Klasická hudba: Porovnání verzí

}}</ref> Termín „klasická hudba“ může v restriktivnějším smyslu odkazovat jen na hudební období zvané [[Klasicismus (hudba)|klasicismus]],<ref>A differenza di altre arti (come pittura o scultura) in musica il ''periodo classico'' non indica l'età [[Grecia antica|greco]]-[[Roma (città antica)|romana]] antica.</ref> ale v běžném jazyce je výraz chápán v jeho nejširším smyslu, tedy v opozici vůči tzv. [[Lehká hudba|lehké hudbě]] nebo [[Populární hudba|populární hudbě]].

}}</ref>

[[Soubor:Head_of_Christ1.jpg|náhled|vlevo|Hudební notace z anglického [[Misál|misálumisál]]u z počátku 14. století s hlavou Krista. Katoličtí mniši vyvinuli první formy moderní evropské hudební notace, aby standardizovali liturgii v celosvětové církvi. {{Sfn|Hall, Neitz, and Battani|2003|s=99}} ]]

Vzhledem k extrémně široké škále forem, stylů, žánrů a historických období obecně vnímaných jako vážná hudba je obtížné identifikovat společné rysy, které mohou charakterizovat všechna díla tohoto žánru. Nejtypičtější popisy jsou nejasné a jsou různého druhu, možná odkazují na historickou perspektivu (na něco „složeného dávno“, což je poněkud sporné tvrzení, pokud se vezme do úvahy stejný koncept [[Současná klasická hudba|soudobé klasické hudby]]). Existují však charakteristiky, které klasická hudba sdílí jen s několika nebo žádnými z dalších hudebních žánrů. <ref>Michael Kennedy (2006), ''The Oxford Dictionary of Music'', p. 178</ref> Mezi určující charakteristiky patří přijetí systému [[Notace (hudba)|notového záznamu]], který umožnil přechod od ústní tradice k psané literatuře, zásadně změnil přenos hudby a radikálně změnil způsob studia a komunikace i způsob přenosu repertoáru na další generace. Dalším klíčovým bodem, který byl umožněn přechodem od ústní tradice k psané hudební kultuře, byl rozvoj solidní a metodické [[Harmonie|harmonie,]] která umožňuje vytvářet hudební skladby značné velikosti a složitosti, bezprecedentní a nesrovnatelné s jinými hudebními kulturami, také díky zavedení [[Modulace (hudba)|modulační]] techniky a její aplikaci na konstrukci hudebního projevu, což umožnilo větší rozmanitost.

Základní charakteristikou západní klasické hudby je, počínaje 9. stoletím, opuštění ústní tradice, která charakterizovala starověkou hudbu a která i nadále charakterizuje lidovou hudbu a hudbu mnoha mimoevropských kultur. Repertoár je psán v [[Notace (hudba)|hudební notaci]], s vytvořením hudebního partu nebo [[Partitura|partitury]] pro každý nástroj a pro každý hlas ve sborové hudbě tak, že je možné společně sledovat party všech nástrojů. Notace obecně určuje přesný rytmus a intonaci, a pokud se účastní dva nebo více hudebníků (zpěváků i instrumentalistů), určuje, jak jsou jednotlivé části sladěny. Notace hudby kromě uchování děl v průběhu času umožnila vytvoření kompozic s vysokou úrovní složitosti: technika [[Kontrapunkt|kontrapunktukontrapunkt]]u, jako jsou [[Johann Sebastian Bach|Bachovy]] [[Fuga|fugy]], dosahuje mimořádného zpracování kombinací mnoha melodických linek, které, ačkoliv jsou jasně odlišné, dokonale ladí jak rytmicky, tak harmonicky. To také umožnilo vyvinout souvislou harmonickou logiku, kterou by pouhou improvizací nešlo dovést na takovou úroveň složitosti. <ref>Knud Jeppesen: "Bach's music grows out of an ideally harmonic background, against which the voices develop with a bold independence that is often breath-taking." Da Adele Katz (1946; dotisk 2007)</ref>

Nástroje nejčastěji běžně používané v repertoáru vážné hudby byly vynalezeny do poloviny 19. století (často mnohem dříve), a vyspěly do své moderní podoby mezi 16. a 19. stoletím. Nejběžnější [[Hudební nástroj|nástroje]] jsou přítomny v [[Orchestr|orchestruorchestr]]u nebo v kapele, spolu s řadou dalších nástrojů určených zejména pro sólové použití (například [[klavír]], [[cembalo]] a varhany). Na uvádění klasické hudby je u široké veřejnosti nejvíce známa hudební formace [[Orchestr|symfonický orchestr]],<ref name="Kirgiss">{{Citace monografie

}}</ref> který se skládá z instrumentálních hlasů [[Smyčcový nástroj|smyčců]], dechových nástrojů ([[Dřevěný nástroj|dřevěné]] a [[Žesťový nástroj|žesťové]] nástroje) a [[Bicí nástroj|bicích nástrojů]]. Další hudební soubor, který často hraje klasickou hudbu, je [[dechový orchestr]]; skládá se z nástrojů, které patří do rodin dřevěných nástrojů, dále z žesťů a bicích. Obecně má širší škálu (zejména mezi dechovými nástroji) a větší množství dechových nástrojů ve srovnání s orchestrem, ale nemá smyčcové nástroje.

Koncem 19. století se skladatelé začali zajímat o populární nebo mimoevropské kultury a představili zvuky nástrojů dalších hudebních kultur, jako je například indonéský [[gamelan]]. V repertoáru 20. a 21. století mohou být přítomny i [[Elektrofon|elektrofonickéelektrofon]]ické nástroje, jako jsou [[elektrická kytara]] a [[martenotovy vlny]]. Skladatelé klasické i [[Pop music|populární hudby]] experimentovali v posledních desetiletích se zavedením elektronických nástrojů, jako je [[syntezátor]], a dalších digitálních technik, jako je použití [[Sampler (hudební nástroj)|vzorků]] nebo [[Tvorba hudby počítačem|zvuků generovaných počítačem]].

Na základě počtu obsazení obecně rozlišujeme hudbu sólového nástroje (neboli bez doprovodu), [[Komorní hudba|komorní hudbou]], která je prováděna nejčastěji nepříliš početným souborem, ve kterém si každý nástroj zachovává individuální roli, a konečně symfonickou neboli orchestrální hudbu.

