Averroes: Porovnání verzí

'''Ibn Rušd''', {{vjazyce2|la|'''Averroes'''}}, ({{vjazyce2|ar|ابن رشد}}, celým jménem {{vjazyce2|ar|اأبو الوليد محمد ابن احمد ابن رشد|Abú-l-Valíd Muhammad ibn Ahmad ibn Rušd}}; [[14. duben|14. dubna]] [[1126]] [[Córdoba (Španělsko)|Córdoba]] – [[12. prosinec|12. prosince]] [[1198]] [[Marrákeš]]) byl arabský [[polyhistor]] žijící v  [[Andalusie|Andalusii]], který se mimo jiné zabýval [[Filosofie|filosofií]], [[Teologie|teologií]], [[Lékařství|medicínou]], [[Astronomie|astronomií]], [[Fyzika|fyzikou]], [[Psychologie|psychologií]], [[Matematika|matematikou]], [[Právní věda|jurisprudencí]], [[Logika|logikou]] a [[Lingvistika|lingvistikou]]. Je autorem více než 100 knih a pojednání. Jeho práce zahrnují mnoho komentářů k  dílu řeckého filosofa [[Aristotelés|Aristotela]], jehož výkladu Averroes zasvětil celý svůj život.

Ibn Rušd pocházel z  význačné [[imám]]ské a právnické rodiny. Po studiích v  roce 1153 odešel do [[Marrákeš]]e, kde se roku 1169 seznámil s  almohadským chalífou [[Abú Jakúb Júsuf|Abú Jakúbem Júsufem]], který se stal jeho ochráncem a podporovatelem. Od roku 1169 Averroes působil jako [[kádí]] (soudce) v  [[Sevilla|Seville]] a Córdobě, kde byl v  roce 1182 jmenován hlavním soudcem. Téhož roku se stal chalífovým dvorním lékařem. V  roce 1195 kvůli svým svobodomyslným názorům upadl ve vladařovu nemilost a byl vyhoštěn do nedaleké [[Lucena|Luceny]]. Do Marrákeše se vrátil o  dva roky později, ale brzy nato zemřel.

Ve své filozofii rozlišoval tři druhy argumentů ([[Rétorika|rétorické]], [[Dialektika|dialektické]] a důkazní) a tři druhy lidí, které je používají. Značně kritizoval dialektickou skupinu, kterou podle něj představovali teologové, a snažil se dokázat, že filozofie a náboženství se harmonicky doplňují. Víru a rozum pokládal jen za dvě různé metody k  dosažení jedné boží pravdy. Usiloval rovněž o  vysvětlení boží povahy a podporoval teorii o  věčnosti světa. V  politické filozofii navazoval na [[Platón]]a – za dokonalou vládu považoval [[Aristokracie|aristokracii]] řídící se podle [[Šaría|šaríi]] a božského řádu. Postuloval, aby se na správě státu podílely i  ženy.

V  astronomii kritizoval [[Klaudios Ptolemaios|ptolemaiovský systém]], ve fyzice zase vytvořil takzvaný [[Atomismus|atomistický]] aristotelismus. Rozum jako takový dle něj nepomíjí, nikoliv však jednotlivá lidská duše, která má pouze účast na jednom individuálním spekulativním intelektu (monopsychismus). V  medicíně Averroes spojil aristotelismus s  [[galén]]ovským lékařstvím a dokázal vysvětlit řadu chorob. Zabýval se také [[Farmakologie|farmakologií]], [[Neurologie|neurologií]] a zvířaty.

Averroes zásadně ovlivnil [[Středověká židovská filosofie|středověkou židovskou filozofii]] a křesťanskou [[Scholastika|scholastiku]]. Jeho komentáře k  Aristotelovi, které byly přeloženy do latiny a dostaly se do západní Evropy, oživily Aristotelovo dědictví a zpřístupnily je evropským vzdělancům. Značně se o  Averroese opíral například [[Tomáš Akvinský]]. Jeho učení inspirovalo široký okruh přívrženců, takzvaných latinských [[Averroismus|averroistů]], mezi něž patřil kupříkladu [[Siger z Brabantu]] nebo [[Boethius z Dácie]]. Roku 1277 byl averroismus katolickou církví zakázán, přesto evropskou vzdělanost Averroesovo dílo ovlivňovalo až do 16. století.

[[Soubor:AverroesColor.jpg|náhled|alt=Kresba vousatého muže v  arabském oděvu|Averroes na malbě od [[Andrea di Bonaiuto da Firenze|Andrea di Bonaiuto]] ze 14. století]]

Kompletní přepsané jméno Ibn Rušda v  arabštině zní „Abú-l-Valíd Muhammad ibn Ahmad ibn Rušd“.{{Sfn|Arnaldez|1986|s=909}}{{Sfn|Rosenthal|2017}} Někdy se k  jeho jménu připojuje přízvisko „al-Hafíd“ („Vnuk“), aby se odlišil od svého podobně pojmenovaného děda, významného soudce a právníka.{{Sfn|Iskandar|2007|s=1115—1116}} „Averroes“ je latinizovaná forma „Ibn Rušd“, která byla ve středověku odvozena ze španělské výslovnosti původního arabského jména, kde se „Ibn“ čte jako „Aben“ nebo „Aven“.{{Sfn|Renan|1882|s=7}} Jiné varianty Averroesova jména jsou v  anglické [[Transkripce (lingvistika)|transkripci]] například „Ibin-Ros-din“, „Filius Rosadis“, „Ibn-Rusid“, „Ben-Raxid“, „Ibn-Ruschod“, „Den-Resched“, „Aben-Rassad“, „Aben-Rasd“, „Aben-Rust“, „Avenrosdy“, „Avenryz“, „Adveroys“, „Benroist“, „Avenroyth“ nebo „Averroysta“.{{Sfn|Renan|1882|s=7}}

Abú-l-Valíd Muhammad ibn Ahmad ibn Rušd se narodil 14. dubna 1126 (520 [[Islámský kalendář|islámského kalendáře]]{{Sfn|Arnaldez|1986|s=909}}) v &nbsp;[[Córdoba (Španělsko)|Córdobě]].<ref>{{Citace elektronického periodika

}}</ref>{{Sfn|Hillier}} Pocházel z &nbsp;význačné [[imám]]ské a právnické rodiny.{{Sfn|Hillier}} Jeho děd Abú al-Valíd Muhammad († 1126) byl za vlády [[Almorávidé|Almorávidů]] hlavním soudcem ([[kádí]]m) v &nbsp;Córdobě a imámem [[Mezquita-Catedral de Córdoba|velké córdobské mešity]].{{Sfn|Arnaldez|1986|s=909}}{{Sfn|Hillier}} Averroesův otec Abú al-Kasím Ahmad nedosáhl takového významu jako jeho děd, ale do roku 1146, kdy Almorávidy nahradili [[Almohadové]], taktéž zastával post córdobského soudce.{{Sfn|Hillier}}

Averroes vystudoval [[hadís]] (učení o &nbsp;skutcích proroka [[Mohamed]]a), [[fiqh]] (islámskou [[Právní věda|jurisprudenci]]), medicínu a teologii. [[Málikovský mazhab|Málikovskou jurisprudenci]] ho vyučoval al-Hafíz Abú Muhammad ibn Rizk, kdežto hadís Ibn Rušd studoval u &nbsp;Ibn Baškuvala, žáka svého děda.{{Sfn|Arnaldez|1986|s=909}}{{Sfn|Wohlman|2009|s=16}} Mezi Averroesovy učitele právní vědy patřil rovněž jeho otec.{{Sfn|Dutton|1994|s=190}} Medicínu studoval zase u &nbsp;Abú Džafara Džarima al-Tajaila, jenž ho zřejmě školil i &nbsp;ve filozofii.{{Sfn|Arnaldez|1986|s=910}}{{Sfn|Iskandar|2007|s=1116}} Při studiu se Averroes seznámil s &nbsp;díly [[Málik ibn Anas|Málika ibn Anase]] a Ibn Bádždži ([[Avempace]]), které ho silně ovlivnily.{{Sfn|Hillier}}{{Sfn|Wohlman|2009|s=16}}{{Sfn|Arnaldez|1986|s=910}}{{Sfn|Iskandar|2007|s=1116}} Je možné, že se s &nbsp;Avempacem poznal osobně.{{Sfn|Hillier}}{{Sfn|Wohlman|2009|s=16}}

Navštěvoval rovněž pravidelná setkání myslitelů, lékařů a básníků v &nbsp;[[Sevilla|Seville]], jichž se účastnili kupříkladu filozofové [[Ibn Tufajl]] a [[Ibn Zuhr]] nebo budoucí chalífa [[Abú Jakúb Júsuf]].{{Sfn|Iskandar|2007|s=1116}} Kromě toho studoval i &nbsp;ortodoxní školu [[kalám]], kterou později v &nbsp;životě však značně kritizoval. Averroesův životopisec z &nbsp;13. století, [[Ibn al-Abbar]], uvedl, že se Ibn Rušd v &nbsp;mládí více zajímal o &nbsp;studium práva a řeckého myšlení než o &nbsp;hadís.{{Sfn|Arnaldez|1986|s=910}}

[[Soubor:Almohad Expansion.png|náhled|vlevo|Mapa Almohadského chalífatu, v &nbsp;němž Averroes působil.]]

