Jan Žižka: Porovnání verzí

| jméno = Jan ŠiškaŽižka z Trocnova a Kalicha

| popisek = Jan ŠiškaŽižka v čele husitského vojska, [[Jenský kodex]]

'''Jan ŠiškaŽižka z Trocnova a Kalicha''' (kolem r. [[1360]] [[Trocnov]] – [[11. říjen|11. října]] [[1424]] [[Přibyslav]]) byl český husitský vojevůdce, pokládaný za otce [[Husitské válečnictví|husitské vojenské doktríny]], a autora či prvního uživatele defenzivní bojové techniky, tzv. [[Husitský bojový vůz|vozové hradby]].<ref name="Palacký">{{Citace monografie

| titul = ŠiškaŽižka a jeho doba (kniha II.)

| poznámka = [Dále jen: ''ŠiškaŽižka a jeho doba – díl II.'']

Roku [[1408]] ŠiškaŽižka vyhlásil nepřátelství [[Rožmberkové|Rožmberkům]] a královskému městu [[České Budějovice]], a působil v záškodnické [[rota|rotě]] jistého [[Matěj vůdce|Matěje vůdce]]. Následujícího roku byl ze spáchaných zločinů králem [[Václav IV.|Václavem IV.]] [[Milost (právo)|omilostněn]], a poté vstoupil do služeb [[Polsko|polského]] panovníka [[Vladislav II. Jagello|Vladislava&nbsp;II. Jagella]]. Pod vedením [[Jan Sokol z Lamberka|Jana Sokola z&nbsp;Lamberka]] se účastnil tažení proti [[Řád německých rytířů|řádu německých rytířů,]] avšak dodnes není historicky doloženo, zda bojoval v [[Bitva u Grunwaldu|bitvě u&nbsp;Grunwaldu]]. Dále se předpokládá, že po návratu z [[Polsko|Polska]] pobýval jako královský čeledín v [[Praha|Praze]], kde se patrně seznámil s [[kázání]]m mistra [[Jan Hus|Jana Husa]].

V létě r. [[1419]] byl ŠiškaŽižka jedním z čelných účastníků [[Pražská defenestrace (1419)|první pražské defenestrace]], avšak nespokojenost s kolísavou politikou pražské radnice byla příčinou, kvůli níž metropoli opustil, a odcestoval do [[Plzeň|Plzně]]. Poblíž tohoto města dosáhl svého prvního známého vítězství za pomoci [[vozová hradba|vozové formace]], po pěti měsících bojů s katolickou šlechtou byl nicméně nucen město přenechat nepříteli, a probít se k nově vznikajícímu [[Tábor|Hradišti na hoře Tábor]]. Táborská městská obec jej záhy zvolila jedním ze čtyř [[Husitský hejtman|hejtmanů]], patrně mu náležel post [[válka|vojenského]] velitele. Již na jedno oko slepý ŠiškaŽižka v průběhu pokračujících bojů utrpěl poranění druhého oka, a s největší pravděpodobností zcela [[slepota|oslepl]] (doloženo od obléhání hradu [[Rabí (hrad)|Rabí]] v červnu [[1421]]). Ani toto postižení mu však nezabránilo, aby v čele husitských svazů odrazil vojska [[Druhá křížová výprava proti husitům|druhé křížové výpravy]], a dál pokračoval v boji s domácím i zahraničním nepřítelem. Počátkem r. [[1423]] se za ne zcela jasných okolností rozešel s některými představiteli [[Tábor]]a a odešel do [[Východočeský kraj|východních Čech]], kde začal formovat nové [[bratrstvo]] (takzvaný Nový nebo Menší Tábor). Jeho vzrůstající vliv a úspěchy však brzy narazily na zájmy pražanů, a další měsíce se nesly ve znamení bojů mezi oběma husitskými frakcemi. Situace nakonec eskalovala do té míry, že ŠiškaŽižka českou metropoli oblehl a přinutil pražany vést mírové rozhovory (září [[1424]]). Po urovnání konfliktu ujednaly oba husitské tábory výpravu na [[Morava|Moravu]], v jejímž průběhu Žižkova část vojska oblehla [[Přibyslav (hrad)|hrad v Přibyslavi]]. Zde husitský vojevůdce podlehl „hlíznatému“ onemocnění (snad [https://www.wikiskripta.eu/w/Furunkl karbunkl]), jehož příčinou byl patrně neléčený [[zánět|zánětlivý proces]].

[[Soubor:Court of Zizka.jpg|náhled|vlevo|Základy dvorce objevené roku 1956 u Trocnova archeologem dr. Antonínem Hejnou. Lze předpokládat, že právě zde strávil Jan ŠiškaŽižka alespoň část dětství a dospělosti]]

Přestože historicky není přesně doloženo, kdy se Jan ŠiškaŽižka narodil, je pravděpodobné, že světlo světa spatřil kolem roku 1360 na menším ze dvou poplužních dvorců na Trocnově.<ref>{{Citace monografie

}}</ref> K jeho narození se vztahuje legenda o tzv. [[Žižkův dub (Trocnov)|Žižkově dubu]], kde se Jan ŠiškaŽižka podle legendy narodil.<ref>Ivanov, s. 26–27.</ref> Z rozmezí let 1360–1400 se o budoucím husitském vojevůdci uchovalo jen nepatrné množství informací. Enea Silvio Piccolomini, pozdější papež [[Pius&nbsp;II.]], jenž měl své zprávy od přímých účastníků husitských válek (mj. i od [[Oldřich II. z Rožmberka|Oldřicha z&nbsp;Rožmberka]]<ref>

}}</ref>) v díle ''Historie česká'' zmiňuje, že ŠiškaŽižka byl ''chudý a při královském dvoře od dětství živený''.<ref>Enea Silvio Piccolomini, s. 70.</ref> Pokud se zpráva italského humanisty zakládá na reálném základě, je pravděpodobné, že se ke dvoru dostal ještě v době panování [[Karel IV.|Karla&nbsp;IV.]] O tom, kolik let u královského dvora strávil, se lze pouze dohadovat,<ref>

| titul = Jan ŠiškaŽižka

| titul = Jan ŠiškaŽižka

}}</ref> Druhý písemný pramen pochází z 11.&nbsp;července téhož roku. V dlužním úpisu se Jaroslav z Krupé zavazuje splatit dvěma budějovickým židovkám dluh 3&nbsp;kopy a 10&nbsp;grošů (asi 380&nbsp;zlatých korun), a ŠiškaŽižka je zde uváděn jako ''„rukojmě sám druhý“'', tedy spoludlužník či druhý rukojmí.<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl II., s. 9.</ref> Ve třetí veřejné listině, sepsané o tři týdny později (1.&nbsp;srpna) opět v Krumlově, figuruje jako třetí svědek při prodeji zboží Matěje z Holkova. V zápisu je uváděn jako Ješek řečený ŠiškaŽižka z&nbsp;Trocnova.{{#tag:ref|Jan i Ješek jsou dvě verze téhož křestního jména.<ref>Tomek, s. 3.</ref>|group=pozn.}} Ve čtvrté listině z roku 1381 se jistý Jesco de Trocznow, tedy Ješek z Trocnova, neúspěšně uchází o dědictví po jakémsi Mikešovi, jenž zemřel bez přímých dědiců.{{#tag:ref|U této písemnosti existují určité pochybnosti, zda se skutečně jedná o osobu Jana ŠiškyŽižky, neboť v zápisu chybí obvykle vložená slova ''dictus ŠiškaŽižka''.<ref>

}} V další písemnosti z roku 1384 Johanes dictus Zyzka de&nbsp;Trocznow prodává lán v [[Čeřejov]]ě, jenž věnem náležel jeho ženě Kateřině.{{#tag:ref|Václav Vladivoj Tomek ve své knize ''Jan ŠiškaŽižka'' z roku [[1879]] publikoval domněnku, že v těchto případech se nejedná o husitského vojevůdce, nýbrž o jeho otce.<ref name="Tomek, 1" /> Nález čáslavské lebky v roce 1910 však tuto tezi vyvrátil, neboť kalva s velkou pravděpodobností patří k ostatkům Jana ŠiškyŽižky a laboratorní analýzou bylo určeno, že kost náležela muži, jemuž ve chvíli smrti bylo něco mezi 60 až 65 lety.<ref name="Ivanov, 392">Ivanov, s. 392.</ref>|group=pozn.}} Existuje ještě poslední záznam z let 1390–1400 v [[Nekrologium|nekrologiu]] krumlovského konventu [[Řád menších bratří konventuálů|řádu minoritů]], v němž se doslova uvádí: ''„Den Mikuláše biskupa a vyznavače. Ješek sládek z&nbsp;Krumlova. Zemřel Peška, lovčí páně. Řehoř, otec Jana řečeného ŠiškaŽižka, matka Johana a manželky obě jeho Kateřiny, se svými předky.“'' Tato věta dokládá, že každý rok v den, kdy měl biskup Mikuláš svátek, se konala [[Rekviem|zádušní mše]] za celou trocnovskou rodinu. Minority o zápis zřejmě požádal sám ŠiškaŽižka.<ref>Ivanov, s. 33–34.</ref>

| titul = Jan ŠiškaŽižka z Kalichu a antropologicko-lékařský průzkum tzv. čáslavské kalvy

[[Soubor:Žižkův dub.JPG|náhled|upright|Pomník Jana ŠiškyŽižky na místě, kde dříve stál [[Žižkův dub (Trocnov)|Žižkův dub]], a kde se podle legendy narodil.|alt=]]

Další dochované zprávy o Janu ŠiškoviŽižkovi pocházejí z let 1408–1409. Jedná se zejména o zápisy v ''Popravčí knize pánův z Rožmberka''<ref group="pozn.">V novějších vydáních název též ''Popravčí kniha pánů z Rožmberka''</ref> a v ''Jihlavské popravčí knize''. Z těchto archiválií, v nichž jsou zaznamenány výpovědi zločinců a zemských škůdců z první poloviny 15.&nbsp;století, vyplývá, že pravděpodobně v roce 1408 ŠiškaŽižka vyhlásil nepřátelství [[Jindřich III. z Rožmberka|Jindřichovi z&nbsp;Rožmberka]] a královskému městu České Budějovice a vstoupil do zbojnické roty muže známého jako Matěj vůdce.<ref>Tomek, s. 6.</ref> V rožmberské popravčí knize se jej z tohoto období týkají dva zápisy. Výpověď jistého Pivce a doznání samotného Matěje vůdce, jenž byl vydán [[Právo útrpné|právu útrpnému]] v Českých Budějovicích v roce 1409.<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl II., s. 26.</ref> Z obsahů obou prohlášení je zřejmé, že rota nejednala pouze na vlastní pěst, ale vykonávala také práci sjednanou a placenou. K jejím významným zaměstnavatelům se počítali zejména Litol a Albrecht Bítovští z Lichtenburku.<ref name="ŠiškaŽižka a jeho doba – díl II., 31">''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl II., s. 31.</ref> Mezi muže, s nimiž se v roli lapky Jan ŠiškaŽižka setkal, patřili kupříkladu [[Jan Sokol z Lamberka|Jan Sokol z Lemberka]], [[Hynek I. Suchý Čert z Kunštátu a Jevišovic|Hynek z Kunštátu]] známý jako Suchý Čert, či Racek Kobyla.<ref>{{Citace monografie

| titul = Jan ŠiškaŽižka

{{Citát|A na Žižku Jan Holý pravil, že ŠiškaŽižka, Jindřich a bratr Žižkóv vzěli jsú herynky, a že on a Troskovec odpověděli pánu, a že ŠiškaŽižka vzebral vozy a pánu odpověděl. … A také že Matěj kupcóm vzal zlaté a ŠiškaŽižka zabil páně člověka. … A také ŠiškaŽižka a Martin Brada Plachtík s svými střelci jeli jsú Podolce a Albrecha bratra Jana Lysého pro penieze, chtiece je mieti nespravedlivě.|Pivcovo pravenie (výběr)<ref>{{Citace monografie

{{Citát|Item recognovit, že Jiřink z Plzenska, Halba z Chotěboř, ŠiškaŽižka, Hansa Uher, Polák ti jsú vzebrali kramnú věc i jiné zbožie a to jsú nesli do Rakůs na Trnavu a na Kobr. … Item recognovit, že Byňovec, Matěj vuodce, Kolúch, ŠiškaŽižka, Jiřink chtěli jsú Nový Hrad zlézt a Folkenstorfer z Kolmice jměl jest jim na pomoc přijeti. … Item recognovit, že Hynek sluha Sudlicov v Moravě na Rabšteině, ten dělá řebřie z provazuov, jimižto by mohli hrady a města slézt; tu jest luoni s Žižků a s Kolúchem a jinú svú rotú Hus hrad měl zlézti i s Matějem. … Item recognovit, že on Matěj, Jiřink a střelci svými, Halba, Jan Tlama, Polák, ŠiškaŽižka, Hansl Uher jměli jsú stav ve vsi řečené Sedlo mezi Bystřicí a Stráží v třetiem dvoře na právě ruce od Bystřice ku Pěnné jedúc u někakého starého sedláka jměli jsú stav a jmievají, a když jsú zbožie u Mirotic na silnici vzebrali, tu se u něho stavili, tady jedúc. … Item recognovit, že ŠiškaŽižka a Karlík Míšněnín se dvěma svýma strýcoma podlé Strážcova na silnici vzeli jsú jednomu súkenníku tandléřovi drahně sukna a jeho samého jemše i nesli jej na Jempnici…|Část výpovědi Matěje vůdce<ref>Popravčí kniha pánův z Rožmberka, s. 21–23.</ref>|200}}