Žánry komorní hudby se velmi liší v závislosti na velikosti a typu obsazení; velmi běžně se lze setkat s melodickým nástrojem společně s polyfonickým nástrojem (např. flétna a klavír nebo housle a klavír), skupinami tří, čtyř nebo pěti nástrojů, s nebo bez klavíru, které mohou být tónově velmi homogenní, buď patří do stejné rodiny (např. trio nebo [[smyčcové kvarteto]]), nebo ne. <ref>Christina Bashford, ''Chamber Music'' in {{Harvnb|Sadie, Tyrrell||Grove}}.</ref>

V některých skladbách může být sólista nebo nástroj s jasně vedoucí rolí. Sólista může být doprovázen jinými nástroji (obvykle polyfonními jako je cembalo nebo klavír) nebo celým orchestrem. Příklady tohoto typu jsou [[Koncert (hudební skladba)|koncerty]], ve kterých je sólista v protikladu k orchestru nebo jinému souboru (např. smyčce a [[basso continuo]] v barokních koncertech); existují koncerty, kde hraje více sólistů, kteří vedou hudební dialog sami navzájem a s orchestrem (známé příklady jsou [[Johann Sebastian Bach|Bachův]] Koncert pro dvoje housle nebo [[Johannes Brahms|Brahmsův]] Koncert pro housle a violoncello). V baroku oblíbená forma [[concerto grosso]] zajišťovala kontrast mezi souborem (nazývaným ''tutti'' nebo ''ripieno'' nebo [[concerto grosso]]) a malou skupinou sólistů (obvykle dvoje housle a violoncello nebo dvoje housle, viola a violoncello, zvané ''koncertino''). <ref>Arthur Hutchings, Michael Talbot, Cliff Eisen, Leon Botstein, Paul Griffiths, ''Concerto'' in {{Harvnb|Sadie, Tyrrell||Grove}}.</ref>

Až do [[Renesanční hudba|renesance]] neexistovaly žádné nástroje malé velikosti a ve [[Středověká hudba|středověké hudbě]] byly nástroje rozděleny do dvou kategorií: nejzvučnější, nejvhodnější pro venkovní použití nebo v kostelech a méně zvučné nástroje, určené pro vnitřní použití. Zpočátku byly nástroje pověřeny pouze zdvojením nebo doprovodem hlasů a první nástrojové soubory považované za proto-orchestry se zrodily v 16. století, byly velmi heterogenního složení a používaly se v liturgické službě nebo při doprovodu tanců a pro zábavu. Termín ''orchestr'' (používaný již za starověkých Řeků k označení nejnižší úrovně jeviště v divadlech, určeného pro sbor) se začal znovu používat v renesanci k označení oblasti před divadelním pódiem, kde byli hudebníci obvykle umístěni, a termín se také začal používat pro instrumentální uskupení v 70. letech 17. století.<ref name="spitzer">John Spitzer, Neal Zaslaw, ''Orchestra'' in {{Harvnb|Sadie, Tyrrell||Grove}}.</ref>

Barokní orchestr byl často složen pouze ze [[Smyčcový nástroj|smyčců]] a nástrojů které hrály [[basso continuo]] ([[cembalo]], chitarrone, archlute, [[theorba]]),k nimž lze přidat dechové nástroje, a to oboje buď jako součást zdvojení [[ad libitum]] a jako reálné části, obvykle [[Flétna|flétny]], [[Hoboj|hobojehoboj]]e, [[Lesnílesní roh|lesní rohy]]y, někdy s [[Trubka|trubkamitrubka]]mi a [[tympány]]. <ref name="Kirgiss">{{Citace monografie

}}</ref> V moderním slova smyslu se orchestr zrodil ve 30. a 40. letech 18. století, se smyčcovými nástroji stabilně doplněny o dechové nástroje, obvykle dvěma hoboji, dvěma lesními rohy a jedním nebo dvěma fagoty, v ceremoniální hudbě někdy i s trubkami a pozouny; mohly být přítomny také tympány a flétna, na kterou často hraje hobojista. Během klasicismu se v posledních dvou desetiletích 18. století nástroje dříve přítomné ad libitum, jako byly flétny, klarinety, trumpety a perkuse, staly součástí stálého obsazení orchestru. S romantismem se velikost orchestru postupně zvětšovala a ve druhé čtvrtině 19. století zmizely klávesové nástroje používané pro hrání basso continua. Počet smyčcových nástrojů, tak i počet a rozmanitost dechových nástrojů a bicích se zvyšovala, až dosáhla gigantismu [[Richard Wagner|wagnerovských]] a [[Gustav Mahler|mahlerovských]] orchestrů.<ref name="spitzer">John Spitzer, Neal Zaslaw, ''Orchestra'' in {{Harvnb|Sadie, Tyrrell||Grove}}.</ref>

S vývojem nástrojů je spojen problém konstrukce [[Stupnice (hudba)|stupnice,]] do níž musí být přesně vmodelované tóny. I když ve skutečnosti některé nástroje (například strunné) mají možnost hrát volně, a tak se přizpůsobit libovolné stupnici (tonální nebo netonální, u jiných nástrojů lze intonaci změnit pouze laděním (např. cembalo, harfa, piano), jindy je dokonce spojeno s konstrukcí nástrojů (např. mnoho dechových nástrojů).

Další problém vyvstal s vývojem tónové harmonie a následně s praxí [[Modulace (hudba)|modulace]], neboli průchodem mezi různými tóninami ve stejné skladbě: [[Didymické ladění|přirozené ladění]], ustanovuje tóny a půltóny s proměnnou amplitudou, které se této praxi snadno nepropůjčí, požaduje u některých nástrojů (například cembalo nebo loutna) úpravu ladění za účelem změny výšky tónu. Hudební učenci proto studovali nové stupnice a nová [[ladění]] (tj. změny šířky pětin a čtvrtin s ohledem na jejich přirozenou intonaci), které poskytly kompromisní řešení mezi dokonalostí intonace intervalů (která byla co nejblíže jejich přirozené intonaci) a co největší možné stejnorodosti intervalů ve stupnici, aby byla možná modulace.<ref>Mark Lindley, ''Temperaments'' in {{Harvnb|Sadie, Tyrrell||Grove}}.</ref>

Během 18. a 19. století se postupně etablovalo [[Rovnoměrně temperované ladění|rovnoměrné temperované ladění]], avšak při poučeném provádění [[Stará hudba|staré hudby]] se často používají různé historické ladění. Například v [[Stará hudba|historicky informované interpretaci]] [[Stará hudba|staré]] a [[Barokní hudba|barokní]] [[Stará hudba|hudby]] se často používá [[středotónové ladění]] nebo [[Werckmeisterovo ladění]].

