Kostel Nejsvětější Trojice (Praha, Spálená ulice): Porovnání verzí

| sloh = [[Barokní architektura v Česku|vrcholné baroko]]

}}</ref> Kostel je chráněn jako [[Kulturní památka (Česko)|kulturní památka České republiky]]<ref>{{MonumNet|název=Klášter trinitářů - areál fary s&nbsp;kostelem Nejsv. Trojice|ID=151858|datum=2012-8-12}}</ref> a nalézá se v bezprostřední blízkosti Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Kostel byl založen na místě bývalého židovského hřbitova, jenž tu vznikl roku 1254, aby byl poté roku 1478 zrušen a jeho pozemek rozparcelován. Posléze tu vzniklo několik domů, z nichž dva, pro budoucí výstavbu klíčové, získaly [[šosovné|šosovní]] hodnotu a byly v roce 1708 odkoupeny trinitáři, jimž již o tři roky dříve císař [[Leopold I.]] povolil zřízení konventu. Samotný kostel i sousední klášterní budova (směrem k [[Lazarská (Praha)|Lazarské ulici]]) byly postaveny v&nbsp;letech 1708–1713 na místě dvou zmíněných obytných domů na základě projektu [[Octavio Broggio|Octavia Broggia]] a pod vedením stavitelů [[Kryštof Dientzenhofer|Kryštofa Dientzenhofera]] a [[Jan Jiří Aichbauer mladší|Jana Jiřího Aichbauera mladšího]]. Donátorem celé stavby byl [[nejvyšší mincmistr]] [[České království|Království českého]] a mecenáš umění, baron [[Jan Ignác Dominik Putz z Adlersthurmu|Jan Ignác Putz z&nbsp;Adlersthurmu]] s&nbsp;manželkou Terezií Klárou [[Freislebenové z Bischhofenu|Freislebenovou z Bischhofenu]]. Samotná stavba doznala oproti původnímu Broggiovu návrhu určitých změn, jmenovitě vypuštění oratoří v lodi a přístavba vysunutého kněžiště, které se mělo nacházet pod plánovanou věží, o čemž bylo rozhodnuto v roce 1710. Roku následujícího nabyly jiné podoby i klenby - kupolí s [[lucerna (architektura)|lucernou]] měl být vybaven pouze ústřední prostor, kolem kněžiště měly být též vystavěny symetrické [[sakristie]]. Nápadné je, že podobně řešena je i kupole [[Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svaté Maří Magdaleny|poutního kostela sv. Máří]] ve [[Chlum Svaté Maří|Chlumu]], kde také působil Kryštof Dientzenhofer. Nabízí se tedy domněnka, že za toutéž myšlenkou stojí jeden autor, a že změny tedy vznikly na jeho popud. Konvent byl vybudován pravděpodobně nejpozději roku 1716, tedy nanejvýš tři roky po vysvěcení chrámu.

Roku 1783 byl v&nbsp;rámci [[Josefinismus|náboženských reforem]] císaře [[Josef II.|Josefa II.]] klášter [[Řád trinitářů|trinitářů]] zrušen a kostel uzavřen, prostor konventu byl přeměněn v [[kasárna]]. Věřící si však, podpořeni iniciativou tehdejšího provinciála trinitářského řádu, vymohli znovuotevření chrámu. Roku 1784 sem byla přenesena [[fara]] od tehdy zrušeného [[Kostel svatého Martina ve zdi|kostela sv. Martina ve zdi]]. Odtamtud pochází také renesanční cínová [[křtitelnice]] (datovaná letopočtem 1552) a gotické dveře do sakristie, pobíjené železnými pásky.<ref name=":0">Baťková, Růžena a kol.: ''Umělecké památky Prahy (Nové Město, Vyšehrad)''. Praha: Academia 1998, ISBN 80-200-0627-3, s. 129.</ref> Přenesení fary bylo motivováno zejména skutečností, že zatímco [[Staré město pražské]] disponovalo na sklonku 18. století osmi farními kostely, [[Nové město pražské]] pouze čtyřmi. Kromě toho farnosti u kostela sv. Martina ve zdi příslušelo více domů na Novém městě nežli na Starém městě pražském (50 domů oproti 64 domům). První bohoslužby v nově uspořádané farnosti se uskutečnily první adventní neděli roku 1784. Ačkoli po třech letech proběhly v územním vymezení farní osady jisté změny, počet staroměstských domů podléhající zdejší farnosti zůstal zachován. Zatímco ve svatomartinském kostele byly dříve veškeré bohoslužby slouženy v češtině, u Nejsvětější Trojice ve Spálené dominovala němčina, a to včetně hlavních kázání, výjimku představovaly pouze ranní veskrze česky sloužené mše. Tento stav se měl změnit roku 1785, kdy byla již i kázání pouze česká.

