Alfons Mucha: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
značky: vulgarity editace z Vizuálního editoru |
m Editace uživatele 185.63.97.22 (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je Ivannah značka: rychlé vrácení zpět |
||
Řádek 23:
| místo pohřbení = [[Slavín (hrobka)|Slavín]]
}}
'''Alfons Maria
Narodil se v [[Ivančice|Ivančicích]] na [[Moravské markrabství|Moravě]] do rodiny soudního zaměstnance jako čtvrté ze šesti dětí. Studoval v [[Mnichov]]ě a [[Paříž]]i, kde se následně roku 1887 usadil a pracoval jako [[Ilustrace|ilustrátor]] a grafik. Na přelomu let 1894 a 1895 se mu naskytla možnost vytvořit [[plakát]] k divadelní hře ''[[Gismonda]]'' se [[Sarah Bernhardt]]ovou v hlavní roli, který mu téměř přes noc vynesl celosvětový věhlas a díky němuž se jeho jméno dostalo do popředí francouzské společnosti. Herečka později s Muchou uzavřela smlouvu o spolupráci na dalších šest let a on pro ni a její divadlo vypravoval hry, navrhoval kostýmy a další plakáty. Koncem
Muchův styl byl velmi výrazně ovlivněn [[symbolismus|symbolismem]], sociálními aspekty hnutí ''[[Hnutí uměleckých řemesel|Arts and Crafts]]'' a vývojem designu v [[Anglie|Anglii]]. Snažil se zpřístupnit krásu umění pro každou [[Sociální třída|společenskou třídu]] a vyzdvihovat symboly a dekorativní prvky ve svých dílech.
== Život ==
Řádek 95:
}}</ref> po jejich dobu bydlel spolu se svým kamarádem ze sboru Julkem Stantejským v Panenské ulici č. 3.<ref name="Mucha23" /> Na gymnázium nastoupil 1. října 1872, avšak nevedlo se mu příliš úspěšně. Měl velmi špatný prospěch, druhý a třetí ročník musel dokonce opakovat,<ref>Mucha, S. 24.</ref> což nakonec skončilo tím, že jej v roce 1877 z gymnázia vyhodili, přesněji řečeno mu bylo uděleno „[[consilium abeundi]]“.<ref>Mucha, S. 25.</ref>
Po této události se Muchovi zrovna dvakrát nechtělo vrátit se zpět do rodných Ivančic, proto přijal pozvání svého spolubydlícího Julka Stantejského a společně s ním vyrazil navštívit jeho rodinu v [[Ústí nad Orlicí]]. Ve zdejších hospodách Mucha kreslil místní obyvatele, a s přítelem zavítali i do nedalekého [[Kostel svatého Václava (Letohrad)|kostela v Letohradu]], kde obdivovali malby [[Jan Umlauf|Jana Umlaufa]]. Mucha jimi byl ohromen natolik, že si na tomto zhruba dvoutýdenním pobytu zcela ujasnil, čemu se chce v budoucnu naplno věnovat – malířství.<ref>Mucha, S. 25–26.</ref>
==== Návrat do Ivančic ====
Po návratu do Ivančic začal Mucha pracovat jako písař u okresního soudu. Mezi tím také v Ivančicích pomáhal řadě vlasteneckých spolků a místnímu kroužku [[Ochotnické divadlo|divadelních ochotníků]], zejména co se výtvarné činnosti týče, například jim maloval [[Kulisa (divadlo)|kulisy]], plakáty či navrhoval pozvánky.<ref>Mucha, S. 27–28.</ref> Zároveň si na radu svého bývalého učitele z Brna, profesora [[Josef Zelený|Zeleného]], podal v roce 1878 přihlášku na [[Akademie výtvarných umění v Praze|pražskou Akademii]], avšak neúspěšně, v přijímacím řízení nepostoupil, proto se znovu vrátil k zapisování u soudu.<ref>Mucha, S. 28–32.</ref> I zde se snažil co nejvíce uplatnit své výtvarné nadání a ve volných chvílích například zdobil stránky knih krásně psanými [[iniciála]]mi. Přílišná iniciativa tohoto druhu se mu však nakonec vymstila, když jednou, místo toho, aby zapsal iniciály souzených [[Cikáni|cikánů]], všechny nakreslil. To vedlo k tomu, že mladého výtvarníka Muchu od soudu vyhodili.<ref>Mucha, S. 31.</ref>