}}</ref> navrhl rozlišovat mezi ''strukturou'' ve smyslu schenkerovské melodické a harmonické analýzy, ''formou'' ve smyslu organizace a členění této struktury na oddíly kompozice a ve vztazích, které mezi těmito sekcemi vznikají, a ''designem'' ve smyslu povrchní organizace rytmického a tematického materiálu. <ref name="whittal">Arnold Whittall, ''Form'' in {{Harvnb|Sadie, Tyrrell||Grove}}.</ref>

Zatímco většina populární stylů je založena hlavně na jednoduchých formách, jako je tanec nebo písnička, klasická hudba vyvinula velké množství vysoce sofistikovaných žánrů a forem vokální a instrumentální hudby. <ref>Julian Johnson (2002) ''Who Needs Classical Music?: Cultural Choice and Musical Value'': p. 63.</ref> Skladby mohou mít různou vnitřní organizaci hudebního materiálu a klasičtí skladatelé se často snaží proniknout svou hudbou do složitého vztahu mezi emocionálním obsahem a intelektuálními nástroji, s nimiž jsou získány. Mnoho z nejuznávanějších děl klasické hudby využívá hudební rozvoj, proces, kterým je hudební myšlenka nebo motiv znovu navržen a zpracován v různých kontextech. Kompozici klasické hudby lze obvykle považovat za projev, ve kterém jsou hudební prvky autonomního smyslu (hudební nápady, témata, fráze) zpracovány tak, aby tvořily širší hudební cestu. Příklady [[Hudební forma|formy]] nebo struktury skladby nebo její části jsou [[sonátová forma]], písňová forma, [[rondo]] nebo [[fuga]].

Kompozice klasického repertoáru rozvíjejí často pozoruhodnou uměleckou složitost, která vyplývá z touhy předat artikulovaný emoční projev a je konkretizována výzkumem a aplikací netriviálních kompozičních technik a postupů, jako je pozornost na konstrukci frázování a [[harmonie]], použití [[Modulace (hudba)|modulace]] (změna tonality), tematický vývoj a [[kontrapunkt]]. Konstrukce tedy vedla k vývoji různých hudebních [[Hudební forma|forem]] a struktur, zmíněných v [[Klasická hudba|předchozí části]]. Složitější skladby jako jsou [[sonáta]], [[symfonie]], [[Koncert (hudební skladba)|koncert]], [[opera]] nebo [[oratorium]], se obvykle hierarchicky člení na menších jednotky, aby se zvýšila složitost ozdob, hudebních frází, period (melodických celků), sekcí a [[Věta (hudba)|hudebních vět]] (obecně v instrumentální hudbě) nebo [[Jednání (divadlo)|jednání]] (v opeře a hudebním divadle, často, ale ne vždy, postupně rozdělených na scény, případně rozložitelných na uzavřené kusy, například [[Recitativ|recitativyrecitativ]]y, ariosa nebo [[árie]]), až ke sledování skladby jako celku.

Rostoucí složitost hudby vyvolala potřebu logicky studovat její složky a vztahy mezi nimi, což vedlo k zrození disciplíny známé jako hudební analýza. Cílem analýzy kompozice je dosáhnout většího porozumění hudbě formálním studiem jejích struktur, je užitečná nejen v kompozičním vyučování (modely výuky, na nichž se musí založit, aby vytvořily vlastní hudební myšlenky) a interpretační (pomáhající interpretovi) pochopit vnitřní fungování skladby a tím ji vyjádřit co nejlépe), ale také poslouchat, umožnit mnohem jasněji sledovat hudební diskurs a ocenit jeho jemnosti. Hudební analýza se zrodila jako systematická a důsledná disciplína koncem 19. století, ale hlavní analytické pojmy jsou z doby předešlé, vyskytují se již v 17. století a postupně se rozvíjeli ve století následujícím. <ref>Ian D. Bent, Anthony Pople, ''Analysis'' in {{Harvnb|Sadie, Tyrrell||Grove}}.</ref>

K uspokojení potřeb technické a hudební expresivity vyžadovaných složitostí skladeb musí umělci klasické hudby dosáhnout vysokého standardu technického mistrovství. Vyžaduje značnou úroveň znalostí hudebního zápisu, dobré čtení z listu, schopnost a zkušenosti s hraním v [[Hudební soubor|hudebních souborech]], důkladné znalosti principů [[Tonalita|tonality]] a [[harmonie]], znalost herní [[Stará hudba|praxe]] a seznámení se stylem a hudebním jazykem spojeným s konkrétní skladatelem, období nebo hudebním stylem. To vše se odráží v tom, že klasičtí hudebníci potřebují hodně studia, jsou formování během dlouhých kurzů a hudebních lekcí a i na vysoké škole, obvykle v mnohem větší míře než hudebníci, praktikující „populární“ žánry. Během historie to vedlo ke zrodu a rozvoji specializovaných škol, včetně [[Konzervatoř|konzervatoříkonzervatoř]]í, věnovaných studiu klasické hudby. <ref>William Weber, Denis Arnold, Cynthia M. Gessele, Peter Cahn, Robert W. Oldani, Janet Ritterman, ''Conservatories'' in {{Harvnb|Sadie, Tyrrell||Grove}}.</ref>

Hlavní časové dělení klasické hudby do roku 1900 jsou období [[Stará hudba|staré hudby]], která zahrnuje [[Středověká hudba|středověké]] (500–1400) a [[Renesanční hudba|renesanční]] (1400–1600) éru, a období ''pratica comune'' (melodicko-harmonická perioda), která zahrnuje [[Barokní hudba|baroko]] (1600–1750), [[Klasicismus (hudba)|klasicismus]] (1750–1820) a [[Romantismus (hudba)|romantismus]] (1810–1910). Současná období zahrnují [[Hudba 20. století|20. století]] (1901–2000), kam patří většina rané [[Modernistická hudba|modernistické]] hudební éry (1890–1930), celá vrcholná moderní hudba (polovina 20. století) a první část [[Současná klasická hudba|současné]] (1945 nebo 1975– současnost) nebo postmoderní hudební éra (1930 – současnost). [[Hudba 21. století|Dvacáté první století]] je doposud pokračováním stejné éry a téže současné/postmoderní hudební éry, které obě začaly ve 20. století.