Kostel se dočkal nové fasády roku 1896, naposledy zatím roku 1991, kdežto budova bývalého trinitářského konventu, členěná do Lazarské ulice, byla zbořena roku 1889. Farní budova byla postavena roku 1784 podle plánu Pavla Wiedhoffa v raně [[Klasicistní architektura v Česku|klasicistním]] stylu, přičemž bylo využito staršího domu, stylově na pomezí renesance a baroka. Kolem roku 1850 vymaloval farní interiéry Josef Navrátil, jeho malby byly ovšem při pozdějších úpravách zabíleny. V roce 1881 byl postaven domek s bytem pro zvoníka na místě dřívější umrlčí komory, roku 1902 pak byla přízemní část fary přetvořena v byt pro [[kaplan]]a. V 60. letech 20. století byla na faře provedena řada úprav interiéru, změněny byly například krytiny nebo dveře.

Patronem kostela a fary byl sbor obecních starších královského hlavního města Prahy. Na počátku 80. let 19. století se k této farní osadě hlásilo 5170 katolíků, 141 nekatolíků a 796 židů. Mezi léty 1784 - 1948 tu působilo celkem devět duchovních správců, prvním byl P. Václav Jiskra a posledním P. Josef Jiřičný.<ref>{{Citace elektronické monografie

Originálně pojatá vrcholně barokní budova stojí na téměř čtvercovém půdorysu s&nbsp;věží nad presbytářem a bohatě zdobeným dvouetážovým vstupním průčelím, charakteristicky vertikálně trojděleným, a je obrácena do Spálené ulice. Z původních plánů architekta Broggia je patrné, že na fasádových pilastrech[[pilastr]]ech zamýšlel [[Korintský řád|korintské]] [[hlavice (architektura)|hlavice]], třebaže mínil v druhé etáži použít [[Iónský řád|iónské]]; nakonec to však nebylo zrealizováno a hlavice zůstaly v jednom stylu. Boční osy ohraničuje vždy hlavice pilastrů, jež nesou plně vyvinuté [[kladí]], jen lehce přerušené nad okny bočních os segmentovaným vzdutím. Vypuklé erbovní štíty donátorů, Jana Ignáce Putze a jeho manželky, v&nbsp;oválných kartuších[[kartuš]]ích a dedikační nápis jsou umístěny nad hlavním vchodem do kostela, nad nimi na fasádě v&nbsp;pásu pod korunní [[Římsa|římsou]] je vyzlacen latinský nápis o&nbsp;zasvěcení kostela DIVAE SANCTAE TRINITATIS. Edikulový portál má plně vyvinuté kladí, které hlásá pamětní nápis donátorů: IOANNES IGNATIVS ET THERESIA / BARONES DE PVTZ / ECCLESIAM FIERI FECEREVNT. Ve druhé etáži jsou postranní osy již jen nahrazeny volutově stočenými křídly. Za volutami jsou umístěny sokly, kde se nachází vlevo socha sv. Jana z Mathy s otrokem, vpravo pak sv. Felixe z Valois s parožím. Střední část vymezenou pilastry, které nesou opět plné kládíkladí a ukončuje segmentový štít (v tympanonu[[tympanon]]u s Božím okem v oblacích), prolamuje polokruhově ukončené okno. Vlevo od vstupu do kostela, za krátkým úsekem ohradní zdi s polokruhovou brankou, stojí silně poškozená socha [[Juda Tadeáš|sv. Judy Tadeáše]] z&nbsp;roku 1734, snad z&nbsp;dílny [[Matyáš Bernard Braun|Matyáše Bernarda Brauna]]. Vpravo vedle kostela stojí socha [[Jan Nepomucký|Jana Nepomuckého]], nespolehlivě řazená mezi práce Josefa Michaela Brokofa.<ref name=":0" /> s&nbsp;darovacím nápisem trinitářů z&nbsp;roku 1719 ([[chronogram]] ovšem sochu datuje do doby o čtyři roky pozdější) na soklu<ref>J. F. Hammerschmidt, ''Historia Pragensis in duas partes divisa'', ed. Ant. Podlaha, s. 161</ref>, umístěná v&nbsp;moderní [[Kubismus|kubistické]] [[Edikula|edikule]].