Záznamy v Jihlavské popravčí knize jsou mnohem méně obsáhlé, než v knize rožmberské. Navíc je zde jméno ŠiškaŽižka uváděno ve dvou podobách – Schysska a Zyzka, přičemž s největší pravděpodobností šlo o dva rozdílné muže. Lze však předpokládat, že zemanem z Trocnova je prve jmenovaný, tedy Schysska.<ref>Ivanov, s. 72.</ref> První zmínka o budoucím husitském vojevůdci pochází od Janka, pacholka Kolúchova (pravděp. jde o Jana Kolúcha z Pňové Lhoty<ref name="ŠiškaŽižka a jeho doba – díl II., 31" />), jenž byl oběšen ve Stráži. Na mučidlech vypověděl, ''že Matěj vůdce, a Byňovec chtěli zradit panu Alšíkovi z Bítova a mladému panu Krojíři, ŠiškoviŽižkovi a Kolúchovi Nové Hrady, hrad i město, a za to, že jim pan Alšík slíbil a zavázal se postoupiti nějaké tvrze na Moravě. Za to chtěli jmenovaní zraditi panu Plšíkovi i město Třeboň. Tovaryši jejich byli: ŠiškaŽižka'' (psáno Schysska), ''Janech, Martin Brada, Matěj vůdce, Janek jeho Bratr, Jiřiňk z Plzeňska, Holba z Chotěboře'' aj.<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl II., s. 28.</ref> V druhém zápisu z roku 1410 jistý Zikmund z Kupergu vypovídal v neprospěch jednotlivých členů tovaryšstva Jana Sokola z Lamberka. Podle něj Rossak, Paleček, ŠiškaŽižka (Zyzka), Šiška (Schysska), a Jan Veliký obrali dva jihlavské měšťany. Znova se Žižkovo jméno objevuje až v dlouhém seznamu lapků, u nichž je výslovně napsáno, že jsou ''„u Sokola“''.<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl II., s. 29.</ref>

[[Soubor:Jan Zizka - Grunwald.jpg|náhled|vlevo|upright|[[Jan Matejko]]: ''Bitva u Grunwaldu'' (1878). Na slavném obrazu, je mezi postavami významných šlechticů zobrazen i Jan ŠiškaŽižka]]

O dalších osudech Jana ŠiškyŽižky informuje dílo polského kronikáře [[Jan Długosz|Jana Długosze]] ''Annales Poloniae''. Na základě jediného zápisu se lze domnívat, že se v letech 1409–1411 jako žoldnéř polského krále [[Vladislav II. Jagello|Vladislava II. Jagella]] účastnil bojů proti [[Řád německých rytířů|Řádu německých rytířů]]. Z uvedeného souvětí ovšem není patrné, zda byl přítomen v [[bitva u Grunwaldu|bitvě u Grunwaldu]],{{#tag:ref|Tato otázka je tématem častých spekulací osob z řad odborné i laické veřejnosti. Kupříkladu Josef Pekař se domníval, že je sotva možné, aby se střetnutí neúčastnil, když Jan Sokol z Lamberka byl zařazen v tělesné stráži Vladislava Jagella a zanedlouho je ŠiškaŽižka výslovně jmenován mezi těmi, kteří se Sokolem v čele tvořili posádku hradu Radzině.<ref>{{Citace monografie

| titul = ŠiškaŽižka a jeho doba (kniha III.)

| poznámka = [Dále jen: ''ŠiškaŽižka a jeho doba – díl III.'']

| titul = ŠiškaŽižka bojoval na německé straně, tvrdí šéf rytířského řádu

{{Citát|Po dobytí hradu Radzyně dal Vladislav, král polský, v úterý po svatém Matyáši dne 23. září uvedený hrad do správy Jaškovi zvanému Sokol, rytíři českému, muži věrností a statečností slavnému, s nímž na témže hradě zůstal větší počet Poláků a Čechů a mezi nimi i ŠiškaŽižka, Čech, v pozdější době slavný vůdce vojsk českých, proslavený mnohými vítězstvími; též i Anděl (Angelus) a jiní.|[[Jan Długosz]]<ref>Ivanov, s. 84–85.</ref>|200}}

Znovu se ŠiškaŽižka (s největší pravděpodobností) objevuje ve středověkých pramenech teprve v roce 1414. V soudní knize novoměstské je zaznamenáno, že jistý Janek Jednooký, vrátný krále Václava, zakoupil od Václava Stoherky za cenu padesáti kop grošů dům v ulici [[Na příkopě (Praha)|Na&nbsp;Příkopě]].<ref name="Tomek, 12">Tomek, s. 12.</ref> Z jeho vlastnictví se však dlouho netěšil, neboť v roce 1416 jej prodal, a za částku 13&nbsp;kop grošů si pořídil rezidenci v dnešní [[Pařížská (Praha)|Pařížské ulici]].<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 5.</ref> Je pravděpodobné, že v této době již nebyl ve funkci vrátného, neboť soudní kniha nazývá Janka Jednookého [[panoš]]em od dvora králova.<ref name="Tomek, 12" />

Co přesně dělal ŠiškaŽižka v období mezi polským tažením, a počátkem husitských válek, je příčinou dalších dohadů. Tři anglické slovníky, vydané v 19.&nbsp;století, poskytují neověřené informace, že se účastnil [[Stoletá válka|stoleté války]] ve službách [[Jindřich V. Plantagenet|Jindřicha&nbsp;V.]] a byl přímým aktérem [[Bitva u Azincourtu|bitvy u Azincourtu]].{{#tag:ref|Pro toto tvrzení opět chybí dobové důkazy, avšak dala by se tak vysvětlit absence Žižkovy pečetě na stížném listě českých a moravských pánů proti rozhodnutí o upálení Jana Husa.<ref name="Ivanov, 89">Ivanov, s. 89.</ref> J. F. Čečetka tuto absenci vysvětluje tím, že jako chudý zeman v královských službách se ŠiškaŽižka patrně neúčastnil stavovského jednání.<ref>Čečetka, s. 25.</ref>|group=pozn.}} Nepodložená jsou též tvrzení dalších moderních encyklopedií, které uvádějí, že po odchodu z Polska sloužil jako voják v [[Uhersko|Uhrách]], [[Dánsko|Dánsku]] a posléze v [[Dolní Sasko|Dolním Sasku]]. Současně nelze doložit ani zažitou informaci o jeho službě v pozici komorníka [[Žofie Bavorská|královny Žofie]].<ref name="Ivanov, 89" />{{#tag:ref|Jediná zmínka pochází z archivu Ochranovského (Herrnhutského) Jednoty bratrské a v 16. století ji zaznamenal Bratr Lukáš,<ref>{{Citace monografie

| titul = Jan ŠiškaŽižka z Trocnova

}}</ref> jenž vypráví, že Hus ''„na ruku měl krále Václava a královna s svým komorníkem Janem ŠiškauŽižkau na kázání bývala.“''<ref>Tomek, s. 14.</ref>

[[Soubor:ŠiškaŽižka Jan-Coat of Arms.png|náhled|vpravo|upright|Žižkův rodový erb byl dlouho neznámý, teprve ve 20. století byla objevena nezřetelná pečeť s erbem z roku 1378. Z hlediska barevnosti je pravděpodobné, že šlo o rudého raka ve stříbrném poli]]

Existuje řada hypotéz, které se pokouší vysvětlit, jaký mohl být vztah Jana ŠiškyŽižky k Janu Husovi, a jakým způsobem probíhal jeho přerod v ortodoxního zastánce husitského učení, nicméně opět chybí jakýkoliv důkaz, jenž by potvrdil kteroukoliv z nich.{{#tag:ref|Václav Vladivoj Tomek se domnívá, že ŠiškaŽižka podlehl náladě, která v druhém desetiletí 15.&nbsp;století ovládala mysl značné části obyvatel Čech a Moravy, tedy že cítil lítost nad osudem ''milovaného kazatele'' Jana Husa a rozhořčení nad nepravostmi, jež vládly v církevních kruzích.<ref>Tomek, s. 15.</ref> Josef Pekař vyslovil domněnku, že ŠiškaŽižka, coby voják, byl mužem činu, jenž byl ochoten ''jednat'' a prosadit nápravu církve i silou.<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 8.</ref> J.&nbsp;F.&nbsp;Čečetka připomíná legendy z pera Vavřince z&nbsp;Březové. Jednou z nich bylo setkání ŠiškyŽižky a krále Václava kdesi na chodbě – král se zarazil, když viděl svého čeledína v zachmuřeném zamyšlení. Na otázku čím si láme hlavu prý ŠiškaŽižka vyčítavě odpověděl: ''„Který Čech by se mohl chladně dívati, když cizozemci vůkol haní, stíhají a týrají náš národ jako kacíře a v dalekých zemích upalují naše nejšlechetnější muže, jako by byli zločinci?“'' Král prý odtušil: ''„Milý Jene, co tomu říkati, co dělati, jak napraviti? Umíš-li, tedy naprav, my ti toho rádi přejeme.“''<ref>Čečetka, s. 24.</ref> Druhou legendou měla být událost, kdy se král Václav pokoušel zabránit krvavým bouřím ve městě a přikázal trocnovskému zemanovi, aby vyzval občany Prahy k odevzdání zbraní na [[Vyšehrad]]ě. ŠiškaŽižka údajně nechal měšťany i se zbraněmi předstoupit před krále, přičemž mu pověděl: ''„Věrní Pražané poslušně se postavili k službám královské milosti, račiž poroučeti, kam mají jíti do boje! Jsou ochotni nasaditi pro svého krále život i statky.“'' Václav IV. se prý zarazil, pochválil věrnost měšťanů a propustil je i se zbraněmi z hradu.<ref>Čečetka, s. 24–25.</ref>|group=pozn.}} I přes tento nedostatek je patrné, že k tomuto procesu nezbytně došlo, neboť písemné prameny informují, že 30.&nbsp;července 1419 byl jedním z předních účastníků události, známé jako [[Pražská defenestrace (1419)|první pražské defenestrace]].

{{Citát|Potom téhož roku v neděli po sv.&nbsp;Jakubu, jinak 30.&nbsp;dne měsíce července, byli purkmistr a někteří konšelé Nového Města s podrychtářem, nepřátelé přijímání z kalicha, od obecného lidu a Jana ŠiškyŽižky, dvořana svrchujmenovaného českého krále, za to, že se posmívali procesí, které se tamtudy mimo radnici vracelo s velebnou svátostí oltářní od svatého Štěpána Na rybníčku do kláštera blahoslavené Panny Na písku, ohavně shozeni z Novoměstské radnice a ukrutně ubiti a usmrceni, tehdy král Václav dlel se svým dvorem na Novém hradě, vzdáleném skoro míli od Prahy.|[[Vavřinec z Březové]]<ref>{{Citace monografie

}}</ref> Podle některých historiků právě tato věta dokazuje, že akce nebyla náhodným incidentem. Jednak je otázkou, proč by si věřící s sebou do kostela brali zbraně a dále proč by po ubití konšelů nedošlo ani k jejich okradení.<ref>Ivanov, s. 92.</ref> Staré letopisy dále pokračují: ''„Při tom shazování konšelů a neslýchaném vraždění chudinou toho města byl také Jan ŠiškaŽižka, jeden z nejvýznamnějších členů družiny krále Václava.“<ref>''Ze starých letopisů českých'', s. 53.</ref>''

}}</ref> avšak není zcela zřejmé, zda se jí ŠiškaŽižka, oproti častým předpokladům (např. Josef Pekař<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 18.</ref>), účastnil jako světský vůdce.<ref>Šmahel (1996), s. 317.</ref> K této domněnce vede zápis literáta Vavřince z Březové, jenž v ''Husitské kronice'' k události poněkud lakonicky poznamenal: ''„... a k té obci přidal se Jan ŠiškaŽižka, dvořan svrchujmenovaného krále,“''<ref name="Husitská kronika, 34">''Husitská kronika'', s. 34.</ref> navíc další zpráva o Žižkově osobě se datuje až k 25.&nbsp;říjnu, tedy ke dni, kdy novoměstská obec obsadila pevnost Vyšehrad. Pokračujících bojů v okolí i mezi hradbami české metropole se jednooký zeman patrně neúčastnil. Není vyloučeno, že do uzavření listopadového půlročního příměří vykonával funkci velitele vyšehradské [[Posádka|posádky]].<ref>Šmahel (1969), s. 51.</ref>

Snad v prosinci roku 1419 ŠiškaŽižka, spolu s Břeňkem Švihovským z Dolan, Valkounem z Adlaru a ozbrojeným houfem, opustil Prahu a odcestoval do Plzně, působiště kněze [[Václav Koranda starší|Korandy]]. Důvodem jejich odchodu byla nespokojenost s kolísavou politikou pražské radnice<ref>{{Citace monografie

}}</ref> a potřeba zázemí, které jim mohlo město poskytnout pro vedení kampaně proti královně Žofii a královským stoupencům, ''nechtějíce s nimi nijak ujednati příměří jakožto s nepřáteli Boha a jeho zákona''.<ref>''Husitská kronika'', s. 46.</ref><ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 29.</ref> V Plzni ŠiškaŽižka strávil pět měsíců a je pravděpodobné, že mu zde připadla neformální role autoritativního vojenského vůdce.<ref name="Husitska revoluce III., 28">{{Citace monografie

[[Soubor:Hussitenführer Jan Zizka.jpg|vlevo|náhled|upright|Hlavička Jana ŠiškyŽižky z rámu táborského městského znaku ze staré radnice; [[Národní muzeum]] Praha, [[Polychromie|Polychromovaná]] [[opuka]] z let 1515–1516]]

{{citát|Téhož roku, ještě v zimě, nějaký student Hromádka ještě s některými bratřími založil město Tábor. Pak poslal k bratru ŠiškoviŽižkovi, aby mu dal posily, že našel dobré místo a usadil se na něm. ŠiškaŽižka poslal Chvala Řepického z Machovic ještě s dalšími bratřími. A tak tu horu osídlili a nazvali ji Tábor. ... Když jim bratr ŠiškaŽižka poslal z Plzně posilu, poznali jeho protivníci, že jsou jeho síly v městě oslabené. Začali se proti němu ve městě bouřit a opevňovat domy. Když ŠiškaŽižka viděl, že se proti němu ve městě bouří, několik dní před svátkem Matky boží v postu vytáhl z města.|Ze starých letopisů českých<ref>''Ze starých letopisů českých'', s. 62 a 63.</ref>|200}}