Na řadu tak přišlo hledání si nového zaměstnání a právě tehdy Mucha v novinách objevil inzerát, ve kterém se psalo, že firma Kautsky-Brioschi-Burghard hledá malíře pro tvorbu divadelních kulis a opon. Na inzerát zareagoval a obratem se mu dostalo kladné odpovědi. Devatenáctiletý Mucha tak na podzim roku 1879 odjel do Vídně.<ref name="Mucha33">Mucha, S. 33.</ref>
=== Ve Vídni a Mikulově (1879–1882)
[[Soubor:Ringtheater Fire 1881.jpg|náhled|Dobová kresba zachycující požár [[vídeň]]ského divadla [[Ringtheater]]]]
Tehdejší Vídeň zažívala období svého největšího rozmachu, kulturního i hospodářského, což asi nejvíce dokazovala [[Ringstraße|Ringstrasse]], okružní třída nově vybudovaná na místě bývalého opevnění.<ref name="Mucha33" /> A právě zde, v tomto bujarém velkoměstě, našel Mucha práci, která mu skutečně vyhovovala, jako zaměstnanec divadelní firmy měl navíc volné vstupné na všechna představení.<ref name="Mucha36">Mucha, S. 36.</ref> Jeho nadšení nicméně zarazil požár 8. prosince 1881 v jednom z největších divadel, [[Ringtheater]], při němž celá budova shořela a s ní i zhruba čtyři až pět set diváků, kteří se v ní během onoho osudného přestavení nacházeli.{{#tag:ref|Počty obětí se liší.|group="p"}} Firma Kautsky-Brioschi-Burghard, jejímž bylo divadlo Ringtheater největším odběratelem, se po katastrofě dostala do značné finanční ztráty a byla nucena propustit několik svých zaměstnanců, mezi nimi i tehdy nejmladšího Alfonse Muchu.<ref>Mucha, S. 37.</ref> S pěti zlatými v kapse tak vyrazil zpět na Moravu.<ref>Mucha, S. 38.</ref> Celkově však dala Vídeň Muchovi hodně; nejenže se zde naučil hrát na [[kytara|kytaru]], zároveň se mu v divadelních kursech dostalo prvních skutečných základů malířství.<ref name="Mucha36" />
[[Soubor:Lithography of Mikulov 1868 Nabbath.jpg|náhled|vlevo|[[Litografie]] historického [[Mikulov]]a od H. Nabbatha, 1868]]
Při své cestě zpět však tentokrát Mucha udělal výjimku a místo toho, aby odjel do svých rodných Ivančic, tak z vídeňského [[Nádraží císaře Františka Josefa (Vídeň)|nádraží Františka Josefa]] vyrazil směrem více na sever, kde ho v jízdním řádu vlaků zaujal název [[Laa an der Thaya|Laa]]. Do městečka v [[Dolní Rakousy|Dolních Rakousích]] se tak vypravil, po příjezdu nicméně pocítil spíše zklamání, jeho očekávání se zřejmě nenaplnila, proto si jen nakreslil [[Laa (hrad)|místní zříceninu]] a vyrazil dál – do [[Mikulov]]a. Na další cestu už stejně neměl peníze, proto na mikulovském nádraží vystoupil a šel si prohlédnout město. Tam se ubytoval v hotelu U Lva. Další den ráno šel s onou kresbou zříceniny z Laa za místním knihkupcem, Thierym, který mu za ni dal pět zlatých, což byly tehdy pro Muchu velké peníze. Dal se tak do dalšího kreslení, tentokrát však místních obyvatel, a hned následující den šel s portrétem mladé ženy znovu za Thierym, který jej ihned vystavil ve výkladní skříni. Mucha se těšil na další peníze, když se ale Thiery třetí ani čtvrtý den neozýval, rozhodl se za ním zajít sám. Až u něj Mucha zjistil, jaké pozdvižení jeho obraz způsobil. Namaloval totiž ženu místního lékaře, což by samo o sobě nebylo nic zvláštního, kdyby pod kresbu Thiery nepřidal poznámku s nápisem „Za pět zlatých v hotelu U Lva“. Skandál se podařilo vysvětlit a ve výsledku navíc Muchovi přinesl výhodu – všichni totiž věděli, že se ve městě usadil malíř.<ref name="Mucha38–39">Mucha, S. 38–39.</ref>
Tehdejší Mikulov si Muchův styl dosti oblíbil. Dostával mnoho nabídek práce, i když spíše [[Kaligrafie|kaligrafického]] než malířského charakteru, na tvorbu různých plakátů, oznámení či pozvánek. Vymaloval místní divadlo, ve kterém rovněž občasně působil, na hudebních večerech hrával na housle nebo kytaru a v sezóně byl také často zván na nejrůznější plesy. Díky dostatku práce se jeho poměry zlepšily natolik, že si byl schopný přestěhovat do nového bytu v podniku Badel.<ref name="Mucha38–39" />
