Jules Mazarin: Porovnání verzí

'''Jules [[kardinál]] Mazarin''' (výslovnost: ''žil mazaren'', [[Italština|italsky]] ''Giulio Mazzarini''; [[14. červenec|14. července]] [[1602]] – [[9. březen|9. března]] [[1661]]) byl původem italský politik a diplomat, který od roku [[1642]] až do své smrti působil jako první ministr [[Francie]]. V letech 1642–1661 byl nejvlivnějším a nejmocnějším mužem francouzské politiky. Od roku [[1641]] měl současně titul [[kardinál]]a.

 

Narodil se 14. července 1602 v Pescině, v [[Neapolské království|Neapolském království]], jako Giulio Raimondo Mazzarini. Jeho otec, Pietro Mazarini, pocházel ze [[Sicílie]] a byl [[Majordomus|majordomem]] v [[řím]]ském paláci rodu Colonnů. Právě Colonnové zaplatili další výchovu a vzdělání nadaného Giulia. Giulio byl nejprve žákem [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuitské]] koleje [[papež]]e [[Urban VIII.|Urbana VIII.]] v [[Řím]]ě, později studoval právo na [[řím]]ské univerzitě [[La Sapienza]] a pak na [[Španělsko|španělské]] univerzitě v [[Alcala de Henares]]. Roku [[1627]] prožil v severoitalském [[Monferrat]]u vojenskou službu v hodnosti kapitána.

 

Od této chvíle ovládal Francii tajně a pomocí kódovaných dopisů, které zasílal regentce Anně Rakouské. Politická situace ale byla stále komplikovanější. Vůdčí osobnosti [[povstání]] uvěznily regentku i nezletilého krále v královském paláci a zakázaly jim toto místo opustit. Na regentku byl vyvíjen nátlak, aby z regentské rady odvolala všechny osoby, které i nadále sympatizovaly s vyhnaným Mazarinem, což Anna Rakouská rezolutně odmítla. Dále si také dopisovala s Mazarinem, který jí udílel rady a utěšoval ji v této těžké situaci. Po čtyřech letech bojů bylo povstání [[fronda|frondy]] roku [[1652]] ukončeno a Mazarin se v roce [[1653]] vrátil z vyhnanství natrvalo zpět do Francie.

 

Dne 7. června [[1654]] byl [[Ludvík XIV.]] oficiálně [[Korunovace|korunován]] a ujal se moci v zemi. S tím, jak sílila moc mladého krále, sílila i moc jeho věrného rádce a [[kmotr]]a kardinála Mazarina, který se opět stal důležitou a vlivnou postavou francouzské politiky. Podruhé ve svém životě se ocitl na politickém vrcholu, byl nejbohatším a nevlivnějším mužem v zemi, prvním ministrem a hlavou královské rady. Osobně dohlížel na domácnost královny a na další výchovu mladého krále a jeho bratra [[Filip I. Orleánský|Filipa Orleánského]]. Byl [[guvernér]]em v [[Brisach]]u a [[La Rochelle]], kapitánem na zámcích [[Zámek ve Fontainebleau|Fontainebleau]] a [[zámek Vincennes|Vincennes]], vrchním správcem v [[La Fère]], [[Ham]]u, hrabství [[Marle]] a polesí [[Saint-Gobain]]. Ač nebyl vysvěcen na kněze, byl [[převor]]em v [[Chantenoy]], [[opat]]em v [[Saint-Germain-l´Auxerrois]], v [[Notre-Dame de Cercamp]], v [[Saint-Denis]] a [[Cluny]]. Byl také zdatným obchodníkem a majitelem nákladních lodí. Po roce [[1647]] se dokonce na chvíli zdálo, že se stane příbuzným samotného krále. Mladý [[Ludvík XIV.]] se nejprve zamiloval do kardinálovy neteře [[Olympie Mancini]]ové a v roce [[1655]] pak do její sestry [[Marie Mancini]]ové. S Marií chtěl král uzavřít [[sňatek]], čemuž se Mazarin zpočátku nebránil, ale po ostrém odmítnutí tohoto sňatku Ludvíkovou matkou Annou Rakouskou uznal, že se jedná o bláznivý a nereálný nápad. Společně s královnou Annou Rakouskou Ludvíkovi jeho nápad rozmluvil a sám se začal angažovat v hledání nové vhodné nevěsty pro svého panovníka.

