Bitva u Marenga: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
→Boj o Marengo a Ottův obchvat: - doplnění ilustrací značka: editace z Vizuálního editoru |
→Boj o Marengo a Ottův obchvat: článek dopsán, zdroj Kovařík - práce na wikifikaci, ilustracích a zdrojování budiž zahájeny značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 142:
=== Boj o Marengo a Ottův obchvat ===
[[Soubor:Battle of Marengo (1800).png|náhled|
Podmaršálek Kaim se rozvinul se svými jednotkami na pravém křídle, jednotky generálmajora Bellegardeho (resp. Hadika) se postavily na levou stranu. Před rakouské řady vjela děla, která začala vymetat kartáči francouzské řady. Gardanneho pěšáci se před palbou dělových kuliček stáhli do bezpečné vzdálenosti, jakmile však Rakušané začali překračovat potok, opět se na ně vrhli. Císařští muži se trápili v bahnitém korytu a pod palbou francouzských pěšáků se jim nevedlo dvakrát nejlépe. Generálmajor Bellegarde a jeho jednotky na levé straně potoka mohly přejít přes most, tudíž měly útok ulehčen. Překročily potok a vyrazily na severní okraj Marenga, kde byl statek La Barbotta. Rakušané výhodný strategický bod na moment obsadili, ale poté byli vyhnáni překvapivým útokem jednotek generála Lannese. Ten dovedl od tábořiště za Marengem část divize generála Watrina, konkrétně 22. a 6. lehkou půlbrigádu, a sobě přímo podřízené jednotky Dommangetovy jezdecké brigády a Mainoniho pěší brigády. Aby si zajistil případný obchvatový prostor na severu u Castel Ceriola, vyslal do vesnice menší odřad z 6. lehké půlbrigády. Lannesovy smíšené síly každopádně Rakušany ze statku vyhnaly, a zaujaly obranu. Generál Lannes tak Victorovi oplatil záchranu ve střetu u Casteggia, a vytvořil jeho pravé křídlo, čímž se z divizí Gardanneho a uprchlého Chamberlhaca stalo křídlo levé, které odrazilo veškeré pokusy o útok pravého rakouského křídla podmaršálka Kaima. V jedenáct hodin Melasovy jednotky nápor zastavily a obě strany se ocitly v nikým nevyhlášené pauze. Vojáci obou stran sbírali raněné, obírali mrtvé, a nabírali síly k dalšímu boji.
Přesně s odbitím jedenácté hodiny se na bojiště vydával také sám první konzul, Napoleon Bonaparte. I když byl vzhůru již od pěti, zvuk bitvy nezaslechl, a pokud ano, sám si ho interpretoval jako boj s rakouským zadním vojem. O deváté hodině dostal první zprávu o útoku od generála Gardanneho, posléze potvrzenou jak generálem Victorem, tak Lannesem. Konzul něčemu takovém nemohl uvěřit, poslal dokonce svoji pravou ruku Berthiera, aby bojiště obhlédl s 360 muži konzulární gardy, a zprávy potvrdil. Berthierovi okamžitě po docválání k okraji bitevní zóny začalo být jasné, že jednotky císaře Františka II. zahájily generální bitvu s nepřipravenými francouzskými oddíly. Konzulární gardu si ponechal jako zálohu, a 12. husarský pluk, na který po cestě narazil, poslal na levé křídlo vstříc O´Reillymu, protože na tomto směru nestál téměř žádný francouzský voják. Dál už šly události ráz na ráz. Berthier potvrdil hlášení generála Gardanna. Jeho kurýr dorazil do hlavního stanu v Torre Garofoli téměř souběžně s Victorovým, a Napoleon dokonale prozřel. Vyslal několik poslíčků k Desaixovi, který byl se svou pětitisícovou divizí generála Boudeta jeho jedinou nadějí, vsedl na koně, a pádil do bitvy, spolu s celou svojí gardou (1160 mužů, 360 jezdců).
