Listopadové povstání: Porovnání verzí

Po zániku nezávislého Polsko-litevského království ve třech děleních jeho území mezi mocnosti Prusko, Rusko a Rakouskou monarchii v letech 1772, 1793 a 1795 byla nezávislost Polska částečně obnovena v roce 1807 z moci francouzského císaře [[Napoleon Bonaparte|Napoleona I. Bonaparta]], který po porážce pruské armády ve válce v letech 1806 - 18071806–1807 vytvořil z části pruského záboru polského území tzv. [[Varšavské knížectví]]. Mělo rozlohu 102 000 km² a za jeho vládce byl zvolen saský král [[Fridrich August I. Saský|Fridrich I. August]]. Knížectví dostalo i liberální ústavu, která byla kombinací polské květnové ústavy z roku 1791 a některých ustanovení [[Napoleon Bonaparte|Napoleonova]] [[Code civil|občanského zákoníku]] z roku 1804. Po porážce Rakouské monarchie v roce 1809 se území knížectví zvětšilo ještě o část Západní [[Halič]]e, ale jeho existence v podstatě skončila s pádem [[Napoleon Bonaparte|Napoleona I. Bonaparta]]. Území [[Varšavské knížectví|Varšavského knížectví]] již v roce 1813 obsadila ruská armáda, která po porážce Napoleonovy armády v Rusku v roce 1812 pokračovala v jejím pronásledování. [[Vídeňský kongres]] ostatně v roce 1815 z části Ruskem zabraných území znovu obnovil Polské království, ale v podstatě jen formálně, protože jeho teritorium bylo spojeno personální unií s Ruským impériem. Polským králem se tak stal ruský car [[Alexandr I. Pavlovič|Alexandr I.]]. Přestože Alexandr I. už nebyl takovým reformátorem, jakým se zdál být v letech svého mládí, Polákům slíbil dát podobná práva definovaná v konstituci (ústavě), jakým se těšili v dobách existence [[Varšavské knížectví|Varšavského knížectví]]. V roce 1815 byla ústava v Polsku skutečně vyhlášena, ale už za krátký čas začaly být její jednotlivé body porušovány. Zasloužil se o to i samotný carský místodržitel, kterým byl generál Józef Zajączek (1752-18261752–1826), někdejší radikální [[jakobíni|jakobín]] a spolubojovník [[Tadeusz Kościuszko|Tadeusze Kościuszka]] v jím vedeném [[Kościuszkovo povstání|povstání proti Rusům]] v roce 1794. Zajączek sledoval osobní zájmy a zjevně se rozhodl, že pro něj osobně bude lépe spolupracovat se staronovými pány než třít bídu v exilu, což byl úděl [[Tadeusz Kościuszko|T. Kościuszka]], který zemřel v roce 1817 ve švýcarském [[Solothurn]]u.

V Polsku a [[Litva|Litvě]] se postupně formovala vrstva uvědomělé inteligence, ať už z prostředí šlechty nebo měst, která stále naléhavěji volala po dodržování udělených svobod a po rozvoji národního života v rovině školské a kulturní. Studenti univerzit začali zakládat tajné spolky, které měly zpočátku spíše literární a diskusní charakter, ale později se některé změnily na vlivné politické organizace. V litevském městě [[Vilnius]] se například vytvořil ''Spolek filomatů'', jehož členem byl i romantický básník [[Adam Mickiewicz]] (1798-18551798–1855). Ruská tajná policie ale začala aktivity těchto spolků sledovat a postupně rozkládat.