Data jsou zobecněna, protože období a éry se překrývají a kategorie jsou poněkud svévolné, a to do té míry, že některé autority mění terminologii a odkazují na období ''pratica comune'' (melodicko-harmonickou periodu) zahrnující dohromady barokní, klasicistní a romantické „období“. Například v použití [[Kontrapunkt|kontrapunktukontrapunkt]]u a [[Fuga|fugy]], které je považováno za charakteristický rys pro období barokního období, pokračoval [[Joseph Haydn|Haydn]], který je klasifikován jako typický pro klasicistní éru. Beethoven, který je často popisován jako zakladatel romantické éry, a [[Johannes Brahms|Brahms]], který je klasifikován jako romantický, také používali kontrapunkt a fugu, ale romantismus a někdy toužebnost jsou vlastnosti jejich hudby, které definují jejich éru.

}}</ref> Vývoj jednotlivých tónů a stupnic provedli starý Řeci jako [[Aristoxenos|Aristoxenus]] a [[Pythagoras]]. <ref name="Grout73p28">[[Classical music#Grout73|Grout (1973)]], s. 28</ref> Pythagoras vytvořil systém [[Pythagorejské ladění|ladění]] a pomohl kodifikovat [[Notace (hudba)|notový zápis]]. Starověké řecké nástroje jako aulos (plátkový nástroj) a [[lyra]] (strunný nástroj podobný malé [[Harfa|harfě]]) nakonec vedly k několika moderním nástrojům klasického orchestru. {{Sfn|Grout|Palisca|1988|s={{page needed|date=August 2019}}}} Předchůdcem raného období byla éra starověké hudby do pádu [[Římská říše|Římské říše]] (476 n. l.).

==== Středověká hudba ====

Středověká éra zahrnuje hudbu od pádu Říma do asi 1400. [[Monofonie|Monofonní]] zpěv, také zvaný [[cantus planus]] nebo [[Gregoriánský chorál|gregoriánský chorál]], byl dominantní forma přibližně až do roku 1100.<ref name="Grout73p75">[[Classical music#Grout73|Grout (1973)]], str. 75–76</ref> První formy moderní evropské hudební notace vyvinuli katoličtí mniši, aby standardizovali liturgii v celosvětové církvi. {{Sfn|Hall, Neitz, and Battani|2003|s=99}} <ref>{{Citace monografie

}}</ref> [[Polyfonie|Polyfonická]] (vícehlasá) hudba se vyvinula z monofonického zpěvu v pozdním [[Středověk|středověkustředověk]]u až do [[renesance]], včetně složitějších zvuků [[Moteto|motet]].

Mnoho nástrojů používaných k provádění středověké hudby stále existuje, ale v různých formách. Mezi středověké nástroje patřila [[flétna]], [[zobcová flétna]] a drnkací [[Strunný nástroj|strunné nástroje]] jako byla [[loutna]]. Rovněž existovaly rané verze varhan a houslí (nebo vielle). Středověké nástroje se v Evropě nejčastěji používaly samostatně, často samostatně doprovázeny drženým zvukem ([[Prodleva (hudba)|prodlevou)]], nebo občas po částech. Od přinejmenším začátku 13. století přes 15. století se nástroje dělily na ''haut'' (hlasitý, pronikavý, venkovní nástroje) a ''bas'' (tišší, více intimní nástroje). {{Sfn|Bowles|1954}} Během [[Raný středověk|raného středověku]] byla vokální hudba tvořena pro [[liturgie]], převážně [[gregoriánský chorál]], [[Monofonie|monofonickou]] hudbu, používající jedinou, doprovodnou vokální melodickou linii. [[Polyfonie|Polyfonické]] vokální žánry, které používaly vícenásobné nezávislé vokální melodie, se začaly vyvíjet během [[Vrcholný středověk|vrcholného středověku]] a začaly převládat koncem 13. a začátkem 14. století.

Období [[Renesanční hudba|renesanční hudby]] trvalo přibližně od roku 1400 do roku 1600. Je charakterizováno větším využitím [[instrumentace]], vícenásobným propletením melodických linií a použitím prvních basových nástrojů. Rozšířili se společenské tance, takže se začaly rozvíjet hudební formy vhodné jako taneční doprovod. V této době získal konkrétní obrysy zápis hudby do [[Notová osnova|notové osnovy]] a další prvky hudební [[Notace (hudba)|notace]].<ref name="Grout73p61">[[Classical music#Grout73|Grout (1973)]], p. 61</ref> Tento vynález umožnil oddělení [[Hudební skladba|kompozice]] hudební skladby od jejího přednesu; bez psané hudby byl přenos ústní a při každém přednesu se měnil. Díky [[Partitura|hudební partituře]] bylo možné uvést hudební dílo bez přítomnosti skladatele.<ref name="Grout73p75" /> Vynález pohyblivé sazby [[Tiskařský lis|knihtisku]] v 15.&nbsp;století měl dalekosáhlé důsledky na uchovávání a přenos hudby.<ref name="Grout73p175">[[Classical music#Grout73|Grout (1973)]], str. 175–76</ref>

Během renesance vzniklo mnoho hudebních nástrojů; jiné prošly změnou nebo vylepšením těch, které existovaly již dříve. Některé přežily dodnes; jiné zmizely, tak aby byly znovu vytvořeny, aby se mohla provozovat hudba na dobových nástrojích. Stejně jako v dnešní době nástroje můžeme rozdělit na žesťové, strunné, bicí a dřevěné nástroje. Na žesťové nástroje v renesanci tradičně hráli profesionálové, kteří byli členy [[Gilda|cechů]], mezi tyto nástroje patřila [[posuvná trubka]], dřevěná [[Kornet (hudební nástroj)|kornoutka]], bezklapková [[Trubka|trumpeta]] a barokní pozoun. Strunné nástroje zahrnovaly [[Viola da gamba|violu da gamba]], [[rebec]], harfu, [[Lyra|lyru]] podobnou harfě, [[Niněra|niněru]], [[Loutna|loutnu]], [[Kytara|kytaru]], citeru, bandoru, a orfarion. Mezi strunné [[Klaviatura|klávesové]] nástroje patřilo [[cembalo]] a [[klavichord]]. Bicí nástroje zahrnují [[Triangl (hudební nástroj)|triangl]], [[brumle]], [[Tamburína|tamburínu]], zvony, rachotící nádoby a různé druhy bubnů. Dřevěné nástroje byly dvojitý plátkový [[šalmaj]] (raný člen rodiny [[Hoboj|hobojůhoboj]]ů), plátková trubka, [[dudy]], příčná flétna, [[zobcová flétna]], [[dulcian]] a [[krumhorn]]. Existovaly jednoduché píšťalové [[varhany]], ale byly do značné míry omezeny na kostely, ačkoli existovaly i přenosné typy.<ref name="Grout73p72">[[Classical music#Grout73|Grout (1973)]], str. 72–74</ref> Tisk umožnil standardizaci popisů a specifikací nástrojů, jakož i návody na používání.<ref name="Grout73p222">[[Classical music#Grout73|Grout (1973)]], str. 222–225</ref>

