|
== Myšlení ==
Hejdánkovu filosofii nelze přiřadit k žádnému etablovanému filosofickému směru. Blíže má ke kontinentálnímu způsobu myšlení než k analytickému. I když jsou v jeho myšlení patrné myšlenkové postupy fenomenologie, filosofie existence, hermeneutiky, procesuálního realismu a marxismu, jebyl jedním z mála současných českých filosofů, kteří se odvažujíodvažovali promýšlet a formulovat vlastní systematickou filosofii, pokud ne vůbec jediný. Filosoficky se zaměřujezaměřoval především na otázky pravdy a víry, kterou zkoumázkoumal filosoficky, ne teologicky. Otázku pravdy tematizujetematizoval především z hlediska ontologického (kosmologického), a to nejen ve filosofii a teologii, ale i v oblasti umění, vědy, dějin a politiky.
VycházíVycházel z české filosofické a theologické tradice, v níž problém pravdy, především v myšlení Masaryka a Rádla, ale také u J. L. Hromádky, J. B. Součka a Boženy Komárkové zaujímá klíčové místo. Vedle myslitelů, kteří Hejdánka inspirovali nejen svým myšlením, ale také životními a společenskými postoji, vedevedl celoživotní kritický dialog se svým učitelem Janem Patočkou. Vedle domácích myslitelů byl ve filosofickém hledání a myšlení inspirován mysliteli evropskými, Husserlem ve věci intencionality a intencionálních předmětů, Heideggerem v pojetí časovosti, dějinnosti a pravdy, Whiteheadem pro procesuální pojetí událostí a dění a Jaspersem v existenciálně pojaté filosofii i víře. Z teologů to byl Barth pro důraz na filosofickou reflexi teologického jazyka, Bonhoeffer jako autor nenáboženské interpretace křesťanství a důrazu na odpovědnost za svět, Teilhard de Chardin jako teoretik vědy, který myslí na pomezí přírodních věd, teologie a filosofie, Gerhard Ebeling, který jako první přichází s myšlenkou absolutního pojetí Ježíšovy víry, tedy ne, co Ježíš o víře říká, ale jak sám věří, víry jako nové životní orientace.
Od raného mládí byl silně zaujat přírodou a přírodními vědami, zvláště biologií, miluje květiny a vše živé, jeho filosofické bádání vždy vykazovalo interdisciplinární rysy. V tom mu byl Rádl, který byl původně biologem, později teoretickým biologem, filosofem živé přírody i filosofem společnosti, obzvláště blízký. Ve studii o Rádlově pojetí pravdy v roce 1952 přirovnal pravdu k Severce a Rádla ke kompasu.
Fenomény pravdy a víry zkoumázkoumal jako nepředmětné skutečnosti, události, nejsoucna. KonfrontujeKonfrontoval řecké pojmové myšlení, které zakládá metafyziku, ale zároveň se pokoušípokoušel o přesné pojmové vyjádření a uchopení, s židovsko-křesťanským myšlením zaměřeným na víru, životní praxi a do budoucna. PodrobujePodroboval kritice západní metafyziku jako předmětné myšlení a pokoušípokoušel se uchopit lidský život i svět v jeho ne-předmětné povaze. Rádl ho oslovujeoslovoval větami: „Pravda neexistuje, ale platí“, „Nemáme pravdu, ale pravda má nás“. Pravda je v Hejdánkově pojetí základním kritériem, je kritériem všech věcí i sebe sama (Spinoza). Pravda přichází z budoucnosti, má charakter aktuální výzvy, na kterou buď reagujeme, odpovíme, nebo přicházíme o jedinečnou příležitost, o novou přítomnost, budoucnost i minulost. Přicházející pravda zakládá novou, pravou skutečnost, není však pravdou o sobě, je pravdou pro nás, tedy záleží na našem přijetí a naší odpovědi.
Pro zkoumání nepředmětných skutečností, nejsoucen a pro přípravu nepředmětného myšlení zakládá novou filosofickou disciplínu: méontologii (disciplína o nejsoucím). Méontologii pěstuje v myšlení o myšlení – logologii, v myšlení přírody, filosofické fyzice, v lidském jednání – filosofické etice, i ve filosofické politice. Nové systematické méontologie zůstaly v náčrtech, čekají na své dopracování a publikaci. O méontologii mluví jako o první filosofii. Je otázka, zda nepředmětná, tedy negativní metafyzika není metafyzikou svého druhu podobně jako negativní teologie je také teologií. Na druhou stranu si musíme položit otázku, zda lze v západní filosofii metafyziku překonat či ji uniknout bez opuštění půdy filosofie, jak se o to pokoušel [[Martin Heidegger|Heidegger]] i [[Ludwig Wittgenstein|Wittgenstein]].
Kořeny nepředmětného myšlení pravdy pocházejí z biblické tradice, především z tradice starozákonních proroků a Ježíše, evangelijního myšlení. V novější myšlenkové tradici sledujesledoval Hejdánek vlamování se nepředmětného u [[Georg Wilhelm Friedrich Hegel|Hegela]], mladého [[Karl Marx|Marxe]], v Rádlově rozlišení víry jako důvěry a víry jako teorie, v personalistické a dialogické filosofii. Židovsko-křesťanské motivy filosoficky promýšlípromýšlel a rozpracovávározpracovával prostřednictvím nezpředmětňujícího myšlení, jehož úkolem je nenechat se chytit do pasti tradiční i novověké metafyziky. Směle vstupujevstupoval do dialogu s teology, přírodními vědci, historiky, umělci i politiky. Dialog, a to často kritický, polemický dialog s konkrétním etickým a politickým ostřím, se stávástával součástí jeho filosofické i politické praxe, jak dosvědčuje jeho bohatá veřejná intelektuální činnost. Hejdánek svou filosofii chápechápal jednak jako sókratovský dialog s důrazem na kladení otázek a následnou reflexi a kritiku skutečných i možných odpovědí a jako službu pravdě, která tu je dříve než my, přichází či má přijít a o níž vydává své svědectví.
== Dílo ==
|