Nejspíš 23. března vyrazily zhruba čtyři stovky pěších obojího pohlaví v doprovodu dvanácti vozů a devíti jezdců z Plzně směrem ke vznikajícímu Hradišti na hoře [[Tábor]]. Dne 25.&nbsp;března byla kolona, vedená Břeňkem Švihovským z Dolan, Valkounem z Adlaru a Janem Žižkou, napadena silnými oddíly nepřátel, operujícími v píseckém kraji.{{#tag:ref|Řada historiků se domnívá, že stejně jako v Plzni, tak i při cestě na Hradiště hory Tábor bylo velení v rukou Břeňka ze Švihova. Pro Josefa Macka je důkazem zejména skutečnost, že Vavřinec z Březové uvádí tohoto šlechtice mezi třemi jmenovanými pány na prvém místě a posléze argumentuje tím, že zpráva o jeho smrti v husitské kronice hovoří o tom, že byl zabit ''na špici'', tedy v čele bitevního šiku.<ref name="Macek, 28">''Tábor v husitském revolučním hnutí'' II., s. 28.</ref>|group=pozn.}} Funkci taktického velitele při [[Bitva u Sudoměře|bitvě u Sudoměře]] zřejmě zastával ŠiškaŽižka,<ref>''Husitská revoluce'' III., s. 32.</ref> jemuž se za využití vozové hradby a díky příhodným terénním podmínkám podařilo úspěšně odrazit 700–2000 nepřátelských ozbrojenců. Po svém vítězství husité přenocovali na bojišti a druhého dne bez dalšího atakování protivníkem vyrazili k vytčenému cíli.<ref>''Husitská kronika'', s. 50.</ref><ref name="Macek, 28" /> Žižkovým příchodem na Tábor pak byla dokonána první etapa sjednocení husitských sil z Jižních a Západních Čech.<ref name="Macek, 28" />

Táborská městská obec si již v počátcích své existence do svého čela zvolila čtyři hejtmany. Čelné místo mezi nimi obdržel [[Mikuláš z Husi]], dalšími pak byli [[Zbyněk z Buchova]], [[Chval z Řepice]] a Jan ŠiškaŽižka,<ref>''Husitská kronika'', s. 32.</ref> který podle všech náznaků zřejmě od prvních dní pobytu zastával post vojenského velitele.<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 37.</ref> Tento závěr potvrzuje i jeho akce z 5.&nbsp;dubna, kdy v brzkých ranních hodinách překvapivě zaútočil na vojenský tábor u tvrze v [[Mladá Vožice|Mladé Vožici]] ([[bitva u Mladé Vožice]]). Při střetnutí se ozbrojencům pod jeho velením podařilo pobít množství ''železných pánů'' a získat bohatou kořist jak v drahých kovech, tak ve zbraních a koních. Právě tito koně měli v budoucnu tvořit základ husitské jízdy.<ref>''Ze starých letopisů českých'', s. 63.</ref> Vavřinec z Březové posléze popisuje řadu vojenských úspěchů, jichž husité pod Žižkovým velením dosáhli v průběhu několika dní od 23.&nbsp;dubna. ŠiškaŽižka byl ''„...nadmíru odvážný a statečný. Jeho řízením se hotovilo všechno vojsko a za ním šli všichni sedláci, třebas bez zbroje, jenom s cepy, palicemi, samostříly a sudlicemi a velmi ochotně ho poslouchali.“''<ref name="Husitská kronika, 34" />

[[Soubor:Jan Zizka Vitkov Prague CZ 007.jpg|vpravo|náhled|upright|[[Bohumil Kafka]]: Jezdecká socha Jana ŠiškyŽižky v areálu [[Národní památník na Vítkově|Národního památníku na pražském Vítkově]]]]

Na pozadí těchto událostí 1.&nbsp;března 1420 vydal [[Martin V.|papež Martin&nbsp;V.]] bulu, kterou na žádost Zikmunda Lucemburského vyhlásil křížovou výpravu proti kacířským Čechům. Narychlo sebrané vojsko brzy vpadlo do Čech, 3.&nbsp;května bez odporu obsadilo [[Hradec Králové]] a v polovině téhož měsíce pak i [[Kutná Hora|Kutnou Horu]], kde probíhaly přípravy k tažení na Prahu. Ohrožení pražané se pokoušeli s králem Zikmundem vést jednání o kompromisu, avšak jím vznesené podmínky byly pro obyvatele české metropole nepřijatelné, a proto se rozhodli požádat o pomoc táborskou obec.<ref>''Husitská kronika'', s. 61.</ref> Vyčleněný oddíl vyrazil z Hradiště 18.&nbsp;května a o dva dny později byl vítán procesím Pražanů před branami města. Cestou táborské vojsko vypálilo [[Benešov]] a bylo nuceno dostat se z obklíčení skrze jednotky českých katolických pánů a oddíly křižáckého vojska, ve [[bitva u Poříčí nad Sázavou|střetnutí u Poříčí nad Sázavou]]. Operativní zvládnutí přesunu i defenzivní taktika vedení boje nasvědčují, že vrchní velení připadlo Janu ŠiškoviŽižkovi.<ref>''Husitská revoluce'' III., s. 41.</ref> Jeho jméno je však v souvislosti s vojenskými akcemi u Prahy zmiňováno teprve ve chvíli, kdy se král Zikmund připravoval zahájit bitvu a obsadit [[Vítkov (Pražská plošina)|vrch Vítkov]].

{{citát|Předvídaje to Jan ŠiškaŽižka, hejtman táborský, dal bez odkladu hned na svrchujmenované hoře postaviti dva sruby na způsob jizeb a kázal je okopati maličkým příkopem a obehnati zdí z hlíny a z kamení. A skrze ten srub podivuhodně dal všemohoucí Pán zachránění Pražskému městu...|Vavřinec z Březové<ref>''Husitská kronika'', s. 83.</ref>|200}}

V souvislosti s [[Bitva na Vítkově|bitvou na Vítkově]] a bojem o sruby Vavřinec z Březové dále poznamenává, že ''„i ŠiškaŽižka přišed tam byl by sám zabit, kdyby ho nebyli jeho lidé cepy vyrvali z rukou nepřátel.“''<ref>''Husitská kronika'', s. 89.</ref> ''Kronika velmi pěkná o Janu ŠiškoviŽižkovi'' pokračuje: ''„...tehdy, když ŠiškoviŽižkovi velmi těžko bylo, kněz s božím tělem pojide z Prahy a Němci jsů strachem hlavy lámali i s koňmi utiekajíc skákali s huory doluv.“''<ref>{{Citace monografie

| kapitola = Kronika velmi pěkná o Janu ŠiškoviŽižkovi

| poznámky = [Dále jen: ''Kronika velmi pěkná o Janu ŠiškoviŽižkovi'']

}}</ref> Druhý den po husitském vítězství pak prý ''hejtman ŠiškaŽižka, svolav z Prahy množství žen, dívek a lidu světského, velmi silně ohradil tvrz častěji jmenovanou četnými většími a hlubšími příkopy, zdmi a četnými dřevěnými sruby, jak to lze vskutku vidět. A tak tomu vrchu a místu někteří dali jméno „Žižkov“ podle jména zakladatelova...''<ref>''Husitská kronika'', s. 90.</ref>

Po rozpadu křížové výpravy, a ústupu jejích účastníků z okolí Prahy, získalo Žižkovo jméno, doposud spíš jen pověstné, více věhlasu a autority.<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 75.</ref> Dochované prameny nehovoří o tom, jakou úlohu trocnovský zeman sehrál v následných neshodách Tábora s Prahou, či jaká byla jeho účast na kampani, jež zahrnovala ničení klášterů v okolí české metropole a pobíjení místních kněží a mnichů. Jeho jméno je zmiňováno teprve počátkem srpna, kdy jménem Táborů připojil svou pečeť k plné moci husitů, kteří vyslali poselstvo do Polska s cílem prozkoumat půdu, lze-li nabídnout českou korunu jeho panovníkovi.<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 79.</ref> 22.&nbsp;srpna pak opustil Prahu a zamířil do Jižních Čech, kde ''působil značné ztráty na světských statcích, tak duchovních, zvláště na panství pana z Rožmberka''.<ref>''Husitská kronika'', s. 151.</ref>{{#tag:ref|''Kronika velmi pěkná o Janu ŠiškoviŽižkovi'' uvádí: ''„A když jest král cizozemce z země rozpustil, tehdy jest ŠiškaŽižka na pole vytrhl a i táhl po zemi, kláštery pále, mnichy z země hnal, faráře, kněží a kostely páliti kázal, kteříž jsú pod jednů zpuosobú lidu obecnému podávali.“''<ref>''Kronika velmi pěkná o Janu ŠiškoviŽižkovi'', s. 51–52.</ref> Josef Pekař v této souvislosti poznamenává, že tyto boje měly ráz záškodnické války, v níž byl ŠiškaŽižka mistrem a v níž byl ve svém živlu. Co před lety osnovaly počtem skrovné čety lapků, to teď ŠiškaŽižka konal s organisovanou silou.<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 79–80.</ref>|group=pozn.}} Při tomto výpadu osobně velel dobytí města [[Vodňany]], společně s Oldřichem Vavákem z Hradce získal [[Lomnice nad Lužnicí|Lomnici nad Lužnicí]], zdevastoval [[Nová Bystřice|Novou Bystřici]] a uštědřil pánům z plzeňského kraje, v čele s Oldřichem z Rožmberka, porážku v [[Bitva u Panského Boru|bitvě u Panského Boru]].<ref>''Husitská kronika'', s. 161–162.</ref><ref>{{Citace monografie

}}</ref> 12.&nbsp;listopadu pak dobyl [[Prachatice]], přičemž povraždil všechny muže, a ženy s dětmi dal vyhnat z města.<ref>''Husitská kronika'', s. 171–178.</ref> 18.&nbsp;listopadu uzavřel v [[Písek (město)|Písku]] smlouvu o příměří s Oldřichem z Rožmberka, čímž ukončil první fázi táborské podzimní ofenzivy.<ref>''Tábor v husitském revolučním hnutí'' II., s. 256–258.</ref> Zanedlouho se Žižkovo vojsko vydalo směrem k Praze. U hradu v [[Říčany|Říčanech]] se spojilo s ostatními táborskými, a vyčkalo kapitulace pevnosti (4.&nbsp;prosince). Když posádka otevřela brány, nechal ŠiškaŽižka z hradu vyvést devět kněží a nařídil svým [[Práče (film)|práčatům]], aby je, spolu s dalšími dvěma, dříve zajatými duchovními, upálila.<ref>''Husitská kronika'', s. 182.</ref>

Brzy po Novém roce táborité pod Žižkovým velením obsadili kláštery v [[Kladruby (okres Tachov)|Kladrubech]] a [[Chotěšov (okres Plzeň-jih)|Chotěšově]], a dobyli hrad [[Švamberk|Krasíkov]], kde zajali významného nepřítele husitství [[Bohuslav VI. ze Švamberka|Bohuslava ze Švamberka]].<ref>''Husitská kronika'', s. 208–209.</ref> 2.&nbsp;února přitáhli k [[Tachov]]u, a vypálili jeho předměstí, avšak kvůli vysoké koncentraci vojsk českého a uherského krále, nepřikročili ke generálnímu útoku, a vrátili se pro posily k Táboru.<ref>''Husitská revoluce'' III., s. 69.</ref> Když se Zikmund Lucemburský dozvěděl, že ŠiškaŽižka nepokračuje v ofenzivě, neváhal a vytáhl silou získat zpět klášter v Kladrubech. O vypuzení husitské posádky se neúspěšně pokoušel tři týdny. Mezitím ŠiškaŽižka a pražané spojili svá vojska u [[Dobříš]]e a sotva jejich vozy stály pět mil od obležených, Zikmund rozpustil své oddíly a uprchl k [[Litoměřice|Litoměřicím]].<ref name="Staré letopisy české, 77">''Ze starých letopisů českých'', s. 77.</ref> 14.&nbsp;února obě husitská vojska oblehla Plzeň, jež se během jednoho roku stala hlavou [[landfrýd]]u. Bojové operace, které měly město přinutit ke kapitulaci, trvaly čtyři týdny, po jejich uplynutí plzeňští požádali o příměří do Nového roku. Smlouva, kterou se mimo jiné zavazovali, že do měsíce přistoupí ke kalichu a čtyřem artikulům, byla skutečně ratifikována, avšak její obsah nebyl plzeňskými nikdy dodržen.<ref>Šmahel (1969), s. 120.</ref> Po této akci ŠiškaŽižka své tábory vedl k [[Chomutov]]u, který na [[Květná neděle|Květnou neděli]] (16.&nbsp;března) dobyl útokem, vypálil, a jeho vojáci zde zmasakrovali na 2 400 obyvatel.<ref name="Staré letopisy české, 77" /> O deset dní později přitáhl do Prahy, odkud měl, po předešlém ujednání, v součinnosti s místním vojskem, vést útok na [[Beroun]]. Město padlo 1.&nbsp;dubna a trocnovský zeman zde nechal upálit přes čtyřicet duchovních, včetně tří odpadlých mistrů Karlovy koleje.<ref>''Husitská revoluce'' III., s. 75.</ref> Z Prahy zamířil zpět k Táboru, aby se vypořádal s husitskými heretiky, zvanými [[pikarti]], kteří se opevnili na hradě [[Příběnice]], vzdáleném přibližně 10 kilometrů od Tábora. Vavřinec z Březové uvádí, že zajal na padesát příslušníků sekty obojího pohlaví a dal je upálit ve vesnici [[Klokoty]].<ref>''Husitská kronika'', s. 213.</ref> 26.&nbsp;dubna se ŠiškaŽižka opět spojil s pražany při jejich tažení k [[Chrudim]]i, a během pochodu prý spálil ''přemnoho kostelů''.<ref>''Husitská kronika'', s. 222.</ref> Spojené vojsko v rychlém sledu ovládlo mnohá česká města; mimo Chrudim také [[Vysoké Mýto]], [[Polička|Poličku]], [[Litomyšl]] a [[Jaroměř]] (15.&nbsp;května). Zde ŠiškaŽižka ukončil spolupráci s pražany, a zamířil dál na sever. Brzy se pak zmocnil [[Trutnov]]a a [[Dvůr Králové nad Labem|Dvora Králové]]. a uhnul na [[Mladá Boleslav|Mladou Boleslav]], kde se k němu připojil [[Jan Smiřický]].<ref>''Husitská revoluce'' III., s. 81.</ref> Společně zamířili k [[Litoměřice|Litoměřicím]], které obklíčili. Zde se ŠiškaŽižka ''na vysoké hoře zmocnil jednoho dřevěného srubu, kterému dal jméno [[Kalich (hrad)|Kalich]]...''<ref>''Husitská kronika'', s. 223.</ref> Toto místo u [[Třebušín]]a nechal v následujících měsících přestavět na své nové sídlo, a titulem ''z Kalicha'' rozšířil i svůj [[Přídomek|predikát]].<ref>''Husitská revoluce'' III., s. 83.</ref> Přestože se Litoměřice již dříve formálně vzdaly pražanům, tvrdě na ně udeřil, nicméně jeho muži byli se ztrátami odraženi, a ŠiškaŽižka od dalších akcí upustil. Při ústupu z Litoměřicka táborské vojsko prošlo [[Roudnice nad Labem|Roudnicí]], kde částečně zbořilo místní klášter a pobralo bohoslužebné nářadí.<ref>''Husitská kronika'', s. 224.</ref>