Vokální hudba v renesanci je známá vzkvétáním stále komplikovanějšího [[Polyfonie|polyfonického]] stylu. Hlavními liturgickými formami, které vydržely po celé renesanční období, byly mše a moteta; k dalšímu vývoji došlo ke konci období, zejména když skladatelé duchovní hudby začali přijímat světské formy (jako [[madrigal]]) pro své vlastní kompozice. Ke konci období se objevily rané dramatické předchůdci opery, jako byly monody, madrigalové komedie a intermedio. Kolem roku 1597 složil italský skladatel [[Jacopo Peri]] ''[[Dafné (Peri)|Dafne]]'', první skladbu, která se dnes nazývá [[Opera|operou]]. Byl autorem také Euridice, první opery, která se dochovala.

Mezi významné renesanční skladatele patřil [[Josquin Desprez|Josquin des Prez]], [[Giovanni Pierluigi da Palestrina]], [[John Dunstable|John Dunstaple]], [[Johannes Ockeghem]], [[Orlando di Lasso|Orlande de Lassus]], [[Guillaume Dufay|Guillaume Du Fay]], [[Gilles Binchois]], [[Thomas Tallis]], [[William Byrd]], [[Giovanni Gabrieli]], [[Carlo Gesualdo]], [[John Dowland]], [[Jacob Obrecht]], [[Adrian Willaert]], [[Jacob Arcadelt|Jacques Arcadelt]] a [[Cipriano de Rore]].

Období ''pratica comune'' (melodicko-harmonická perioda) je obvykle definováno jako éra mezi vznikem a zánikem běžné praxe užívání [[Tonalita|tonality]]. Termín obvykle pokrývá zhruba dvě a půl století, zahrnující barokní, klasicistní a romantické období.

[[Barokní hudba]] je charakterizována použitím komplexu tonálního [[Kontrapunkt|kontrapunktukontrapunkt]]u a použitím [[Basso continuo|basso continua]], souvislé basové linky. Hudba se stala složitější ve srovnání s jednoduchými písněmi ze všech předchozích období.<ref name="Kirgiss">{{Citace monografie

}}</ref> V [[Canzona|canzoně]] se formovaly počátky [[Sonátová forma|sonátové formy]], stejně jako formálnější představa o [[Variace (hudba)|variacích]]. Plného tvaru nabývá tonalita dur a moll jako prostředek pro zvládnutí disonance a chromatismu v hudbě.<ref name="Grout73p300">[[Classical music#Grout73|Grout (1973)]], pp. 300–32</ref>

}}</ref>

Do širší praxe se začala uvádět teorie kolem [[Rovnoměrně temperované ladění|rovnoměrného temperovaného ladění]], zejména proto, že umožnila širší škálu chromatických možností v obtížně naladitelných klávesových nástrojích. Ačkoli [[Johann Sebastian Bach]] nepoužíval stejné ladění, jaké běžně má moderní klavír, změny ladění od systému [[Středotónové ladění|středotónového ladění]], v té době běžného, k různým laděním, které způsobily modulaci mezi všemi tóninami hudebně přijatelné, umožnily vznik jeho cyklu skladeb ''[[Dobře temperovaný klavír]]''.<ref name="Grout73p378">[[Classical music#Grout73|Grout (1973)]], p. 378</ref>

Barokní nástroje zahrnovaly některé nástroje z dřívějších období (např. niněra a zobcová flétna) a řadu nových nástrojů (např. hoboj, fagot, violoncello, kontrabas a [[Klavír|fortepiano]]). Některé nástroje z předešlých období se přestaly používat, jako byl šalmaj, citara, rankett a barokní pozoun. Mezi klíčové barokní strunné nástroje patřily housle, [[viola da gamba]], [[viola]], [[viola d'amore]], [[violoncello]], kontrabas, [[loutna]], [[theorba]] (která často hrála part [[Basso continuo|basso continua]]), [[mandolína]], [[barokní kytara]], [[harfa]] a niněra. Mezi dechové nástroje patřila [[Příčná flétna|barokní flétna]], [[Hoboj|barokní hoboj]], [[zobcová flétna]] a [[fagot]]. Do žesťových nástrojů náleží [[cink]], naturhorn (přírodní roh), barokní trubka, [[serpent]] a [[pozoun]]. Klávesové nástroje zahrnovaly [[klavichord]], tangentní klavír, [[cembalo]], varhany a později v období i fortepiano (časná verze klavíru). Bicí nástroje zahrnovaly [[Tympány|tympany]], [[Vířivý buben|vířivé bubny]], [[Tamburína|tamburíny]] a [[kastaněty]].

}}</ref> další strunné akordové nástroje (např. loutnu), smyčcové strunné nástroje, dřevěné a žesťové nástroje a nespecifikovaný počet basových nástrojů hrajících basso continuo (např. violoncello, kontrabas, viola, fagot, serpent atd.).

}}</ref>

Mezi významné skladatele této éry patří [[Johann Sebastian Bach]], [[Antonio Vivaldi]], [[Georg Friedrich Händel|George Frideric Handel]], [[Henry Purcell]], [[Claudio Monteverdi]], [[Barbara Strozziová|Barbara Strozzi]], [[Domenico Scarlatti]], [[Georg Philipp Telemann|Georg Philipp Philipp Telemann]], [[Arcangelo Corelli]], [[Alessandro Scarlatti]], [[Jean-Philippe Rameau]], [[Jean-Baptiste Lully]] a [[Heinrich Schütz]].