[[Soubor:Bataillon carré Républicains au combat.jpg|vlevo|náhled|179x179pixelů|Vojáci republikánské Francie ve střelecké linii]]
Ottova kolona, která se dostala přes Bormidu jako poslední a byla navíc zpomalená průjezdem 2300 jezdců, kteří se vydali proti domnělým silám Sucheta na jihozápad, se před svým nástupním prostorem u Castel Ceriolo vynořila o půl jedenácté. Během dvou hodin vstoupila celá jeho skupina do Castel Ceriolo, které bylo bráněno jen těmi několika pěšáky, jež tam Lannes vyslal jako krytí svého pravého křídla. Ti se stáhli a podali Lannesovi zprávu, že v severním sektoru se vynořila celá jedna vojenská kolona. Podmaršálek Ott mezitím zjistil z průzkumu, že jádro francouzských sil není u Castel Ceriola, ale u Marenga, a rozhodl se provést úkol původně vyčleněný koloně Melasově, tedy obchvat. Projevil tak podstatně nápaditější myšlení než jeho kolega O´Reilly na jižním křídle, jehož jednotky pokračoval v bezcílném bloudění a krytí bez jakéhokoliv účelu. Smíšený předvoj generálmajora Gottesheima poslal Ott do útoku, který měl být vedený Lannesovi do týlu. Lannes to pochopil, a proti koloně vyčlenil část 22. půlbrigády, celou 28. půlbrigádu, a nakonec i 40, půlbrigádu, čímž se připravil o všechny zálohy a neměl již nic, co by mohl nasadit. Tyto jednotky odrážely pěšáky Gottesheima, ale s jezdci pluku Lobkowitz už tak "lehkou" práci neměly. Nakonec přešly do obranné formace karé, seskupené do čtverců. V žáru bitvy však spíš než čtverce karé připomínala kulatá seskupení, která toho moc nevydržela. Hroutící se obrana bylo o půl druhé zachráněna dragouny generála Champeauxe, kteří odrazili dragouny Lobkowitzovy. Fronta se stabilizovala, generálmajor Gottesheim zastavil a souběžně nařídil palbu z děl do francouzských karé, v nichž páchaly koule nedozírné škody. Stačilo počkat na posily a vyvinout druhý nápor, kterému nemohli Lannesovi unavení a přečíslení muži odolat.
=== Porážka Victorových sil ===
[[Soubor:Olivier Macoux Rivaud de la Raffinière.jpg|náhled|175x175pixelů|96. půlbrigáda generála Rivauda bránila Marengo spolu s Gardanneho pěšáky]]
Kolem půl jedné se opět ozvala střelba i na úseku generála Victora, na kterém dosud panoval dočasný klid. Potok Fontanone překonalo asi 750 rakouských dragounů generálmajora Pilattiho, rodilého Itala, kteří ale následně zabředli do bahna, a když se z něj vyhrabali, vrhl se na ně generál Kellermann, třicetiletý vynikající jezdecký důstojník. Ten se svými 600 jezdci z Champeauxovy jezdecké brigády Rakušany zkosil jako prudký vítr, ale následně byl protiútokem odražen zpět. Francouzský generál měl však schované eso v rukávu, a ve chvíli kdy ho rakouští jezdci pronásledovali, se na ně ze skrytu naráz vyřítilo těžké kyrysnické jezdectvo, které si Kellermann ponechal pro tento moment překvapení. Těžcí jezdci zválcovali rakouské dragouny, kteří se po drtivém úderu rozprchli a Pilattiho jednotka v mžiku přestala existovat - do konce bitvy už se tito dragouni nevzpamatovali. Tento rakouský pokus aspoň zaměstnal Kellermannovo jezdectvo, které nemohlo podpořit 300 pěšáků kryjících francouzské levé křídlo ve statku La Stortigliona. Ty donutil k ústupu O´Reilly se svým předvojem, ale jako pokaždé v onen den, opět neprovedl obrat směrem ke středu a místo toho pronásledoval těchto 300 mužů, kteří tak zaměstnávali jeho desetinásobně silnější uskupení.
