Německé volby do říšského sněmu 1924 (květen): Porovnání verzí

'''Německé federální volby''' konané 4. května 1924 byly v pořadí třetí volby do říšského směnu [[Výmarská republika|Výmarské republiky]]. [[Sociálnědemokratická strana Německa]] se stala znovu nejsilnější stranou vse [[Reichstag]]u sziskem 100 z 472 mandátů. I tak ale byly výsledky velkým zklamáním pro umírněnou levici a vítězstvím krajní pravice. Poprvé výrazně uspěli i komunisté.

Po říšských [[Německé volby do říšského sněmu 1920|volbách z roku 1920]] nastala výrazná polarizace německé společnosti. Došlo dokonce k politicky motivovaným vraždám [[Matthias Erzberger|ministra financí Erzbergera]] v srpnu 1921 a [[Walther Rathenau|ministra zahraničí Rathenaua]] v černu 1922. EkomoniceEkonomice se taktéž nedařilo. Menšinová vláda opírající se o podporu sociálních demokratů začala brzo razit heslo ''Prvně chléb, potom reparace!'' a Německo přestalo platit válečné reparace ve stanovených termínech. Odpovědí bylo [[Rúrská krize|obsazení německého Porúří francouzskými a belgickými vojsky]] v lednu 1923. Okupace vyvolala po celém Německu pasivní odpor a zastavení průmyslové produkce. Znesvářené strany se nakonec dohodly na splátkách podle tzv. [[Dawesův plán|Dawesova plánu]], situace ale i tak vedla k hluboké hospodářské krizi a k [[inflace|hyperinflaci]] (jeden dolar byl 4,2 bilionům marek).

Vláda musela nutně provést měnovou reformu, a to v listopadu 1923, kdy jedna nová rentová marka byl jeden bilión původních papírových marek. Komunisté v nastalé situaci plánovali v zemi vyvolat podle příkladu bolševiků v Rusku třídní revoluci (tzv. [[Německý říjen]]). V Sasku a Durynsku se spojili s radikály ze sociální demokracie, ale vyhlášení tzv. ''Reichsexekution'' proti Sasku (svolení vlády s použitím armády proti jakémukoliv členskému státu) jejich plány zhatilo. Ve stejném čase provedl Hitler neúspěšný tzv. [[pivní puč]] v Bavorsku. Na konci roku 1923 se situace uklidnila a do voleb se podařilo ekonomickou i politickou situaci relativně stabilizovat.

U levicových stran došlo v výraznému přeskupování členů. [[Nezávislá sociálně demokratická strana Německa|nezávisléNezávislé sociální demokraty]], kteří skončili v předešlých volbách druzí, opustila více než polovina členů (tj. 400 tisíc lidí) a přešla do [[Komunistická strana Německa|Komunistické strany]]. Ta se ale ocitla ve výrazných vnitřních sporech po neúspěšných plánech na povstání v rámci zmíněného Německého října. [[Sociálnědemokratická strana Německa|Sociální demokraté]] na tom nebyli o moc lépe po událostech v Sasku o moc lépe. Strana byla rozštěpena na frakci odmítající účast ve vládě s pravicovými stranami a frakci hájící její aktivní účast.

Sociální demokraté (SPD) se stali vítězi voleb jako v [[Německé volby do říšského sněmu 1920|předešlých volbách]]. Při porovnání výsledků by se na první pohled zdálo, že si strana udržela svoje pozice. Je nutno ale zmínit, že v předchozích volbách druhá [[Nezávislá sociálně demokratická strana Německa|Nezávislá sociální demokracie]] (USPD) se v roce 1922 rozpadla a všichni zvolení poslanci se včlenili zpátky do SPD. Sociální demokraté následně disponovali od roku 1922 171 křesly v říšském sněmu. Zisk pouhých 100 křesel byl považován za výraznou porážku. Sociálním demokratům se nepodařilo přilákat bývalé voliče USDP, kteří místo nich volili radikálnější [[Komunistická strana Německa|komunisty]]. Ti naopak mohli hodnotit výsledky kladně. Získali 62 mandátů a poprvé se zařadili mezi významné strany na politické scéně.

V pravé části politického spektra podle očekávání posílili nacionalisté z DNPVDNVP s téměř 19,5 %. Stali se druhou nejsilnější stranou ve sněmu a porazili sociální demokraty ve všech volebních obvodech na východ od Labe. Velkým ziskem skončila i kandidatura bývalých členů DNVP sdružených v Národně socialistickém hnutí za svobodu. Ludendorff se spojenci získalzískali 32 mandátů. Umírněnější pravicové strany jako [[Německá lidová strana (Německo)|lidovci]] či [[Německá demokratická strana|němečtí demokraté]] se museli vyrovnat se ztrátou téměř 5 % respektive 3 % hlasů. Své pozice po volbách udrželo katolické [[Deutsche Zentrumspartei|Centrum]] a [[Bavorská lidová strana]].

Nacionalisté z DNVP chtěli hrát při tvorbě nové vlády rozhodující roli. Pro koaliční partnery ale bylo zcela nepřijatelné jejich odmítání [[Dawesův plán|Dawesova plánu]] na placení reparací a neprošel ani jejich konzervativní kandidát na kancléře [[Alfred von Tirpitz|velkoadmirál Tirpitz]]. Nakonec [[Wilhelm Marx]] z Centra koaliční jednání s nacionalisty ukončil a zformoval 3. června 1924 [[Druhá vláda Wilhelma Marxe|menšinovou vládu Centra]], německých demokratů (DDP) a lidovců (DVP). Ta měla pouze 138 z celkových 472 křesel a musela se spoléhat na toleranci sociálních demokratů. Lidovci však chtěli do koalice zahrnout nacionalisty. Jako své největší volební protivníky je plánovali vystavit zodpovědnosti za vládní rozhodnutí a tím posílit svoje pozice. V říjnu 1924 při projednávání o účasti nacionalistů ve vládě nedošlo k dohodě. Němečtí demokraté odmítli účast ve vládě s nacionalisty a nechtěli ani tolerovat vládu lidovců, nacionalistů a Centra. Následně byl na žádost kancléře říšský směn rozpuštěn a všechno směřovalo k novým [[Německé volby do říšského sněmu 1924 (prosinec)|volbám v prosinci 1924]].