Wikipedie

Marcus Aurelius: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
Roboti
1 716 378 editací
m Rekategorizace dle ŽOPP; kosmetické úpravy
typografie
Řádek 24:
Krátce po svém nástupu na trůn byl Marcus nucen čelit útoku [[Parthská říše|parthské říše]] na východních hranicích. Vedením války pověřil svého bratra a spoluvládce [[Lucius Verus|Lucia Vera]], jehož podřízení si do roku [[166]] Parthy podrobili a ovládli [[Mezopotámie|Mezopotámii]]. Zhruba v téže době však [[barbar]]ské kmeny obývající [[Germánie|Germánii]] napadly a prolomily [[dunaj]]skou hranici, oslabenou odesláním části zdejších sil do boje s Parthy. Tím byl zahájen dlouhý a náročný konflikt, známý jako [[markomanské války]], jenž vyplnil většinu zbývajících let Markova vládnutí. Kromě vážných vnějších výzev se císař musel potýkat také s katastrofálními následky [[Antoninovský mor|antoninovského moru]], zavlečeného do římské říše vojáky vracejícími se z [[Orient]]u, a s neklidem vyvolaným spontánním [[Pronásledování křesťanů|pronásledováním křesťanů]], k němuž docházelo v různých částech impéria. Roku [[175]] se zdárně vypořádal se vzpourou ve východních [[Římské provincie|provinciích]], vedenou [[Avidius Cassius|Avidiem Cassiem]]. Nicméně ještě než stačil [[Germáni|Germány]] zcela potlačit, v roce 180 Marcus zemřel, čímž moc nad říší přešla na jeho syna [[Commodus|Commoda]].
 
Během vojenských tažení v letech [[170]] až 180 vytvořil řecky psané dílo "Hovory„Hovory k sobě"sobě“ (''Ta eis heauton''), které je dodnes pokládáno za literární klenot, oslavující pojetí vlády jako služby a povinnosti, a je vysoce ceněno pro svůj znamenitý a vytříbený styl.
 
== Život ==
Řádek 103:
 
=== Hovory k sobě ===
[[Soubor:Aquincum1.jpg|náhled|upright=1.05|[[Aquincum]] (dnešní [[Budapešť]]) bylo jedním z míst, kde Marcus tvořil své dílo "Hovory„Hovory k sobě"sobě“]]
Filosofické postoje Markových učitelů výrazně ovlivnily jeho příklon ke [[Stoicismus|stoicismu]], avšak nejdůležitější role v procesu utváření Markovy filosofické orientace příslušela [[Epiktétos|Epiktétovi]], jehož dílo Rozpravy (''Diatribai'') si velice oblíbil. Hlubšího poznání Markových filosofických myšlenek, přesvědčení a zásad, jimiž se řídil, lze dosáhnout studiem toho nejcennějšího, co po sobě zanechal, jeho díla "Hovory„Hovory k sobě"sobě“ (''Ta eis heauton''). Není jasné, zda zamýšlel obeznámit lidstvo s tímto spisem, neboť se jedná o kusé a místy rozvláčné osobní poznámky a úvahy, jimiž se zabýval při vedení vojenských výprav a řízení administrativních záležitostí. Zdá se spíše, že je napsal proto, aby si jejich čtením dodal odvahy ke snášení tíživé odpovědnosti, jež pro něho představovalo břímě vládnutí. Marcus si v něm neustále vytyčoval obtížně dosažitelné principy chování, rozvažoval nad všedností, nekultivovaností a pomíjivostí hmotného světa. Zabýval se také úlohou člověka ve světě a zvláště sebe samého. Nevěřil v žádný jiný svět a cítil se beznadějně připoután ke svým povinnostem a službě. Vytrvale se proměňující vesmír, jehož součástí měla být lidská duše, ztělesňoval podle Marka celek řízený rozumem. Díky tomu mohl člověk i ve stavu bezbrannosti a osamocenosti obstát tváří v tvář chaosu a marnosti za předpokladu, že byl nezkažený a ctnostný. Pro Markovo chápání bytí byl prvořadý soulad myšlení a konání resp. jednota slov a činů, což se odráželo i v jeho vnímání posuzování a realizování vládnutí, které spolu měly být úzce sdruženy:
 
: ''„Přestaň už vykládat, jaký asi má být dobrý člověk; raději už jím buď!“''<ref>Marcus Aurelius, Antoninus. ''Hovory k sobě''. X, 16</ref>
Řádek 171:
Markovo počínání jako panovníka, stejně jako jeho dochované filosofické úvahy mu vynesly respekt a obdiv v očích současníků i později narozených. Taktéž křesťané, přestože byli za jeho vlády vystaveni pronásledování, považovali Marka za dobrého císaře. Tertullianus ho dokonce označil za přítele křesťanství. Všeobecná úcta prokazovaná Markovi širokými vrstvami římského obyvatelstva ještě zesílila vlivem vzrůstajících zmatků po skončení jeho panování. Okamžik jeho smrti se zdál být určitým zlomem a počátkem úpadku, jak to ostatně vyjádřil soudobý historik Cassius Dio. Rokem [[180]] je proto leckdy vymezován závěr epochy [[Pax Romana]]. Markova reputace zůstala i v dalších staletích zcela bez úhony, ačkoli ho ani zdaleka nelze označit za „dokonalého“ člověka, jelikož projevoval příliš velkou toleranci k chybám druhých. Jako Markovo největší selhání bude patrně vždy vnímán výběr Commoda, jeho jediného přeživšího syna, nástupcem. Kvůli tomu je často podrobován kritice, podle níž odklonem od adoptivního principu odevzdávání moci přerušil dlouhou a přínosnou éru římských dějin. Není ovšem možné přehlížet skutečnost, že kdyby neučinil Commoda augustem, pravděpodobně by tím svému synovi přivodil záhubu. Navzdory tomu lze jen stěží z Marka sejmout odpovědnost za to, že v důsledku jeho rozhodnutí se Římu dostalo jednoho z nejzhýralejších a nejukrutnějších císařů.
 
V [[novověk]]u byl Marcus vystaven nové pozornosti a zájmu filosofů, myslitelů a literátů, kteří znovu pozvedli jeho proslulost. Za [[osvícenství]] se "Hovory„Hovory k sobě"sobě“ staly módní četbou řady vzdělanců, zvláště [[Voltaire]] jimi byl uchvácen. Markova moudrost, lidskost a smysl pro povinnost z něho činily vzor spravedlivého krále. Historik [[Edward Gibbon]] se ve svém stěžejním díle ''History of the Decline and Fall of the Roman Empire'' přiklonil k postoji Cassia Diona, když formuloval názor, že Markovou smrtí skončil zlatý věk Říma. Od novověku až do současnosti se četné význačné osobnosti, mezi něž náleželi monarchové, politici i spisovatelé, prohlašovaly za příznivce tohoto římského císaře. Paradoxně sám Marcus pociťoval vůči posmrtné slávě naprostou lhostejnost:
 
: ''„Slovní výrazy kdysi obvyklé jsou teď zastaralé. Podobně i jména kdysi věhlasných lidí jsou teď jistou měrou zastaralá, jako Camillus, Caeso, Volesus, Dentatus a co nevidět i jméno Scipio a Cato, pak i Augustus a konečně Hadrianus a Antoninus. Neboť všechno je pomíjivé a brzy se stává bájí a klesá v hrob čirého zapomnění.“''<ref>Marcus Aurelius, Antoninus. ''Hovory k sobě''. IV, 33</ref>
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Marcus_Aurelius“