Císařské jednotky na centrálním směru mezitím povzbuzoval generál Melas do třetího útoku na Marengo. Pěšáci čekali na to, až pontonýři rakouské armády pod velením majora Krapfa dodělají mostky přes potok Fontanone, který se ukázal i přes svou malou šířku zapeklitou překážkou. Krapfův nadřízený, major hrabě Hardegg, však nakonec ztratil veškerou trpělivost a nařídil svým mužům, ať místo stavění mostů vlezou do potoka a vytvoří živý most. Muži rozkazu uposlechli, a vzápětí po nich začal přecházet 63. pěší pluk v síle 1111 mužů. Jediný vzdor kterému museli vojáci v bílém čelit byli francouzští ostrostřelci, kteří se po rozvinutí prvních větších sil stáhli k Marengu. Úder pěšáků podmaršálka Kaima, pod něhož 63. pěší pluk spadal, mířil na stejné místo, jako druhý útok - do spojnice mezi pravým francouzským křídlem Oliviera Rivauda a od něj napravo stojícím chabým severním uskupením generála Lannese. Útok tentokrát podporovala mohutná dělostřelecká kanonáda, a francouzské linie se začaly hroutit. V tu chvíli zaútočilo pět rakouských granátnických praporů na už tak oslabený střed Rivaudovy 43. a
[[Soubor:Lejeune - Bataille de Marengo.jpg|vlevo|náhled|258x258pixelů|Výjev z plátna malíře Lejeuna "Bitva u Marenga"]]
Granátnici generálmajora Lattermana zle tísnili Rivaudovy pěšáky, a podařilo se jim vedrat až do Marenga, ze kterého je však sveřepý odpor mužů 43. půlbrigády vyhnal. Tato situace se opakovala ještě třikrát, než rozzuřený Rivaud sebral všechny své síly a vrhl se na granátníky ve zběsilém amoku. Zahnal je zpátky k potoku Fontanone, jenže ten už byl překlenut mosty a mostky a čerstvé síly ho opět odrazily. Lannes přesunul jednotky, které jistily jeho vojáky v první řadě na svoje levé křídlo, aby Rivaudovi vypomohl, a zastavil tak nápor 63. pěšího pluku. Byť byly Lannesovi muži minimálně v tomto úkolu úspěšní, zhroucení středu jeho chabé síly zabránit nemohly. Rivaudovi muži byli po drtivých útocích a protiútocích v koncích se silami, Gardanneho vojáci, kteří byli pod palbou už od osmé ranní toho měli také dost, a Rakušanům proudilo čím dál víc čerstvých jednotek přes potok. O půl druhé se srdnatý odpor francouzských mužů sesypal jak domeček z karet. Většině z nich došly náboje, zálohy a posily nebyly, a někteří muži v bezvýchodné situaci jednoduše dezertovali. Do Marenga se valili Lattermanovi granátnici, Bellegardovi muži, ze severu Frimontův předvoj a za ním muži generálmajora Gottesheima. Po hlavní cestě pomalu ustupovalo, běželo, či přímo pádilo čím dál víc vojáků v modrém. V tu chvíli to vypadalo na záblesk iniciativy u podmaršálka O´Reillyho, který poslal část svých sil konečně k obchvatu, ale nakonec svoje vojáky u bezvýznamného statku La Bolla odvolal zpátky, takže k ničemu zase nedošlo. Kolem čtvrt na tři se na francouzský střed vyřítilo 1900 rakouských jezdců, lehkých dragounů. Generál Kellermann opět předvedl jezdecké i velitelské mistrovství, a rakouské jezdce na dvakrát odrazil, opět až dozadu k potoku. Ani to však už nestačilo. Francouzská pěchota opouštěla Marengo a mířila směrem na San Giuliano. Ostrostřelci, kteří zůstali v předních liniích a stáhnou se nestihli, měli smůlu. Rivaudův 43. pluk, Gardanneho 96. pluk a Champeauxova jezdecká brigáda opustili pozice. Generál Lannes zůstal se svými muži osamocen v obraně, a ústup hlavních sil pro něj znamenal signál ke stejnému kroku, jinak mu hrozilo totální zničení. Rakouské řady postupovaly nezlomně vpřed a začal je přepadat pocit vítězství - Napoleonova dosud neporazitelná vojska před nimi ustupovala!