Roku 1153 byl Averroes povolán do [[Marrákeš]]e, hlavního města Almohadského chalífátu, aby zde prováděl astronomická pozorování a pomáhal při zakládání nových univerzit.{{Sfn|Iskandar|2007|s=1116}}{{Sfn|Arnaldez|1986|s=910}} Pokoušel se tehdy nalézt fyzikální zákony astronomických pohybů, ale jeho výzkum nebyl úspěšný.{{Sfn|Arnaldez|1986|s=910}} Během pobytu v &nbsp;Marrákeši se pravděpodobně setkal s &nbsp;Ibn Tufajlem, věhlasným filozofem, který působil jako dvorní lékař.{{Sfn|Wohlman|2009|s=16}}{{Sfn|Arnaldez|1986|s=910}} Oba učenci se i &nbsp;navzdory zásadním rozdílům ve svých pohledech na svět spřátelili.{{Sfn|Wohlman|2009|s=16}}{{Sfn|Fakhry|2001|s=1}}

V &nbsp;roce 1169 byl Averroes představen almohadskému chalífovi Abú Jakúbovi Júsufovi. Ve slavném příběhu zpracovaném historikem [[Abd al-Vahdí al-Marrakuši|Abd al-Vahídem al-Marrakušim]] se chalífa Averroese zeptal, zda nebesa existují od věčnosti, nebo mají svůj počátek. Jelikož Ibn Rušd věděl, že je tato otázka kontroverzní, pro jistotu neodpověděl. Abú Jakúb Júsuf následně začal diskutovat s &nbsp;přítomným Ibn Tufajlem o &nbsp;teoriích řeckých i &nbsp;muslimských filozofů na toto téma. To Averroese přimělo, aby vladaři konečně vysvětlil své stanovisko, které na chalífu velmi zapůsobilo. I &nbsp;Averroes byl ohromen chalífovou učeností.{{Sfn|Fakhry|2001|s=2}}{{Sfn|Arnaldez|1986|s=910}}

Tento rozhovor zapříčinil, že se Ibn Rušd ocitl pod chalífovou ochranou, jíž se těšil až do roku 1184, kdy Abú Jakúb Júsuf skonal.{{Sfn|Arnaldez|1986|s=910}} Když si panovník Ibn Tufajlovi stěžoval na špatnou srozumitelnost [[Aristotelés|Aristotelových]] děl, Ibn Tufajl mu doporučil, aby jejich výkladem pověřil právě Averroese.{{Sfn|Fakhry|2001|s=2}}{{Sfn|Arnaldez|1986|s=910}}{{Sfn|Libera|2001|s=169}} Jeho první spis na toto téma vyšel již v &nbsp;roce 1169.{{Sfn|Fakhry|2001|s=2}}

Téhož roku byl jmenován kádím (soudcem) v &nbsp;Seville. O &nbsp;dva roky později pak nastoupil na post kádího v &nbsp;Córdobě.{{Sfn|Arnaldez|1986|s=910}}{{Sfn|Dutton|1994|s=190, 196}} V &nbsp;tomto období se zvýšila intenzita jeho publikační činnosti, i &nbsp;přes to, že měl rovněž soudcovské povinnosti a pravidelně cestoval po celém Almohadském chalífátu.{{Sfn|Arnaldez|1986|s=910}} Své cesty využíval pro další astronomické výzkumy.{{Sfn|Iskandar|2007|s=1116}} Roku 1179 se opět stal sevillským soudcem{{Sfn|Dutton|1994|s=190}} a v &nbsp;roce 1182 vystřídal Ibn Tufajla ve funkci chalífova dvorního lékaře. Toho roku byl také ustanoven hlavním kádím v &nbsp;Córdobě, což byl velmi prestižní úřad, který v &nbsp;minulosti zastával jeho děd.{{Sfn|Dutton|1994|s=196}}{{Sfn|Arnaldez|1986|s=910}}

[[Soubor:The Disgrace of Averroes - Vies Des Savants Illustrés.jpg|náhled|Kresba vyobrazující Averroesovo vyhnání z &nbsp;Córdoby.]]

Roku 1184 Abú Jakúb Júsuf zemřel a na trůn nastoupil jeho syn, [[Abú Júsuf Jakúb al-Mansúr]].{{Sfn|Arnaldez|1986|s=910}} Zpočátku Averroes zůstal v &nbsp;chalífově přízni, ale v &nbsp;roce 1195 upadl v &nbsp;nemilost. Byla proti němu vznesena různá obvinění a soudil ho tribunál v &nbsp;Córdobě,{{Sfn|Fakhry|2001|s=2}}{{Sfn|Arnaldez|1986|s=910}} jenž zavrhl jeho učení, nařídil spálit jeho díla a vyhostil ho do nedaleké [[Lucena|Luceny]].{{Sfn|Arnaldez|1986|s=910}}

Středověcí historici to přičítají Averroesově možné urážce chalífy ve svých knihách, ale moderní historiografie Averroesův pád připisuje spíše politickým důvodům.{{Sfn|Fakhry|2001|s=2}} ''[[Encyclopaedia of Islam]]'' uvádí, že se chalífa distancoval od Averroese na podporu ortodoxních učenců, kteří se proti Ibn Rušdovi postavili a jejichž pomoc al-Mansúr potřeboval ve válce se španělskými křesťany.{{Sfn|Arnaldez|1986|s=910}} Historik [[Madžid Fachrí]] se domníval, že svou roli v &nbsp;Averroesově vyhnání sehrál tlak ze strany konzervativních muslimských intelektuálů.{{Sfn|Fakhry|2001|s=2}} Ti ho často označovali za cynického racionalistu, člověka dvojí víry nebo filozofa neschopného pokání{{Sfn|Libera|2001|s=168}} a v &nbsp;roce 1195 proti němu rozpoutali pomlouvačnou kampaň. Básníka [[Ibn Džubajr]]a Averroesovi odpůrci pověřili, aby Ibn Rušda svými [[epigram]]y v &nbsp;očích veřejnosti pošpinil a zdiskreditoval.{{Sfn|Urvoy|1998|s=183}} Averroesovo vypuzení symbolicky předznamenalo pád arabské vzdělanosti a konec [[Islámský zlatý věk|zlatého islámského věku]] na [[Pyrenejský poloostrov|Iberském poloostrově]].{{Sfn|Flasch|1998|s=125}}

Po dvou letech se Averroes vrátil do Marrákeše a chalífa ho omilostnil. Zemřel krátce nato, 11. prosince 1198 (595 islámského kalendáře). Původně byl pohřben v &nbsp;severní Africe, avšak jeho ostatky byly o &nbsp;tři měsíce později přesunuty do Córdoby.{{Sfn|Arnaldez|1986|s=910}}

Averroes byl neobyčejně plodným spisovatelem a jeho díla podle Fachrího „pokrývala větší škálu témat“ než díla kteréhokoli z &nbsp;jeho muslimských předchůdců.{{Sfn|Fakhry|2001|s=3}} Podle francouzského orientalisty [[Ernest Renan|Ernesta Renana]] napsal Averroes kromě svých komentářů k &nbsp;většině Aristotelova díla nejméně 67 originálních děl, z &nbsp;toho 28 prací o &nbsp;filozofii, 20 o &nbsp;medicíně, 8 o &nbsp;právu, 5 o &nbsp;teologii a 4 o &nbsp;gramatice.{{Sfn|Ahmad|1994}} Dohromady je autorem více než 100 spisů.{{Sfn|Stone|2003}} Mnoho Averroesových prací se v &nbsp;arabském originálu nedochovalo, často se však zachovaly jejich překlady do [[Latina|latiny]] nebo [[Hebrejština|hebrejštiny]].{{Sfn|Adamson|2016|s=180–181}}

=== Komentáře k &nbsp;Aristotelovi ===

[[Soubor:Arabic aristotle.jpg|náhled|Arabská ilustrace zobrazující Aristotela, jak učí studenta, která pochází z &nbsp;období kolem roku 1220.]]