[[Klasicismus (hudba)|Hudební klasicismus]] bylo obdobím západní umělecké hudby od 50. let 18. století do počátku 20. let 19. století – éra [[Wolfgang Amadeus Mozart|Wolfganga Amadea Mozarta]], [[Joseph Haydn|Josepha Haydna]] a [[Ludwig van Beethoven|Ludwiga van Beethovena]]. Bylo zavedeno mnoho norem kompozice, přednesu a stylu. Byla to také doba, kdy se dominantním klávesovým nástrojem stal klavír. ''Základní'' nástroje potřebné v [[orchestr|orchestru]]u se ještě více standardizovaly (ačkoli rostl jejich počet s širším spektrem nástrojů vyvinutých v následujících stoletích). V komorní hudbě se objevily soubory s 8 až 10 účinkujícími na uvádění [[Serenáda|serenád]]. Došlo k dalšímu rozvoji [[opera|opery]] s regionálními variacemi v Itálii, Francii a německy mluvících zemích. Vzrostla popularita ''[[Opera buffa|opery buffa]]'', formy komické opery. Jako zcela nová hudební forma vznikla [[symfonie]], [[Koncert (hudební skladba)|koncert]] se rozvinul vyvinut jako prostředek pro ukázky dovedností virtuózního hraní. V orchestrech již nebylo třeba [[cembalo|cembala]] (které bylo součástí tradičního ''continua'' v barokním stylu) a orchestr často vedl první houslista (nyní nazývaný koncertní mistr).<ref name="Grout73p463">[[Classical music#Grout73|Grout (1973)]], p. 463</ref>

Klasicistní hudebníci nadále používali mnoho nástrojů z období baroka, jako bylo violoncello, kontrabas, zobcová flétna, pozoun, tympány, fortepiano (předchůdce moderního [[Klavír|piana]]) a varhany. Zatímco některé barokní nástroje se přestaly používat (např. [[theorba]] a rankett), mnoho barokních nástrojů bylo změněno do podoby, ve které se dodnes používají, jako například barokní housle (které se staly [[Housle|houslemihousle]]mi), barokní hoboj (který se stal [[Hoboj|hobojemhoboj]]em) a barokní trubka, ze které se stala regulární klapková trubka. Během klasicismu byly strunné nástroje používané v orchestru a [[Komorní hudba|komorní hudbě,]] jako jsou [[Smyčcové kvarteto|smyčcové kvartety,]] standardizovány na čtyři nástroje, které dodnes tvoří smyčcovou sekci [[Orchestr|orchestruorchestr]]u: housle, violu, violoncello a kontrabas. Byly vyřazeny strunné nástroje z barokní éry, jako např. pražcové, zahnuté [[Viola da gamba|violy]]. Mezi dechové nástroje patřil [[basetový klarinet]], [[basetový roh]], klarinet d'amour, klasický [[klarinet]], [[chalumeau]], flétna, hoboj a fagot. Klávesové nástroje tvořily [[klavichord]] a fortepiano. Zatímco [[cembalo]] bylo stále používáno v doprovodném basovém doprovodu v 50. a 60. letech 18. století, na konci století bylo vyřazeno. Žesťové nástroje zahrnovaly [[buccin]], [[Ofiklejda|ofiklejdu]] (náhrada za basový [[serpent]], který byl předchůdcem [[Tuba|tuby]]) a přírodní roh.

Dřevěné nástroje se v klasicismu staly propracovanějšími. Zatímco nástroje s dvojitým plátkem, jako je [[hoboj]] a [[Fagot|fagot,]] se v baroku částečně standardizovaly, [[Klarinet|klarinetováklarinet]]ová rodina jednoplátkových nástrojů se široce nepoužívala, dokud [[Wolfgang Amadeus Mozart|Mozart]] nerozšířil jejich roli v orchestrálním, komorním a koncertním prostředí.

Mezi hlavní skladatelé tohoto období patří [[Wolfgang Amadeus Mozart]], [[Ludwig van Beethoven]], [[Joseph Haydn]], [[Christoph Willibald Gluck]], [[Johann Christian Bach]], [[Luigi Boccherini]], [[Carl Philipp Emanuel Bach]], [[Muzio Clementi]], [[Antonio Salieri]] a [[Johann Nepomuk Hummel]], [[Carl Maria von Weber]] a [[Michail Ivanovič Glinka]].

[[Romantismus (hudba)|Hudební romantismus]] od zhruba první dekády 19. století do počátku 20. století byl charakterizován zvýšenou pozorností k rozšířené melodické linii, jakož i výrazovým a emotivním prvkům, které spojují [[romantismus]] s jinými uměleckými formami. Hudební formy se začaly odlišovat od forem období klasicismu (i když ty byly kodifikovány), přičemž skladatelé psali i volné formy, jako jsou [[Nokturno|nokturna]], [[Fantazie (skladba)|fantazie]] a [[Preludium|preludia]], kde byly ignorovány nebo minimalizovány přijaté myšlenky o expozici a vývoji témat.<ref name="Swafford200">[[Classical music#Swafford|Swafford]], p. 200</ref> Hudba se stala více chromatickou, disonantní a tónově barevnější, s napětím (s ohledem na přijaté normy starších forem) při nárůstu počtu [[Předznamenání|předznamení]].<ref name="Swafford201">[[Classical music#Swafford|Swafford]], p. 201</ref> Umělecká píseň (neboli ''Lied'') dozrála v této éře, stejně jako epické rozsahy [[Grand opera]]. Ty byly předčeny až operním cyklem [[Richard Wagner|Richarda Wagnera]] ''[[Prsten Nibelungův]]''.<ref name="Grout73p595">[[Classical music#Grout73|Grout (1973)]], pp. 595–612</ref>

V 19. století se hudební instituce dostaly z kontroly bohatých patronů, protože skladatelé a hudebníci mohli rozvíjet své kariéry nezávisle na [[Šlechta|šlechtě]]. Rostoucí zájem o hudbu ze strany střední třídy po celé západní Evropě vedl k vytvoření organizací pro výuku, provádění a uchování hudby. Klavírní nástroj, který dosáhl svou moderní konstrukci v této éře (částečně kvůli průmyslovému pokroku v [[Metalurgie|metalurgii]]), se stal velmi populární u střední třídy, jejíž poptávka podnítila iniciativu mnoha výrobců klavírů. Početné [[Symfonický orchestr|symfonické orchestry]] datují své založení do této éry.<ref name="Swafford201">[[Classical music#Swafford|Swafford]], p. 201</ref> Někteří hudebníci a skladatelé byli hvězdami těch dnů; například [[Ferenc Liszt|Franz Liszt]] a [[Niccolò Paganini]] naplnili obě role.<ref name="Grout73p543">[[Classical music#Grout73|Grout (1973)]], p. 543</ref>