 

Na rozdíl od svého předchůdce kardinála Richelieua, [[Diecéze luçonská|biskupa luçonského]], se nikdy nestal [[duchovní]]m (nepřijal jáhenské, ani kněžské svěcení). Rád se dobře oblékal, používal jen ty nejdražší [[Parfém|voňavky]], miloval [[divadlo]] a [[Opera|operu]], věnoval se [[lov]]u a svým sbírkám [[umění]]. Vlastnil a dokonce veřejnosti zpřístupnil svou rozsáhlou knihovnu 40 000 svazků knih a vzácných prvotisků bible. Věnoval se [[numismatika|numismatice]], po celé Evropě nakupoval obrazy, klenoty, sochy a nábytek. Existovala už jen jediná věc, po které marně toužil – stát se [[papež]]em (vzhledem k tomu, že byl pouze kardinálem-laikem, se nemohl sám účastnit konkláve v r. 1644, ani v r. 1655). Naděje svitla v roce [[1657]], když zemřel [[císař]] [[Ferdinand III. Habsburský|Ferdinand III.]], a Mazarin se rozhodl navrhnout na post císaře [[Ludvík XIV.|Ludvíka XIV.]] Tím by se do [[Francie]] vrátilo [[císař]]ství, které přešlo v [[11. století]] z [[Frankové|Franků]] na [[Germáni|Germány]]. Pokud by [[Ludvík XIV.]] vládl císařství, mohl by pak jeho rádce a kmotr Mazarin v budoucnu jednodušeji usilovat o [[papež]]ský stolec. Z těchto plánů nakonec sešlo, ale on sám se až do poslední chvíle svého života nevzdával naděje, že nejvyšší [[církevní úřad]] získá.

 

V roce [[1660]] se už necítil po zdravotní stránce dobře. V Saint Jean-de-Luz ještě vedl tajná jednání se Španělskem o tom, zda v budoucnu podpoří jeho kandidaturu na papeže, ale sám už v té chvíli cítil, že se blíží jeho konec. V únoru [[1661]] opustil [[Paříž]] a usídlil se ve [[Vincennes]]. Měl strach, že po jeho [[smrt]]i král zkonfiskuje veškerý jeho [[majetek]], a tak se nakonec rozhodl poslechnout radu svého sekretáře [[Jean-Baptiste Colbert|Jean-Baptista Colberta]] a podniknout riskantní plán. Veškerý svůj majetek nabídl králi darem. Král [[Ludvík XIV.]] tři dny váhal, ale nakonec šlechetnou nabídku odmítl. Oddechl si a majetek odkázal svým neteřím. Zemřel 9. března [[1661]] mezi druhou a třetí hodinou ráno na zámku ve Vincennes. [[Ludvík XIV.]] byl u jeho lože až téměř do samého konce. Podle přísně dodržované [[tradice]] ale nesměl francouzský král hledět do tváře smrti a tak byl těsně před jeho [[Smrt|úmrtím]] z místnosti vyveden. Když krále informovali o kardinálově skonu, rozplakal se. Během prvních let své vlády měl Ludvík XIV. s ním celou řadu sporů, ale vždy si jej vážil, uznával jeho [[zkušenost]]i a byl mu v mnohém zavázán. Mezi oběma [[muž]]i panovala náklonnost a vzájemná [[důvěra]].

 

| článek = Jules Mazarin

| revize = 111403666

* Královna a král (TV film, Francie, 2009); http://www.csfd.cz/film/288320-kralovna-a-kardinal/prehled/