Averroes napsal komentáře k &nbsp;téměř všem Aristotelovým dochovaným dílům. Výjimku tvoří ''Politika'', ke které neměl přístup, a napsal místo toho proto komentář k &nbsp;[[Platón]]ově [[Ústava (Platón)|''Ústavě'']].{{Sfn|Fakhry|2001|s=3}} Své komentáře rozřadil do tří kategorií. Moderní historici je pojmenovali jako ''Velké komentáře'', ''Střední komentáře'' a ''Shrnutí'' čili ''Synopse''.{{Sfn|Adamson|2016|s=180}} Většina ''Shrnutí'' (''jami''), která Averroes napsal na začátku své kariéry, obsahuje shrnutí aristotelovských doktrín. ''Střední komentáře'' (''talkhis'') tvoří parafráze, které objasňují a zjednodušují Aristotelův původní text.{{Sfn|Taylor|2005|s=181}} Averroes je psal jako reakci na stížnosti svého patrona, chalífy Abú Jakúba Júsufa, že Aristotelovy původní texty jsou pro čtenáře špatně srozumitelné.{{Sfn|Libera|2001|s=169}}{{Sfn|Adamson|2016|s=180}}{{Sfn|Taylor|2005|s=181}} ''Velké komentáře'' (''Tafsir'' nebo ''Šarh'') zahrnují kompletní text původních prací s &nbsp;podrobnou analýzou každého řádku. ''Velké komentáře'' jsou velmi podrobné a obsahují mnoho Averreosových originálních myšlenek.{{Sfn|Taylor|2005|s=181}} Je nepravděpodobné, že by tyto ''Velké komentáře'' byly určeny pro širší veřejnost.{{Sfn|Adamson|2016|s=180}} Pouze pro pět Aristotelových děl Averroes vydal všechny tři typy komentářů. Jednalo se o &nbsp;spisy ''Fyzika'', ''Metafyzika'', ''O &nbsp;duši'', ''O &nbsp;nebi'' a ''Druhé analytiky''.{{Sfn|Fakhry|2001|s=3}}{{Sfn|Libera|2001|s=171}} Averroes definitivně fixoval pravidla doslovného komentáře, které po něm pak přejali evropští [[Scholastika|scholastici]] včetně [[Tomáš Akvinský|Tomáše Akvinského]].{{Sfn|Libera|2001|s=170}} Ve zpřístupnění Aristotelových děl širší veřejnosti Averroes spatřoval svoje životní poslání.{{Sfn|Heinzmann|2000|s=153}}

Averroes komentoval též spisy [[Nikolaos z Damašku|Nikolaose z &nbsp;Damašku]], [[Alexandr Afrodisijský|Alexandra Afrodisijského]], [[Themistios|Themistia]], [[Avempace]], [[Porfyrios|Porfyria]] a [[Klaudios Ptolemaios|Klaudia Ptolemaia]].{{Sfn|Hillier}}

Averroes napsal řadu originálních filozofických traktátů, například ''O &nbsp;intelektu'', ''O &nbsp;sylogismu'', ''O &nbsp;spojení s &nbsp;aktivním intelektem'', ''O &nbsp;čase'', ''O &nbsp;nebeské sféře'' nebo ''O &nbsp;pohybu nebeské sféry''. Je rovněž autorem několika polemik, která nesou jména ''Esej o &nbsp;[[al-Fárábí]]ho přístupu k &nbsp;logice ve srovnání s &nbsp;Aristotelem'', ''Metafyzické otázky, kterými se zabývala Kniha uzdravení od [[Avicenna|Ibn Síny]]'' a ''Vyvrácení Ibn Sínovy klasifikace existujících entit''.{{Sfn|Fakhry|2001|s=3}}

Odborné zdroje, včetně Fachrího a titulu ''Encyclopaedia of Islam'', za tři Averroesovy nejvýznamnější teologické spisy označily ''Fasl al-Makal'' (''[[Rozhodné pojednání o vztahu náboženství a filosofie]]'') z &nbsp;roku 1178, které hájí kompatibilitu náboženství a filozofie, ''Al-Kašf 'an Manahij al-Adilláh'' (''Výklad o &nbsp;metodách dokazování'') vydaný v &nbsp;roce 1179, jež kritizuje teologickou školu [[Ašari]]tů a představuje Averroesův důkaz existence Boha, a konečně ''Tahafut al-Tahafut'' (''[[Vyvrácení Vyvrácení]]'') z &nbsp;roku 1180 útočící na Ašaritu [[al-Ghazálí]]ho. ''Vyvrácení Vyvrácení'' kritizuje rovněž Avicennu a jeho novoplatónské tendence.{{Sfn|Arnaldez|1986|s=911–915}}

Z &nbsp;Averroesových lékařských traktátů je třeba zmínit zejména knihu ''Kitab al-Kulyat fi al-Tib'' (''[[Všeobecné lékařství (kniha)|Všeobecné lékařství]]'') napsanou kolem roku 1162.{{Sfn|Fakhry|2001|s=124}} Ibn Rušd toto dílo pojmenoval protikladně ke spisu ''Al-Juz'ijjat fi al-Tibb'' (''Specifičnosti medicíny'') od svého přítele [[Ibn Zuhr]]a. Oba se snažili, aby se jejich díla vzájemně doplňovala.{{Sfn|Arnaldez|2000|s=28–29}} Latinský překlad ''Všeobecného lékařství'' nazývaný jako ''Colliget'' se se pak v &nbsp;Evropě po staletí využíval jako učebnice medicíny.{{Sfn|Fakhry|2001|s=124}} K &nbsp;dalším zachovaným titulům Ibn Rušda patří ''O &nbsp;sirupu'', ''Rozdíly v &nbsp;temperamentech'' a ''Léčebné byliny''.{{Sfn|Arnaldez|2000|s=28}} Averroes publikoval také shrnutí díla řeckého lékaře [[Galén]]a a komentář k &nbsp;Avicennově ''Al-Kánún fi ttibb'' (''Kánon medicíny'').{{Sfn|Fakhry|2001|s=124}}

Jedinou Averroesovou právnickou knihou, jež se dochovala, je ''Bidájat al-Mužtahid'',{{Sfn|Fakhry|2001|s=XVI}} v &nbsp;níž se mluví o &nbsp;rozdílech mezi naukami jednotlivých sunnitských [[mazhab]]ů (škol islámské jurisprudence), jak v &nbsp;praxi, tak v &nbsp;jejich základních principech (především v &nbsp;interpretacích Koránu), jakož i &nbsp;o &nbsp;tom, proč jsou tyto rozdíly nevyhnutelné.{{Sfn|Dutton|1994|s=188–205}} Přes svoji příslušnost k &nbsp;[[Málikovský mazhab|málikovskovskému mazhabu]] Averroes v &nbsp;knize pojednává i &nbsp;o &nbsp;názorech jiných právnických směrů.{{Sfn|Fakhry|2001|s=XVI}} Současně zde vyzdvihuje používání [[Právní komparatistika|komparativní metody]] v &nbsp;právu{{Sfn|Urvoy|1998|s=179}} a právo se snaží oddělit od teologie.{{Sfn|Benmakhlouf|2009|s=66}} Pak Averroes napsal zřejmě shrnutí spisu ''O &nbsp;právní teorii muslimské jurisprudence'', jejímž autorem je al-Ghazálí, a traktáty o &nbsp;rituálních zvířecích obětech ([[Kurbani]]) a pozemkové dani.{{Sfn|Fakhry|2001|s=115}}

Averroes se ve svém díle pokusil navrátit [[Peripatos|peripatetickou]] islámskou filozofii co neblíže k &nbsp;původní Aristotelově doktríně, kterou podle něj zkreslily [[Novoplatonismus|novoplatónské]] tendence muslimských filozofů jako byl Avicenna nebo al-Fárábí.{{Sfn|Fakhry|2001|s=5}}{{Sfn|Leameman|2002|s=27}} Například zcela zavrhl al-Fárábího pokus o &nbsp;sloučení platónismu s &nbsp;aristotelismem a poukázal na rozdíly mezi oběma mysliteli, včetně Aristotelova odmítnutí Platónovy [[Platónova nauka#Nauka o idejích|teorie idejí]].{{Sfn|Fakhry|2001|s=6}} Odsoudil také al-Fárábího práce o &nbsp;logice za nesprávné interpretace Aristotelových názorů.{{Sfn|Fakhry|2001|s=6–7}}{{Sfn|Street}} Mimo to zformuloval rozsáhlou kritiku Avicennových děl, které na peripatos přímo navazovaly. Nesouhlasil s &nbsp;Avicennovou teorií [[emanace]], s &nbsp;jeho důkazy existence Boha a jeho pohledem na existenci obecně.{{Sfn|Fakhry|2001|s=7–9}} Poněvadž se Averroesovi podařilo „očistit“ Aristotelovu nauku o &nbsp;novoplatónské prvky, ocitnul se mezi arabskými filozofy skutečně nejblíže jeho původnímu učení.{{Sfn|Heinzmann|2000|s=153–154}}

Jak ukazuje následující citát, Averroesův obdiv k &nbsp;Aristotelovi neznal mezí:

Averroes Boha nepokládal ani tak za stvořitele světa, jako spíše za prvního hybatele, jenž je příčinou všeho dění. [[Kauzalita|Kauzalitě]] stejně jako Aristotelés totiž [[Determinismus|deterministicky]] přikládal prvořadý význam. Rozdělení příčin na čtyři druhy rovněž přijal od Aristotela, a tento koncept pak významně rozvíjel, hlavně s &nbsp;ohledem na věčné bytosti a přírodu. Bůh dle Averroese celému vesmíru propůjčuje pohyb, ale jako jediný se sám nehýbe. Žádný jiný objekt ve vesmíru není autonomní příčinou čehokoli. Ukazuje to na příkladu: Jiskra na kousku dřeva nezpůsobuje oheň; oheň způsobuje Bůh, který připustil, aby jiskra a dřevo byly nástroje, které vytváří oheň. Jestliže si Bůh usmyslí, aby dřevo a jiskra oheň nezpůsobily, stane se tak.{{Sfn|Hillier}}{{Sfn|Richardson}}{{Sfn|Montada}} Pohyb nebeských těles způsobuje svou dokonalostí, neboť oduševnělá nebeská tělesa mají touhu vyrovnat se této dokonalosti, a proto se hýbou. Zaobíral se také otázkou, zda nejprve existovala uskutečnění nebo možnost. Nakonec uznal, že první varianta je sice v &nbsp;rozporu se zdravým rozumem, ale přijmout druhou variantu by znamenalo i &nbsp;přijetí spontánního pohybu nebeských těles.{{Sfn|Hillier}}{{Sfn|Montada}}