Evropské kulturní ideje a instituce začaly doprovázet koloniální expanzi do dalších částí světa. Došlo také ke vzestupu nacionalismu v hudbě, která odrážela v některých případech také politické cítění té doby. Skladatelé jako [[Edvard Grieg]], [[Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov|Nikolaj Rimsky-Korsakov]] a [[Antonín Dvořák]] ve svých skladbách vytvářeli ohlas tradiční lidové hudby svých domovin.<ref name="Grout73p634">[[Classical music#Grout73|Grout (1973)]], pp. 634, 641–42</ref>

}}</ref>

Rodiny nástrojů používaných zejména v orchestrech rostly; proces, který vyvrcholil na počátku 20. století, s velmi velkými orchestry používanými pozdně romantickými a modernistickými skladateli. Začalo se objevovat širší spektrum bicích nástrojů. Žestě převzaly větší role, protože zavedení otočných klapek jim umožnilo zahrát širší rozsah not. Velikost orchestru (typicky kolem 40 v klasickém období) narostla na více než 100.<ref name="Swafford201">[[Classical music#Swafford|Swafford]], p. 201</ref> Například [[Gustav Mahler|Mahlerova]] [[Symfonie č. 8 (Mahler)|Symfonie č. 8]] z roku 1906 byla uvedena s více než 150 instrumentalisty a více než 400 členným sborem. Byly přidány nové dechové nástroje, jako je [[kontrafagot]], [[basklarinet]] a [[Pikola|pikoly]] a též i nové bicí nástroje, včetně [[Xylofon|xylofonuxylofon]]u, [[Vířivý buben|vířivého bubnu]], [[Celesta|celesty]] (zvonu podobný klávesový nástroj), [[Zvon|zvonuzvon]]u, a [[Triangl (hudební nástroj)|trianglů]],<ref name="classicfm.com">{{Citace elektronické monografie

}}</ref> velké orchestrální harfy, a dokonce i dechové strojů na [[Zvukový efekt|zvukové efekty]]. Od konce 19. století se v některých partiturách objevují [[Saxofon|saxofonysaxofon]]y, obvykle vystupují spíše jako sólový nástroj než jako nedílná součást orchestru.

}}</ref> Kornet se objevoval pravidelně v partiturách 19. století, vedle partu trubky, které byly považovány za méně hbité, alespoň do konce století.

Modernistická klasická hudba zahrnuje širokou škálu postromantických stylů a zahrnuje pozdně romantické, impresionistické, expresionistické a neoklasicistické styly kompozice. Modernismus znamenal éru, kdy mnoho skladatelů odmítlo určité hodnoty období běžné praxe, jako je tradiční tonalita, melodie, instrumentace a struktura. Někteří hudební historikové považují hudební modernismus za období sahající od asi 1890 do 1930 ({{sfn|Károlyi|1994}}; {{sfn|Meyer|1994}}). Jiní se domnívají, že modernismus skončil jednou nebo druhou ze dvou světových válek. {{sfn|Albright|2004|loc=13}} Ještě jiné instituce tvrdí, že modernismus není spojen s žádnou historickou érou, ale spíše „''postoj'' skladatele; živý konstrukt, který se může vyvíjet v čase“({{sfn|McHard|2008|loc=14}}). Přes jeho pokles v poslední třetině 20. století zůstalo na konci století aktivní jádro skladatelů, kteří pokračovali v rozvíjení myšlenek a forem modernismu, jako je [[Pierre Boulez]], [[Pauline Oliveros]], [[Tóru Takemicu|Toru Takemitsu]], George Benjamin, Jacob Druckman, Brian Ferneyhough, George Perle, Wolfgang Rihm, Richard Wernick, Richard Wilson a Ralph Shapey. {{sfn|Botstein|2001}}

Během této doby dominovaly dvě hudební hnutí: [[Impresionismus (hudba)|impresionismus]], který započal kolem roku 1890 a [[Expresionismus (hudba)|expresionismus,]] který začal kolem roku 1908. Bylo to období různých reakcí při provokování a reinterpretaci starších etap hudby, inovací, které vedly k novým způsobům organizace a přibližování harmonické, melodické, zvukové a rytmické aspekty hudby a změny estetických světonázorů v těsném vztahu k většímu identifikovatelnému období [[Moderna|modernismu]] v umění času. Rozhodující slovo, které je s ním nejvíce spojeno, je „inovace“. {{Sfn|Metzer|2009}} Jeho hlavním rysem je „lingvistická pluralita“, což znamená, že žádný [[hudební žánr]] nikdy nezískal dominantní postavení. {{Sfn|Morgan|1984}}

V prvních letech modernistického období pokračoval růst velikosti orchestru, který dosáhl vrcholu v prvních dvou desetiletích 20. století. Saxofony, které se objevily jen vzácně během 19. století, se běžně používaly jako doplňkové nástroje, ale nikdy se nestaly trvalými členy orchestru. Přestože se v některých dílech objevují pouze jako sólové nástroje, například orchestrace [[Maurice Ravel|Mauricea Ravla]] v [[Modest Petrovič Musorgskij|Musorgského]] ''[[Obrázky z výstavy|Obrázcích z výstavy]]'' a ''Symfonické tance'' [[Sergej Rachmaninov|Sergeje Rachmaninoffa]], byl saxofon zahrnut v dalších dílech, jako je balet [[Romeo a Julie (balet)|Romeo a Julie]] [[Sergej Prokofjev|Sergeja Prokofjeva]] a mnoho dalších děl jako člen orchestrálního souboru. V některých skladbách, jako je Ravelovo ''[[Bolero (Ravel)|Bolero]]'' hrají dva i více saxofonů různých velikostí k vytvoření celé sekce, jako ostatních sekcí orchestru. [[Eufonium|Euphonium]] figuruje v několika skladbách z pozdního [[Romantismus (hudba)|romantismu]] a z [[Hudba 20. století|20. století]], obvykle hraje části označené jako „tenorová tuba“, např. skladby The ''Planets'' [[Gustav Holst|Gustava Holsta]] a ''Ein Heldenleben'' [[Richard Strauss|Richarda Strausse]].