Řádek 189 ⟶ 190:
== Situace po bitvě ==
Střet samotný trval 14 hodin. Rakušané, kteří vedli velmi přesné statistiky, přiznali 963 mrtvých, 5518 raněných, a 2921 zajatých. Mezi padlými byl podmaršálek Hadik, který zemřel 4 dny po bitvě, raněn byl také generálmajor Bellegarde, generál Lattermann, La Marseille, a Vogelsang s Gottesheimem. Historikové rakouské ztráty ve finálním součtu vyčíslují na 11 000 - 12 000 celkově ztracených mužů. Materiálně císařská armáda ztratila 10 praporů, 14 děl a hmoždířů, a 13 muničních kár. Francouzi byli zdecimováni neméně, ale přesné statistiky nevedli a mnoho údajů bylo zkresleno jako součást propagandy v bulletinech, takže je ze zpětného pohledu těžké přesně určit, jak vysoké francouzské ztráty byly. Jako nejnižší se uvádí číslo 7700 mužů (zahrnující mrtvé, raněné, zajaté, nezvěstné), pravděpodobnější je však vyšší hranice. Jako ilustrace může sloužit to, že jen gardoví jízdní myslivci, kteří byli nasazeni až v samém závěru bitvy, ji zakončili s 45 muži schopnými služby, přičemž do pole jich vyjíždělo 115. Kromě nejznámější oběti, generála Desaixe, umřel i smrtelně raněný generál Champeaux, o 14 dní později v Miláně. Mezi raněnými byli generálové Bouder, Olivier Rivaud, Mainoni, či Guénand.
Rakouské velení zasedlo již v noci z 14. na 15. května k poradě, na které byly nastíněny 4 návrhy. Jeden počítal s plánem, který byl před bitvou strojen na Napoleona - ústup přes sever a město Pávii k rakouským liniím. Druhý počítal také s ústupem, ale do Janova, přičemž by se u Alessandrie zanechalo vše nepotřebné. Poté už zbývalo jen jednání o příměří nebo pokus o další generální bitvu v blízkých dnech. Generál jezdectva, Michael Melas, se nakonec rozhodl pro vyjednávání prostřednictvím svého parlamentáře, generála Ferdinanda Skala. Ten k ránu 15. června přešel z rakouského předmostí do francouzských předsunutých linií generála Gardanneho, ze kterých byl po delších francouzských obstrukcích puštěn k Napoleonovi.
První konzul v noci rovněž nezahálel, strávil ji v Torre Garofoli, statku, na kterém přespával před bitvou, tudíž opět 10 kilometrů v týlu. Zde vyslechl generálmajora Zacha, kterého držel jako zajatce, a zároveň před ním hrál roli mírotvůrce, který stojí pouze o mír v Pádské nížině - podmíněný evakuaci rakouských vojsk hluboko do týlu. Generálmajor Zach, který ani neznal zoufalou situaci Lombardské armády (ještě ráno 15. června bylo bojeschopných pouhých 10 000 mužů), považoval podmínky za přijatelné. Generál Skal, který přijel během 15. června, byl Napoleon uvítán už podstatně nevlídněji a povýšeněji. Podmínky diktované vrchním vládcem Francie (jehož armáda byla v podstatě stejném stavu jako rakouská) byly nekompromisní - rakouský ústup za linii řeky Mincio, která se měla stát demarkační linií, vyklizení všech pevností v oblasti Piemontu, včetně Janova, benevolenci vůči znovuobnovení Cisalpinské republiky, atd. Jako "páku" použil možnost svedení okamžité generální bitvy, po které by nechal vojáky řádit v táboře nepřátel bez milosti.
Generál Skal se vrátil do rakouského ležení, a v osm hodin večer ho následoval stále defacto hlavní velitel Záložní armády, generál Berthier se svou suitou, který přijel vyjednat konečné podmínky. Na rakouské straně se rozmohla rezignace a lhostejnost. Nový náčelník štábu, plukovník de Berth, si bez Zacha na nic netroufl, Melas viděl že armáda není bojeschopná, a většina vrchního důstojnictva (včetně budoucí rakouské velitelské "hvězdy", maršála Radeckého) se ani dohadů o příměří neúčastnila, protože se zavřela ve svých pokojích. Melas pod tlakem Berthiera a okolností přistoupil na všechny francouzské podmínky. Velitel Záložní armády pak dokument zvaný "Alessandrijská konvence" dovezl k Napoleonovi do Torre Garofoli, kde byl prvním konzulem ratifikován za přihlížení rakouského důstojníka, hraběte Adama Alberta Neipperga, kterému se podařilo vymoct propuštění generálmajora Zacha, s kterým se následně vrátil k rakouskému táboru.