=== Setkání s rodem Khuen-Belasiů (1883–1885) ===
Řádek 121:
| vydavatel = [[Mucha Foundation]]
| jazyk = anglicky
}}</ref> Hrabě Egon, sám malíř amatér, s Muchou sdílel jeho zálibu v umění a kromě zdí místností hradu mu poskytl i své výtvarné potřeby. Často s ním také chodil malovat do [[plenér]]u nebo ho brával na lov do okolních hor.<ref>Mucha, S. 44.</ref> A protože v něm viděl potenciál, tak mu na radu profesora Kraye nabídl možnost financování jeho studií v [[Mnichov]]ě.<ref>Mucha, S. 46.</ref> Ještě předtím však stihli vykonat společnou cestu po [[Itálie|Itálii]].<ref name="Mucha47">Mucha, S. 47.</ref>
=== Studia malířství a další výtvarné úspěchy (1885–1894) ===
Řádek 131:
Prázdniny roku 1886 strávil Mucha na [[Hrušovany nad Jevišovkou (zámek)|zámku]] v Hrušovanech, kde namaloval několik nástěnných obrazů pro čerstvě přestavěnou nemocnici. Šlo o starý zámek stojící přímo v Hrušovanech, který hrabě a jeho rodina využívali před svým přestěhováním do Emmahofu.<ref>Mucha, S. 56.</ref> Mezi studii také vytvořil velkoformátový obraz [[Cyril a Metoděj|Cyrila a Metoděje]] pro [[Katolický kostel sv. Jana Nepomuckého (Pisek)|kostel sv. Jana Nepomuckého]] v osadě českých kolonistů [[Pisek (Severní Dakota)|Písek]] v [[Severní Dakota|Severní Dakotě]].<ref>Mucha, S. 54–55.</ref> Kromě toho se ze stejného období dochovala ještě Muchova ročníková práce z roku 1886 ''Zuzana v lázni'' a několik ilustrací pro švagra Kuberu.<ref>Mucha, S. 55–56.</ref>
Po dokončení studií v Mnichově se Mucha vrátil zpět do Emmahofu, kde se dále věnoval malování fresek, tentokrát v nově vybudovaném kulečníkovém sále. Ten měl původně sloužit jako [[zimní zahrada]], jenže někdo otočil stavební plány a místo na slunečnou ji postavili na chladnou severní stranu. Nicméně výzdoba v kulečníkovém sále ani žádné jiné nástěnné malby v Emmahofu, hrušovanském zámku či Gandeggu se (až na několik málo výjimek) nedochovaly.<ref>Mucha, S. 56–57.</ref>
==== Paříž (1887–1894)
[[Soubor:Construction tour eiffel4.JPG|náhled|Fotografie právě rozestavěné [[Eiffelova věž|Eiffelovy věže]], jejíž stavba započala s Muchovým příjezdem do [[Paříž]]e, tedy koncem roku 1887]]
Na podzim roku 1887 odjel Mucha do [[Paříž]]e, aby pokračoval ve svých studiích. Město, které v letech 1852–1870 [[Přestavba Paříže během druhého císařství|prošlo]] kompletní modernizací, bylo pravým opakem Mnichova – vše tu zářilo novotou a navíc se tu dařilo novým směrům, období rozmachu zažíval [[impresionismus]], [[postimpresionismus]] či [[symbolismus]], avšak ani tradiční [[akademismus]] nebyl zcela na ústupu.<ref>Mucha, S. 58.</ref> Mucha do Paříže nepřijel sám, po celou dobu s ním cestoval i jeho přítel Karel Vítězslav Mašek. Původně se měli v plánu ubytovat na rue du Faubourg-Saint-Denis, tehdy obývané převážně umělci a herci z okolních divadel, Mašek však trval na bytě s výtahem, který nakonec našel až na [[Rive gauche|levém břehu]] [[Seina|Seiny]] na rue de Seine, Mucha ale zůstal.<ref>Mucha, S. 60–61.</ref> Společně se hned den po příjezdu nechali zapsat na [[Julianova akademie|Académia Julian]], v té době populární jak mezi Francouzi, tak cizinci.<ref name="Mucha62">Mucha, S. 62.</ref> Akademie byla také zároveň jednou z mála, která přijímala ženské studentky. Muchovými učiteli se stali [[Jules Joseph Lefebvre]], [[Jean-Paul Laurens]] a [[Gustave Boulanger]], ten však brzy nato v roce 1888 zemřel.<ref>Mucha, S. 69–70.</ref>
Řádek 144:
| vydavatel = Mucha Foundation