[[Metafyzika]] by se podle Averroese měla zabývat především klasifikací [[bytí]]. Na rozdíl od Aristotela neodděloval tak striktně hmotné a nehmotné bytosti – fyziku a metafyziku neviděl na opačných stranách spektra; naopak se dle něj částečně překrývaly. Fyzika poskytuje důkaz existence prvního hybatele, kdežto metafyzika se zabývá jeho působením. Tyto myšlenky vyslovil zřejmě v &nbsp;reakci na některé materialističtější interpretace Aristotelových děl, se kterými se ale nemohl ztotožnit. I &nbsp;přesto mluvil o &nbsp;spojovacím článku mezi oběma vědami, jímž podle něj měla být [[Podstata#Aristotelská filosofie|substance]], zastávající mezi ostatními [[Kategorie (filosofie)|kategoriemi]] privilegované místo.{{Sfn|Hillier}}{{Sfn|Montada}} Kromě toho Ibn Rušd rozsáhle studoval aristotelský [[hylémorfismus]].{{Sfn|Montada}}

Averroes své úvahy o &nbsp;existenci a povaze Boha rozvijí v &nbsp;traktátu ''Expozice důkazních metod''.{{Sfn|Hillier}}{{Sfn|Fakhry|2001|s=74}} Zkoumá a kritizuje zde doktríny jednotlivých škol islámské filozofie.{{Sfn|Fakhry|2001|s=74}} Zaměřuje se zejména na jejich důkazy boží existence, které postupně vyvrací. Averroes tvrdí, že existují pouze dva důkazy boží existence, které jsou logicky správné a neodporují Koránu; nazývá je jako argument „[[Boží prozřetelnost|prozřetelnosti]]“ a argument „vynálezu“.{{Sfn|Hillier}} Argument prozřetelnosti praví, že svět a vesmír se zdají být vyladěny přesně tak, aby podporovaly lidský život. Averroes hovoří o &nbsp;Slunci, Měsíci, řekách i &nbsp;moři, jako o &nbsp;příkladech toho, že vesmír je podmíněn lidmi. Vesmír podle něj takto „vyladil“ právě Bůh.{{Sfn|Hillier}}{{Sfn|Fakhry|2001|s=77}} Podle argumentu vynálezu je z &nbsp;přírody patrno, že rostliny a zvířata musely být někým navrženy – že se v &nbsp;podstatě jedná o &nbsp;konstrukty. Jejich „konstruktérem“ má být podle Averroese Bůh.{{Sfn|Hillier}} Averroesovy dva důkazy boží existence jsou teleologické povahy, nikoli kosmologické, jako argumenty Aristotela nebo většiny soudobých muslimských teologů kalámu.{{Sfn|Fakhry|2001|s=77–78}}

Ibn Rušd byl zastáncem nauky o &nbsp;božské jednotě. Tvrdil, že Bůh má sedm atributů – vědomosti, život, moc, vůli, sluch, zrak a řeč. Největší pozornost věnoval božím vědomostem. Domníval se, že boží poznání se zásadně liší od poznání lidského. Bůh zná vesmír, neboť je jeho příčinou, kdežto lidé mají znalosti založené na dopadech božích činů. Bůh si podle Averroese je vědom také všech podrobností ve vesmíru, poněvadž on je jejich příčinou. To však vyvolává důležitou otázku: mění se božské poznání, když se mění tyto podrobnosti? Změna božského poznání by nutně znamenala také božskou změnu. Averroes si však nechtěl přiznat, že Bůh není neměnný. Celý problém nakonec vyřešil hypotézou, že Bůh změny ve vesmíru nepoznává, on o &nbsp;nich z &nbsp;pozice prvního hybatele už vždy věděl. Z &nbsp;toho vyplývá, že boží vědomosti jsou již kompletní, a Bůh se proto nemění.{{Sfn|Hillier}}

Averroes se zaobíral také dalšími božskými atributy. Atribut života lze dle něj odvodit od božských vědomostí, protože život je předpokladem poznání.{{Sfn|Fakhry|2001|s=79}} Božská vůle a moc jsou základními charakteristikami Boha – definují Boha jako Boha. Moc a vůle totiž Bohu umožňují stvořit svět. Co se týče zraku a řeči, Averroes soudil, že když Bůh stvořil svět, nutně musí znát všechny jeho části, stejně jako umělec důkladně chápe své dílo. Poněvadž vizuální a sluchová stránka k &nbsp;světu neoddělitelně patří, musí mít Bůh zrak i &nbsp;sluch a musí ovládat řeč. Atribut řeči navíc obhajuje Koránem, slovem božím.{{Sfn|Hillier}}

Muslimští filozofové ve středověku často vedli diskuse o &nbsp;tom, zda byl svět vytvořen v &nbsp;určitém časovém okamžiku nebo zda existoval od věčnosti. Neoplatonští filozofové jako al-Fárábí či Avicenna tvrdili, že svět je věčný. Tento postoj kritizovali mutakalimové v &nbsp;čele s &nbsp;al-Ghazálím, kteří popírali věčnost světa a novoplatónské filozofy osočovali z &nbsp;nevíry.{{Sfn|Fakhry|2001|s=14, 18}}

Averroes na stanoviska al-Ghazálího reagoval ve svém spisu ''Vyvrácení Vyvrácení'', kde se nejdříve zastává novoplatónských filozofů. Konstatuje, že al-Ghazálího nařknutí bylo neodůvodněné.{{Sfn|Fakhry|2001|s=18}} Následně shledává, že teorie věčnosti světa Koránu nijak neodporuje, což potvrzují verše z &nbsp;Koránu, které v &nbsp;pasáži o &nbsp;stvoření světa zmiňují již existující „trůn“ a „vodu“.{{Sfn|Hillier}}{{Sfn|Fakhry|2001|s=19}} Zdánlivé generování hmyzu ve shnilém jídle, jež Ašarité využívali jako argument pro věčnost světa, Averroes připsal působení slunečního záření.{{Sfn|Hillier}} Předpokládal, že Korán implicitně mluví pouze o &nbsp;stvoření principu, který spojuje látku a formu. To podle Averroese skutečně proběhlo v &nbsp;určitém okamžiku. Vlastní existenci vesmíru ovšem považuje za věčnou. Následně vysvětluje, že teologové kalámu by podobné otázky měli přenechávat filozofům.{{Sfn|Fakhry|2001|s=19–20}}

Islámská filozofie vycházející ze starořeckého myšlení se neustále střetávala s &nbsp;ortodoxní sunnitskou tradicí, kterou zastupovaly zejména školy [[Hanbalovský mazhab|Hanbalitů]] a [[Ašarité|Ašaritů]]. Perský učenec a příslušník Ašaritů, al-Ghazálí, filozofy, které navazovali na řeckou kulturu, obvinil z &nbsp;bezvěrectví.{{Sfn|Hillier}}{{Sfn|Pastorek|2012}} Averroes, jako přední představitel liberálnějšího islámského proudu, na obhajobu filozofů publikoval spis ''[[Rozhodné pojednání o vztahu náboženství a filosofie]]'', v &nbsp;němž rozlišuje tři druhy argumentů a tří druhy lidí, které je používají:

# [[Rétorika|Rétorické]] (řečnické) argumenty – Tuto skupinu představují masy lidí, kteří nejsou schopni podat žádný výklad [[Korán|Písma]], jelikož jsou přístupní pouze řečnickým proslovům a argumentům. Jejich argumenty jsou založeny na přesvědčování. Slovy aristotelské logiky se opírají o &nbsp;[[Premisa|premisy]], které „jsou spolehlivé sami sebou“, tedy [[apodiktický|apodiktické]]. Závěry, ke kterým docházejí, jsou proto nutné.{{Sfn|Libera|2001|s=172–173}}

# [[Dialektika|Dialektické]] argumenty – Sem patří lidé, kteří jsou schopni alespoň dialektického (pravděpodobného) výkladu, poněvadž usuzují na základě diskuse. Vycházejí z &nbsp;pravděpodobného mínění – „mínění, jež přejímají buď všichni, nebo většina, nebo ti, kdo jsou největšími znalci a jejichž mínění má největší vážnost.“ Závěry, ke kterým dospívají, jsou tudíž pouze pravděpodobné. Tento druh zahrnuje teology, zejména mutakalimy.{{Sfn|Libera|2001|s=172–173}}

# Důkazní argumenty – Zde se jedná o &nbsp;skupinu, jež podává spolehlivý výklad, neboť vychází z &nbsp;logické [[dedukce]] – opírá se o &nbsp;důkazy, „sylogismy vycházející z &nbsp;premis, které jsou pravdivé a prvotní, nebo z &nbsp;premis, jejichž poznání vzniká z &nbsp;prvotních a pravdivých premis.“ Sem dle Averroese náleží filozofové. Filozofie se totiž opírá o &nbsp;rozum a logiku.{{Sfn|Libera|2001|s=172–173}}

