The Rolling Stones: Porovnání verzí

Hudebníci zkoušeli celý zbytek léta 1962 a příležitostně zaskakovali za nějakou skupinu v klubu [[Marquee Club|Marquee]].<ref name="kapitola_dve" /> Richards v červenci opustil školu, v srpnu si Jagger zakoupil laciný byt na Edith Grove v nepůvabné části [[Chelsea]], kam se nastěhovali spolu s ním Richards a Jones. Byt s nimi sdílel také mladý tiskař Jimmy Phelge, jehož příjmení Stones později používali jako autorský [[pseudonym]] (Nanker Phelge), za kterým se skrývala celá skupina (včetně pianisty Stewarta a manažera Oldhama).<ref name=":15">{{Citace elektronického periodikamonografie

}}</ref> Jagger, Richards a Jones žili na Edith Grove [[Bohémství|bohémský styl života]], avšak trpěli nedostatkem jídla a peněz.<ref name=":15" /><ref>{{Citace elektronického periodika

}}</ref><ref name="kapitola_dve" /> Jejich byt byl poznamenán chudobou, špínou, příšerným nepořádkem, [[Tuberkulóza|tuberkulozně]] vlhkými zdmi, páchnoucími nažluklým tukem.<ref name="kapitola_dve" /><ref>{{Citace I přes tyto nešvary jejich divokého žití se byt na Edith Grove stal místem, kde hudebníci pilně zkoušeli, vzájemně se doplňovaly a zdokonalovali tak své hráčské ambice.monografie

Rollin' Stones stěží sháněli štace po hudebních klubech, protože [[blues]] nebyl mezi pořadateli [[Jazz|jazzových]] představeních vítán.<ref name="kapitola_dve:15" /> „''Byli jsme bluesová kapela, která hrála v klubech, ne rocková kapela, která hrála na tancovačkách.”'' zdůraznil Mick Jagger postavení skupiny v počátcích její existence.<ref name=":15" /><ref name="kapitola_dve" /> [[Angličané]] na počátku [[60. léta 20. století|60. let 20. století]] neznali hudební styl [[R&B]], což Briana Jonese evokovalo k sepsání článku do ''Jazz News'' s usilovným vysvětlením, že se jedná o čerstvý hudební žánr z [[Spojené státy americké|amerického]] [[Chicago|Chicaga]], který si zaslouží posluchačského zájmu.

Na vystoupení kapely [[The Presidents (hudební skupina)|The Presidents]] v hospodě ''Red Lion'' přivedl bubeník Tony Chapman baskytaristu [[Bill Wyman|Billa Wymana]] a představil jej Ianu Stewartovi, který seděl v publiku. Rollin' Stones na počátku prosince 1962 stále neměli baskytaristu na plný úvazek, a proto Stewart pozval Wymana na zkoušku kapely ve Weatherby Arms.<ref name="kapitola_dve" /><ref Bill Wyman na první zkoušku s kapelou vzpomínáname=": ''„Sněžilo, na zemi byly dva palce a pořádně mrzlo. Jeli jsme s Tonym autem jeho táty do Chelsea na přehrávku. Vzal jsem si všechen svůj aparát, včetně rezervní bedny, echa, plus tu obrovskou skříň, co jsem si udělal, ve které byla osmnáctipalcová bedna a zesilovač k ní. Všichni věděli, kdo jsem, ale nikdo na mě nepromluvil. Se Stuem jsem se už jednou potkal, tak jsem mu řekl ahoj, ale Brian s Keithem si popíjeli u baru a hodinu a půl mě totálně ignorovali... Pak ke mně přišel Mick a něco řekl, tak jsem zapojil bednu a už to bylo trochu lepší. Začali jsme hrát „I'm a King Bee”, tu věc od Jimmyho Reeda, a do toho jsem se myslím dostal snadno, byla to jen jednoduchá dvanáctka.”'' <ref16">{{Citace monografie

| titul = Rolling Stones na- Na věčné časy?

| vydavatel = Brodway Books: Jiří Buchal - BB/art

}}</ref> Bill Wyman na první zkoušku s kapelou vzpomíná: ''„Sněžilo, na zemi byly dva palce a pořádně mrzlo. Jeli jsme s Tonym autem jeho táty do Chelsea na přehrávku. Vzal jsem si všechen svůj aparát, včetně rezervní bedny, echa, plus tu obrovskou skříň, co jsem si udělal, ve které byla osmnáctipalcová bedna a zesilovač k ní. Všichni věděli, kdo jsem, ale nikdo na mě nepromluvil. Se Stuem jsem se už jednou potkal, tak jsem mu řekl ahoj, ale Brian s Keithem si popíjeli u baru a hodinu a půl mě totálně ignorovali... Pak ke mně přišel Mick a něco řekl, tak jsem zapojil bednu a už to bylo trochu lepší. Začali jsme hrát „I'm a King Bee”, tu věc od Jimmyho Reeda, a do toho jsem se myslím dostal snadno, byla to jen jednoduchá dvanáctka.”'' <ref name=":16" /> Po zkoušce se Wyman se skupinou začal bavit o různých muzikantech, které rád poslouchal. Jmenoval [[Chuck Berry|Chucka Berryho]], na jehož reagovali pozitivně, ovšem po vyslovení jmen jako [[Jerry Lee Lewis]] nebo [[Eddie Cochran]] schytal negativní komentáře, protože byli bluesovou nikoliv rockovou kapelou.<ref name=":4">{{Citace elektronické monografie