Zpáteční cestu jednooký hejtman podnikal zřejmě nakvap, neboť je téměř jisté, že se ve dnech 3.–7. června účastnil [[Čáslavský sněm|sněmu v Čáslavi]].<ref>''Husitská revoluce'' III., s. 84.</ref> Po přijetí sněmovního usnesení pak odcestoval k [[Rabí (hrad)|hradu Rabí]], při jehož obléhání utrpěl těžké poranění druhého oka. Autor ''Kroniky velmi pěkné o Janu ŠiškoviŽižkovi'' poznamenává: ''„Potom táhl jest ŠiškaŽižka a obehnal jest Rabí hrad, a tu mu jest druhé oko vystřeleno. I byl jest slep a ledva živ zoustal“''.<ref>''Kronika velmi pěkná o Janu ŠiškoviŽižkovi'', s. 54.</ref> Enea Silvio Piccolomini v ''Historii české'' uvádí: ''„Když pak svolav bratry Táborské a Orebské, ležel před zámkem, kterémuž Rábí jméno jest, a obležených všie mocí dobýval, v oko, kterýmž jediným světlo nebeské viděl, strelů uhozen jsa, ztratil. Odtud do Prahy k lékaruom dovezen jsa, ačkoli na ránu ulečený, při životě zůstal, zraku však nikoli jest nenabyl.“''<ref>Enea Silvio Piccolomini, s. 78–79.</ref> I přes indicie, jež se shodují na tom, že šlo o poměrně vážné zranění, se ŠiškaŽižka v české metropoli dlouho nezdržel, neboť se 6.&nbsp;srpna přidal k pražanům, kteří táhli proti [[Most (město)|Mostu]], ''aby aspoň nahnal Němcům strachu''.<ref>''Husitská kronika'', s. 253.</ref>

[[Soubor:Adolf Liebscher - Slavný vjezd ŠiškyŽižky z Trocnova do Prahy roku 1421.jpg|vpravo|náhled|[[Adolf Liebscher]]: Žižkův příjezd do Prahy 1.&nbsp;prosince 1421]]

Není zcela jasné, čím se hejtman ŠiškaŽižka zabýval v týdnech po konci tohoto tažení. Jeho list Domažlickým je opatřen datem 12.&nbsp;září, a pokud je historiky datován správně, je nasnadě, že formoval nové jednotky pro boj proti vojskům [[Druhá křížová výprava proti husitům|druhé křížové výpravy]].<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 119.</ref> Avšak ''Husitská kronika'' jeho jméno zmiňuje teprve ke konci měsíce, kdy vyprostil z obležení Lomnici, vypálil některé tvrze na levém břehu Vltavy a dobyl [[Soběslav]], kde vypálil rožmberský zámek a pobořil zdi města i kostela.<ref>''Husitská kronika'', s. 263–264.</ref> 14.&nbsp;října pak udeřil na tvrz Ostrov. ležící na řece [[Nežárka|Nežárce]], kterou v pozdním létě ovládli [[adamité]]. Po tvrdém boji zde zajal na čtyři desítky mužů a žen, jež dal zanedlouho upálit.<ref>''Husitská revoluce'' III., s. 101.</ref> O několik dní později si Žižkovu pozornost vysloužil hrad Krasíkov, který oblehly jednotky plzeňského landfrýdu. Akce, jež měla pevnost uvolnit, však nebyla úspěšná, neboť oblehatelům přitáhl na pomoc oddíl [[Jindřich z Plavna|Jindřicha z Plavna]] a jediné, čeho se husitům podařilo před ústupem dosáhnout, byla dodávka zásob obleženým. Po nezdaru se ŠiškaŽižka stáhl ke [[Klatovy|Klatovům]], které opustil 10.&nbsp;listopadu v čele 1500&nbsp;pěších a 400&nbsp;jízdních ozbrojenců.<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 123.</ref> Z dochovaných pramenů je patrné, že vpád, směřující na Plzeňsko, se setkal se silným odporem připraveného nepřítele a ŠiškoviŽižkovi nezbylo, než se stahovat směrem k [[Žatec|Žatci]].<ref>Šmahel (1969), s. 135.</ref> Kroniky dále uvádějí, že za neustálých šarvátek byl nucen západně od [[Žlutice|Žlutic]] vyhledat útočiště na vrchu jménem [[Vladař (Tepelská vrchovina)|Vladař]], kde pod ochranou vozové hradby po tři dny odolával protivníkovu náporu. Nakonec jeho oddíly podnikly zdařilý pokus o průlom, a probily se k posilám, jež jim na pomoc vyslali žatečtí ([[bitva u Žlutic]]).<ref>Husitská kronika, s. 268.</ref>

1. prosince dorazil ŠiškaŽižka v čele své brané moci do Prahy, kde byl přivítán vyzváněním zvonů a ''s úctou jako kníže země''.<ref>''Husitská kronika'', s. 272.</ref><ref name="Halatka">{{Citace periodika

}}</ref> Svým příchodem rozšířil řady husitských ozbrojených svazů, které se zde shromažďovaly proti vpádu křižáckých vojsk krále Zikmunda. Dalších několik dní jednal s Pražany, 8.&nbsp;prosince pak jeho táborité vyrazili zajistit prostor u [[Kutná Hora|Kutné Hory]]; ostatní vojsko vyšlo dne následujícího. Podle ''Kroniky velmi pěkné o Janu ŠiškoviŽižkovi'' operace [[Bitva u Kutné Hory|bitvy u Kutné Hory]] řídil osobně slepý táborský hejtman,<ref>''Kronika velmi pěkná o Janu ŠiškoviŽižkovi'', s. 55–56.</ref> avšak není zcela jisté, zda formálně převzal velení všech shromážděných husitských vojsk.<ref>''Husitská revoluce'' III., s. 109.</ref> První část střetnutí, která se odehrála 21.&nbsp;a&nbsp;22.&nbsp;prosince, byla víceméně neúspěšná, neboť husité ztratili město, a posléze byli nuceni se probít z obklíčení směrem na [[Kolín]]. Jejich průnik křižáckým vojskem byl však natolik důrazný, že se král Zikmund neodhodlal k pronásledování, a zůstal v původních pozicích.<ref>''Husitská revoluce'' III., s. 110.</ref>

[[Soubor:Zizka tabor statue.jpg|vlevo|náhled|upright|[[Josef Stachovský]]: Socha Jana ŠiškyŽižky na náměstí v Táboře]]

V posledních dnech starého roku hejtman ŠiškaŽižka doplnil své vojsko v [[Jičín]]ském a [[Turnov]]ském kraji a 6.&nbsp;ledna se objevil v [[Nebovidy (okres Kolín)|Nebovidech]], nedaleko Kutné Hory. Vzhledem k tomu, že křižáci protiútok neočekávaliů a byli rozptýleni v širokém okolí, na účinnou obranu nemohli pomýšlet.<ref name="Husitská revoluce III, 111">''Husitská revoluce'' III., s. 111.</ref> Král Zikmund dal proto rozkaz k zapálení města a ústupu.<ref name="Ze starých letopisů, 81">''Ze starých letopisů českých'', s. 81.</ref> Ačkoli se mohly demoralizované protivníkovy síly stát Žižkovou snadnou kořistí, první jeho snahou byla likvidace požáru v Kutné Hoře. Teprve po úspěšném zvládnutí tohoto úkolu vyrazil rychlým pochodem ve stopách křižáckého vojska, a 8.&nbsp;ledna dostihl jeho zadní voj u městyse [[Habry]]. Pokus o soustředěný odpor, jejž patrně organizoval italský vojevůdce Filippo Scollari,<ref name="Palacký"/> však skončil panickým útěkem všech zúčastněných křižáků ([[bitva u Habrů]]). Tentokrát husité protivníka pronásledovali se značným důrazem. a ještě téhož dne dorazili k branám zhruba 19&nbsp;kilometrů vzdáleného [[Havlíčkův Brod|Německého Brodu]]. Zde se křižáci patrně ještě jednou neúspěšně střetli s Žižkou v otevřené bitvě, a další stovky jich zahynuly při útěku přes [[Sázava|Sázavu]].<ref name="Husitská revoluce III, 111" /> Bez ohledu na tuto tragickou epizodu zůstala mezi hradbami města část velitelů, kteří byli odhodlaní alespoň dočasně udržet svou pozici, aby poskytli krytí králi Zikmundovi i prchajícím vojskům. Povel k útoku vydal ŠiškaŽižka o den později. Za oboustranně silné dělostřelby se husité pokusili zdolat opevnění, avšak obráncům se je podařilo odrážet až do podvečerních hodin. O další den později, tedy 10.&nbsp;ledna, zahájil Žižkův štáb s veliteli města vyjednávání o kapitulaci. V tu chvíli bylo patrně mezi oběma stranami vyhlášeno příměří, které však část husitů nerespektovala a bez vědomí slepého hejtmana vnikla do města. Během několika dalších hodin prý bylo touto skupinou zabito na 1500 přítomných vojáků i místních obyvatel. Těmto zvěrstvům nejspíš nahrál fakt, že se zde narodil (a podle některých husitů skrýval) [[Jan Hus|Husův]] odpůrce [[Michal de Causis]], který Husa na [[Kostnický koncil|kostnickém koncilu]] obvinil z bludařství. Historik František Šmahel k události poznamenal, že útok na pobořené hradby Německého Brodu byl porušením válečné konvence, a stal se proti vůli Jana ŠiškyŽižky, jenž, podle jednoho ze svých listů, v tomto činu ještě po roce spatřoval úhonu na vlastní cti.<ref name="Husitská revoluce III, 111" /> ''[[Staré letopisy české]]'' dále zmiňují, že následující den ''„v neděli před oktávem Zjevení Páně'' (11.&nbsp;ledna) ''se bratr Jan ŠiškaŽižka stal rytířem.“''{{#tag:ref|O této události hovoří jediný anál, jenž byl Františkem Palackým vřazen do ''Starých letopisů českých'' i přes skutečnost, že text původně kladl Žižkovo pasování do ledna roku 1421 a boje u Kutné Hory ani Německého Brodu vůbec nezmiňuje. Palacký událost vřadil do ''Starých letopisů'' na základě logické úvahy, neboť datum i obsah napovídají, že letopisec se pravděpodobně dopustil omylu při datování. Pochybnosti budí pouze fakt, že žádný jiný písemný pramen již o Žižkově pasování nehovoří, přestože jiné verze ''Starých letopisů'' výslovně zmiňují pasování rytířů dne následujícího.<ref>Pekař, s. 141.</ref>|group = pozn.}}<ref name="Ze starých letopisů, 81" />

O tom, jakým způsobem se ŠiškaŽižka zapojil do revolučního dění krátce po dobytí Německého Brodu, prameny opět mlčí. Následující zmínka o jeho aktivitách se datuje nejspíš do poloviny dubna, kdy sváděl boje s plzeňským landfrýdem.<ref>Tomek, s. 137.</ref> V té době dorazil na Moravu [[Litva|litevský]] kníže [[Zikmund Korybutovič]], ''o kterého Čechové velmi usilovali, aby vládl české zemi proti Zikmundovi, králi uherskému...''<ref name="Staré letopisy české, 89">''Ze starých letopisů českých'', s. 89.</ref>

{{citát|A z Moravy psal listy vojsku proti ŠiškoviŽižkovi, aby neničil a neplenil zemi. A ŠiškaŽižka mu na ty jeho listy odpověděl sám od sebe velmi tvrdě a psal to, co si myslel; nazýval ho vražedným knížetem a prokletým paličem, až se tomu kníže podivil. Protože však kníže věděl, že ŠiškaŽižka je vítězný a nepřemožitelný v bojích a válečné štěstí je na jeho straně, musel to snést. Když se spolu potom seznámili, spřátelili se; kníže říkal ŠiškoviŽižkovi „otče“ a ŠiškaŽižka knížeti „pane synu“.|Ze starých letopisů českých<ref name="Staré letopisy české, 89" />|200}}

Zikmund Korybutovič zanedlouho dorazil do Čech, kde přijal titul zemského správce. 11.&nbsp;června ŠiškaŽižka a táborští písemně potvrdili pražanům, že litevského knížete v úřadu správce akceptují. Budoucnost však ukázala, že jejich slib ''pomoci a poslušenství'' nebyl přímo dodržen,<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 180.</ref> neboť za dosud ne zcela jasných okolností došlo k roztržce mezi Prahou a Táborem (tedy Zikmundem Korybutem a Žižkou), v jejíž první fázi se oddíl Táboritů pod velením [[Jan Hvězda z Vícemilic|Jana Hvězdy z Vícemilic]] (známého pod přezdívkou Bzdinka) a Bohuslava ze Švamberka pokusil zmocnit české metropole (30.&nbsp;září). Z historických análů není zcela zřejmé, zda s tichým souhlasem, či proti vůli Jana ŠiškyŽižky.<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 165–167.</ref> Toho léta a podzimu slepý táborský hejtman pokračoval v bojích na jihu Čech a osobně řídil obléhání [[Bechyně]] a [[Strakonice|Strakonic]],a řady dalších opevněných sídel, převážně na panství Oldřicha z Rožmberka.<ref>Tomek, s. 145.</ref>