Averroes následně stanovuje pravidlo, že lidé výkladu, čili filozofové a teologové (dialektická a důkazní skupina), by neměli mít žádný kontakt s &nbsp;prostým lidem (rétorickou skupinou), která není schopna jejich výklad pochopit. Tím se totiž pak „ničí vnější smysl toho, kdo není schopen nic jiného chápat“ a prostý lid je přiváděn k &nbsp;bezvěrectví. Toho se dopouštějí právě teologové, kteří svoje soudy prezentují prostým lidem a snaží se zaujmout místo filozofie. Na rozdíl od filozofů svými nesprávnými postupy navíc nedocházejí k &nbsp;pravdě. Filozofie ani teologie proto v &nbsp;žádném případě nesmí působit jako vychovatelka mas.{{Sfn|Libera|2001|s=173}} Teologové by měli pouze chránit náboženská dogmata, bojovat proti heretikům a kontrolovat dodržování zásad z &nbsp;Koránu.{{Sfn|Buryšová|2013|s=22–23}}

Existují dva druhy smyslu, jak to lze ukázat na Koránu, a to smysl očividný neboli zřejmý a smysl skrytý. Podle Averroese jsou výroky, jež se musí brát doslova, a kdo si je vykládá alegoricky, dopustil by se bezvěrectví. Poté jsou zde však výroky, které si davy musí vyložit doslova, zatímco filozofové je musí vykládat [[Alegorie|alegoricky]]. Dialektici se ocitají v &nbsp;problematické pozici, protože jsou buď povinni říkat to co ostatní, anebo nejsou schopni se povznést k &nbsp;vyššímu smyslu, takže nemají co říct nového. Ibn Rušd proto kritizuje dialektickou skupinu teologů, jež se nachází na rozcestí mezi těmi, kdo věří, aniž by chápali (davy), a těmi, kdo k &nbsp;chápání nepotřebují víru (filozofové), čímž se stávají těmi, kdo věří, že chápou. Odstraňují doslovný výklad, aniž by ho nahradili jistotou vědy, alegorickou [[Exegeze|exegezí]], a místo toho jej nahrazují nekontrolovatelným alegorismem, kvůli němuž vzniká fanatismus. Své nesprávné myšlenkové teologické univerzum vnucují ostatním. Koexistenci všech tří skupin musí podle Averroese zajistit jedině svrchovaný panovník, jenž má zprostředkovávat jejich vztahy a zamezit jejich přímému kontaktu.{{Sfn|Libera|2001|s=173–176}}

Ibn Rušd zkrátka rozlišuje dvě cesty k &nbsp;pravdě – víru, jež náleží davům, a pravdu vycházející z &nbsp;logiky a rozumu. Víra i &nbsp;rozum jsou jen dvě různé metody k &nbsp;dosažení jedné pravdy. Tím také vysvětluje vztah mezi náboženstvím a filozofií, které se v &nbsp;konečném důsledku nacházejí v &nbsp;souladu.{{Sfn|Adamson|2016|s=184}}{{Sfn|Guessoum|2011|s=XX}} Averroeseovo rozdělení společnosti do tří skupin předběhlo svou dobu, poněvadž lidi rozlišovalo psychologicky, a nikoli sociologicky, jak činili tehdejší teologové. Ibn Rušdova nauka o &nbsp;vztahu náboženství a filozofie se proto ale setkala s &nbsp;nepochopením a dezinterpretací. Pro příklad lze uvést fiktivní slogan, přisuzovaný Averroesovi, který ve středověku koloval po západní Evropě, totiž: „Žádné náboženství není pravdivé, i &nbsp;když může být užitečné“, což je ale překrucování Averroesových skutečných názorů.{{Sfn|Libera|2001|s=172, 175–177}} Ibn Rušd jednoznačně tvrdil, že islám (stejně jako obsah [[Šaría|šaríi]]), potažmo náboženství obecně, platí pro všechny tři skupiny lidí.{{Sfn|Rosenthal|2007}} Dezinterpretací je v &nbsp;podstatě i &nbsp;Averroesovo údajné učení o &nbsp;dvojí pravdě, které ale Ibn Rušd nikdy nezastával, neboť byl přesvědčen, že pravda existuje pouze jedna, a to pravda boží.{{Sfn|Buryšová|2013|s=21}}

Averroes svou politologii rozvijí v &nbsp;komentáři k &nbsp;[[Platón]]ově ''[[Ústava (Platón)|Ústavě]]''. Platónovy názory spojuje se svou vlastní naukou a islámskou tradicí.{{Sfn|Rosenthal|2017}} Základ jeho politické filozofie tvoří ideál společnosti, jež se řídí podle věčného božského řádu a islámského práva [[Šaría|šaríi]]. Panuje v &nbsp;ní dokonalá jednota mezi politikou, právem i &nbsp;náboženstvím a každý člověk v &nbsp;ní plní svou přesně vymezenou úlohu odvozenou od svých vrozených schopností. Čili každý má mít povolání, v &nbsp;němž vyniká, avšak současně by měl mít svobodu zvolit si prostředek, kterým bude své poslání vykonávat. Jedině tak je možno dosáhnout božího řádu. V &nbsp;důsledku těchto myšlenek se Ibn Rušd dovolává společenské rovnosti. Protože se všechny ctnosti nemohou sejít v &nbsp;jednotlivci, musí se tato dokonalost realizovat skrze společnost. Ta se podle Ibn Rušda dělí na tři skupiny, o &nbsp;čemž se pojednává ve zdejší podkapitole „Vztah náboženství a filozofie.“ Člověka Ibn Rušd pokládá za stvoření politické, jež se musí nutně angažovat ve společnosti. Ústředním aspektem společnosti je totiž vědění, klíč k &nbsp;lidské spokojenosti, které se musí neustále znásobovat, což jeden člověk sám o &nbsp;sobě nezvládne. Společenskou autoritou by měli být moudří lidé.{{Sfn|Buryšová|2013|s=20–26}}

Právo se podle Averroese dělí na dva druhy – přirozené právo, což jsou obecná pravidla vycházející z &nbsp;univerzálních principů spravedlnosti nebo z &nbsp;Koránu, a zákonné právo, jež se zaměřuje na procesní výkon práva přirozeného. Zákonodárství by tudíž mělo být spíše symbolické povahy. Výkonná moc, podřízená zákonodárství, u &nbsp;Averroese částečně splývá s &nbsp;mocí soudní, poněvadž má povinnost interpretovat zákony a spravovat státní instituce a úřady.{{Sfn|Buryšová|2013|s=25–26}} Ibn Rušdův ideál panovníka vychází z &nbsp;al-Fárábího představy krále jako imáma, [[Chalífa|chalífy]] a zákonodárce v &nbsp;jednom člověku.{{Sfn|Rosenthal|2017}}{{Sfn|Fakhry|2001|s=111}} Na al-Fárábího navazuje i &nbsp;Averroesův výčet vlastností ideálního vládce, který zahrnuje lásku k &nbsp;poznání, pravdě i &nbsp;učení, dobrou paměť, nechuť ke smyslovým potěšením a hromadění bohatství, velkorysost, odvahu, nezlomnost a výřečnost. V &nbsp;případě, že filozofové nemohou přímo vládnout, což by byl ideální stav, musí se podle Averroese snažit panovníka alespoň ovlivnit.{{Sfn|Rosenthal|2017}} Politiku Ibn Rušd neřadí k &nbsp;pouhým řemeslům, nýbrž ke vědám. Její úlohou je dosáhnout zmíněného ideálního stavu společnosti a spokojenosti všech jejích členů. Za nejlepší formu vlády pokládá [[Aristokracie|aristokracii]] (vládu nejlepších) nebo monarchii dokonalého vládce. {{Sfn|Buryšová|2013|s=26–28}}

Podle Averroese existují dvě metody výuky ctností členů společnosti – přesvědčování a nátlak. Přesvědčování je přirozenější metoda využívající [[Dialektika|dialektiky]], [[Rétorika|rétoriky]] a [[Demonstrace (ukázka)|demonstrací]]. V &nbsp;některých případech, kdy daného člověka nelze přesvědčit, je však nutné použít nátlak, jako například u &nbsp;nepřátel státu.{{Sfn|Fakhry|2001|s=106–107}} Jestliže vedle sebe existuje dokonalá a nedokonalá společnost, dokonalá společnost je povinna nedokonalé společenství přesvědčit, aby se obrátilo na cestu k &nbsp;ideálnímu stavu. Pokud vládce nedokonalé společnosti tuto výzvu odmítne, panovník ideálního státu proti němu může zahájit válku, jež Averroes ztotožňuje s &nbsp;[[džihád]]em. Odmítá sice [[pacifismus]], ale apeluje na to, aby válka byla co nejméně destruktivní. V &nbsp;případě, že ani po skončení svaté války nelze členy nedokonalé společnosti přivést ke ctnostem, zbývá už jen možnost jejich zotročení.{{Sfn|Buryšová|2013|s=27}}

Po Platónově vzoru Averroes postuloval, aby se na správě státu podílely i &nbsp;ženy, armádu, politiku a vědu nevyjímaje.{{Sfn|Fakhry|2001|s=110}} Soudil, že ženy jsou stejné podstaty jako muži, a můžou proto vynikat i &nbsp;ve stejných odvětvích společnosti. To, že se tak v &nbsp;jeho době nedělo, přisuzoval skutečnosti, že ženy nemají možnost předvést své schopnosti,{{Sfn|Buryšová|2013|s=29}} což považoval za škodlivé pro blaho státu. Zavrhl proto zcela muslimskou [[Diskriminace|diskriminaci]] žen.{{Sfn|Rosenthal|2017}}