}}</ref>) a menší zesilovač Watkins Westminster, oba dva jim ochotně zapůjčil.<ref name=":4" /> Ian Stewart vzpomíná: ''„Na té staré historce, že Billa vzali, protože měl pár beden, je něco pravdy. Ale pamatujte, Bill byl velice dobrý.”<ref name=":16" /><ref name="kapitola_dve" />'' Bill Wyman byl přibližně o šest let starší než zbytek Stones, prošel několika rockovými skupinami a byl proslulý tím, že vlastnil zesilovač AC30 značky Vox, po další zkoušce kapely jej Stones přijali mezi sebe.

Kapely si brzy znovu všimla firma [[Decca Records]], především její ředitel Dick Rowe, muž proslulý tím, že odmítl The Beatles.''{{Poznámka|Sólový kytaristaKytarista Beatles [[George Harrison]] osobně oslovil ředitele [[Decca Records]] Dicka Roweho, aby Stones nabídl smlouvu na nahrávku. Rowe předtím hanebně odmítl Beatles, kteří své štěstí zkusili u druhé největší britské nahrávací společnosti a sice u společnosti [[EMI]].}}'' Rowe se snažil, aby opět něco nepropásl, a tak váhavě souhlasil s nahrávací smlouvou s Andrewem Loogem Oldham,''{{Poznámka|Když se smlouva s firmou Decca konečně podepisovala, musela Oldhamova matka, u které dosud bydlel, jednat jako zákonný zástupce, protože mu bylo devatenáct a nemohl ještě vlastním jménem podepisovat úřední listiny.}}{{Poznámka|Oldham byl velmi přesvědčivý, že se mu ve smlouvě s firmou Decca podařilo získat plnou kontrolu nad nahrávacím procesem, a v podstatě dal licenci na hotové nahrávky společnosti Decca.}}'' který předtím využil svého nezanedbatelného šarmu, aby se členům kapely vlichotil a přesvědčil je, že je v jejich nejlepším zájmu, aby se stal jejich manažerem. Oldham byl rozený organizátor a pracoval s [[Brian Epstein|Brianem Epsteinem]] na částečný úvazek jako člen propagace Beatles.<ref>{{Citace monografie

Oldham coby plně etablovaný [[manažer]] skupiny The Rollin' Stones zavedl ve skupině několik změn; 1. Název skupiny pozměnil na Rollin'''g''' Stones, když kapelu přesvědčil o naprosté nezbytnosti přidat písmeno „'''g'''“ k jejich tehdejší slangově „počernoštělé“ verzi slova Rollin’ v názvu. 2. Donutil Iana Stewarta, aby odstoupil z oficiální sestavy, neboť tvrdil, že jeho dobrácký zevnějšek neodpovídal obrázku kapely, neodepřel mu však roli koncertního manažera a doprovodné pianisty Stones na turné. 4. Z Richardsova příjmení odstranil písmeno '''s''', aby se tak svým jménem přiblížil k popovým ikonám: [[Cliff Richard|Cliffu Richardovi]] a [[Little Richard|Little Richardovi]]. 5. Přiměl Micka Jagger a Keitha Richardse k tomu, aby začali psát vlastní písně.<ref name=":13" /> Oldham chtěl z Rolling Stones stvořit tzv. „anti-Beatles''”'' , skupině proto předurčil image „zlých hochů”, přikázal jim, aby se při fotografování neusmívali, podporoval jejich nevrlé, lehce provokativní až arogantní chování.<ref name=":14" /> Oldham to chápal jako způsob sebepropagace a zajímavé formy, jak na sebe upoutat pozornost. Stones se tak stali jakýmsi protipólem „dobráckých''”'' Beatles. Mick Jagger k tomu dodává: ''„Andrew chtěl mít ze Stones něco jako anti-Beatles, jako ve filmu, když máš hrdinu, tak potřebuješ taky antihrdinu. Máš hodný kluky a zlý kluky. Andrew se rozhodl, že Rolling Stones budou ti zlí. Nestalo se to náhodou. Myslel, že se Rolling Stones budou do toho obrazu hodit. Hodilo se, že narazil na lidi, kteří mu do toho pasujou. Je fajn mít herce, co tu roli zvládnou.''<ref name=":11" />