Bylo dokonáno - do francouzských rukou padlo celé území Piemontu, Ligurie, Lombardie a Parmy (s městy jako Turin, Milán, Janov, Alessandrie nebo Savona). Všechny pevnosti až po linii řeky Mincio byly vyklizeny, Napoleon 18. června v Milánu obnovil loutkovou Cisalpinskou republiku. Rakouská armáda odpochodovala ve třech proudech k pevnosti Mantova. První konzul se vrátil 3. července do Paříže, která o vítězství věděla od 20. června, byť samozřejmě v propagandisticky přibarvené verzi. Kromě přímých účastníků bitvy jen málokdo věděl, jak blízko byl Napoleon porážce, a i účastnící bojů se ve svých memoárech nechávali ovlivnit Napoleonovým bulletinovým ztvárněním. Pamětní šavle, které byly po bitvě rozdávány, nesly hrdou větu "''Bitva u Marenga, osobně řízená prvním konzulem''", čímž samy o sobě popíraly pravdu, že se Napoleon na bojišti zjevil až kolem třetí odpoledne a po valnou část dopoledne ani nevěřil, že se poblíž něj odvíjí rozhodující střet jeho italského tažení. Tak jako tak budoucí císař Francouzů věděl, jak blízko k porážce byl, a také věděl jak moc mu ji opozice v Paříží přála. Po svém návratu se utvrdil v pozici nutné direktivní vlády jednoho muže, ke které od té doby začal napínat veškeré svoje úsilí.
== Konec války II. koalice ==
Po vítězství u Marenga boje v Itálii utichly. V Německu pod velením generála Moreau boje pokračovaly až do 15. července, kdy bylo podepsáno příměří ve městě Parsdorf. Byť se generálu Moreauovi nepodařilo zvítězit drtivě v generální bitvě, ale v několika dílčích střetech, dokázal zatlačit svého protivníka, podmaršálka von Kray, od Rýnu až k Mnichovu. Po uzavření příměří stanuly francouzské jednotky na linii řeky Inn a na východních hranicích dnešního Švýcarska - linie končila v Itálii na řece Mincio, kde byla stvrzena Alessandrijskou dohodou. V průběhu příměří se snažil Napoleon uzavřít s rakouským císařem Františkem II. mír, jenž podmiňoval ponecháním dobytých italských území a uznáním Cisalpinské a Ligurské republiky. Zároveň si vymiňoval nezávislost Toskánska, kterou byl však ochoten Rakušanům "vyplatit". Císař rakouský byl svolný k jednání, ovšem byl pod tlakem Velké Británie, která jeho zemi podporovala ve válce finančně, a sama nemohla poslat velkou pozemní armádu na evropský kontinent, tudíž Habsburskou monarchii potřebovala.
I když bilaterální jednání probíhala, František II. nakonec usoudil, že příměří využije k přípravě na další konflikt. Provedl změny ve velení, Rýnskou (nyní Dunajskou) armádu dostal jeho osmnáctiletý bratr Jan, Italskou (stále Lombardskou), účastník bitvy u Marenga, generálmajor Bellegarde. U Francouzů převzal velení Italské armády generál Brune, generál Moreau zůstal v čele Rýnské. Poté co jednání o trvalém míru zkrachovala, prodlužovaly obě strany příměří postupnými dodatky, dokud se necítily připravené. Na konci listopadu se vojenské mechanismy opět daly do pohybu a arcivévoda Jan se vypravil dne 23. listopadu 1800 se svými 124 000 muži vstříc 107 000 mužům Rýnské armády generála Moreaua.