Averroes přírodní vědy ztotožňoval s &nbsp;přírodní filozofií, takže například astronomii považoval za součást filozofie. Proto se jeho bádání v &nbsp;přírodních vědách značně mísí s &nbsp;metafyzikou.{{Sfn|Montada}}

Averroes společně s &nbsp;Avempacem a Ibn Tufajlem patřil k &nbsp;zarytým odpůrcům [[Klaudios Ptolemaios|ptolemaiovského systému]], který kritizoval hlavně z &nbsp;teoretického hlediska. Zamítl pro vysvětlování pohybů nebeských těles používat Ptolemaiovy [[Galaktický epicykl|epicykly]] a [[Excentricita dráhy|excentry]]. Na základě Aristotelovy kosmologie se totiž domníval, že se všechny planety, Slunce a Měsíc točí kolem Země rovnoměrně po jednoduchých kruhových drahách nacházejících se v &nbsp;homocentrických sférách.{{Sfn|Forcada|2007|s=554–555}}{{Sfn|Špelda|2008|s=142}} Předpokládal, že existují tři druhy planetárních pohybů – ty, které lze vidět pouhým okem; ty, které vyžadují pozorovací nástroje, a ty, které lze poznat pouze pomocí filozofického uvažování (o &nbsp;nich se pojednává v &nbsp;podkapitole Kauzalita a metafyzika).{{Sfn|Iskandar|2008|s=1116}} Na Ptolemaiově modelu mu vadilo, že se planety po excentrických drahách pohybují kolem jiných středů než je Země, z &nbsp;čehož by vyplývalo, že se ve vesmíru musí nacházet více středů tíže, kam by nebeská tělesa směřovala. Ibn Rušd dále poukazoval na fakt, že excentrické sféry k &nbsp;sobě nepřiléhají tak těsně jako sféry homocentrické. Tím by se mezi nimi nacházel prázdný prostor, jež by musela zaplňovat nějaká další tělesa. Ty by pak existovala jen proto, aby zaplňovala prázdný prostor, což se ale příčí peripatetickému [[Determinismus|determinismu]].{{Sfn|Špelda|2008|s=143}}

Rozdíly barev měsíčního povrchu vykládal nerovnoměrnou tloušťkou Měsíce – tlustší části přijímají více světla ze Slunce, a proto jsou světlejší než tenčí části. Toto vysvětlení se v &nbsp;západní Evropě k &nbsp;vysvětlení skvrn na Měsíci používalo až do 17. století, dokud nebyl objeveno, že rozdíly barev měsíčního povrchu zapříčiňují [[Seznam povrchových útvarů na Měsíci|povrchové útvary]] (hory, moře, krátery atp.).{{Sfn|Ariew|2011|s=193–195}} Společně s &nbsp;Avemapcem Averroes sledoval také [[Sluneční skvrna|sluneční skvrny]], jež chybně pokládal za [[Přechod Venuše|tranzity Venuše]] a [[Přechod Merkuru|Merkuru]]. V &nbsp;roce 1153 z &nbsp;Marrakéše pozoroval hvězdu [[Canopus]], která na zeměpisné šířce jeho rodného Španělska nebyla viditelná. Toto pozorování později využil na obhajobu Aristotelova konceptu kulaté Země.{{Sfn|Vernet|Samsó|1996|s=264}}

Averroes si plně uvědomoval, že se arabští astronomové jeho doby soustředili na „matematickou“ astronomii, která sice umožňovala přesně vypočíst planetární pohyby, ale neposkytovala obšírné fyzikální vysvětlení toho, jak vesmír skutečně funguje.{{Sfn|Vernet|Samsó|1996|s=266}} Konstatoval, že „astronomie naší doby nenabízí žádnou pravdu, pouze souhlasí s &nbsp;výpočty, a ne s &nbsp;tím, co existuje.“{{Sfn|Agutter|Wheatley|2008|s=44}} Měl za to, že podstatu nebeských těles může objasnit pouze [[metafyzika]] a [[přírodní filozofie]]. Matematika se podle Ibn Rušda zabývá jenom jejich [[Případek|akcidenty]] (nahodilými vlastnostmi).{{Sfn|Špelda|2008|s=142–143}}

Astronomii se Averroes pokusil reformovat tak, aby byla v &nbsp;souladu s &nbsp;fyzikou, zejména Aristotelovou. Principy jeho nedokončené reformy popisuje ''Velký komentář'' k &nbsp;Aristotelově ''Metafyzice''. Později v &nbsp;životě však Averroes prohlásil, že jeho pokusy o &nbsp;reformu selhaly.{{Sfn|Forcada|2007|s=554–555}}{{Sfn|Arnaldez|1986|s=910}} Přiznal, že nemá dostatek času ani znalostí na to, aby sladil pozorované planetární pohyby s &nbsp;aristotelskými principy. Kromě toho neměl k &nbsp;dispozici díla starověkých astronomů [[Eudoxos z Knidu|Eudoxe z &nbsp;Knidu]] a [[Kallippos z Kyziku|Kallippa z &nbsp;Kyziku]], takže mu chyběl kontext některých Aristotelových astronomických prací.{{Sfn|Forcada|2007|s=554–555}} Přesto jeho dílo ovlivnilo astronoma [[al-Bitrudží]]ho († 1204), který přijal většinu Averroesových reformních principů a podařilo se mu vybudovat astronomický systém založený na aristotelovské fyzice.{{Sfn|Vernet|Samsó|1996|s=266–267}}{{Sfn|Špelda|2008|s=143–145}}

Ve fyzice Averroes nepoužíval metodu [[Logická indukce|logické indukce]], kterou do islámské vědy zavedl [[Aliboron]],{{Sfn|Guessoum|2011|s=XXII}} ale pracoval spíše [[Exegeze#Exegetické metody|exegeticky]] – přírodu zkoumal prostřednictvím rozborů Aristotelových spisů. Často je v &nbsp;historii fyziky proto vnímán jako pouhý Aristotelův vykladač, avšak jak ukázala historička vědy [[Ruth Glasnerová]], Averroesovi se ve skutečnosti podařilo vytvořit značně originální fyzikální systém, který Glasnerová označuje za [[Atomismus|atomistický]] aristotelismus.{{Sfn|Glasner|2009|s=4}} Jeho systém se v &nbsp;první řadě opírá o &nbsp;pojetí ''[[minima naturalia]]'' (nejmenších částic přírody, [[atom]]ů), z &nbsp;nichž se skládá svět. Významná je i &nbsp;jeho koncepce pohybu jako ''[[forma fluens]]'', plynulé („tekuté“) formy tělesa.{{Sfn|Glasner|2009|s=1–4}}{{Sfn|Montada}} V &nbsp;neposlední řadě se Ibn Rušd zabýval [[magnet|magnet]]ismem. Mluvil o &nbsp;jakési ''specii'', která působí v &nbsp;okolí magnetu, dokud se jí do cesty nepostaví železo. Touto hypotézou Averroes v &nbsp;podstatě předjímal moderní pojetí [[Magnetické pole|magnetického pole]].<ref>{{Citace monografie

}}</ref> Následující vývoj fyziky ovlivnil také svou definicí fyzikální [[Síla|síly]] jako „rychlosti, která působí při změně kinetického stavu tělesa,“ jež se nápadně podobá formulaci síly v &nbsp;současné fyzice.{{Sfn|Agutter|Wheatley|2008|s=45}}

[[Soubor:Bnf_lat16151_f22.jpg|náhled|Dlouhý komentář k &nbsp;Aristotelově traktátu ''O &nbsp;duši'', francouzský rukopis ze 13. století]]

Averroes se psychologii věnuje ve svých třech komentářích k &nbsp;Aristotelově spisu ''O &nbsp;duši''. Pohlížel na ní jako na součást fyziky. Rozeznával pět schopností lidské duše, a to schopnosti nutriční, vnímací, imaginativní, chuťovou a racionální. U &nbsp;rostlin nebo zvířat je nejvýznamnější funkce výživná, která usiluje o &nbsp;přežití a reprodukci organismu. K &nbsp;vnímací schopnosti se řadí všech pět [[Smysl (biologie)|smyslů]], případně i &nbsp;takzvaný [[šestý smysl]], od nějž se pak odvíjí imaginativní dovednost. Chuťovou funkci Averroes chápe jako touhu. Racionální schopnost ([[Rozum|intelekt]]) je pro člověka zásadní, a psychologie by se měla zaměřovat především na ní.{{Sfn|Hillier}}

Lidský intelekt se Averroes snažil vysvětlit pomocí filozofických metod a interpretace Aristotelovy doktríny. Svůj postoj k &nbsp;rozumu během svého života velmi měnil. Ve svém ''Shrnutí'' či ''Synopsi'' ke spisu ''O &nbsp;duši'' navazoval na teorii Avempaceho, že hyletický (tj. látkový) intelekt ukládá do mysli konkrétní obrazy, se kterými se člověk setká. Tyto obrazy slouží jako základ pro „sjednocení“ lidské mysli s &nbsp;„aktivním intelektem“. Ve svém ''Středním komentáři'' se Averroes inspiruje myšlenkami al-Fárábího a Avicenny – říká, že aktivní intelekt dává lidem schopnost univerzálního porozumění. Jakmile má osoba dostatečný empirický kontakt s &nbsp;určitým konceptem, tato schopnost se aktivuje a poskytne jí univerzální poznání.{{Sfn|Adamson|2016|s=188–190}}

