Otto Lilienthal: Porovnání verzí

{{infobox - osoba}}

'''Karl Wilhelm Otto Lilienthal''' ([[23. květen|23. května]] [[1848]], [[Anklam]], [[Pomořansko]] – [[10. srpen|10. srpna]] [[1896]], [[Berlín]]) byl [[Německo|německý]] průkopník letectví a [[konstruktér]]. Za svůj život postavil 18 typů (15 jednoplošníků a 3 dvouplošníky) [[kluzák]]ů, které byly na rozdíl od modelů jeho předchůdců plně ovladatelné. Prvním řiditelným kluzákem byl v roce [[1891]] ''Derwitzer'', pojmenovaný podle města [[Derwitz]], v jehož blízkosti byl testován. Od tohoto roku až do své smrti uskutečnil okolo 2000 letů.

 

 

=== Úspěch s kluzáky ===

Během studia zahraničních zdrojů došli Otto s Gustavem k závěru, že existuje profil, který při pohybu vpřed nadnáší více než rovná deska. V roce [[1889]] Otto vydal známou knihu ''„Der Vogelflug als Grunlage der Fliegerkunst“'' (Ptačí let jako základ umění letu). V této době už byl Otto díky vlastní firmě zabezpečen a společně s bratrem začal novou sérii vážných pokusů o postavení létajícího stroje. Otto Lilienthal přednášel v různých společnostech pro vzduchoplavbu a neustále kritizoval odpůrce strojů těžších než vzduch.

 

Kluzáky uskladnili v nedalekém skladě, který patřil místnímu mlynáři. Když se Otto vydal létat, společně s mlynářem vytáhli kluzák na kopec a jeden technik pomohl letci do postroje. Otto se postavil na okraj srázu a skočil proti větru. První lety byly dlouhé přibližně 7 metrů a kluzák si následně vyzkoušeli technik Eulitz a po něm mlynář Schwach. Po úspěchu se při pokusech na Spitzbergu začalo objevovat obecenstvo včetně nadšeného fotografa prof. Carla Kassnera, který vyhotovil i první fotografie Lilienthala ve vzduchu.

 

Ne všechny pokusy byly plně úspěšné, kluzák nebyl stále úplně stabilní a Otto byl nucen zvětšit stabilizační plochu a vzěpětí. Také stavěl nové modely kluzáků. V jednu neděli se Otto vydal uskutečnit další sérii letů. Foukal silný vítr, ale přes protesty mlynáře Swacha nesli kluzák Nr.3 na kopec. Vítr jim cestou aparát vytrhl a vrhl jej do pole. Poškození nebylo velké a Otto kluzák opravil na místě odřezáním výztužného prutu. Na kopci, zrovna ve chvíli kdy byl Otto připraven k letu, se do kluzáku opřel nárazový vítr a vynesl stroj do výšky 6 metrů. Otto kluzák zvládl, ale let byl zřejmě dost divoký, neboť při přistání si letec vymkl kotník. Přes mlynářův odpor společně vynesli kluzák na kopec. Při druhém letu si Otto vymkl rameno a tak se ten den už létat nedalo.

V tomto období Ottovi už bratr Gustav pro velkou zaměstnanost architekturou pomáhal minimálně.

V létě [[1893]] opět změnil působiště, když objevil místo Rhinower Berge, které leželo v řetězu prakticky kuželovitých pahorků. Místo vyhovovalo pro všechny směry větru. Zde dosahoval velmi dobré výsledky, přičemž se zdokonaloval i v ovládaní kluzáku, protože na kopci převládal nárazový vítr. Letec řídil kluzák změnou těžiště – přesouval, či vykopával nohy podle chování kluzáku. Pokusy uskutečňoval často při rychlosti větru 7 až 8 m/s, při kterých kluzák téměř úplně visel ve vzduchu. V letech [[1893]] a [[1894]] stihl postavit letadla Nr.6, Nr.7, Nr.8, Nr.9, Nr.10, Nr.11 a Nr.12. Kluzák Nr.6 měl mávací křídla a ještě v roce [[1893]] byl [[patent]]ován. Kluzák Nr.12 měl měnitelný úhel zakřivení profilu pomocí nastavitelné náběžné hrany křídla. Během roku [[1894]] začal Lilienthal při zkouškách používat uměle navršený pahorek zvaný ''Fliegeberg''.

 

Kluzák Nr. 11 se stal nejznámějším. Dobře létal a vznikl v několika kusech. Dokumentaci v létě 1894 koupil M. Herring, který v létě 1894 postavil a zkoušel dva exempláře v [[Spojené státy americké|USA]]. Jeden je zachován v [[National Air and Science Museum]] ve [[Washington, D.C.|Washingtonu]]. Jeden exemplář zakoupil po účasti na zkouškách [[Nikolaj Jegorovič Žukovskij]] v roce [[1895]]. Stroj nakonec skončil v Žukovského muzeu v [[Moskva|Moskvě]]. Třetí originální exemplář se nachází ve sbírkách Science museum v [[Londýn]]ě. Jeden kluzák typu Nr.11 zakoupil od Lilienthala i letecký spolek v [[Karlovy Vary|Karlových Varech]]. Avšak už při prvních neúspěšných pokusech na jaře v roce 1895 členové spolku kluzák poškodili, po smrti Lilienthala se už slíbené opravy nedočkali. Spolek v průběhu roku 1897 zanikl.

 

 

=== Poslední let ===

Po sérii úspěšných letů na jaře a v létě [[1896]] se Lilienthal vydal 9. srpna, doprovázen pomocníkem Beylichem, na vrch ''Stöln'' uskutečnit poslední lety jednoplošníkem Nr.11, protože měl už téměř dokončený nový letoun. Toho dne foukal chladný vítr ale pro létání bylo celkem dobré počasí. První tři úspěšné lety vykonal Lilienthal za účasti diváků, včetně novináře Khulbara, který chystal reportáž. Při čtvrtém letu ve výšce 30 metrů kluzák náhle zvedl nos a téměř zastavil ve vzduchu. Lilienthal řešil takovéto situace už při svých předchozích letech a zareagoval švihnutím noh dopředu, aby získal potřebnou rychlost. Těžiště však zřejmě přesunul příliš dopředu, což se mu stalo osudným. Kluzák se řítil strmě dolů, pilotovi se nepodařilo let vyrovnat a narazil do země.

 

 

== Dílo ==

* Otto Lilienthal (také pod [[pseudonym]]mem '''Carl Pohle''': ''Moderne Raubritter. Bilder aus dem Leben. Nach wahren Begebenheiten bearbeitet für die Bühne von Otto Lilienthal'', Berlín 1896

 

== Literatura ==

 

== Související články ==

 

{{DEFAULTSORT:Lilienthal, Otto}}

[[Kategorie:Průkopníci letectví]]

[[Kategorie:Němečtí letečtí konstruktéři]]