Polská šlechta žijící v ruské části bývalého Polska byla zpočátku vůči nové vládě loajální, i díky udělené ústavě a možnosti uplatnění v armádě a ve státních úřadech. Ale od 20. let 19. století se začal tento vztah měnit. Už 15. června 1819 byla ruskou vládou v Polsku omezena svoboda tisku a zavedena [[cenzura]]. 10. května 1820 bylo zakázáno svobodné shromažďování se a tajné spolky, což se týkalo i četných [[Svobodné zednářství|zednářských lóží]]. Smutný osud polských zednářů dokládá příběh Waleriana Łukasińskieho (1786-18681786–1868), který byl v roce 1822 uvězněn a převezen do pevnosti ve [[Šlisselburg]]u, kde během čtyřicetišestiletého věznění na samotce přišel o rozum. Agilní ministr policie [[Nikolaj Nikolajevič Novosilcev]] (1761-18381761–1838) pronásledoval všechny tajné spolky a intelektuály. Začátkem roku 1825 byla carem zakázána i veřejná zasedání polského sněmu (sejmu). Ke zhoršení vzájemných vztahů došlo po smrti Alexandra I. koncem roku 1825. Největší nepokoje panovaly v armádě, jejíž vrchním velitelem byl Alexandrův bratr [[Konstantin Pavlovič]]. Konstantin sídlil ve [[Varšava|Varšavě]] a dokonce zde uzavřel morganatický sňatek s polskou šlechtičnou Joannou Grudzińskou. V polském vojsku však zaváděl pruskou disciplínu a tvrdé tělesné tresty, běžné v ruské armádě. Již v roce 1828 proti němu vzniklo spiknutí důstojníků, v jehož čele stál Piotr Wysocki (1797-18751797–1875). Poláci také doufali, že nový car [[Mikuláš I. Pavlovič|Mikuláš I.]] (mladší bratr Alexandra a Konstantina) se pokusí získat a připojit zpět k Polsku území, která byla zabrána dalšími dvěma mocnostmi -– Rakouskem a Pruskem. To se ale ukázalo být nereálné, což snížilo i tak malou Mikulášovu popularitu.

V létě roku 1830 se přehnala [[Paříž]]í tzv. [[Červencová revoluce]], která svrhla z trůnu posledního krále z [[Bourboni|bourbonské dynastie]] [[Karel X.|Karla X.]] a na trůn se dostal liberálněji smýšlející [[Ludvík Filip|Ludvík Filip Orleánský]]. V srpnu a září téhož roku došlo k [[Belgická revoluce|povstání belgického lidu]] proti holandské nadvládě, které vyvrcholilo v listopadu zvolením národní vlády, prohlášením liberální ústavy a zbavením trůnu nizozemského krále [[Vilém I. Nizozemský|Viléma I.]] [[Belgie|Belgii]] byla získaná nezávislost potvrzena 20. prosince 1830 pěti evropskými mocnostmi na diplomatické konferenci konané v [[Londýn]]ě.<ref>Pečenka, M., Luňák, P. a kol .: ''Encyklopedie moderní historie.'' Praha: LIBRI, 1999 (3. vyd.), s. 48 - 4948–49.</ref> Tyto územně-politické změny byly ale v rozporu se základními ustanoveními jiného spolku evropských mocností, tzv. [[Svatá aliance|Svaté aliance]]. Kolidovaly zejména s prvním a hlavním usnesením, že mocensko-politické změny v Evropě nebudou realizovány revoluční cestou a že neohrozí mocenskou rovnováhu. [[Svatá aliance]], dílo cara Alexandra I. a rakouského ministra [[Klemens Wenzel von Metternich|Klemense Metternicha]], se pod vlivem událostí v [[Řecko|Řecku]] (kde také probíhal úspěšný národněosvobozenecký boj), Francii a Belgii pomalu začala drolit. Mikuláš I., věrný svému ultrakonzervativnímu přesvědčení, se však pokusil sestavit intervenční vojsko, které chtěl vyslat k potlačení revoluce v [[Paříž]]i. Tyto plány ale byly v Polském království negativně přijímány a vlastně přispěly k vypuknutí listopadového povstání.

Povstání mělo i mezinárodní politické dozvuky -– monarchové tří mocností, které se zasloužily o zánik nezávislého Polska (tedy rakouský císař [[František I. Rakouský|František II.]], ruský car Mikuláš I. a pruský král [[Fridrich Vilém III.]]), se setkali v roce 1833 v českém městě [[Mnichovo Hradiště]] (dobově německy ''Münchengrätz''), kde se zavázali k uznání a nedotknutelnosti hranic jimi zabraných polských území. Zároveň měli monarchové Pruska, Ruska a Rakouské monarchie spolupracovat při potlačování tajných politických spolků a všech hnutí usilujících o znovuobnovení Polska.

* KUNEC, Patrik: Tajné spolky, sprisahania, povstania: Poľsko po Viedenskom kongrese. In: ''Historická revue'', r. 2014, č. 9, s. 13 - 1513–15.

* ŘEZNÍK, Miloš: ''Za naši a vaši svobodu: Století polských povstání (1794 - 18641794–1864).'' Praha : Argo, 2006, 392 s. {{ISBN|80-7203-668-8}}