Mezi přední skladatele počátku 20. století patří [[Igor Stravinsky]], [[Claude Debussy]], [[Leoš Janáček]], [[Bohuslav Martinů]], [[Sergej Rachmaninov]], [[Sergej Prokofjev|Sergej Prokofiev]], [[Arnold Schoenberg]], [[Heitor Villa-Lobos]], [[Anton Webern]], [[Alban Berg]], [[Paul Hindemith]], [[Aram Chačaturjan]], [[George Gershwin]], [[Béla Bartók]] a [[Dmitrij Šostakovič]] spolu s výše uvedenými Mahlerem a Straussem jako přechodové osoby z 19. století.

Postmoderní hudba je období hudby, které začalo kolem roku 1930.<ref name="auto">{{Harvnb|Károlyi|1994}}</ref><ref name="auto1">{{Harvnb|Meyer|1994}}</ref> Sdílí charakteristiky s postmodernistickým uměním – to je umění, které přichází po a reaguje proti [[Moderna|modernismu]].

Některé autoři více či méně ztotožňují postmoderní hudbu se „současnou hudbou“ složenou po roce 1930, od konce 20. století do začátku 21. století.{{Sfn|Sullivan|1995|s=217}} {{Sfn|Beard and Gloag|2005}} Mezi různorodá hnutí postmoderní/současné éry patří neoromantismus, neostředověk, [[minimalismus]] a post minimalismus.

[[Současná klasická hudba]] na začátku 21. století byla často považována za součást všech hudebních forem po roce 1945.<ref>"Contemporary" in {{Harvnb|Du Noyer|2003}}</ref> Pozdější generace tento termín nyní správně odkazuje na současnou hudbu napsanou skladateli, kteří jsou ještě naživu; hudba, která se dostala do popředí v polovině sedmdesátých let. Zahrnuje různé variace [[Modernistická hudba|modernistické]], postmoderní, neoromantické a [[Eklekticismus (hudba)|eklekticistické hudby]].<ref>[[Leon Botstein]], "Modernism", §9: The Late 20th Century, ''Grove Music''.</ref>

Klasická hudba často obsahuje prvky nebo materiál z hudby, která byla populární za života skladatele. Příklady zahrnují příležitostnou hudbu jako je Brahmsovo použití studentských pijáckých písní v jeho ''Akademické slavnostní předehře'', žánry ilustrované ''Krejcarovou operou'' [[Kurt Weill|Kurta Weilla]] a vliv jazzu na skladatele na začátku a v polovině 20. století, včetně [[Maurice Ravel|Maurice Ravela]]a, jehož příkladem je věta s názvem „Blues“ v jeho sonátě pro housle a klavír. Někteří postmoderní, [[Minimalismus (hudba)|minimalističtí]] a postminimalističtí klasičtí skladatelé uznávají dluh populární hudbě.

Četné příklady ukazují vliv opačným směrem, včetně populárních písní založených na klasické hudbě, např. použití ''[[Kánon v D-dur (Pachelbel)|Pachelbelova Kánonu D-dur]]'' od 70. let 20. století (jedna z nejvykrádanějších melodii v [[Rock|rockové hudbě]]), a fenoménu hudebního [[Crossover (hudba)|crossoveru]], kdy klasičtí hudebníci dosáhli úspěchu na populární hudební scéně.<ref>Pozoruhodné příklady jsou série nahrávek vytvořených britským [[Royal Philharmonic Orchestra]] na začátku 80. let a klasické houslové crossovery [[Vanessa-Mae|Vanessy-Mae]] a [[Catya Maré]].</ref> V [[Heavyheavy metal|heavy metalu]]u řada sólových kytaristů (hrajících na [[Elektrická kytara|elektrickou kytaru]]) včetně [[Ritchie Blackmore|Ritchie Blackmoreho]]ho a [[Randy Rhoads]]e,<ref>{{Citace kvalifikační práce

Určité části z klasické hudby se často používají komerčně (buď v reklamě, nebo ve zvukových stopách filmu). V televizních reklamách se z několika pasáží stalo [[klišé]], zvláště úvod ''[[Also sprach Zarathustra]]'' [[Richard Strauss|Richarda Straussa]] (proslavený filmem ''[[2001: Vesmírná odysea (film)|2001: Vesmírná odysea]]'' a v České republice televizním pořadem ''[[Česká soda]]'') a úvodní část „[[O Fortuna]]“ z ''[[Carmina Burana (Orff)|Carminy Burany]]'' [[Carl Orff|Carla Orffa]]; další příklady jsou „[[Dies irae]]“ z [[Giuseppe Verdi|Verdiho]] ''[[Rekviem (Verdi)|Rekviem]]'', „''Ve sluji Krále hor''“ z ''[[Peer Gynt (Grieg)|Peer Gynta]]'' [[Edvard Grieg|Edvarda Griega]], úvodní takty [[Ludwig van Beethoven|Beethovenovy]] [[Symfonie č. 5 (Beethoven)|symfonie č. 5]], „Jízda Valkýr“ z [[Richard Wagner|Wagnerovy]] ''Valkýry'', ''Let čmeláka'' [[Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov|Rimského-Korsakova]], a výňatky z ''Rodea'' [[Aaron Copland|Aarona Coplanda]]. Několik prací z tzv. Zlatého věku animace přizpůsobilo dění ke klasické hudbě. Pozoruhodné příklady jsou ''Fantazie'' [[Walt Disney|Walta Disneye]], [[Tom a Jerry|Tom a Jerryho]]ho ''O myši Johannovi '' a [[Warner Bros.]] ''Rabbit of Seville'' a ''Jak to chodí v opeře''.

* {{citace monografie|ref={{harvid|Du Noyer|2003}}|reference=Du Noyer, Paul (ed.). 2003. ''The Illustrated Encyclopedia of Music: From Rock, Pop, Jazz, Blue, and Hip-Hop to Classical, Folk, World, and More''. London: Flame Tree. {{ISBN|978-1-904041-70-2}}.}}

* Adele T. Katz (1946; reprinted 2007), ''Challenge to Musical Tradition – A New Concept of Tonality''. Alfred A. Knopf/reprinted by Katz Press, 444 stran, {{ISBN |1-4067-5761-6}}.

* Michael Kennedy (2006), ''The Oxford Dictionary of Music'', 985 stran, {{ISBN |0-19-861459-4}}