> Ruská knížata se oslovují "[[Osvícenost|Vaše Osvícenosti]]" (''Сиятельство'', resp. ''Šatelstvo''), ta významnější pak naprostou většinou "Vaše Jasnosti" (''Светлость'' resp. ''Svetlost''). Knížecí titul býval v Rusku udílen obvykle celému rodu či alespoň všem potomkům prvního knížete a všichni povýšení bývali knížaty, nikoli princi.

Na Balkánském poloostrově vycházel titul knížete původně, tak jako např. v Rusku, Polsku i v Čechách ze slovanského titulu Kňaz. Díky velkému kulturnímu ovlivnění stran jiných kultur některá balkánská knížectví užívala též tituly z jiných kulturních okruhů jako např. [[Maďaři|maďarský]] panovnický titul ''Fejedelem'' či [[Rumuni|východorománský]] ''Domnitor''. Nejobvyklejším titulem na Balkáně pak byl slovanský titul [[Vojevoda|vojvoda]], užívaný paralelně s tituly jinými pro jedinou monarchii. K balkánským vojvodstvím (knížectvím) patřilo např. [[Sedmihradské knížectví|Sedmihradsko]], [[Valašsko (Rumunsko)|Valašsko]], [[Moldavské knížectví|Moldavsko]], [[Bulharské knížectví|Bulharsko]], [[Černohorské knížectví|Černá Hora]] či [[Srbské knížectví|Srbsko]]. Knížata jako šlechtici představovali původně sesazené (mediatizované) kmenové vládce a nejobvyklejší byli v [[Chorvatské království|Chorvatském království]]. Již [[Zikmund Lucemburský]] povýšil roku [[1425]] rod [[Frankopani|Frankopanů]] na říšská knížata z [[Krk (ostrov)|Krku]] s polosuverénním postavením, čímž ztvrdil jejich tradiční knížecí postavení. Většina balkánských knížectví zcela zanikla s [[Osmanská říše|osmanským]] náporem, avšak od poloviny 19. století docházelo k jejich postupné restituci. Zvláštností mezi balkánskými knížecími rodinami jsou rody řeckých [[Fanarioti|Fanariotů]], knížecích rodů, z nichž některé se odvolávají na byzantské kořeny a mnohé vládli jako turečtí vazalové ve Valašsku či Moldavsku ([[Douzové|Douza]], [[Ypsilantisové|Ypsilanti]], [[Mavrocordato]]). Z nich vyniká rod Cuzů ([[Cantacuzenové|Cantacuzenů]]), vládnoucí též ve sjednoceném [[Spojená knížectví|Rumunském knížectví]]. Posledními balkánskými knížectvími, která vznikla až ve 20. století, se staly [[Albánské knížectví|Albánie]] r. 1913 a její panovník, kníže [[Wilhelm Wied|Wilhelm, princ z Wiedu]] (v Albánii ovšem titulovaný jako král: ''Mbret'') a [[knížectví Pindus]] roku [[1941]] s knížaty z rodů [[Diamandi]], [[Matushi]], [[Csesznekyové|Cseszneky]] a [[Ayala de Valva]].