| jazyk = anglicky
}}</ref>
V této nelehké situaci byl Mucha nucen opustit akademii Colarossi a celkově se hodně uskromnit. Na jídlo chodil spolu se svým přítelem [[Rudolf Vácha|Rudolfem Váchou]] k otci Michaudovi, který vlastnil restauraci na rohu avenue du Maine, protože ten jediný je nechával platit na dluh. Později pak ani nevycházel z domu.<ref>Mucha, S. 85.</ref> Pomyslná záchrana přišla až jednoho dne v podobě Henriho Bourreliera, spolumajitele nakladatelství [[Armand Colin]], který si od Muchy objednal několik ilustrací a rázem mu nabídl i stálé zaměstnání.<ref>Mucha, S. 86–87.</ref>
Řádek 151:
Zhruba v polovině roku 1890 se Mucha na popud svého přítele Poláka [[Władysław Ślewiński|Władysława Ślewińského]] přestěhoval do bytu č. 13 na rue de la Grande Chaumière, který ležel přímo nad crèmerií madame Charlotte. Crèmerie{{#tag:ref|V češtině něco jako ''mléčná jídelna''.|group="p"}} ležela v těsném sousedství akademie Colarossi a brzy se stala oblíbeným místem mladých umělců, včetně Muchy, znovu se zde setkal se spoustou dřívějších spolužáků z Mnichova i Paříže, nově se také navíc seznámil s [[Paul Sérusier|Paulem Sérusierem]], [[Paul Gauguin|Gauguinem]] a dalšími členy skupiny [[Nabis (umění)|Nabis]].<ref>Mucha, S. 90–92.</ref> Gauguin v roce 1891 s vidinou možného úspěchu odjel na [[Tahiti]], když se pak po dvou letech v srpnu 1893 vrátil zpět do Paříže, byl zcela bez peněz. Pomocnou ruku mu nabídl právě Mucha, který ho nakrátko nechal ubytovat ve svém bytě, v té době již však ne na rue de la Grande Chaumière č. 13, ale v domě č. 8 ležícím přímo naproti.<ref>Mucha, S. 106–108.</ref> Krátce nato také koncem léta téhož roku chytil Mucha tyfus, kterému málem podlehl.<ref>Mucha, S. 124.</ref>
Během dvou let, kdy byl Gauguin pryč, se Muchovi povedlo dostat se z nejhoršího a stát se poměrně uznávaným výtvarníkem. Ilustroval řadu knih, mezi nimi například ''Adamité'' od [[Svatopluk Čech|Svatopluka Čecha]], ''Contes des grand'mères'' (''Příběhy babiček'') od [[Xavier Marmier|Xaviera Marmiera]]{{#tag:ref|Některé ilustrace z ní byly vystavovány v Salonu jako první Muchova díla vůbec.<ref>Mucha, S. 95.</ref>|group="p"}} nebo ''Scenes et Épisodes de l'Histoire d'Allemagne'' (''Výjevy a epizody z německé historie'') od [[Charles Seignobos|Charlese Seignobose]], za ilustrace v ní dokonce získal čestnou medaili [[Pařížský salon|Salonu]], a mnohé další, kromě toho také navázal spolupráci s pražskými nakladatelstvími [[František Šimáček|Šimáčkovým]] a [[Jan Otto|Ottovým]], které začaly jeho kresby uveřejňovat ve svých časopisech jako ''[[Zlatá Praha (časopis)|Zlatá Praha]]'' či ''[[Světozor]]''. Vyjma českých periodik, pravidelně přispíval i do několika francouzských.<ref name="Mucha114–115">Mucha, S. 114–115.</ref>{{#tag:ref|Konkrétně například ''La Vie populaire'', ''Petit Français illustré'', ''Le Figaro illustré'', ''La Vie parisienne'', ''Le Monde illustré'', ''Revue Mame'', ''Noël illustré'', ''[[L'Illustration]]'' nebo ''Le Costume au Théâtre''.<ref name="Mucha114–115" />|group="p"}} Stále častěji také za Muchou začali chodit studenti z akademií s žádostmi o pomoc s kompozicí a kresbou. Ze začátku je přijímal ve svém bytě, když už však místo nestačilo, tak se v roce 1892 rozhodl, že si otevře vlastní kurz (''Cours Mucha''). Prostory pro něj mu propůjčila akademie Colarossi. Kurz byl mimo jiné tak úspěšný, že mu později, v roce 1898, nabídl [[James McNeill Whistler]] místo vyučujícího na [[Carmenina akademie|akademii Carmen]].<ref>Mucha, S. 117–118, 201–205.</ref>
=== Profesní dráha (1895–1903) ===
| |||