Pod kostelem jsou dvě klenuté prostory podzemní '''[[Krypta|krypty]] řeholníků a dobrodinců''', které byly otevřeny a zdokumentovány v&nbsp;letech 1982–1983. Jedná se o běžnou součást řádových kostelů barokní doby (podobné najdemese nacházejí u [[Kostel Panny Marie Vítězné (Bílá hora)|Panny Marie Vítězné]] i [[Kostel Panny Marie Sněžné (Praha)|Panny Marie Sněžné]], u [[Katedrála svatého Klimenta|sv. Klimenta]] v [[Klementinum|Klementinu]], u [[Kostel svatého Mikuláše (Malá Strana)|sv. Mikuláše na Malé Straně]], u [[Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého|Panny Marie na Karlově]] a ještě u mnohých jiných chrámů). Ačkoli se řádová kronika trinitářů, vytištěná v Praze roku [[1726]], nedochovala a ani rukopis zdejšího faráře Michaela Maxe Willera z roku [[1835]] s názvem ''Heiligste Trinität'' není k nalezení, z odkazů a závětí příznivců kláštera lze jasně vypozorovat, že krypty existovaly dvě - první klášterní, konventní, "crypta conventus", druhá chrámová, "crypta ecclesiae". V první jmenované se zřejmě nacházely, jak se lze důvodně domnívat, především hroby řádových představených. Těch jich během osmdesáti let stačilo v Praze působit dvacet. V některých případech nejsou známa ani jejich jména, nejčastěji se dají identifikovat dle podpisů na [[listina (diplomatika)|listinách]] a odkazů v inventářích, z těchto zkoumání se ukázalo, že zastávaly hodnosti představený řádu (''minister generalis''), představený české řádové provincie (''minister provincialis'') či představený pražského konventu (''minister conventus''). Z těch, jejichž jména jsou známa, vynikají především Joannes à Cruce, spoluzakladatel české odnože řádu, Joannes à S. Anthonasio či Martínus ab Ascensione Domini, všichni Španělé a řádoví mistři; řádoví bratři byly v kryptě pohřbíváni jen výjimečně. Nápis u mrtvých, uvádějící jejich jméno, titul, věk, případně datum narození či úmrtí, je většinou latinský, méně často německý. Při zkoumání krypty byly nalezeny dvě vcelku zachované kostry, které byly podrobeny dalšímu zkoumání. Zjistilo se tak, že jde v obou případech o muže, v jednom zhruba třicetiletého, v druhém zesnulého v 20 - 30 letech. [[Krátkolebost]], která u nich byla zjištěna, je pro dané historické období naprosto typická.<ref>Hana Hanáková - Dana Stehlíkováː Dvě krypty kostela Nejsvětější Trojice na Novém Městě pražském, inː ''Pražský sborník historický'' XV, 1983, s. 93-113 </ref>

Vnitřek má charakter centrální stavby o&nbsp;9 [[Klenební pole|klenebních polích]] se stejně velkým presbytářem na východní straně. 3 × 3 klenební pole jsou téměř stejně vysoká, oddělená pasy a sklenutá střídavě plackami a klášterními klenbami na čtyři štíhlé sloupy s&nbsp;vykousnutými hranami a výraznými hlavicemi. Prostřední loď je nepatrně širší a nad středním polem je [[kupole]] s&nbsp;[[Lucerna (architektura)|lucernou]] vyčnívající nad střechu. Zařízení je většinou z&nbsp;druhé poloviny 18. století, drobná [[křtitelnice]] z&nbsp;roku 1552 a kované dveře do [[sakristie]] z&nbsp;15. století pocházejí z&nbsp;[[Kostel svatého Martina ve zdi|kostela sv. Martina ve zdi]].<ref>Baťková (1998), s. 129n.</ref>

Deset cenných původních oltářů ve formě mramorové[[mramor]]ové [[Oltářní mensa|menzy]] s&nbsp;vyřezávanými [[akant]]ovými rámy obrazů bylo vysvěceno roku 1713 a vzácně se dochovalo. Jsou to mimoMimo [[hlavní oltář]] to jsou oltář Immaculaty, oltář Ecce Hommo, oltář sv. Michala de Sanctis, oltář sv. Anny, oltář sv. Jana z Mathy a sv. Felixe z Valois, oltář archanděla Michaela, oltář sv. Josefa (sv. Rodiny), oltář sv. Jana Křtitele (Křtu Páně). Ikonograficky významné jsou olejomalby řádových světců a spoluzakladatelů řádu v kartuších na bočních stranách, [[Jan z Mathy|sv. Jana z&nbsp;Mathy]] a [[Felix z Valois|sv. Felixe z&nbsp;Valois]], jimž se zjevuje anděl s&nbsp;křesťanskými otroky, které mají vykoupit z&nbsp;tureckého otroctví. Další oltář je zasvěcen španělskému trinitáři [[Michael de Sanctis|sv. Michaelu de Sanctis]], zobrazenému se Spasitelem, jemuž se klaní a ukazuje na své srdce (zemřel 1624). Třetí oltář [[Svatá Anna|sv. Anny Samétřetí]] je zasvěcen svaté rodině stejně jako oltář [[Svatý Josef|sv. Josefa]]. Oltář [[Jan Křtitel|sv. Jana Křtitele]] zobrazuje Křest Kristův. Neméně významná je ve dřevě řezaná a polychromovaná socha Krista Trpitele z&nbsp;téže doby.

[[Kategorie:Kostely zasvěcené Nejsvětější Trojici|Praha, Spálená ulice]]