Verze z 29. 11. 2019, 00:02 editovat JanberyBot (diskuse \| příspěvky) Roboti 7 735 editací m WPCleaner v2.02 - Robot: Automatické opravy / Opraveno pomocí WP:WCW (Opravy pravopisu a typografie) ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 11. 4. 2020, 22:36 editovat zrušit editaci Introus (diskuse \| příspěvky) 1 115 editací m →‎Divadlo: wikiodkazy Přejít na další porovnání →
Řádek 118: == Divadlo == === JAMU === Na vysoké škole získal od spolužáků známou přezdívku „Peca“, odvozenou od slova pecivál a odkazující k jeho lenosti. Společně se studenty z herectví (Hana Tesařová, František Hromada, atd.) a činoherní režie ([[Eva Tálská]], [[Zdeněk Pospíšil]], [[Peter Scherhaufer]]), mladými spisovateli (Miloš Pospíšil, Josef Souchop, atd.), hudebníky ([[Miloš Štědroň]], [[Bohuš Zoubek]], Vladimír Kramář, atd.), výtvarníky (Boris Mysliveček, Libor David) vytvořili v Brně v roce 1967 z iniciativy dramaturga [[Bořivoj Srba\|Bořivoje Srby]], tehdy ještě amatérské divadlo [[Divadlo Husa na provázku\|Husa na provázku]], kde od té doby působil.<ref>{{Citace monografie \| příjmení = Oslzlý \| jméno = Petr Řádek 130: === První angažmá === Po ukončení studia na [[Janáčkova akademie múzických umění v Brně\|JAMU]] nastoupil do [[Večerní Brno\|Satirického divadla [[Večerní Brno]], kde působil po dobu dvou sezon (1967/68 a 1969/70). V tomto období absolvoval i povinnou vojenskou službu. Z divadla odešel v roce 1970 po propuštění režiséra [[Peter Scherhaufer\|Petra Scherhaufera]]. Díky režiséru [[Zdeněk Pospíšil\|Zdeňku Pospíšilovi]] získal angažmá ve [[Slovácké divadlo\|Slováckém divadle v Uherském Hradišti]], kde vydržel pouze jednu sezonu (1970/71). Poté se vrátil zpět do Brna, kde mezi roky 1971–72 pracoval jako stavěč kulis v ~~loutkovém~~[[Divadlo Radost\|Loutkovém divadle Radost]].<ref>{{Citace monografie \| vydání = 1 \| titul = Jiří Pecha hraje srdcem Řádek 152: Pechovo herectví se vyznačovalo živelností a jeho postavy sršely lidskostí. V komických rolích využíval klaunství, z postav dokázal vytvořit groteskně karikaturní kreace.<ref>MAREČEK, Luboš. Bláznivě ironický cirkus (i na podruhé). ''Divadelní noviny''. 1998, (14), 8.</ref> Typickým rysem bylo také užívaní nářečí, většinou brněnského hantecu.<ref>OSLZLÝ, Petr. ''Let Husy z Brna až do Amsterodamu a Avignonu: Divadlo na provázku v letech 1972–1979/1980 : dokumenty - studie - memoáry II.'' Brno: Janáčkova akademie múzických umění, Divadelní fakulta, 2017. <nowiki>ISBN 978-80-7460-121-7</nowiki>.</ref> Jeho projev byl zemitý, na jevišti byl tvárný a pravdivý.<ref>RYCHLÍK, Břetislav. Zemřel Peca. Nehrál divadlo s rukama v kapsách, balancoval nad propastí jako o život. Jak žil, tak hrál. ''DenikN''. 2019.</ref> Pecha byl často obsazován do rolí žen. Slavná je Pechova postava ''Ženy'' z [[Bertolt Brecht\|Brechtovy]] ''Svatby'' (1978, režie Peter Scherhaufer), nejznámější rolí je nepochybně ''Babička'', ze stejnojmenné inscenace, za kterou získal v roce 1997 [[Cena Alfréda Radoka\|Cenu Alfréda Radoka]] za „mužský herecký výkon v ženské roli“.<ref name=":2">{{Citace elektronického periodika \|titul=Archivovaná kopie \|url=http://www.cenyradoka.cz/1997-p31.html \|datum přístupu=2019-05-13 \|url archivu=https://web.archive.org/web/20120729200832/http://www.cenyradoka.cz/1997-p31.html \|datum archivace=2012-07-29 \|nedostupné=ano }}</ref> Tato inscenace se o 17 let později dočkala obnovené premiéry, pod názvem Babička – fetišistická revue (režie [[Ivo Krobot]]).<ref>{{Citace elektronického periodika \|titul=Archivovaná kopie \|url=http://literarky.cz/kultura/divadlo/18759-husa-na-provazku-bab \|datum přístupu=2019-05-13 \|url archivu=https://web.archive.org/web/20190513233512/http://literarky.cz/kultura/divadlo/18759-husa-na-provazku-bab \|datum archivace=2019-05-13 \|nedostupné=ano }}</ref> Jako žena (''Babička Evženie)'' se Pecha na jeviště vrátil ve své poslední inscenaci v Divadle Husa na provázku, ''Tango macabre'' z roku 2016.[https://www.provazek.cz/aktuality/tango-macabre-se-blizi-1646] Pechovým častým hereckým partnerem byl [[Bolek Polívka\|Boleslav Polívka]]. Říkali si „pobratimové“<ref>{{Citace elektronického periodika Řádek 161: }}</ref> a vytvořili řadu výrazných inscenací, na kterých se Polívka i režijně podílel. Ku přikladu: ''Pezza versus Čorba (1975), Poslední leč (1981), Terapie (1985), Seanse (1987), Don Quijote a ti druzí (1990),'' (všechny v Polívkově režii), nebo ''Čekání na Godota (2003)'' v režii [[Zdeněk Černín\|Zdeňka Černína]]'','' atd.<ref>MACHALICKÁ, Jana. Jednou klaun, podruhé Lear. ''Lidové noviny.'' 2019. <nowiki>https://www.lidovenoviny.cz/nahled.aspx?d=01.03.2019&e=LN-PRAHA&id=8065023</nowiki></ref> Boleslav Polívka také napsal pro Jiřího Pechu monodrama ''Nejsem svůj pes'' (1996), které zrežíroval [[Arnošt Goldflam]] v [[Divadlo Bolka Polívky\|Divadle Bolka Polívky]]. S inscenací úspěšně hostoval na zájezdech.<ref>https://www.provazek.cz/aktuality/odesel-jiri-pecha-2496</ref> Výjimečný komediální talent Pechu předurčoval k žánru komedie, byl ovšem schopen ztvárnit i tak velkou tragickou roli, jakou byl ''[[Král Lear]]'', do které ho obsadila v roce 1996 [[Eva Tálská]]. Roli Krále Leara ztvárnil za svůj život celkem třikrát. Nejprve v inscenaci Petra Scherhaufera ''Shakespearomanie III.- Člověk'' (1992), a po inscenaci Evy Tálské ho do Shakespearovy tragédie obsadil ještě [[Vladimír Morávek]] v inscenaci z [[Klicperovo divadlo\|Klicperova divadla]] (1998). Během své herecké kariéry účinkoval ve více než sto třiceti inscenacích.

Jiří Pecha: Porovnání verzí