Alexej Alexejevič Brusilov: Porovnání verzí

Po únorové revoluci [[1917]] byl jmenován vrchním velitelem, který se snažil upevnit morálku rozkládající se ruské armády tresty smrti pro mírové agitátory. V průběhu nezdařené letní „Kerenského ofenzívy”ofenzívy“ nezklamala jeho očekávání snad jen československá střelecká brigáda v [[Bitva u Zborova|bitvě u Zborova]] a u Tarnopole, což dal najevo uznáním jejímu nejvyššímu veliteli a předsedovi Československé národní rady [[Tomáš Garrigue Masaryk|T. G. Masarykovi]], dlejícímu a organizujícímu československé legionáře na Rusi od května 1917 do března 1918 (v hlavním štábu v Mogilevu se mj. poklonil před Masarykem, až po pás - „klaním se hluboce před Vašimi vojáky”vojáky“)<ref>* Preclík Vratislav: Zborov a T.G. Masaryk, in ČAS., časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 53, str.9-11, ročník XI.,červenec 2003, registrace Ministerstva kultury ČR,č.7435, Registrace ISSN 1210-1648</ref>

Po listopadovém [[říjnová revoluce|bolševickém převratu]] v roce 1917 se odmítl přidat k „bílým“ a odmítl i opakované výzvy, pravděpodobně protože v roce 1919 byl jeho syn, kapitán bolševické rudé jízdy, zajat „bílými”„bílými“ a popraven. Roku [[1920]] se dokonce uvolil předsedat sboru vojenských specialistů při vrchním velení ruské Rudé armády. Třebaže političtí komisaři tyto specialisty obviňovali ze sabotáže, vítězství v občanské válce by bylo bez nich nemyslitelné. On sám dokonce využil protipolské psychózy k výzvě pro bývalé carské důstojníky, aby vstupovali do Rudé armády. V letech 1923 – 1924 působil jako generální inspektor jezdectva.

Jako jeden z mála ruských generálů měl Brusilov velmi citlivý vztah k řadovému vojáku. Ve svých Pamětech dostatečně popsal, jakým utrpením musel voják carské armády projít: „Začali jsme si také stěžovat na nedostatek oděvů, obuvi a výstroje a nakonec začala být nedostatečná i strava. Byli jsme nuceni svou technickou zaostalost v nástrojích nahrazovat zbytečnou krví, kterou jsme hojně zalévali bojiště, nemajíce jiných prostředků boje. Armády, které v roce 1916 projevily zázraky statečnosti a neomezené oddanosti Rusku, spatřily jako výsledek svých bojů žalostný konec, který přičítaly nerozhodnosti a neschopnosti nejvyššího velení. Temné jitření všech myslí v zázemí mimoděk se odráželo na frontě a lze říci, že v únoru [[1917]] celá armáda byla připravená k revoluci, na jedné frontě více, na druhé méně. Hesla vydaná později bolševiky „za dělnickorolnickou vládu”vládu“ a „pryč s kapitalistickými měšťáky”měšťáky“ byla lidu zcela srozumitelná a přijatelná. Spravedlivě znova řeknu, že dosud nedovedu pochopit kadetů, [[menševik]]ů a [[eser]]ů, kteří vzájemně se požírali, zápasili o vládu a horlivě bořili základy, na kterých, jak se domnívali, pevně seděli. Ať to bylo jakkoli, konali jsme dál svou těžkou práci.“