Ve ''Velkém komentáři'' Averroes představuje [[Averroesova teorie jednoty intelektu|teorii jednotného intelektu]], podle níž existuje pouze jeden a týž hyletický intelekt, který je všem lidem společný, a který nelze smísit s &nbsp;lidským tělem. Problém, jak různé osoby mohou mít různé myšlenky, Ibn Rušd vyřešil tím, že do svého systému zabudoval koncept ''rozvažování'', které probíhá v &nbsp;lidském mozku a neobsahuje univerzální znalosti, ale „aktivní uvažování o &nbsp;věcech,“ na něž konkrétní osoba narazí – každý člověk tedy přemýšlí pomocí stejného intelektu, ale o &nbsp;rozdílných věcech.{{Sfn|Adamson|2016|s=191}} V &nbsp;západním světě Averroesova teorie vyvolala značné kontroverze. [[Tomáš Akvinský]] v &nbsp;roce 1229 dokonce publikoval její zevrubnou kritiku nazvanou ''O &nbsp;jednotě intelektu proti averroistům'' (''De unitate intellectus contra averroistas'').{{Sfn|Adamson|2016|s=188}}{{Sfn|Hasse}}

Ačkoli Averroes ve svých dílech vykazuje velmi rozsáhlé teoretické znalosti medicíny, zřejmě měl malé zkušenosti z &nbsp;lékařské praxe. V &nbsp;jednom ze svých spisů prohlásil, že „kromě sebe, svých příbuzných nebo přátel mnoho lidí neošetřoval.“{{Sfn|Lustr|2008|s=163}}{{Sfn|Arnaldez|2000|s=27–28}} Přesto působil jako dvorní lékař almohadského chalífy.{{Sfn|Arnaldez|2000|s=27–28}} Averroesova práce ''Všeobecné lékařství'' navazuje na nauku vlivného řeckého lékaře [[Galén]]a, která je založena na [[Čtyři základní tělesné šťávy|čtyřech základních tělesných šťávách]] – [[Krev|krvi]], [[Žluč|žluté žluči]], [[Melancholie|černé žluči]] a [[hlen]]u, jejichž rovnováha je nezbytná pro zdraví lidského těla.{{Sfn|Belen|Bolay|2009|s=378}} ''Všeobecné lékařství'' obsahuje celkem sedm knih, které pojednávají o &nbsp;[[Anatomie|anatomii]], [[Fyziologie|fyziologii]], [[Patologie|patologii]], [[Sémiotika|sémiotice]], [[Léčba|terapeutice]], [[Hygiena|hygieně]] a [[Farmakologie|medikaci]].{{Sfn|Čermáková|2014|s=29}} Averroes v &nbsp;tomto díle usiluje o &nbsp;vytvoření systematického a racionálního lékařství.{{Sfn|Gea|2020}} Současně si klade za cíl uvést aristotelismus do souladu s &nbsp;výdobytky galénovského lékařství.{{Sfn|Jacquart|2004|s=263–265}}

Averroes měl za to, že hlavní částí medicíny je na základě obecného principu [[Kauzalita|kauzality]] [[Empirie|empirické]] pozorování lidského těla a následná dedukce z &nbsp;jeho výsledků. Za nejdůležitější prostředek sloužící k &nbsp;poznání lidského těla považoval pitvu, kterou i &nbsp;přes odpor konzervativních muslimů vehementně prosazoval. Odsuzoval lékařské spekulace, jež nejsou založeny na smyslové zkušenosti. Spojení mezi vnějším světem a myslí totiž přisuzoval [[Smysl (biologie)|smyslům]]. Těmito úvahami Ibn Rušd v &nbsp;podstatě předjímal dílo německého filozofa [[Immanuel Kant|Immanuela Kanta]] z &nbsp;18. století.{{Sfn|Delgado|2012|s=327–330}}

[[Soubor:Avenzohar,_"Colliget_Averroys_...",_1530_Wellcome_L0026358.jpg|náhled|Titulní strana vydání ''Všeobecného lékařství'' z &nbsp;roku 1530]]

Averroes jako první objevil, že za snímání světla v &nbsp;oku je zodpovědná [[sítnice]], spíše nežli [[Čočka (oko)|čočka]], jak se dosud předpokládalo.{{Sfn|Belen|Bolay|2009|s=378–379}}{{Sfn|Delgado|2012|s=330}} Odmítal také dobové představy o &nbsp;tom, že sny způsobují andělé nebo ďáblové. Domníval se, že sny vznikají tak, že mozek na sítnici promítá obrazy získané během dne, takže se zdá, jako by tyto obrazy byly při snu přijímány zevnějšku. Zaobíral se též léky a [[Neurologie|neurologií]]. Jeho farmakologické principy spočívaly na teorii protikladů (Když je tělo nachlazeno, je třeba ho zahřívat apod.). Pro zdravé tělo doporučoval tělesné cvičení i &nbsp;různé diety{{Sfn|Delgado|2012|s=330}} a požívání léků se snažil kombinovat se zdravými jídly. Vedle toho se zajímal o &nbsp;problematiku [[theriak]]u.{{Sfn|Tbakhi|Amr|2008|s=147}}

Nezávisle na Galénovi popsal [[Cévní mozková příhoda|cévní mozkovou příhodu]] a objasnil, že ji způsobuje ucpání tepny vedoucí ze srdce do mozku. Byl rovněž první, kdo popsal příznaky [[Parkinsonova nemoc|Parkinsonovy nemoci]].{{Sfn|Belen|Bolay|2009|s=379–380}} [[Mozek]] vnímal jako komplex různých prvků ([[neuron]]ů), a ne jako jednu homogenní entitu. Přirovnával ho ke „generálovi“, který celému tělu rozdává rozkazy, kdežto srdce srovnával s &nbsp;„panovníkem“, jemuž je mozek podřízen.{{Sfn|Delgado|2012|s=329}} K &nbsp;vývoji lékařství stejně přispělo Ibn Rušdovo „zjištění, že lidé kteří prodělali [[neštovice]], se vůči nim stali imunními“.{{Sfn|Čermáková|2014|s=29}} Ve svých spisech podává také obšírný a na svou dobu velmi přesný výklad toho, jak funguje [[Dýchací soustava člověka|dýchací soustava]], čímž de facto položil základy [[pneumologie]].{{Sfn|Gea|2020}} V &nbsp;neposlední řadě prvně identifikoval [[Erektilní dysfunkce|erektilní dysfunkci]], a patřil mezi první lékaře, kteří se podobné sexuální potíže snažili léčit.{{Sfn|Tbakhi|Amr|2008|s=147}}

Ibn Rušd se věnoval rovněž zvířatům. Mimo jiné objasnil, že zvířata nacházejí jídlo pomocí svého velmi citlivého čichu, čímž vyvrátil dobové představy o &nbsp;tom, že při hledání jídla používají magickou intuici. Dospěl dokonce k &nbsp;názoru, že člověk je v &nbsp;podstatě zvíře, a jeho rozdílnost ve srovnání s &nbsp;ostatními živočichy spočívá v &nbsp;lidské vyspělosti. Z &nbsp;toho vyvodil, že i &nbsp;zvířata mají duši. Motivací jejich chování je dle něj vrozené tělesné teplo vycházející ze srdce.{{Sfn|Delgado|2012|s=329}}

=== V &nbsp;židovské tradici ===

Averroes zcela zásadně ovlivnil [[Středověká židovská filosofie|židovskou filozofii pozdního středověku]]. Do [[Hebrejština|hebrejštiny]] byla přeložena téměř všechna jeho díla. Některé jeho texty jsou dokonce zachovány jen v &nbsp;hebrejských překladech.{{Sfn|Zonta}} Prvním židovským filozofem, který nadšeně přejal jeho učení, se stal [[Maimonides]],{{Sfn|Zonta}}{{Sfn|Fakhry|2001|s=78}} jenž se jednou zmínil, že Averroes „postihl pravdu s &nbsp;velkou přesností“.{{Sfn|Fakhry|2001|s=78}} Averroesovo dílo hojně využívali rovněž židovští učenci 13. století, včetně [[Šmuel ibn Tibon|Šmuela ibn Tibona]], [[Juda ben Šlomo ha-Kohen|Judy ben Šloma ha-Kohena]] a [[Šem-Tov ibn Falaquera|Šema-Tov ibn Falaquera]]. V &nbsp;roce 1232 přeložil [[Josef Ben Aba Mari]] Averroesovy komentáře k &nbsp;Aristotelovu ''[[Organon|Organonu]]''. O &nbsp;třicet let později publikoval [[Moše ibn Tibon]] překlad prakticky všech Averroesových komentářů k &nbsp;Aristotelovi a některých jeho prací o &nbsp;medicíně. Židovský averroismus vyvrcholil ve 14. století. K &nbsp;židovským spisovatelům té doby, kteří překládali Ibn Rušda, nebo jím byli ovlivněni, náleželi například [[Kalonymos ben Kalonymos]] a [[Todros Todrosi]] z &nbsp;[[Arles]] a [[Levi ben Geršom]] z &nbsp;[[Languedoc]]u.{{Sfn|Fakhry|2001|s=132–133}}{{Sfn|Zonta}}

