Wikipedista:Juandev/Pískoviště 1: Porovnání verzí

| datum přístupu = 2020-08-16

}}</ref> Profesor Makovský původně zamýšlel ženy na těžkou sochařinu nepřijímat, po shlédnutí Sylviina díla ale udělal vyjímku. Tato škola byla založena proto, aby nahradila za [[Protektorát Čechy a Morava|protektorátu]] zavřené vysoké školy. Po válce, když se vysoké školy opět otevřely, se přihlásila na [[Akademie výtvarných umění v Praze|Akademii výtvarných umění]] do Prahy a u přijímaček uspěla. Dostala se do ateliéru Monumentálního sochařství a kompozice profesora [[Karel Pokorný (sochař)|Karla Pokorného]], kde po čtyřech letech v roce 1949 úspěšně promovala, a tak ji byl nabídnut [[čestný ročník]].<ref name=":22" /> Vedení profesora Pokorného v ní zanechalo takový ohlas, že tento čestný ročník ukončila právě jeho [[Busta|bustou]]. Podobnou stopu v ní zanechal profesor dějin umění [[Václav Vilém Štech]], se kterým studenti ročníku Sylvy Lacinové podnikli v letech 1946 až 1947 studijní cesty po Francii a Itálii. Za života podnikla další studijní cesty do zemí Evropy. Nejzásadnější pro ni byla cesta do Velké Británie v roce [[1965]], kde navštívila ateliér [[Henry Moore|Henryho Moora]]. Tato návštěva pak ovlivnila další její dílo.

Po studiích v roce 1950 se Sylva vrátila do Brna, kde již zůstala po zbytek života. Na zahradě domu jejích rodičů na ni čekal nový ateliér. Navrhli a postavili ho společně její muž, brněnský právník Jan Jílek a její bratr Lubor. S Janem Jílkem, kterého si vzala již v roce 1948, měla v roce 1951 syna Jana. Od té doby je známa i pod jménem Sylva Lacinová-Jílková. V Brně nejprve pracovala v ateliéru svého bývalého učitele profesora Makovského na VUT, později začala pracovat ve svém vlastním ateliéru. Společně se se svým bratrem účastnila celostátních soutěží, což jim zajistilo zakázky a popularitu. Tak v roce 1950 získala (i s bratrem) [[Cena osvobození města Brna|Cenu osvobození města Brna]]. Další ceny následovaly v letech 1960 – čestné uznání k 15. výročí osvobození Československa, 1965 – Krajská cena [[Antonín Procházka (sochař)|Antonína Procházky]] za sochu ''Česající se dívka'' a sousoší ''Pohostinství'', a čestné uznání k 20. výročí osvobození Československa, v roce 1997 – [[Seznam laureátů Ceny města Brna|Cena města Brna]] za celoživotní dílo.

 

==== Abstraktní tvorba ====

V šedesátých letech začíná Sylva Lacinová s abstrakcí. Ta se vyvíjí z děl ovlivněných Henry Moorem, i když předobrazem může být reliéf na hotelu International v Brně z roku 1961 nazvaný Slunce. Ten je však výrazově značně odlišný od pozdější tvorby. Na podlouhlém betonovém reliéfu je uprostřed zobrazeno slunce s paprsky prostupující lesem nebo korunami stromů. Stromy i paprsky jsou vyvedeny v ostrých křivkách ve tvaru dlouhého trojúhelníka. Plastičnosti je docíleno obložením některých trojúhelníků světlejšími oblázky.

V roce 1967 modeluje Sylva Lacinová mraky. Dílo nazvané Oblaka vypadá jako ležící lidská postava. Konce rukou a nohou jsou rozšířeny. Hlava nemá vymodelován obličej. V oblasti pasu je kolmo na tělo plocha vertikální hmoty. Toto sádrové dílo je umístěno na podstavci právě v tomto místě. Podobnou zvětšenou plochu v místě pasu najdeme i u díla Jaro (1967). Motiv oblaka je dále rozvíjen. Ve stejném roce vzniká podobná plastika, na které se již lidská postav ztrácí. V 70. letech, už postava zcela zmizela a plochy jsou modelovány ostřejšími křivkami.

 

 

Slunce, respektive centrální bod je jedním z charakteristických prvků abstraktních děl Sylvy Jílkové. Objevuje se i v dílech let 70. a 80. jako Slunce, Krychle s reliéfy (oboje 70. léta), Zrod energie (1979), mozaika na telekomunikační budově v Břeclavi (1979), v původním návrhu Dominanta fasády (1982) či Slunce (1986).

 

Abstrakce Lacinové jsou vždy reliéfní povahy, někdy se jedná o mozaiky. Vedle centrálního bodu a motivu slunce jsou charakterizovány kusy hmoty dotvářející celkový význam díla, který je někdy lehce a jindy hůře čitelný. Tak jako na reliéfu Slunce (hotel International) zvýrazňují čitelnost díla plochy osazené říčními oblázky, tak v pozdějším díle zvýrazňují strukturu díla díry, kterými divák vidí to co je za dílem. Většina těchto děl byla totiž určena pro zavěšení na stěnu, nebo pro umístění do volného prostoru. Mezi čitelnější abstraktní díla spadá například dílo Spoje (1970) umístěné na telekomunikační budově v Brně. Články zde připomínají obratle a díry kanálek na míchu, centrální řídící systém organismu. Méně čitelnou je pak Moorovsky laděná Dekorativní zeď (1970) ze sídliště Brno-Lesná, nebo Reliéf (1977) z Valašského Meziříčí.