[[Soubor:List Jana ŠiškyŽižky z Trocnova (uložen v Čáslavském muzeu).jpg|vpravo|náhled|{{citát|Milost Ducha svatého račiž přebývati s vámi i s námi a osvítiti srdce i rozumy naše k vůli Synu všemohoucímu. Bratřie v Pánu Bohu nejmilejšie! Dávám vám věděti, že jsem nyní na Vilémově, a žádám vás některého, abyšte ke mně přijeli jeden z vás, abychom spolu rozmluvili o poctivé a líbezné našeho pána Boha všemohoucího. A takéť vám věděti dávám, žeť jsem s Táborskými zóstal za jeden člověk, a poddali sú sě dobrovolně mne poslušni býti jakožto kdy; i kázalť sem pole sbírati a počeliť jsou. I také posielám do vašich měst, ať by všickni věrní byli nynie s veliký noci v středu neb konečně ve čtvrtek u Brodu Německého, abychom se pokáli tu, kdež sme zhřešili, a tu zóstali podle rady Božie za jeden člověk, a podle jeho zákona svatého a rady chudých i bohatých, v pravdách otce našeho pána všemohúcieho, proti nevěrným pokrytcům domácím i cizozemciem. Také věděti vám dávám, žeť jest kníže vyjelo pryč z země. A příměřie aby se panem Čeňkem nečinili, leč byšte měli i s jinými súsedy okolo sebe. A o ty věci bohdá rozmluvíme. Datum in Vilémov feria sexta post annunciacionen Marie virginis gloriose.<br /><br />Jan ŠiškaŽižka z Kalichu<br /><br />Slovutným, statečným bratřím v naději božie Bartošěvi, Bernardovi z menšieho Tábora na Valečově buď dán.|List Jana ŠiškyŽižky z 26.&nbsp;března 1423|}}]]

Další dokumenty, týkající se Jana ŠiškyŽižky z Kalichu, jsou dva listy, odeslané z kláštera ve [[Vilémov (okres Havlíčkův Brod)|Vilémově]], datované k 26.&nbsp;březnu a 1.&nbsp;dubnu 1423. Slepý vojevůdce v nich vyzývá své straníky z orebského svazu k poradě, naplánované na 7.&nbsp;či 8.&nbsp;dubna do Německého Brodu. Z dopisů je patrné, že se pokoušel dokonaleji zorganizovat husitskou vojenskou moc, pro boj s domácím i zahraničním nepřítelem.<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 194.</ref>

[[Soubor:Jensky kodex Zizka.jpg|vlevo|upright|náhled|ŠiškaŽižka v čele husitského vojska (iluminace z ''[[Jenský kodex|Jenského kodexu]]'')]]

Čtrnáct dní po sněmu ŠiškaŽižka spolu s orebity pokračoval ve válce se spojenci krále Zikmunda, zejména na Bydžovsku s [[Čeněk z Vartemberka|Čeňkem z Vartenberka]], kterého spolu s jeho leníky a spojenci porazil 20.&nbsp;nebo 23.&nbsp;dubna v [[Bitva u Hořic|bitvě u Hořic]].<ref>''Husitská revoluce'' III., s. 135.</ref> Počátkem června se po dvou letech objevil na svém hradě Kalichu a brzy na to oblehl hrad [[Panna (hrad)|Pannu]], jenž tvořil Kalichu jeho katolickou protiváhu (4.&nbsp;června).<ref>''Husitská revoluce'' III., s. 136.</ref> 26.&nbsp;června sjednali Táborité a Pražané mír u [[Konopiště]], tohoto jednání se však Jan ŠiškaŽižka neúčastnil.<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 193.</ref> Bez ohledu na výsledek ''Konopišťské smlouvy'' koncem měsíce zamířil k Hradci Králové, který zůstával od návštěvy Zikmunda Korybutoviče ve sféře vlivu pražanů. Pravděpodobně v druhé polovině července došlo k dohodě mezi Žižkou a stranou radikálního [[Ambrož z Hradce|kněze Ambrože]], jenž mu umožnil město obsadit. Zanedlouho táborští a orebité zasadili pražanům další ránu, když opanovali i [[Jaroměř]] a [[Dvůr Králové nad Labem|Dvůr Králové]]. Toto počínání nezbytně vedlo k ozbrojenému konfliktu.<ref>Tomek, s. 166.</ref> Pražské vojsko, které se v té době nacházelo na Moravě, se ihned vrátilo do Čech a 4.&nbsp;srpna se obě husitské armády utkaly v [[Bitva u Strachova dvora|bitvě u Strachova dvora]]. Slovy kronikáře ''šla archa proti arše'' a ŠiškaŽižka při střetnutí dosáhl drtivého vítězství. V průběhu boje prý palcátem zabil kněze, který na pražské straně nesl svátost oltářní.<ref name="Ze starých letopisů, 93">''Ze starých letopisů českých'', s. 93.</ref> Informace by mohla naznačovat, že hejtmanovi po zranění u hradu [[Rabí (hrad)|Rabí]] zůstal alespoň nepatrný zbytek zraku, tedy takzvané ''[[slepecké vidění]]'', které mu umožňovalo vnímat obrysy okolí do několika metrů.<ref>Ivanov, s. 127.</ref>

Brzy po bitvě ŠiškaŽižka ovládl [[Čáslav]], kde byl patrně připraven stejný převrat, jako v Hradci Králové. V následujících dnech pak pronikl ke Kutné Hoře (13.&nbsp;srpen), kde dosadil losem vybranou radu, a vrátil se zpět k Čáslavi, kterou záhy oblehli znovu zformovaní Pražané. Jejich akce však nebyla úspěšná, a po několikadenních šarvátkách ustoupili ke Kutné Hoře.<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 211.</ref> Město zanedlouho nato ovládli, avšak tato ztráta nebyla pro východočeské husity nijak výrazná. O dalším dění v Čechách soudobé prameny mlčí, nicméně právě do tohoto období je kladeno přijetí ''řádu a manifestu nového bratrstva Žižkova'', dnes známého pod názvem ''[[Žižkův vojenský řád]]''.<ref>''Husitská revoluce'' III., s. 141.</ref> Znova o slepém hejtmanovi hovoří několik pozdějších textů ''Starých letopisů českých'' teprve v souvislosti s výpravou na Moravu, kterou uskutečnil nejspíš v polovině měsíce září.<ref name="ŠiškaŽižka a jeho doba III., 212">''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 212.</ref> Z lakonických textů se lze dozvědět, že husité odrazili výpad [[jihlava]]nů a ''ŠiškaŽižka je bil a pronásledoval až k příkopu města'',<ref name="Ze starých letopisů, 93" /> a dále, že 19.&nbsp;září oblehl [[Telč]].<ref name="ŠiškaŽižka a jeho doba III., 212" /> ''Staré letopisy'' posléze velmi podrobně popisují Žižkovo tažení do Uher, tedy na území dnešního [[Slovensko|Slovenska]], avšak přední odborníci v oblasti husitských dějin kladou vznik tohoto záznamu do období po roce 1525<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 217.</ref> a shodují se, že událost je buď vybájená,nebo zpravodaj popisuje tažení [[Sirotčí svaz|Sirotků]] z roku 1431.<ref>''Husitská revoluce'' III., s. 142.</ref> O činnosti slepého vojevůdce a jeho bratrstva v poslední čtvrtině roku opět chybí jakékoliv záznamy. Do dnešních dnů se dochoval pouze dopis, jímž mu Hradečtí dávají výstrahu před úkladným vrahem:

[[Soubor:Adolf Liebscher - Smrt Jana ŠiškyŽižky z Trocnova před Přibyslaví dne 11. října r. 1424.jpg|vlevo|náhled|[[Adolf Liebscher]]: Žižkova smrt u Přibyslavi]]

Žižkovo jméno kroniky opět zmiňují krátce po Novém roce 1424. Podle těchto záznamů vyrazil spolu s Hradeckými proti nejbližším katolickým pánům a nedaleko Jaroměře je porazil v [[Bitva u Skalice|bitvě u Skalice]] (6.&nbsp;ledna). Následně se 5.&nbsp;března pokusil podrobit si [[Hostinné]], avšak jeho útok na hradby se nezdařil, od dalších operací proti městu proto upustil. O několik dní později ŠiškaŽižka dobyl tvrz [[Mlázovice]], kde zabil Jana Černína, jenž v bitvě u Týnce údajně vlastní rukou usmrtil Matěje Lupáka, blízkého spolupracovníka kněze Ambrože.<ref>Šmahel (1969), s. 174.</ref> Následně přitáhl ke [[Smidary|Smidarům]], dobyl je a vypálil.<ref name="Ze starých letopisů, 97">''Ze starých letopisů českých'', s. 97.</ref> Na konci měsíce května proti ŠiškoviŽižkovi vytáhla vojska [[Svatohavelská koalice|svatohavelské koalice]], jež vznikla usmířením katolického a kališnického panstva na podzim předchozího roku. Slepý hejtman se opevnil v [[Kostelec nad Labem|Kostelci]], kde byl obklíčen ze tří stran a ústupovou cestu mu blokovalo Labe. Obležení trvalo snad několik dní, než jej, ze svízelného postavení, přes řeku vyprostil [[Hynek na Poděbradech|Hynek Boček z Poděbrad]].<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 239.</ref> Pražané a jejich spojenci však v pronásledování pokračovali a 7.&nbsp;června Žižkovo vojsko dostihli u [[Malešov]]a poblíž Kutné Hory. Bitvu, která se strhla v dalších hodinách, však slepý vojevůdce proměnil ve svůj vojenský triumf, přičemž ještě téhož dne vpadl do Kutné Hory a údajně ji zcela vypálil.<ref name="Ze starých letopisů, 97" />

Podle ''Kroniky starého pražského kolegiáta'' se prý v následujících dnech ŠiškoviŽižkovi bez boje vzdala i další města pražského svazu – [[Kouřim]], [[Český Brod]] a [[Nymburk]].<ref>''Husitská revoluce'' III., s. 150.</ref> Po [[Bitva u Malešova|vítězství u Malešova]] se ŠiškaŽižka s vojskem přesunul na severovýchod Čech, kde ''vypálil mnoho vsí a městeček a v turnovském klášteře upálil mnichy''.<ref name="Ze starých letopisů, 97" /> Patrně se úmyslně vyhýbal útokům na větší opevněná místa, neboť shromažďoval své straníky k tažení na Prahu.<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 220.</ref> Před hradby metropole, kde se právě nacházel i litevský kníže Korybutovič, přitáhl spolu s husity z Žatce, [[Louny|Loun]], Klatov a jiných měst v první polovině měsíce září. Svůj tábor rozložili u [[Libeň|Libně]], avšak ani o této vrcholné fázi Žižkova válečného a politického úsilí na domácí frontě se podrobnější zprávy nedochovaly.<ref>''Husitská revoluce'' III., s. 151.</ref> Pouze jediný ze starých letopisců zaznamenal, že ve středu v den sv. Kříže (14.&nbsp;září) došlo k usmíření mezi knížetem Zikmundem a Pražany na jedné straně a Žižkou na straně druhé. ŠiškaŽižka měl při této příležitosti prohlásit: ''„Ten mír bude trvat tak dlouho jako smír uzavřený na Konopišti“''. Na paměť smlouvy pak obě strany u sv. Ambrože na Novém Městě navršily hromadu kamení.<ref name="Ze starých letopisů, 99">''Ze starých letopisů českých'', s. 99.</ref> ''Starý kolegiát'' zmiňuje, že ke smíru došlo na vysoký základ 14&nbsp;000 kop „drobných“ [[groš]]ů a ''že na paměť toho snesli velkou hromadu kamení na poli špitálském''.<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 263.</ref> Jediný Enea Silvio Piccolomini poskytuje informaci, že před samým započetím boje vyjel se souhlasem měšťanů z Prahy kněz [[Jan Rokycana]] ''a odebrav se do tábora, naklonil Žižku městu''.<ref>Enea Silvio Piccolomini, s. 85.</ref>{{#tag:ref|Z věty žaloby katolických pánů na Rokycanu z roku 1445 je patrné, že verze Enea Silvia se zakládá na reálném základě.<ref>{{Citace monografie

| titul = ŠiškaŽižka a jeho doba (kniha IV.)

}} Této větě však předchází poměrně obsáhlý odstavec, kde italský humanista líčí: ''„Byli mnozí i ve městě i v jeho vojsku, kteří zatracovali tuto roztržku, a jedni kladli to za vinu ŠiškoviŽižkovi, jiní pražanům. Také vojsko se bouřilo v táboře, říkajíc, že se nesluší obléhati to město, jež jest hlavou království a s nimi ve víře souhlasí, že brzy upadne moc česká, jestliže nepřátelé poznají jejich rozdvojení.“'' Sotva se slepý hejtman dozvěděl, o čem se v jeho vojsku otevřeně hovoří, učinil prý veřejné prohlášení, a naprosto změnil smýšlení svého lidu.<ref>Enea Silvio Piccolomini, s. 83.</ref>

{{citát|Nehoršete se na mě, bratři, a neobviňujte člověka, který vám zjednal blahobyt. Nejsou dávná ona vítězství, jichž jste dosáhli za mého vůdcovství, nikdy jsem vás nevedl na takové místo, odkudž byste se nevrátili jako vítězi. Vy jste se stali slavnými a bohatými, já kvůli vám jsem pozbyl zraku a již v temnotách žiji, nic mi nezbylo z tolika šťastně vedených válek, než prázdné jméno. ... Nepronásleduji Pražany kvůli sobě, oni žízní po vaší, ne po mé krvi. Málo by jim prospělo zahubit mne, již starce a na obě oči slepého; vaší moci se obávají a vaší mysli odvážné v nebezpečí. ... Abyste mne však více neobviňovali, ponechávám vám úplnou možnosti rozhodnutí. Jestliže se vám líbí učiniti s Pražany mír, neodmítám, jen když tu nebude úkladů. Jestliže se rozhodnete pro válku, jsem ihned při tom. Na kteroukoliv stranu se přikloníte, bude ŠiškaŽižka pomocníkem vašeho záměru.|Enea Silvio Piccolomini (část)<ref>Enea Silvio Piccolomini, s. 83–84.</ref>|200}}

Husitské vojsko vyrazilo na moravskou výpravu 23.&nbsp;září 1424, a jednotlivé odřady patrně postupovaly odděleně, neboť ŠiškaŽižka se v průběhu tažení rozhodl pro samostatnou akci, jíž bylo obležení [[Přibyslav (hrad)|hradu u Přibyslavi]].<ref>''Husitská revoluce'' III., s. 157.</ref> Zde 11.&nbsp;října podlehl následkům nedostatečně léčeného "hlíznatého" onemocnění.

