Wikipedista:NoJin/Pískoviště: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Bez shrnutí editace |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 23:
Po roce 1915 své dosavadní úspory vyčerpal a hledal únik před realitou a osaměním v bohémské společnosti. Byl vynikajícím tanečníkem a v té době se stal denním hostem pražské kavárny Montmartre, kde mezi tančícími ženami nacházel náměty pro svá díla. Roku 1916 byl povolán k 8. českému regimentu domobrany v Solnohradě. Zde se seznámil s malířem [[Antonín Hudeček|Antonínem Hudečkem]] a jeho tehdejší partnerkou, rakouskou pěvkyní Marianou Vorlovou (manželkou sochaře Jaroslava Vorla), do které se již tehdy zamiloval. Vorlová svým hudebním nadáním, zpěvem a zájmem o esoteriku, věštectví, indické a orientální nauky ovlivnila i pozdější Benešova díla.
Ve dvacátých letech Ladislav Beneš získal některé významné zakázky a zúčastnil se soutěží na pražské pomníky. Roku 1930, po zklamání z výsledku soutěže na pomník Jana Žižky (socha byla nakonec bez soutěže zadána [[Bohumil Kafka|Bohumilu Kafkovi]]), odešel do Častolovic a usadil se v letním sídle svého přítele [[Antonín Hudeček|Antonína Hudečka]]. Zde se také oženil s Marií Vorlovou, která vychovávala dva syny, z nichž mladší Jiří byl nemanželským synem Antonína Hudečka. Roku 1931 Ladislav Beneš podnikl svou druhou studijní cestu do Itálie. V letech 1936 a 1937 se zúčastnil prvních dvou výstav ''Zlínský salon''. Za války v letech 1940-1944 vystavoval s [[Jednota umělců výtvarných|Jednotou umělců výtvarných]]. Beneš, zklamaný z neúspěchu ve veřejných zakázkách, snadno podlehl konspiračním teoriím o židovském spiknutí a v některých jeho kresbách se objevily antisemitské motivy.
Za druhé světové války se Benešova žena Marie stala správkyní šternberského zámku a zúčastnila se několika oficiálních akcí organizovaných protektorátní správou. Její prvorozený syn Jaroslav bojoval v německé armádě na východní frontě. Ladislav Beneš tvořil během války menší plastiky na téma ''Válka'', ''Jan Žižka'', návrhy na ''pomníky obětem války'', apod. Vytvořil také portrétní bustu prezidenta [[Emil Hácha|Emila Háchy]], která se po válce stala záminkou k procesu, ve kterém byl Beneš odsouzen jako zrádce k sedmi letům těžkého žaláře ve věznici Mírov. Vrátil se až roku 1952 s podlomeným zdravím a tuberkulózou. Jeho ateliér byl během doby jeho věznění několikrát vykraden a zmizela z něj umělecká díla i veškeré sochařské náčiní. Po zbytek života se živil příležitostnými zakázkami a žil v ústraní v nevytápěném zahradním ateliéru. Zemřel v Častolovicích 6. října 1956 a je pochován na tamním hřbitově.<ref>Jiří Václavík, 2010</ref>
Řádek 31:
* 1923 ''Cena vítěze'' Autoklubu Československé republiky, 1. cena v soutěži
* 1925 Zlatá medaile za sochu ''Slavie'', Mezinárodní výstava dekorativního umění v Paříži
* 1928 ''
== Dílo ==
Ladislav Beneš se již během studií jako štukatér podílel na výzdobě významných pražských secesních budov, jako je [[Spolkový dům Hlahol|budova pěveckého spolku Hlahol]] a [[Fantova budova Hlavního nádraží|budova Hlavního nádraží v Praze]]. Spolupracoval také na reliéfech [[Hlávkův most|Hlávkova mostu]], pravděpodobně se svým spolužákem z Uměleckoprůmyslové školy [[Bohumil Kafka|Bohumilem Kafkou]]. Jeho první samostatná veřejná zakázka po ukončení studia, pískovcová socha [[Jan Hus|Mistra Jana Husa]] pro náměstí v [[Bohušovice nad Ohří|Bohušovicích]], má blíže k monumentální plastice [[Auguste Rodin]]a, s jehož dílem se mohl seznámit na pražské výstavě roku 1902.
Řádek 43:
Beneš vytvořil řadu návrhů pro významné pomníky, ale některé zakázky, jako Němcové ''Babička v Ratibořicích'', byly nakonec zadány mimo soutěž. V nejvýznamnější veřejné soutěži, kterou byla socha Jana Žižky z Trocnova, se nakonec umístil spolu s Karlem Dvořákem na 2. místě (první cenu porota nevyhlásila). Beneš ji obeslal celkem třikrát (1913, 1926, 1928) a když pak zakázku bez další soutěže přidělili Bohumilu Kafkovi, zklamaný sochař odešel z Prahy do Častolovic. Po dvouměsíčním pobytu v Itálii vytvořil na veřejnou zakázku sochu ''Primavera''. V dalších letech vznikly sochy ''Stařena'' (Chudoba), ''Myslitel'' (1934), ''Zrání'' (1934), ''Tanečnice'' (1934), ''Šebestián'' (1934). V Častolovicích navrhl sochu Bedřicha Smetany pro Pardubice, se kterou roku 1936 vyhrál veřejnou soutěž, ale před blížící se válkou již na realizaci pomníku nezbyl čas.
Za války se opakovaně vracel k soše Jana Žižky a tvořil komorní díla ''Lotova žena'' (1939 - 41), ''Válka'' (1942 - 45) a návrhy na pomníky obětem fašismu. Jeho plastika vojevůdce asyrského krále Nabukadnésara - Holoferna a portrét protektorátního prezidenta Emila Háchy byly použity po válce u soudu jako důkaz kolaborace a vedly k jeho odsouzení k sedmi letům žaláře. Ve vězení kreslil své spoluvězně a po propuštění už žádné veřejné zakázky nezískal a živil se pouze příležitostnými portréty lidí ze sousedství. Jeho poslední sochařskou prací, inspirovanou Jiráskovým románem Psohlavci, byl [[Jan Kozina]].
=== Známá díla ===
* ''pomník Mistra Jana Husa'' v Bohušovicích nad Ohří (1911)<ref>[https://pamatkovykatalog.cz/pomnik-mistra-jana-husa-14938293 Památkový katalog: Pomník Mistra Jana Husa, Bohušovice nad Ohří]</ref>
| |||