Růžena Nasková: Porovnání verzí

Narodila se v [[Praha|Praze]] na Královských Vinohradech v dobře situované měšťanské rodině jako druhá ze dvou dcer.<ref>[http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=422&folium=748 Národní archiv, Konskripční seznamy pobytových přihlášek pražského policejního ředitelství, heslo Nosek Josef]</ref>. Otec Josef Nosek (*1829) byl žurnalistou a fejetonistou, spolupracovníkem [[Jan Neruda|Jana Nerudy]]. Z existenčních důvodů se však stal [[magistrát]]ním úředníkem .<ref>[[František Černý (divadelní historik)|František Černý]]: ''Pozdravy za divadelní rampu'', Divadelní ústav, Praha, [[1970]], str.&nbsp;89</ref>. Od mládí toužila hrát [[divadlo]], ale rodiče si to nepřáli. Tajně si sama pro sebe recitovala [[poezie|poezii]], a také hodně četla. podporu našla při studiu na [[Vyšší dívčí škola v Praze|Vyšší dívčí škole]].

Až po otcově smrti začala studovat [[zpěv]] a brala hodiny herectví u [[Otilie Sklenářová-Malá|Otilie Sklenářové–Malé]]. Od mládí však měla potíže kvůli své tělesné výšce i své robustní postavě. Již na počátku století vystupovala jako ochotnice v Pištěkově aréně na Vinohradech v roli Amálie v Schillerových ''Loupežnících''.<ref> [[František Černý (divadelní historik)|František Černý]]: ''Pozdravy za divadelní rampu'', Divadelní ústav, Praha, [[1970]], str.&nbsp;87</ref>. V&nbsp;letech [[1904]] až [[1907]] vystupovala ve [[Slovinsko|slovinském]] národním divadle v [[Lublaň|Lublani]],<ref> Kolektiv autorů: ''[[Národní divadlo]] a jeho předchůdci'', Academia, Praha, [[1988]], str.&nbsp;327 </ref> přičemž v létě v době divadelních prázdnin hrála v [[Praha|Praze]] na periferních scénách a v [[literatura|literárních]] [[kabaret]]ech.

Jejím manželem byl malíř [[František Xaver Naske]], za kterého se provdala nejdříve civilně v roce 1910 na Staroměstské radnici a poté i církevně 25. června [[1940]] na [[Smíchov]]ě.<ref >[http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=6C4803C6F3FD4B22996777835CB201A4&scan=124#scan124 Matriční záznam o narození a křtu] Františka Naskeho, farnosti při kostele sv.Štěpána na Novém Městě pražském </ref>

Ve [[film]]u se poprvé objevila už v roce [[1915]] (němý film ''Ahasver''),<ref> Viktor Kudělka: ''Ženy jeho snů'', vyd.&nbsp;Knihkupectví Michala Ženíška, Brno, 1994, str.&nbsp;311 </ref> ale její systematická práce v [[kinematografie|kinematografii]] započala až v roce [[1930]]. Zde vytvářela rázovité postavy moudrých a rozšafných babiček, maminek, tetiček a starších žen vůbec. Po válce namluvila také text k několika filmovým [[pohádka|pohádkám]] a komentář k filmu [[Jiří Trnka|Jiřího Trnky]] ''Staré pověsti české'' ([[1953]]).

Její vysoká kultura [[mluvené slovo|herecké řeči]] ji přímo předurčovala k práci v [[Československý rozhlas|Československém rozhlase]], kde působila především jako [[recitace|recitátorka]] či kultivovaná čtenářka děl především českých národních klasiků ([[Božena Němcová]]: ''Babička'', [[Alois Jirásek]]: ''U nás'', a jiné). Nesmrtelným se stal také přednes mnoha českých národních [[pohádka|pohádek]] pro děti. V&nbsp;roce [[1941]] vydala svoji vzpomínkovou knihu ''Jak šel život''. Není příliš známo, že je i autorkou několika [[šanson]]ů (např.&nbsp;''Svatební cesta'').<ref> Kolektiv autorů: ''[[Národní divadlo]] a jeho předchůdci'', Academia, Praha, [[1988]], str.&nbsp;328 </ref> Publikovala rovněž v časopisech stati o divadle a spoluredigovala vzpomínkový sborník [[Helena Malířová|Heleny Malířové]] ''Jeden život'' ([[1948]]). Překládala také ze slovinštiny. Příkladem budiž autorizovaný překlad knihy ''Dům Marie Pomocné'' od [[Ivan Cankar|Ivana Cankara]].

{{Citát|Růžena Nasková byla drahá všemu našemu lidu...Každého si podmanila, poněvadž nebyla pouze jednou z největších hereček Národního divadla a první velkou uměleckou osobností Československého rozhlasu, ale především vzácnou ženou velkého srdce. Z něho k nám mluvila nesentimentálně neskonalá dobrota, vlídnost a pohoda, avšak, bylo-li třeba, i ironie a hněv. |[[František Černý (divadelní historik)|František Černý]]<ref> [[František Černý (divadelní historik)|František Černý]]: ''Pozdravy za divadelní rampu'', Divadelní ústav, Praha, [[1970]], str.&nbsp;85 </ref>}}