Sezóna v pekle: Porovnání verzí

* '''Úvod''' (někdy nazvaný prvním řádkem: „Pokud se dobře pamatuji...“ ) -– uvádí příběh jako „stránky z deníku zatracené duše“.

* '''Zlá krev (''Mauvais sang'')''' -– popisuje [[Galie|galský]] původ vypravěče a jeho předpokládaný účinek na jeho morálku a štěstí.

* '''Noc v pekle (''Nuit de l'enfer'')''' -– zdůrazňuje okamžik smrti vypravěče a vstupu do pekla.

* '''Delirium I: Pošetilá panna -– Pekelný manžel (''Délires I : Vierge folle -– L'Époux infernal'')''' -– tato část se skládá z příběhu muže (Verlaine), zotročeného jeho „pekelným ženichem“ (Rimbaud), který ho podvedl a lákal jeho lásku falešnými sliby. Je to transparentní alegorie na jeho vztah s Verlainem.

* '''Delirium II: Alchymie slova (''Délires II : Alchimie du verbe'')''' -– do příběhu vstupuje vypravěč a vysvětlí své vlastní falešné naděje a zlomené sny. Tato část je rozdělena jasněji a obsahuje mnoho veršovaných sekcí (z nichž většina jsou jednotlivé básně z pozdějšího období ''„Derniers vers“'' nebo ''„Vers Nouveaux et chansons“''). Zde Rimbaud pokračuje v rozvíjení své teorie poezie, která začala jeho „''Lettres du Voyant'' “ („Dopisy ''věštce'' “), ale nakonec považuje celou snahu za neúspěch.

* '''Nemožné (''L'impossible'')''' -– tato část je vágní, ale lze v ní vidět pokus vypravěče o únik z pekla.

* '''Záblesk (''L'éclair'')''' -– rezignovaný a fatalistický tón naznačuje kapitulaci vypravěče.

* '''Ráno (''Matin'')''' -– tato krátká část slouží jako závěr, kde vypravěč tvrdí, že „završil svou zprávu o pekle“ a „už nemůže ani mluvit“.

* '''Sbohem (''Adieu'')''' -– tato část se zmiňuje o změně ročních období, od podzimu do jara. Zdá se, že vypravěč se během své cesty peklem stal sebevědomějším a silnějším a prohlašuje, že „mu bude dopřáno zmocnit se pravdy duší i tělem“.

Bernard Mathieu popisuje ''Sezónu v pekle'' jako „strašně tajemnou báseň“ a „brilantně téměř hysterickou hádku mezi básníkem a jeho [[Alter ego|alter egem]]“. V surrealistickém vyprávění identifikuje dva hlasy: „dvě oddělené části Rimbaudovy schizoidní osobnosti „já“, které je věštcem/básníkem, a „já“, které je neuvěřitelně tvrdým rolnickým synem vdovy Rimbaudové. Jeden hlas je divoce zamilovaný do zázraku světla a dětství, druhému připadají všichni tyto literární výstřelky poněkud prokleté a „idiotské“."