{{citát|Tady se bratr Jan ŠiškaŽižka smrtelně roznemohl od hlízy a učinil odkaz svým věrným bratřím Čechům, panu Viktorinovi z Kunštátu, panu Janu Bzdinkovi a Kunešovi z Bělovic, aby se báli Pána Boha, neustále a věrně bránili pravdu boží a spoléhali na odplatu věčnou. Pak se bratr ŠiškaŽižka poručil milému Pánu Bohu a skonal ve středu před sv. Havlem. A jeho lid přijal jméno Sirotci, jako by jim zemřel otec. Dobyli hrad Přibyslav a upálili na šedesát těch, kteří se na něm bránili; hrad také vypálili a rozbořili. Potom kněz Prokůpek a kněz Ambrož provázeli mrtvého bratra Žižku až do Hradce Králové a tam ho pohřbili v kostele sv.&nbsp;Ducha u hlavního oltáře. A potom byl přenesen do Čáslavi a tam pohřben v kostele.|Staré letopisy české<ref name="Ze starých letopisů, 99" />|200}}

Převážná většina historických záznamů hovoří o tom, že slepý vojevůdce zemřel na následky ''hlízy''. Tradičně byl tento symptom spojován s formou [[mor]]u, při němž se hlízy tvoří zejména v tříslech a podpaží (z lékařského hlediska jde o zduření uzlin, které vzniká při jakémkoliv zánětlivém procesu).<ref>Ivanov, s. 134.</ref> Avšak tuto spojitost vyvrací hned několik faktů. Mor byla nemoc s vysokou nakažlivostí, a kronikáři příchod epidemie tradičně zaznamenávali. Z roku 1424 neexistuje jediný záznam, jenž by dosvědčoval, že se v té době [[Morové epidemie v českých zemích|morová nákaza v Čechách]] vyskytovala; ''Staré letopisy'' ji dokládají až v roce nastávajícím.<ref>''Ze starých letopisů českých'', s. 100.</ref> Písemné prameny dále hovoří o tom, že u lože umírajícího se nacházeli ŠiškoviŽižkovi spojenci, spolu s významnými osobnostmi té doby, a z epidemiologického hlediska není prakticky možné, aby se podobné onemocnění uprostřed celého vojska týkalo pouze jediné osoby, nehledě na skutečnost, že žádný z přítomných u Žižkova skonu později neonemocněl.<ref>Vlček, s. 27.</ref> Další alternativou vojevůdcova úmrtí byla otrava. Hovořilo se především o [[Oxid arsenitý|arseniku]], avšak za předpokladu, že při polním tažení všichni jedli totéž, není pravděpodobné, že by se otrava týkala opět pouze jediného člověka.<ref>Ivanov, s. 135.</ref> Na základě této teorie byl zjišťován obsah arsenu i v kostní tkáni čáslavské [[Lebka člověka|kalvy]]. Stanovení látky bylo prováděno metodou atomové absorpční [[fotometrie]] s generováním [[hydridy|hydridů]], a výsledek vyšetření u tohoto kosterního pozůstatku otravu arsenem vyloučil.<ref name="Vlček, 29">Vlček, s. 29.</ref> Dnes se odborníci z oboru medicíny převážně ztotožňují s výkladem profesora [[Josef Thomayer|Josefa Thomayera]], který označení "hlíza" chápal jako [[wikt:nežit|nežit]]. Pokud se v určité oblasti vytvoří více ložisek, může vzniknout nežit až velikosti pěsti, který se nazývá [https://www.wikiskripta.eu/w/Karbunkl karbunkl]. Léčení takového zánětlivého procesu vyžaduje chirurgické ošetření a podání [[Antibiotikum|antibiotik]]. Profesor Thomayer svou úvahu uzavřel tím, že Jan ŠiškaŽižka s jistou pravděpodobností zemřel na celkovou sepsi (tedy na otravu krve) po nezvládnutelném karbunklu.<ref name="Vlček, 29" />

Podle výše citovaného záznamu z nekrologia krumlovského konventu minoritů je pravděpodobné, že ŠiškoviŽižkovi rodiče se jmenovali Řehoř a Johana a že během svého života pojal za manželky dvě ženy s totožným jménem Kateřina. Není známo, kolik měl sourozenců, historicky jsou doloženi pouze jeho bratr [[Jaroslav z Trocnova|Jaroslav]], který spravoval hrad Kalich a později byl snad popraven, a jeho sestra Anežka.<ref name="Tomek, 209">Tomek, s.209.</ref> Prameny dále naznačují, že ŠiškaŽižka měl minimálně jednoho potomka, dceru, jež měla za manžela muže jménem Jindřich či Ondřej z Dubé.<ref>Ivanov, s. 44–45.</ref> Tento Žižkův zeť, podle ''Starých letopisů českých'', zahynul v bitvě u Malešova.<ref name="Ze starých letopisů, 97" /> Z&nbsp;písemných pramenů je dále známo, že mezi lety 1429–1434 darovali pražští novoměstští konšelé dům v Panské ulici Žižkově příbuzné jménem Anna. Podle všeho mělo jít o&nbsp;jeho tetu či sestřenici.<ref name="Ivanov, 176">Ivanov, s. 176.</ref> Po její smrti získala dům Žižkova sestra Anežka.<ref name="Tomek, 209" />

[[Soubor:Jan ŠiškaŽižka z Kalicha.gif|upright|vlevo|náhled|Mikoláš Aleš: Žižkova podobizna vycházející z ilustrace ''Kroniky české'' od Enea Silvia Piccolominiho vydané v roce 1510]]

Stejně jako řada dalších osobností, o jejichž životě se nedochovaly podrobné informace, stal se i Jan ŠiškaŽižka do určité míry kontroverzní historickou postavou. Pozdní kališnická tradice jej vnímala jako Božího rytíře, jemuž sám Kristus za jeho zásluhy svěřil klíče od nebeských bran, pro katolickou stranu byl ztělesněním pekelných sil, heretikem, jehož slepota byla výrazem duchovní zaslepenosti.<ref>{{Citace monografie

}}</ref> Je paradoxní, že značnou úlohu v přetrvání jeho odkazu sehrála i několikrát výše citovaná ''Historie česká'' od katolického humanisty Enea Silvia Piccolominiho.<ref name="Pekař III., 302">''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 302.</ref> Toto dílo, zaštítěné papežskou autoritou, se dočkalo v Čechách nejen opakovaných vydání v originále, ale v 16.&nbsp;století také v českém překladu.<ref name="Urbánek, 293">Urbánek, s. 293.</ref> Mělo tak velmi významný vliv pro zachování ŠiškyŽižky v povědomí národa, neboť ''Husitská kronika'' Vavřince z Březové a ''[[Kronika velmi pěkná o Janu ŠiškoviŽižkovi]]'' byly, z politických důvodů, šířeny jen méně účinnou formou opisů.<ref name="Urbánek, 293" /> V českých zemích byl snad i z těchto důvodů slepý vojevůdce vnímán spíš negativně; své sehrál i přetrvávající odpor ke krutostem Táborů, který převyšoval sympatie k Žižkovým vítězstvím.<ref name="Pekař III., 302" /> Přesto památka na trocnovského rodáka v době předbělohorské a [[Doba pobělohorská|pobělohorské]] přetrvala v místní tradici i pověstech. Místa poblíž trasy pochodu jeho vojsk často dostávala jména podle toho, kde obědval (Žižkovy stoly), kde tábořil (Žižkovy hory), popřípadě kde stávaly význačné stromy, pod nimiž prý odpočíval, nebo je zasadil ([[Žižkův dub|Žižkovy duby]], [[Žižkova lípa|Žižkovy lípy]] atd.).<ref>Urbánek, s. 298.</ref> Jako lidový hrdina dokonce dostal čestné místo po boku [[Svatý Václav|sv. Václava,]] vyčkávajícího v hoře [[Blaník]].<ref>Urbánek, s. 296.</ref> První zmínky v historických dílech se od doby Silviovy práce dočkal s delším časovým odstupem. Kromě autorů ''Starých letopisů českých'' lze mezi významnějšími jmenovat [[Václav Hájek z Libočan|Václava Hájka z Libočan]] (''Kronika česká'', 1541), [[Jan Dubravius|Jana Dubravia]] (1552), [[Zachariáš Theobald|Zachariáše Theobalda]] (''Husitenkrieg'' 1621), [[Mikuláš Dačický z Heslova|Mikuláše Dačického]] (''Paměti'' 1628), [[Pavel Stránský ze Záp|Pavla Stránského]] (1634), [[Jan Kořínek|Jana Kořínka]] (''Paměti kutnohorské'' 1675) nebo [[Jan František Beckovský|Františka Beckovského]] (1700).<ref>Čečetka, s. 131–132.</ref> Autoři svým čtenářům Žižkův obraz zpravidla líčili podle momentální politické situace, nebo ve světle vlastní víry. S postupem času začal být slepý vojevůdce spojován s radikální českou reformací, a povýšen na lidového hrdinu. V roce 1539 jej ve své ''Kronice o založení země české a prvních obyvatelích jejích'' [[Martin Kuthen ze Šprinsberku|Martin Kuthen]] zařadil, spolu s Janem Husem, mezi obrazy českých knížat a králů.<ref>Urbánek, s. 289.</ref>

[[Soubor:Jan ŠiškaŽižka Jenský kodex.jpg|náhled|upright|Jenský kodex: vyobrazení Jana ŠiškyŽižky jako vrátného u nebeské brány]]

První moderní práce o Janu ŠiškoviŽižkovi pochází z poloviny 19.&nbsp;století, kdy vyšly ''Dějiny národu českého'' od [[František Palacký|Františka Palackého]], který slepého vojevůdce sice obdivoval pro jeho válečného génia, ale odmítal jeho fanatismus a válečné zločiny. Jeho smrt pak v širším měřítku považoval za vítanou a prospěšnou.<ref name="Krofta, 59">{{Citace monografie

| titul = Jan ŠiškaŽižka a husitská revoluce

}}</ref> V roce 1879 vyšla kniha ''Jan ŠiškaŽižka,'' od Palackého konzervativního ideového odpůrce [[Václav Vladivoj Tomek|V.&nbsp;V.&nbsp;Tomka]]. Jeho ŠiškaŽižka byl nadšeným vlastencem, který sice v náboženském zápalu neúprosně potíral katolické duchovenstvo, avšak byl obráncem české země proti cizozemcům, toužil zavést v zemi pevný řád a obnovit královskou moc,<ref name="Krofta, 59" /> byl jen náhodným pomocníkem při událostech z 30.&nbsp;července 1419, podílel se na pádu Želivského atd.<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 284.</ref> Tomkův obraz byl nadšeně přijat většinou české společnosti a přetrval v povědomí Čechů po několik desetiletí, a stal se vzorem pro prozaická díla závěru 19.&nbsp;a následujícího 20.&nbsp;století. Nechal se jím inspirovat i [[Alois Jirásek]] při psaní románu ''[[Proti všem]]'' a trilogie ''[[Mezi proudy]]'', podle jejichž motivů byla natočena [[husitská revoluční trilogie]] režiséra [[Otakar Vávra|Otakara Vávry]]. Tomkova pojetí se přidrželi i další přední historici husitské epochy ([[Václav Novotný (historik)|Václav Novotný]], [[Rudolf Urbánek]] a [[František Michálek Bartoš|F.&nbsp;M.&nbsp;Bartoš]])<ref>Tomek (předmluva [[Petr Čornej|Petra Čorneje]]), s. XI.</ref> a z pochopitelných důvodů i „marxistická historiografie“. Ta se zcela zjevným ideologickým záměrem učinila z ŠiškyŽižky nezištného vůdce lidové armády, a symbol odporu proti feudalismu, katolické církvi a kontrarevoluci, přítele lidu a bojovníka za lidskou důstojnost.<ref>''Na množství nehleďte'', s. 36–37.</ref> S názorem blízkým Palackému vystoupil v letech 1927–1933 dílem ''ŠiškaŽižka a jeho doba'' historik [[Josef Pekař]], který považoval Tomkovo pojetí Žižkovy osobnosti a jeho významu za mylné,<ref name="Čornej, XII">Tomek (předmluva Petra Čorneje), s. XII.</ref> i když nevylučoval, že byl ''člověkem dobrého srdce''.<ref name="Pekař, 295">''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 295.</ref> Dodnes se čeští historikové názorově přiklání buď k Palackému a Pekařovi ([[František Šmahel]], [[Amedeo Molnár]]) nebo k Tomkovi ([[Jiří Kejř]]) a symbolizují tak názorovou nejednotnost odborníků, zapříčiněnou nedostatkem písemných pramenů.<ref name="Čornej, XII" /> Ze současných historiků pak například profesor Petr Čornej na základě nejnovějších výzkumů v pátém svazku [[Velké dějiny zemí Koruny české|Velkých dějin zemí Koruny české]] konstatoval: ''„V ŠiškoviŽižkovi ztrácela husitská revoluce vynikajícího vojevůdce a vnitřně čestného člověka, jehož zaujetí pro čtyři artikuly pražské a vítězství božího zákona bylo natolik upřímné a důsledné, že vlastně vylučovalo kompromis. I když byl Jan ŠiškaŽižka skvělým a uznávaným velitelem, jehož věhlas přerostl v legendu, jako politik budil často rozpaky i na husitské straně. Bez jeho postoje by však revoluce zdaleka nedosáhla svých úspěchů“''.<ref name="Čornej (2000), 342">Čornej (2000), s. 342.</ref>

