Napoleon Bonaparte: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m napřímení odkazu na William Pitt mladší |
Oprava odkazu z William Pitt na William Pitt mladší. V roce 1806 zemřel on, nikoliv jeho otec. |
||
Řádek 180:
[[Soubor:Napoleon.Jena.jpg|náhled|Napoleon v bitvě u Jeny]]
Své mocenské ambice rozšířil Napoleon také v Itálii, když v první polovině roku 1806 nařídil [[André Masséna|maršálu Massénovi]] obsadit [[Papežský stát]] a pevninskou část [[Království obojí Sicílie]].<ref>Barnett, s. 119.</ref> Smrtí jeho velkého protivníka, britského premiéra [[William Pitt mladší|Williama Pitta]], se Napoleonovi nakonec otevřela možnost jednat s ostrovní zemí o míru, ale ratifikace tohoto míru se ukázala být nemožnou.<ref>Tarle, s. 164–166.</ref>{{#tag:ref|Vládnoucí anglické kruhy se nemínily smířit s Napoleonovou diktaturou nad polovinou Evropy. Navíc bylo očividné, že Napoleon při rokování nejevil opravdovou ochotu k nějakým ústupkům. Jednání nakonec ustrnula na mrtvém bodě, když 13. září zemřel jediný zastánce míru s Francií, britský zahraniční ministr [[Charles James Fox]].<ref>Tarle, s. 166.</ref>|group=pozn.}}
V prvních měsících druhé poloviny roku 1806 se situace v Prusku začala vyostřovat. I přes zjevně nepřátelské nálady mezi Francií a jejími protivníky Napoleon do poslední chvíle váhal s válečnými přípravami<ref>Napoleonova tažení I., s. 231.</ref> a věřil, že krize bude zažehnána.<ref name="Manfred, 393">Manfred, s. 393.</ref> K tomu však nedošlo, neboť 15. září se jeho nepřátelé sjednotili ve IV. koalici, v níž byly zainteresovány Anglie, Švédsko, Rusko a Prusko.<ref name="Manfred, 393" /> Počátkem podzimu pak Prusko předložilo Napoleonovi ultimátum, které bez odezvy vypršelo 7. října. Francouzský císař neváhal a druhého dne jeho armáda překročila hranice [[Sasko|Saska]]. O týden později (14. října 1806) Napoleon porazil část pruské armády v [[Bitva u Jeny|bitvě u Jeny]] a hlavní část nepřátelských sil ve stejnou dobu rozdrtil v [[Bitva u Auerstedtu|bitvě u Auerstedtu]] maršál [[Louis-Nicolas Davout]].<ref>Napoleonova tažení I., s. 276–328.</ref> Během jediného dne tak přestala pruská armáda téměř zcela existovat jako bojová síla. Její ztráty činily 45 000 mrtvých, zraněných a zajatých, dále přišla o 200 děl a porážka v ní vyvolala naprostý morální rozklad.<ref>Manfred, s. 396–397.</ref> V reakci na tento kolaps zažádal pruský král 22. října o mír,<ref>Napoleonova tažení I., s. 338.</ref> Napoleon si však při zdlouhavém jednání s vyslanci pruského krále [[Fridrich Vilém III.|Fridricha Viléma III.]], jenž uprchl do [[Kaliningrad|Königsbergu]], záměrně kladl nesplnitelné podmínky,{{#tag:ref|V první fázi jednání Napoleon po Prusku a jeho spojencích vyžadoval kontribuci ve výši 160 milionů franků. Dále trval na tom, aby se poražená země vzdala svých území až po [[Labe]], uzavřela přístavy všem anglickým lodím a vypověděla spojenectví s Ruskem.<ref>Manfred, s. 400.</ref> V dalších dnech pak císař podmínky stále měnil a stupňoval, nicméně pruský panovník si chtěl udržet svou královskou korunu, takže byl ochoten na tyto požadavky přistoupit. Nakonec však bylo Fridrichu Vilémovi III. nabídnuto jen příměří, které Napoleonovi pruského panovníka vydávalo na milost a nemilost. K ratifikaci tohoto příměří ovšem nedošlo, místo toho se pruský král obrátil na ruského cara Alexandra s prosbou o pomoc.<ref>Napoleonova tažení I., s. 389.</ref>|group=pozn.}} neboť po příměří ani míru s Pruskem netoužil.<ref>{{Citace monografie | jméno = Jiří | příjmení = Kovařík | titul = Napoleonova tažení II. – Nejistá vítězství | vydavatel = Akcent | místo = Třebíč | rok = 2003 |strany = 15 | isbn = 80-7268-271-7 | poznámka = [Dále jen: ''Napoleonova tažení II.'']}}</ref> 26. října vstoupila francouzská vojska do [[Berlín]]a a v průběhu dalších bojů se Francouzi převalili přes celé Západní Prusko až k břehům [[Baltské moře|Baltského moře]], přičemž zajali tisíce nepřátelských vojáků.<ref>Napoleonova tažení II., s. 11.</ref>
| |||