|
== Biografie ==
=== Od narození do útěku z Piombi (1725–1756) ===
Giacomo Casanova se narodil v [[Benátky|Benátkách]] v ulici Calle della Commedia (dnes Calle Malipiero) v sousedství kostela [[Svatý Samuel|sv. Samuela]], kde byl také [[Křest|pokřtěn]]. Jeho otcem byl herec [[Gaetano Casanova]] a matkou [[Zanetta Farussi]],; některé zdroje ho ale považují za nemanželského syna matky se šlechticem a abbém [[Michele Grimani|Michelem Grimanim]]m. Rodiče byli herci a zdá se, že především matka byla ve své profesi úspěšná, neboť se o ní zmiňuje [[Carlo Goldoni]] ve svých ''Pamětech'', kde ji popsal slovy: „''…překrásná… překrásná vdova a velice schopná žena''“.
Malý Giacomo, vychovávaný babičkou Marziou Farussiovou, byl křehkého zdraví. Proto ho babička jednoho dne odvedlaodvezla k čarodějnici do [[Murano|Murana]] a té se podařilo vyléčit jeho potíže. Po tomto dětském zážitku ho zájem o magické praktiky provázel po celý zbytek života, ale on sám byl prvním, kdo se vysmíval důvěřivosti, s níž mnozí přijímali [[esoterismus]]. StudovalVystudoval na [[Padova|padovské]] [[Univerzita|univerzitě]], kdefilozofii vystudovala [[právo|práva]], absolvoval v roce [[1742]]. Následně cestoval na ostrov [[Korfu]] a do [[Istanbul]]u.
V roce [[1743]] se vrátil do Benátek a v témže roce jeho babička Maria zemřela. TaktéžAbbé Grimani jej dovedl učit v semináři, ale dlouho tam pro své nemravné chování nevydržel, údajně sváděl ostatní seminaristy. byl uvězněnze studií vyloučen a od konce března do konce července vězněn v benátské [[Forte di Sant'Andrea|pevnosti sv. Ondřeje]] od konce března do konce července. Spíše než o výkon [[trest]]u, se jednalošlo o výstrahu sa úmyslem snahysnahu o nápravu bouřlivéhojeho bouřlivých prostopášných charakterusklonů. Když se dostal na svobodu, odcestoval díky [[Zanetta Farussi|matčiným]] dobrým vztahům jako doprovod biskupa, který měl převzít [[Diecéze|diecézi]], do města [[Martirano]] v [[Kalábrie|Kalábrii]]. Jakmile dorazili na místo, zalekl se nejspíš Giacomo zpátečnických podmínek tohoto místa, požádal o propustku a dostal ji. Cestoval do [[Neapol]]e a [[Řím]]a, kde roku [[1744]] vstoupil do služeb kardinála Acquavivy, [[Španělsko|španělského]] velvyslance při [[Svatý stolec|Svatém stolci]]. Velmi brzy však musel odejít kvůli nevhodnému chování, ukryl totiž ve Španělském paláci, oficiální rezidenci kardinála, dívku, která předtím utekla z domova.
Vrátil se tedy do Benátek a na jistou dobu se živil hrou na [[housle]] v orchestru [[Teatro San Samuele di Venezia|divadle San Samuele]], které patřilo šlechtické rodině Grimaniů, jež po předčasné smrti otce ([[1733]]), oficiálně převzala nad Casanovou opatrovnictví, čímž se potvrdilo veřejné podezření, podle něhož jeden z Grimaniů, [[Michele Grimani|Michele]], byl pravým otcem Giacoma.
Roku [[1746]] došlo k setkání s urozeným Benátčanem [[Matteo Bragadin|Matteem Bragadinem]]im, který výrazně zlepšil jeho životní podmínky. PostiženŠlechtice náhloupostihla nevolnostínáhlá nevolnost, bylCasanova šlechticmu zachráněn Casanovou a byl přesvědčen, žeprý svým rychlým zásahem mu zachránil [[život]]. NásledkemProto tohopovažoval ho považovalCasanovu téměř za syna a dokud byl naživu, poskytoval mu podporupříspěvek na výživu, dokud byl naživu. Ovšem stykyStyky se šlechtou přitahovaly pozornost státních úřadů a Casanova na doporučení Bragadina opustil Benátky v očekávání lepších časů.
Roku [[1749]] potkal jistou HenrietteHenriettu, která se stala zřejmě největší [[Láska|láskou]] jeho života. Pseudonym pravděpodobně skrýval identitu jedné vznešené dámy z [[Aix-en-Provence]], snad [[Adelaide de Gueidan]]ovou ([[1725]]–[[1786]]). O totožnosti této a o dalších totožnostechmilenek se „casanovisté“casanovští přoubadatelé již mnohádlouho desetiletípřeli. Vesměs,Mnozí jak tvrdí mnozí badatelétvrdili, jsouže postavy citovanépopsané v ''Pamětech'' jsou skutečné. Navíc autorAutor se v popisech musel chránit jistou obezřetností:, často, jelikož se jednalo o vdané ženy, jsoumusely některébýt zmíněny jen v iniciáláchiniciálami nebo smyšlenými jmény, mnohdy bývájim mírně pozměněnpozměnil věk z galantnosti nebo z ješitnosti autora, jenž nerad hovořil o avantýrách s obezřetnými ženami z tehdejšího pohledu ve zralém věku, ale obecně jsou osoby identifikovatelné a také zmíněné činy se jeví jako pravdivé a doložitelné. Nespočet zjištění a ověřených zpráv potvrdil jeho příběhy.
Pokud došlo k nějaké nepřesnosti či omylu, na vině může být také to, že v době, kdy byly psány ''Paměti'' (od roku [[1789]] dále), uplynulo od samotných událostí mnoho let a jakkoli si autor eventuálně vypomáhal deníky či záznamy, nebylo vůbec snadné seřadit chronologicky všechny události. Čas od času se však autor nechal unášet vlastní teatrální představou věcí a nezříká se jistých „divadelních kousků“.
Problém důvěryhodnostiDůvěryhodnost Casanovova vyprávění je velmi komplexní: to, co jesporná. skutečněJe obtížné nebo v mnoha případech přímo nemožné ohodnotit, je odhadnout, zda popisované vztahy, kterés Casanova tvrdí, že udržoval smnoha osobnostmi, odpovídají skutečným událostem. Někteří badatelé se domnívají, že do korpusu ''Pamětí'' byly vloženyvložil pasáže zcela románové a, čistě smyšlené, i když postavené na historicky existujícíchhistorických osobách, skutečně přítomných na místech v inkriminované době.
Nejpodivnější případ je ten popisující vztah Casanovy se „suor M.M.“ a následné styky s velvyslancem [[Francie]] [[François-Joachim de Pierre de Bernis|De Bernisem]]. Zde se jedná o jednu z nejhodnotnějších částí z pohledu literárního a stylistického. Rytmus vyprávění je velice kompaktní a emotivní napětí postav mimořádně reálné. Podle některých badatelů je vyprávění absolutně pravdivé a opakovaně se pokoušejí rozkrýt tajemství totožnosti oné ženy, podle jiných je příběh čistou fikcí a je založen na důvěrnostech velvyslancova kuchaře (jakýsi Rosier), kterého znal Casanova skutečně velmi dobře.
|