Prvotní postup jeho armády byl úspěšný, protože donutil k ústupu překvapené postupující jednotky generálů Legranda a Neye - ani jeden nepočítal, že by se Rakušané odhodlali útočit. Série manévrů, při kterých nakonec převzal iniciativu Moreau, byť ponechával arcivévodu Jana v iluzi, že hlavní slovo má on, vyústila v zaujmutí defenzivní pozice francouzskou armádou u obce Hohenlinden. Na tu rakouská armáda 3. prosince 1800 brzy z rána zaútočila. Rakouské jednotky se probíjely ve čtyřech kolonách (Riesch, Kolowrat-Krakowský, Baillet, Kienmayer) skrz hustý les před Hohenlinden, a ztratily během postupu vzájemný přehled. Tak se stalo, že ofenzivní úder nebyl sesynchronizován a jednotlivé kolony se rozbíjely o francouzskou obranu (krom kolony generálmajora Riesche, který ve velení naprosto selhal a svou kolonu v podstatě zastavil, čímž otupil útok na jižním směru bitvy), kterou vedli generálové Legrand, Ney a Grouchy. Jediným úspěšným rakouským oddílem byla divize knížete Schwarzenberga, která zaznamenala v náporech významné úspěchy a její velitel si počínal vskutku obratně. Bitvu nakonec ovlivnila hlavně nečinnost generálmajora Riesche, skrz jehož jižní kolonu prošla část divize generála Decaena, která na bojiště chvátala už od předchozího dne. Tato část, tvořená 5600 muži pod velením generála Richepanse, se prodrala do rakouského týlu a vpadla do zad koloně Kolowratově. Ta se pod nečekaným útokem zezadu zhroutila a úderem zepředu ji dorazili generálové Grouchy a Ney. Po pádu rakouského jižního křídla se začaly stahovat i úspěšnější severní kolony, a bitva skončila jasným francouzským vítězstvím.
Bitva u Hohenlinden byla rozhodujícím střetem německého tažení války II. koalice. Armáda arcivévody Jana se v naprostém chaosu odebrala do samotných rakouských zemí, následována Moreauovou armádou, která 15. prosince po menších bojích obsadila Salzburg. Rýnská armáda posléze postupovala do nitra Rakous, v čemž jí nikdo nebránil - demoralizovanou armádu Janovu převzal druhý císařův bratr Karel, kterému nezbylo než pokračovat v ústupu. Souběžně s těmito operacemi probíhaly boje kolem města Norimberk na území dnešního Německa, kde sváděli střety generál Augereau v čele Galo-batavské armády a podmaršálek Klenau v čele svého vojska. Tyto střety však válku nerozhodly a skončily Augereauovým taktickým i strategickým vítězstvím. Stejně dopadl i postup generála Moreaua, jenž se zastavil ve městě Steyer v dosahu desítek kilometrů od Vídně. Císař František II. uznal porážku, vyslal parlamentáře tlumočící touhu po dlouhodobém míru, a již 25. prosince bylo ve Steyeru podepsáno další příměří.
Ve stejný den, 25. 12. 1800, proběhla na italském válčišti bitva u Pozzola, poslední významný střet války II. koalice. Generál Dupont se zde tak trochu "omylem" svého nadřízeného generála Bruneho ocitl proti jádru Bellegardeho armády, avšak poté co mu dorazily posily od generálů Sucheta a Davouta, byl schopen zvrátit bitvu ve svůj prospěch a Rakušané se poté odebrali i zde k ústupu. V této bitvě padl i podmaršálek Kaim, velitel centrálního směru a posléze celé armády u Marenga. Císařské šiky už po zbytek prosince a začátek ledna jen ustupovaly do Rakouska, pronásledované jak Bruneho jednotkami, tak tzv. Grisonskou armádou generála Macdonalda, která přešla během nejhorších možných podmínek alpský průsmyk Splügel, což byl ještě heroičtější čin, než přechod Záložní armády skrz Velkého svatého Bernarda. Úsilí francouzských vojsk nakonec však vyšlo vniveč, protože generál Loudon oklamal velitele jednoho sboru italské armády, generála Monceye, zprávou o příměří. Díky tomu se kolem něj a Macdonaldovy armády "protáhl" a dostal se k Bellegardeho jádru.
Stahování rakouských sil spojené s menšími potyčkami trvalo až do 16. ledna 1801, kdy bylo ratifikováno předběžné příměří, jež vstoupilo v platnost o dva dny později jako Treviské příměří. Jak tuto, tak Steyerskou dohodu nakonec zaštítil mír z Lunéville, který byl podepsán 9. února 1801. Tím skončila válka druhé koalice nadobro, přesvědčivým vítězstvím Francouzské republiky. Napoleonovi padla do rukou dnešní Belgie, dostal uznání Cisalpinské a Batavské republiky, hranice Francie byla definitivně ukotvena v Německu na řece Rýn, a v Itálii na řece Adiže. 26. března 1802 byl podepsán mír v Amiensu s Velkou Británií (trval pouze rok), a 4. srpna 1802 byl Napoleon jmenován doživotní hlavou Francouzské republiky - císařem se pak stal 2. prosince 1804.
== Odkazy ==
| |||