=== V &nbsp;křesťanské tradici ===

Averroesovy komentáře k &nbsp;Aristotelovi značně ovlivnily vědu a filozofii západní Evropy. Po pádu [[Západořímská říše|západořímské říše]] se dostavil hluboký kulturní úpadek západní vzdělanosti, který vyústil ve ztrátu takřka veškerého intelektuálního odkazu myslitelů [[Starověké Řecko|starověkého Řecka]].{{Sfn|Fakhry|2001|s=129, 131}} Averroesovy komentáře k &nbsp;Aristotelovi, které byly přeloženy do latiny, a dostaly se do západní Evropy, opět oživily Aristotelovo dědictví a zpřístupnily jej evropských vzdělancům.{{Sfn|Adamson|2016|s=181–182}}{{Sfn|Fakhry|2001|s=133}}{{Sfn|Hasse}} Vliv jeho komentářů vedl k &nbsp;tomu, že Averroes byl často označován jednoduše jako „Komentátor“, nikoli podle svého jména.{{Sfn|Adamson|2016|s=180}} Leckdy byl nazýván rovněž „otcem svobodného myšlení a bezvěrectví“ nebo „otcem racionalismu“.{{Sfn|Gill|2009|s=108–110}}

Prvním překladatelem Averroesových děl do latiny se stal [[Michael Scot]] (1175 – cca 1232), jenž počínaje rokem 1217 v &nbsp;[[Paříž]]i a [[Toledo|Toledu]] přeložil Averroesovy ''Velké komentáře'' k &nbsp;Aristotelovým spisům ''O &nbsp;duši'', ''Metafyzika'', ''Fyzika'' a ''O &nbsp;nebi'' i &nbsp;mnoho ''Středních komentářů'' a ''Shrnutí''. Do latiny Ibn Rušda překládali také [[Hermannus Alemannus]], [[William de Luna]] a [[Armengaud z Montpellier]]. Tyto překlady se záhy rozšířily mezi přední evropské učence. Averroesovo učení kolem sebe shromáždilo široký okruh přívrženců, takzvaných latinských [[Averroismus|averroistů]], mezi něž patřil kupříkladu [[Siger z Brabantu]] nebo [[Boethius z Dácie]]. Centry latinského averroismu se stala Paříž a [[Padova]].{{Sfn|Fakhry|2001|s=133–134}}{{Sfn|Hasse}}

Římskokatolická církev však vůči nebezpečnému vzestupu averroismu brzy zareagovala. Roku 1270 odsoudil pařížský biskup [[Étienne Tempier]] 15 nauk, jež podle něj byly v &nbsp;rozporu s &nbsp;oficiální doktrínou římskokatolické církve, patřily mezi ně i &nbsp;různé heretické větve aristotelismu či averroismu. Definitivně byl averroismus na žádost papeže [[Jan XXI.|Jana XXI.]] biskupem Tempierem odsouzen o &nbsp;sedm let později.{{Sfn|Fakhry|2001|s=134–135}}

Averroesovými pracemi se inspiroval též německý polyhistor [[Albert Veliký]]. O &nbsp;Averroesovy komentáře k &nbsp;Aristotelovi se opíral i &nbsp;Albertův žák [[Tomáš Akvinský]], přední katolický myslitel 13. století; v &nbsp;mnoha ohledech s &nbsp;ním ale nesouhlasil.{{Sfn|Fakhry|2001|s=138}}{{Sfn|Adamson|2016|s=180}} Postavil se především proti Averroesově teorii monopsychismu,{{Sfn|Adamson|2016|s=180}} věčnosti světa a boží prozřetelnosti.{{Sfn|Fakhry|2001|s=140}}{{Sfn|Hasse}}

Ačkoli odsouzení averroismu katolickou církví jeho šíření velice zpomalilo, Averroesovo učení evropské vzdělance ovlivňovalo až do 16. století, kdy aristotelismus přestal být natolik oblíbený. K &nbsp;myslitelům pozdního středověku ovlivněných averroismem se řadí [[Jan z Jandunu]], [[Marsilius z Padovy]], [[Gaetano da Thiene]], [[Pietro Pomponazzi]], [[Agostino Nifo]], [[Marcantonio Zimara]] a jiní. Dalekosáhlý a dlouhodobý vliv na západní Evropu měl také latinský překlad Averroesova ''Všeobecného lékařství'' nazývaný jako ''Colliget''.{{Sfn|Fakhry|2001|s=124, 133, 135, 138}}

=== V &nbsp;islámské tradici ===

Averroes měl až do 19. století na islámskou filozofii zcela nepatrný vliv.{{Sfn|Leaman|2002|s=28}} Příčinu lze hledat v &nbsp;geografii; Averroes žil ve Španělsku, na západním okraji islámské civilizace daleko od tradičních center islámské vzdělanosti. Ibn Rušdova filozofie navíc pravděpodobně vůbec neoslovila soudobé islámské učence, jelikož zájem o &nbsp;Aristotela mezi muslimy tehdy už značně opadal.{{Sfn|Adamson|2016|s=181}} Pozornost jeho dílo v &nbsp;arabském světě znovu vzbudilo v &nbsp;19. století, kdy probíhala arabská kulturní renesance zvaná [[al-Nahda]] („probuzení“). Averroesova práce byla tenkrát považována za inspiraci k &nbsp;modernizaci muslimské intelektuální tradice.{{Sfn|Leaman|2002|s=28}}

== Odraz v &nbsp;kultuře a literatuře ==

Italský básník [[Dante Alighieri]] ze 14. století Averroese ve své ''[[Božská komedie|Božské komedii]]'' spolu s &nbsp;dalšími pohanskými filozofy umístil do [[Limbus (náboženství)|limbu]] kolem [[Saladin]]a. Označuje ho zde za „autora komentáře“.{{Sfn|Sonneborn|2006|s=96}}{{Sfn|Fakhry|2001|s=138}} V &nbsp;''[[Canterburské povídky|Canterburských povídkách]]'' Averroese zmiňuje zase anglický básník [[Geoffrey Chaucer]].{{Sfn|Sonneborn|2006|s=96}} Ibn Rušd je zobrazen rovněž na fresce ''[[Athénská škola]]'' od [[Raffael Santi|Raffaela Santiho]] z &nbsp;roku 1501, která zdobí [[Apoštolský palác]] ve [[Vatikán]]u.{{Sfn|Papadopoulos|2009|s=35–40}}{{Sfn|Sonneborn|2006|s=95}}

Argentinský spisovatel [[Jorge Luis Borges]] Averroesovi věnoval povídku ''[[Averroesovo hledání]]'', v &nbsp;níž se Ibn Rušd neúspěšně pokouší porozumět Aristotelově [[Poetika (Aristotelés)|''Poetice'']]. Borges v &nbsp;dodatku ke knize píše, že jeho pokus o &nbsp;porozumění Averroesovi byl odsouzen stejně jako Averroesův pokus o &nbsp;porozumění [[Starověké řecké divadlo|řeckému dramatu]], neboť v &nbsp;islámské kultuře tradice živých představení neexistovala.{{Sfn|Ben-Manehem|2017|s=28–29}} Averroes je dále hlavní postavou egyptsko-francouzského filmu ''Osud'' od [[Júsuf Šahín|Júsufa Šahína]] pojednávajícím o &nbsp;střetu Ibn Rušdovy filozofie s &nbsp;muslimskými fundamentalisty, jež byl natočen roku 1998 k &nbsp;výročí 800 let od Averroesovy smrti.{{Sfn|Sonneborn|2006|s=95}}{{Sfn|Guessoum|2001|s=xiv}}

Averroesovo jméno nese rod ''[[Averrhoa]]'' z &nbsp;čeledi [[Šťavelovité|šťavelovitých]], který zahrnuje druhy ''[[Averrhoa bilimbi]]'' a [[karambola obecná]],<ref>{{Citace monografie | příjmení = Quattrocchi | jméno = Umberto | titul = CRC World Dictionary of Plant Names: Common Names, Scientific Names, Eponyms, Synonyms, and Etymology | url = https://books.google.com/books?id=A68qyOyhOdkC&pg=PA241 | datum vydání = 29. listopadu 1999 | vydavatel = CRC Press | místo = Boca Raton | isbn = 978-0-8493-2673-8 | počet stran = 696 | strany = 241 | jazyk = en}}</ref> měsíční kráter [[Ibn Rušd (kratér)|Ibn Rušd]],<ref>{{Citace elektronické monografie

}}</ref> a řada francouzských i &nbsp;marockých vzdělávacích a vědeckých institucí, například první soukromé muslimské [[lyceum]] v &nbsp;[[Lille]] otevřené roku 2003<ref>{{Citace elektronické monografie

* {{en}} [https://oll.libertyfund.org/title/rushd-the-philosophy-and-theology-of-averroes The Philosophy and Theology of Averroes] – překlad Averroesových děl o &nbsp;náboženství a filozofii do angličtiny

* {{en}} [http://www.muslimphilosophy.com/ir/tt/index.html Tahaft al-Tahafut (''Vyvrácení Vyvrácení'')] v &nbsp;překladu do angličtiny

* {{en}} [http://capricorn.bc.edu/siepm/books.html#12 Virtuální knihovna SIEPM] zahrnující i &nbsp;Averroesova díla