{{citát|ŠiškaŽižka vstoupil do revoluce jako zanícený vyznavač kalicha a horlivý stoupenec nápravy světské církve i&nbsp;křesťanského života. Zcela v&nbsp;duchu nekompromisního pojetí zákonnosti evangelia, jež vyznačovalo celou českou reformní školu, neuznával koexistenci různých „pravd“ a&nbsp;různých přístupů k&nbsp;poučením Písma. Pravda byla jen jedna, ta pocházela přímo od Boha a tu také ŠiškaŽižka jako jedinou uznával. Jeho přímočará, nemeditativní povaha žádala si víry opřené o jasné a srozumitelné formule. Čtyři pražské artikule ve znění, které uznával, poskytly mu je v&nbsp;plné míře. Této summy se přidržel jako nedotknutelného osobního kréda, tuto summu nelítostně požadoval od druhých.|František Šmahel<ref name="Šmahel (1969), 189">Šmahel (1969), s. 189.</ref>|}}

[[Soubor:Trocnov ŠiškaŽižka 4.jpg|náhled|vlevo|upright|[[Josef Malejovský]]: Žižkova socha poblíž Trocnova]]

Ačkoliv komplexní struktura povahových rysů Jana ŠiškyŽižky zůstává pro historiky předmětem odborných sporů a spekulací,<ref>Čornej (2011), s. 139.</ref> lze se z narativních pramenů dozvědět alespoň o některých jeho charakterových atributech. Mistr artistické fakulty pražské university Vavřinec z Březové, který znal husitského hejtmana osobně,<ref>Čornej (2011), s. 138.</ref> v ''Husitské kronice'' zaznamenal, že byl ''„nad obyčej smělý, statečný a udatný“'' (''supra modum audax et strenuus''),<ref name="FRB V., 364">{{Citace monografie|titul=Prameny dějin českých (Fontes Rerum Bohemicarum)|odkaz na titul=Fontes Rerum Bohemicarum|editoři=Josef Emler, [[Jan Gebauer]], [[Jaroslav Goll]]|vydavatel=V komisi Dr. Grégr a Ferd. Dattel|místo=Praha|rok=1893|strany=364|svazek=V|isbn=<!-- neuvedeno -->|poznámka=[''Vavřínec z Březové, Kronika husitská''; [Dále jen: ''FRB V.''<nowiki>]]</nowiki>}}</ref> potažmo ''„nad obyčej smělý a udatný“'',<ref>FRB V., s. 371.</ref> což vypovídá o skutečnosti, že v ŠiškoviŽižkovi spatřoval ''přímočarého bojovníka, který se nezastaví před ničím''.<ref>Čornej (2011), s. 139–140.</ref> Podle použitého adjektivu ''strenuus'' lze dále uvažovat o tom, že autor ''Husitské kroniky'' trocnovského rodáka považoval nejen za chrabrého, ale také za čestného a poctivého, neboť ve středověkém chápání všechny tyto přívlastky zahrnovaly pojem ''statečný člověk'' (rytíř).<ref name="Čornej, 141">Čornej (2011), s. 141.</ref> Podle Vavřince z&nbsp;Březové byl tedy ŠiškaŽižka čestným, vnitřně poctivým, odvážným, statečným, hluboce věřícím a poněkud přímočarým člověkem.<ref name="Čornej, 141" /> O tom, jak byl ŠiškaŽižka vnímán ve své době, zanechali svědectví i další literáti, jak z křídla katolického, tak z řad kališníků. Opat augustiniánského kláštera [[Ludolf Zaháňský]] poznamenal, že ŠiškaŽižka ''věřil, že sám jediný má víru pravou a neporušenou, ostatní pak všichni, že jsou syny nevěry''.<ref>{{Citace monografie

| titul = ŠiškaŽižka a jeho doba (kniha I.)

| poznámka = [Dále jen: ''ŠiškaŽižka a jeho doba – díl I.'']}}</ref> [[Jan z Příbrami|Jan z Příbramě]], kritik válečné politiky táborů, pokračoval v podobném duchu, když zapsal, že slepý hejtman nenáviděl některé táborské kněží, zvláště Korandu, jelikož mu dával za vinu pikarty a&nbsp;kacíře.<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl I., s. 147–148.</ref> [[František Palacký]], jeden z prvních historiků, zabývajících se Žižkovým charakterem, poznamenal, že slepý vojevůdce byl ''fanatik pro [[pobožnost]].''<ref>Palacký, s. 602.</ref> S touto hypotézou se ztotožnil i historik Josef Pekař, který slovo fanatik nahradil termínem ''bojovník boží''. Žižkovo dílo zkázy podle něj legitimizoval příklad Hospodina, který byl nelítostným starozákonním trestatelem.<ref name="ŠiškaŽižka a jeho doba IV, 290-291">''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 290–291.</ref> Oba významní čeští historici se však rozcházeli v otázce, zda byl ŠiškaŽižka ''demokrat'', který potíral rozdíly stavů a nenáviděl feudální panstvo, tedy, že bojoval za rovnost všech lidí.<ref>ŠiškaŽižka a jeho doba – díl III., s. 286.</ref> Prameny sice mnohdy dokládají, že sedláci a prostý lid Žižku rádi následovali,<ref name="FRB V., 364 /> avšak zároveň potvrzují, že se žádným očividným způsobem nesnažil rozbít dosavadní feudální zřízení. Naopak, v roce 1420 připojil svou pečeť k žádosti Pražanů, kteří nabízeli český trůn polskému panovníkovi Vladislavovi, či později litevskému velkoknížeti [[Vytautas|Vitoldovi]]. Ve vojenském řádu oslovuje osoby všech stavů, knížata, rytíře, panoše, měšťany, řemeslníky i&nbsp;sedláky, a&nbsp;na stavovském základě bylo postaveno i&nbsp;jeho vojsko, které se skládalo z&nbsp;obce panské, rytířské, měšťanské a&nbsp;patrně i&nbsp;selské.<ref>Ivanov, s. 124.</ref> Základem jeho programu pravděpodobně nebyl boj proti pánům jako takovým, ale proti nepřátelům, bez rozdílu příslušnosti k&nbsp;tomu nebo onomu stavu.<ref name="ŠiškaŽižka a jeho doba IV, 290-291" /> Pokud bojoval za rovnost lidí, tak jak mu přisuzovali mnozí historici, tak především za jejich rovnost před Bohem.<ref>Ivanov, s. 123.</ref>

[[Soubor:Památník Jana ŠiškyŽižky u Sudoměře (2).JPG|upright|náhled|[[Emanuel Kodet]]: [[Památník Jana ŠiškyŽižky u Sudoměře|památník Jana ŠiškyŽižky]] na bojišti u Sudoměře]]Velmi často, nicméně mimo dobový kontext, bývají posuzovány Žižkovy válečné krutosti, doprovázené obrazoborectvím.<ref name="Čornej (2011), 148">Čornej (2011), s. 148.</ref> Tyto, z&nbsp;dnešního pohledu barbarské metody války, zahrnující vraždění, pálení bezbranných po stovkách aj., ovšem nebyly ve středověku unikum ŠiškyŽižky nebo Táboritů,<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 294.</ref> totožná praxe byla běžná i&nbsp;v&nbsp;zahraničním prostředí.<ref name="Čornej (2011), 148" /> K&nbsp;tomu tématu profesor Čornej dodává, že se Žižkovo dějinné účinkování skutečně vyznačovalo značným nahromaděním hrůzných činů, přesahujících dobovou míru, avšak rozdíl od jiných válečných konfliktů éry vrcholného středověku spočíval spíše v&nbsp;kvantitě, a&nbsp;zároveň důslednosti, s&nbsp;níž nevidomý hejtman postupoval. Dále shledává, že Žižkův postup byl někdy jen odvetou za krutost nepřátel, jinak se vcelku stabilně řídil tradičními vzorci rytířského chování. Písemné prameny dokládají, že se většinou spokojil s&nbsp;tím, že nepřátele vyzval, aby přistoupili ke čtyřem artikulům, když tak v&nbsp;krátké době neučinili, dal pokyn k&nbsp;provedení exekuce či zahájení útoku. Svědomí měl čisté navzdory výtkám mistra Jakoubka ze Stříbra i&nbsp;Petra Chelčického,<ref name="Čornej (2011), 148" /> kteří byli přesvědčeni, že reformní boj se má vést pouze duchovní cestou.<ref name="Šmahel (1969), 189" /> Pokud jde o&nbsp;válečné krutosti, Vavřinec z Březové, jenž obšírně hovoří o&nbsp;množství zločinů Táborů, u&nbsp;popisovaných krutostí Žižkovo jméno ohleduplně vynechává. Také mistr [[Jan z&nbsp;Příbrami]], velký žalobce Tábora, nikde neoznačuje Žižku jako viníka nebo spoluviníka, ale své útoky směřuje proti táborským kněžím, konkrétně Korandovi.<ref name="Pekař, 295" />

{{citát|Od ledna 1424 vystupuje ŠiškaŽižka jako prodloužená ruka boží, trestající bez milosti všechny, kteří mu kdy ublížili a&nbsp;kteří se odvážili vzdorovat jeho vůli. Tak dalece již v&nbsp;jeho mysli splýval osobní zápas s&nbsp;božím zákonem. Je možné si klást v&nbsp;této souvislosti otázku, do jaké míry bylo jeho fanaticky důsledné počínání ovlivněno úplnou či částečnou slepotou a&nbsp;blížícím se fyzickým koncem, spojeným snad s&nbsp;tělesnými neduhy, které překonával svým zaujetím a&nbsp;náboženskou exaltovaností.|Petr Čornej<ref>Čornej, s. 333.</ref>|}}

Na základě písemných pramenů je patrné, že spolubojovníci chovali k ŠiškoviŽižkovi hlubokou oddanost a&nbsp;značný respekt. Josef Pekař dokonce poznamenává, že jimi byl ''milován'', nepochybně pro dobré stránky své povahy.<ref name="Pekař, 295" /> Sympatie v&nbsp;tomto směru jistě vzbuzovala i&nbsp;nezištnost, s&nbsp;jakou sloužil své myšlence,<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 296.</ref> neboť věrný své cti, se i&nbsp;přes své úspěchy na válečném poli nijak neobohatil. Nedal se podplatit a majetek pro něj neznamenal nic.<ref>{{Citace elektronické monografie

| titul = Jan ŠiškaŽižka z Trocnova a Kalichu - loupežný rytíř...

}}</ref> Jediným jeho ziskem byl malý hrádek Kalich u&nbsp;Litoměřic.<ref name="Čornej, 141" /> O&nbsp;velké náklonnosti jednoznačně hovoří i&nbsp;chování orebitů, kteří po hejtmanově smrti přijali jméno sirotci, a&nbsp;gesto Hradeckých, kteří prý podle ''Kroniky velmi pěkné o&nbsp;Janu ŠiškoviŽižkovi'' Žižku na bílém koni, v&nbsp;rytířské zbroji a&nbsp;s&nbsp;palcátem, namalovali na prapor, pod nímž se účastnili následujících válečných událostí.<ref name="Kronika velmi pěkná, 58">''Kronika velmi pěkná o Janu ŠiškoviŽižkovi'', s. 58.</ref><ref name="Čornej (2000), 342" />

[[Soubor:Jan Vilímek - Jan ŠiškaŽižka z Trocnova.jpg|náhled|vpravo|upright|[[Jan Vilímek]]: možná podoba Jana ŠiškyŽižky]]

Ústředními devizami, které jsou neodmyslitelně spjaty s osobou Jana ŠiškyŽižky, zůstávají jeho válečnické dovednosti a inovace v organizaci vojenského potenciálu vojska, rekrutovaného především z řad městské a venkovské chudiny.<ref name="Velké dějiny, 218">{{Citace monografie | příjmení = Kolektiv autorů | jméno = | titul = Vojenské dějiny Československa I. díl | vydavatel = Naše vojsko | místo = Praha | rok = 1986 | strany = 218 | isbn = <!--neuvedeno-->}}</ref> Tradičně mu bývá připisováno autorství defenzivní taktiky, tzv. vozové hradby, ačkoliv k jejímu méně sofistikovanému použití docházelo sporadicky i&nbsp;v&nbsp;dřívějších dobách. Byla to však teprve myšlenka trocnovského hejtmana, jež ze selských vozů vytvořila pohyblivou hradbu, umožňující vedení ofenzivně-defenzivních bojových operací, schopnou odolat útoku těžké rytířské jízdy.<ref name="Pekař 298–299">''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 298–299.</ref> Tento vojenský prvek do své výzbroje záhy převzaly i další husitské svazy i protivníci z&nbsp;okolních zemí<ref>{{Citace monografie | příjmení = Frankenberger | jméno = Otakar | odkaz na autora = | titul = Naše velká armáda - díl II. | vydavatel = Zemědělské knihkupectví | místo = Praha | poznámka = | rok = 1921 | strany = 96 | isbn = <!--neuvedeno-->}}</ref> a ve vojenské sféře se uplatnil po téměř celé následující století.<ref name="Pekař 298–299" /> Dalším, ve své době zcela ojedinělým počinem, bylo Žižkovo vytvoření profesionalizovaných armád, které byly členěny na nižší organizační celky, jež byly schopny vzájemně spolupracovat nebo plnit samostatné úkoly. Svou doktrínu ŠiškaŽižka zakotvil ve vojenském řádu, jenž částečně unifikoval i&nbsp;výzbroj. Zároveň došlo k&nbsp;propracování systému finančního zabezpečení a&nbsp;zásobování.<ref name="Velké dějiny, 218" /> Zevrubné studium Žižkových tažení dokládá, že se po stránce takticko–strategické, v&nbsp;boji s&nbsp;mnohdy početnějším a&nbsp;lépe vyzbrojeným nepřítelem, snažil využít veškerých možných prostředků lsti, výhod terénu, překvapení, rychlosti pohybu i&nbsp;nenadálého přepadu nebo zrady. Při těchto akcích nepochybně zúročil i&nbsp;zkušenosti z&nbsp;let života, kdy se svými společníky, často pocházejícími s nejnižších vrstev společnosti, vedl drobnou válku proti Jindřichovi z Rožmberka a královskému městu České Budějovice.<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 301.</ref> Podle Josefa Pekaře však za Žižkovými úspěchy na prvním místě nestál moment technický nebo taktický, ale psychologický. ''…byla to především mohutná sebedůvěra, jíž vyzbrojil vojáky. Žižkovo přesvědčení, že jsou bojovníky božími, tedy jistota nadpřirozené pomoci a&nbsp;jí daný fanatický elán v obraně i&nbsp;útoku.''<ref>''ŠiškaŽižka a jeho doba'' – díl III., s. 297.</ref>

