|
Roku 1905 nastoupil na vojnu, byl však propuštěn ze zdravotních důvodů, jako následek sportovních úrazů. Již na gymnáziu byl ve sportovním kroužku, pak hrál hokej za SK Slavia, také byl v kroužku šachovém, a vesloval za Blesk se svým dobrým přítelem, malířem Angelo Zeyerem. S ním se vydal za Antonínem Slavíčkem do Kameniček, aby čerpal zkušenosti v krajinářské tvorbě. Věnoval se též výchově Slavíčkových dětí, jimž se později stal nevlastním otcem.
Následný rok 1906 byl obdobím intenzívní práce na Slovensku. Obrazy jsou většinou ztraceny, známe je jen z fotografií, jako pastózně krátkými tahy širokého štětce malovanou "Zahradu„Zahradu z Bystričky"Bystričky“. Kameničky uchvátily Herberta i v roce 1907, aby poté, téměř tři léta pobýval na belgickém mořském pobřeží. Otamtud pochází "Plachetnice„Plachetnice na vlnách (u majáku)"“ z roku 1907. Tento obraz označil v roce 1935 [[Otakar Španiel]] při otevření výstavy za jedno z nejlepších moří, vytvořených českým malířem. Ztracený je pastózní nizozemský "Kanál„Kanál se šesti plachetnicemi"plachetnicemi“ (1907) i pohled na písečné duny kolem zálivu ("U„U moře"moře“ 1908). Husté vrstvy barvy až emailově působící najdeme na "Plachetnici„Plachetnici na zeleném moři"moři“ z roku 1909, avšak obrazy moře z roku 1910 mají promyšlenou kompozici a velmi jemnou lahodnou barevnost, což Herbert dokonce zdůvodňuje v dopise svému otci v pojmu malířská odpovědnost (Plachetnice u mola 1910): "Člověk„Člověk má už teď náladu na něco opravdového. Co jsem dosud dělal, dohromady nic neznamená, také to nemá ten opravdový obsahový grund, aby to byly "kousky„kousky zeměkoule"zeměkoule“ a předměty na ní, aby bylo vidět, o co vlastně běží a nebylo to mělké"mělké“. Maluje autoportrét v čepici "Masaryčce"„Masaryčce“.
V roce 1911 již maluje doma, portréty Jana Slavíčka, Jiřího Slavíčka, o rok později Evy Slavíčkové a sochaře Pero Pallaviciniho. Tvoří též zátiší "se„Se šálkem a květy"květy“, "Krajinu„Krajinu s lesíkem"lesíkem“, "Zahradu„Zahradu v Dobrovského ulici"ulici“, "Zátiší„Zátiší se samovary"samovary“, celou řadu portrétů včetně Otty Gutfreunda, Otakara Španiela, matky, jeho ženy paní MMS (1914), "Kostelníka„Kostelníka z Borové"Borové“, "Pohled„Pohled z pahorku"pahorku“ a "Pohled„Pohled k Orlickým horám z Rybné"Rybné“.
Počátkem března 1915 se od [[halič]]ských uprchlíků v [[Borová (okres Svitavy)|Borové]] u [[Polička|Poličky]] nakazil [[Skvrnitý tyfus|skvrnitým tyfem]].<ref name="rozhlas" /> Aby před nemocí ochránil své děti, vrátil se do Prahy ke své matce [[Charlotta Garrigue-Masaryková|Charlottě]].<ref name=":0">{{Citace monografie
| strany = 103
| isbn = 978-80-7243-726-9
}}</ref> Jeho poslední "Autoportrét"„Autoportrét“ (1912-3) je projevem vysoce kultivovaného realismu. Z počátku roku 1915 se mnoho obrazů nedochovalo. K barevně výjímečným patří "Černý„Černý kocour (Matouš)"“, "Zimní„Zimní krajina se stromem"stromem“, "Zasněžená„Zasněžená krajina"krajina“, "Borová„Borová v zimě"zimě“ a nenápadné "Zátiší„Zátiší s lékovkou a šálkem"šálkem“. Poslední obraz, nedokončený, "Krajina„Krajina na Vysočině s drobným motivem venkovského pohřbu"pohřbu“ jese bohužel ztracenýztratil. Zemřel v Praze 15. března 1915.<ref>[[Vratislav Preclík|PRECLÍK, Vratislav]]. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná, Žižkova 2379 (734 01 Karviná) ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, {{ISBN|978-80-87173-47-3}} , str. 23 - 24
</ref> Pohřben byl v Praze, na Olšanském hřbitově.
|