Přestože ze zápisu ve ''Starých letopisech českých'' vyplývá, že Žižkovo tělo bylo pohřbeno v [[Katedrála svatého Ducha|kostele svatého Ducha]] v Hradci Králové a později přeneseno do [[Čáslav]]i, zůstával osud ostatků husitského hejtmana značně diskutabilní. Důvodem byl především fakt, že ne všichni ze starých letopisců a středověkých kronikářů uváděli stejné datum prvního pohřbu a zaznamenali skutečnost o přenesení kostí do Čáslavi. Někteří čeští historici ([[Josef Vítězslav Šimák|Josef Šimák]], [[Rudolf Urbánek]], [[Karel Guth]]) proto tuto možnost odmítli.<ref name="Vlček, 4">Vlček, s. 4.</ref> Jiní z historiků pro změnu zastávali názor, že tělo husitského vojevůdce bylo pochováno pouze v Čáslavi, a královéhradecký pohřeb byl fraška.<ref>Ivanov, s. 140.</ref>{{#tag:ref|Pro tuto teorii hovoří zápis v ''Pamětech'' [[Mikuláš Dačický z Heslova|Mikuláše Dačického z Heslova]], který získal informaci: ''„Ale že ŠiškaŽižka leží v Čáslavi, kněz Jan, farář čáslavský, kterýž dobře znal Žižku a byl i při pohřbu jeho, tak praví, že jistotně v čáslavském kostele leží a že Čáslavští místo ŠiškyŽižky dali'' (Hradeckým) ''jakéhosi Němce, pána v truhle zabedněného.“ <ref>{{Citace monografie

| isbn = 80-85770-35-0}}</ref>''|group=pozn.}} Pokud k převozu těla skutečně došlo, lze se domnívat, že se tak nestalo dříve, než v druhé polovině 15.&nbsp;století, neboť zhruba do této doby se datuje sepsání ''Kroniky velmi pěkné o Janu ŠiškoviŽižkovi'' v níž autor konstatuje: ''„I pochovali jsú jeho'' (Žižku) ''v Králové Hradci, a tu ležie.“''<ref name="Kronika velmi pěkná, 58" /><ref>Ivanov, s. 136–137.</ref> Některé verze (R&nbsp;a&nbsp;G) ''Starých letopisů českých'' pak dokládají, že po roce 1471 již byli autoři s přemístěním ostatků obeznámeni.<ref>Ivanov, s. 142.</ref> Důvod [[exhumace]] prozatím není znám.{{#tag:ref|Podle Miroslava Ivanova stál za přemístěním Žižkových ostatků do Čáslavi politicky obratný král [[Jiří z Poděbrad]], který potřeboval aby veřejné mínění stálo na jeho straně proti Římu, přičemž byl celý akt proveden za zády veřejnosti z důvodu uspokojení papeže.<ref>Ivanov, s. 196.</ref>|group=pozn.}} Mezi indicie, jež potvrzují převoz z Hradce Králové do Čáslavi, patří především opakované zmínky kronikářů o truhle s ostatky, zprávy o existenci kamenného kenotafu, a vědomosti o návštěvách významných osobností u tohoto památníku. Dále jsou známy čtyři zprávy o zničení náhrobku, a pokusech o nalezení a zničení veškerých památek na Jana Žižku v Čáslavi, které měla na svědomí pobělohorská protireformační strana.<ref name="Vlček, 4" /> Její stoupenci se nejprve domnívali, že Žižkovy kosti byly uloženy v kenotafu, ten však byl prázdný. Po tomto neúspěchu se je pokusili nalézt uvnitř čáslavského [[Kostel svatého Petra a Pavla (Čáslav)|kostela sv. Petra a Pavla]] a pravděpodobně v roce 1741 zde objevili několik kosterních pozůstatků, které nechali katem veřejně spálit na čáslavském náměstí.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Vlček | jméno = Emanuel | odkaz na autora = Emanuel Vlček | titul = Jak zemřeli : Významné osobnosti českých dějin z pohledu antropologie a lékařství | vydavatel = Academia | místo = Praha | rok = 1993 | poznámky = [Dále jen: ''Vlček (1993)''] | strany = 182 | isbn = 80-200-0400-9}}</ref> Další pokusy o nalezení místa Žižkova posledního odpočinku následovaly v letech 1801, 1875, 1880 a 1901.<ref>Vlček (1993), s. 183.</ref>

Nečekaný úspěch se dostavil 21.&nbsp;listopadu 1910, kdy byl při rekonstrukčních pracích uvnitř chrámu nalezen 115&nbsp;cm vysoký a 84&nbsp;cm hluboký a široký výklenek, který byl podle architekta [[Kamil Hilbert|Kamila Hilberta]] vestavěný do zdi kostela při stavbě věže kolem roku 1450.<ref>Vlček, s. 8.</ref> Na dně výklenku byly nalezeny dvě zkřížené stehenní kosti, poškozená kalva a kus kameninové mísy. Kolem zkřížených kostí byly uloženy další zbytky kostí lebky a ostatní kostry, dvě dřevěné destičky a chuchvalec ztrouchnivělého tkaniva. K zajištění místa byly přizváni experti archeologické komise při Akademii věd a umění v Praze. O nálezu později referoval profesor [[Jindřich Matiegka]], jenž nalezené kosti prohlásil za pozůstatek po Janu ŠiškoviŽižkovi. Svůj závěr učinil na základě morfologických vlastností kostí, zejména jednookosti objevené mozkovny, nálezovým okolnostem, a s přihlédnutím k nejstarším vyobrazením husitského vojevůdce. Celý výzkum však doprovázela jistá nedůvěra, která pramenila z aktivity čáslavských patriotů, kteří ve snaze nález historicky podepřít, umístili do výklenku v protilehlé straně pod věží nápis na deskách staré knihy: ''„Kosti slavného vůdce českého Jana ŠiškyŽižky v protější zdi tajně se chovají.“''<ref>Ivanov, s. 205.</ref> Díky tomuto podvrhu byl celý výzkum na více jak čtyři desítky let zpochybněn. Teprve v roce 1962 vyšetřil tzv. ''čáslavskou kalvu'' profesor [[Otakar Hněvkovský]] a v roce 1966 byla prozkoumána odborníky z Archeologického ústavu ČSAV v Praze v čele s antropologem [[Emanuel Vlček|Emanuelem Vlčkem]]. Učiněné závěry potvrdily, že jde o kosterní pozůstatek jedince mužského pohlaví, jehož stáří se pohybovalo v rozmezí 40&nbsp;±&nbsp;10 let; tento údaj Emanuel Vlček později pozměnil na 50&nbsp;±&nbsp;10&nbsp;let.<ref>Vlček, s. 15–16.</ref> Dále bylo zjištěno, že krajiny obou očnic nesou vyhojená poranění. Levé oko bylo poraněno pravděpodobně úderem sečné zbraně před ukončením růstu individua, pravý nadočnicový oblouk nese známky procesů probíhajících při hojení opouzdřeného hematomu, který lze vysvětlit tupým násilím vedeným na krajinu pravého oka. Toto hojení probíhalo nedlouho před smrtí jedince a za předpokladu, že kalva skutečně patřila Janu ŠiškoviŽižkovi, je pravděpodobné, že jeho příčinou mohlo být poranění u hradu Rábí.<ref>Vlček, s. 18–20.</ref>

* Na přelomu roku 1916 a 1917 byl nově vznikající 3. střelecký pluk Československých legií na Rusi pojmenován "Pluk Jana ŠiškyŽižky z Trocnova"<ref>PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná, Žižkova 2379 (734 01 Karviná) ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, {{ISBN|978-80-87173-47-3}}, str.17 - 25, 33 - 45, 70 - 76, 78 - 110</ref>

* V Jugoslávii působila od roku 1943 [[I. československá brigáda Jana ŠiškyŽižky z Trocnova (Jugoslávie)|I. československá brigáda Jana ŠiškyŽižky z Trocnova]]

* V roce 1943 byl jeden z tanků T 34 1. Československé samostatné brigády v SSSR pojmenován Jan ŠiškaŽižka<ref>[https://www.klub-vm.eu/clanky/technika/technika-muzea/pasova/stredni-tank-t-34_85-zizka.html Klub vojenského muzea na demarkační linii v Rokycanech: Tank T 34/85 Jan ŠiškaŽižka]</ref>

* V roce 1944 působila na Moravě [[1. československá partyzánská brigáda Jana ŠiškyŽižky]]

* {{Citace monografie | příjmení = Čečetka | jméno = Josef František | odkaz na autora = | titul = Jan ŠiškaŽižka | vydavatel = Josef Elstner | místo = Praha | rok = 1930 | počet stran = 206 | isbn = <!--neuvedeno-->}}

* {{Citace monografie | příjmení = Čornej | jméno = Petr | odkaz na autora = Petr Čornej | titul = Jan ŠiškaŽižka: Život a doba husitského válečníka | vydavatel = Paseka | místo = Praha | rok = 2019 | počet stran = 856 | isbn = 978-80-7432-990-6}}

* {{Citace monografie | příjmení = Krofta | jméno = Kamil | odkaz na autora = Kamil Krofta | titul = Jan ŠiškaŽižka a husitská revoluce | vydavatel = Jan Laichter | místo = Praha | rok = 1936 | počet stran = 184 |url = http://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:4e9e63a0-2731-11e2-9f39-005056827e51 | isbn = <!--neuvedeno-->}}

* {{Citace monografie | příjmení = Pekař | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Pekař | titul = ŠiškaŽižka a jeho doba | vydavatel = Odeon | místo = Praha | rok = 1992 | počet stran = 1191 | isbn = 80-207-0385-3}}

* {{Citace monografie | příjmení = Pekař | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Pekař | titul = ŠiškaŽižka a jeho doba | svazek = prvý. Doba se zvláštním zřetelem k Táboru | url = http://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:7fe3cd60-4d7b-11e5-8b04-5ef3fc9bb22f | vydavatel = Vesmír | místo = Praha | rok = 1927 | počet stran = 283}}

* {{Citace monografie | příjmení = Pekař | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Pekař | titul = ŠiškaŽižka a jeho doba | svazek = druhý. Jan ŠiškaŽižka | url = http://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:e8cac5a0-4d7a-11e5-8b04-5ef3fc9bb22f | vydavatel = Vesmír | místo = Praha | rok = 1928 | počet stran = 281}}

* {{Citace monografie | příjmení = Pekař | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Pekař | titul = ŠiškaŽižka a jeho doba | svazek = třetí. ŠiškaŽižka, vůdce revoluce | url = http://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:bf907620-4d7b-11e5-8b04-5ef3fc9bb22f | vydavatel = Vesmír | místo = Praha | rok = 1930 | počet stran = 330}}

* {{Citace monografie | příjmení = Pekař | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Pekař | titul = ŠiškaŽižka a jeho doba | svazek = čtvrtý. Poznámky k dílu třetímu, opravy a dodatky, příloha - rejstříky | url = http://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:1e8b9b10-4d7b-11e5-8b04-5ef3fc9bb22f | vydavatel = Vesmír | místo = Praha | rok = 1933 | počet stran = 295}}

* {{Citace monografie | příjmení = Šmahel | jméno = František | odkaz na autora = František Šmahel | titul = Jan ŠiškaŽižka z Trocnova | vydavatel = Melantrich | místo = Praha | rok = 1969 | počet stran = 264 | isbn = <!--neuvedeno-->}}

* {{Citace monografie | příjmení = Tomek | jméno = Václav Vladivoj | odkaz na autora = Václav Vladivoj Tomek | titul = Jan ŠiškaŽižka | vydavatel = V ráji | místo = Praha | rok = 1993 | počet stran = 228 | url = http://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:018d0890-0ab0-11e5-b562-005056827e51 | isbn = 80-900875-7-4}}

* {{Citace monografie | příjmení = Urbánek | jméno = Rudolf | odkaz na autora = Rudolf Urbánek | titul = Jan ŠiškaŽižka | vydavatel = Mánes | místo = Praha | rok = 1925 | počet stran = 313 | isbn = <!--neuvedeno-->}}

* {{Citace monografie | příjmení = Vybíral | jméno = Zdeněk | odkaz na autora = Zdeněk Vybíral | titul = Jan ŠiškaŽižka: 1360?-1424 : o táborském hejtmanu a husitském vojevůdci | vydání = 1 | vydavatel = Město Tábor, odbor kultury a cestovního ruchu | místo = Tábor | rok = 2014 | počet stran = 173 | isbn = 978-80-260-6822-8}}

* {{Citace monografie | příjmení = Vlček | jméno = Emanuel | odkaz na autora = Emanuel Vlček | titul = Jan ŠiškaŽižka z Kalichu a antropologicko lékařský průzkum tzv. čáslavské kalvy | vydavatel = Národní muzeum | místo = Praha | rok = 1981 | počet stran = 30 | isbn = <!--neuvedeno-->}}

* {{Citace monografie | příjmení = | jméno = | odkaz na autora = | titul = Na množství nehleďte - Kronika - řád - listy | vydavatel = Naše vojsko | místo = Praha | rok = 1946 | počet stran = 132 | poznámky = [''Kronika velmi pěkná o Janu ŠiškoviŽižkovi, Žižkovy listy, Žižkův vojenský řád'']| isbn = <!--neuvedeno-->}}

* {{Wikizdroje|autor=Jan ŠiškaŽižka}}

* {{Wikicitáty|osoba=Jan ŠiškaŽižka}}

* [http://husitstvi.cz/rejstriky/rejstrik-osob/jan-zizka-z-trocnova-kalicha/ Jan ŠiškaŽižka z Trocnova na www.husitstvi.cz]

* [http://kramerius.mzk.cz/search/handle/uuid:2533e6e9-9e9c-11e0-b8ae-0050569d679d Terebelský, Jindřich: Život Jana ŠiškyŽižky z Trocnowa, slowútného wůdce Táborských bratřj, 1850.]

{{DEFAULTSORT:ŠiškaŽižka, Jan}}

[[Kategorie:Jan ŠiškaŽižka| ]]