Dějiny: Porovnání verzí

Dalším okruhem filosofických otázek je problém dějinné [[Kauzalita|kauzality]], tedy jaké příčiny vedly k určitým dějinným událostem, a s ním spojená otázka [[Úloha osobnosti v dějinách|úlohy osobnosti v dějinách]] – nakolik byly vynikající vůdčí osobnosti tvůrci a nakolik produkty nebo méně významnými součástmi dějů, které jsou s nimi spojovány. Kauzální uvažování souvisí s [[Kontrafaktualita|kontrafaktualitou]], tedy představou o tom, co by se stalo, kdyby se dějiny odehrály jinak; a takové uvažování je inspirací i pro autory žánru [[alternativní historie]], založené na rozvedení a uměleckém zpracování alternativních běhů dějin.

 

 

Na pomezí filosofie a [[Metodologie historických věd|historické metodologie]] leží otázka, nakolik a jak lze minulost rekonstruovat pomocí slov. Historické události zahrnovaly mnoho navzájem relativně nezávislých a paralelně se odehrávajících aktivit, například činnosti různých vojáků a jednotek při bitvě. Ty po sobě někdy zanechaly nejrůznější stopy, jež se stávají prameny historického bádání: zápisy všeho druhu, vyobrazení, hmotné pozůstatky bojů na místě bitvy i jinde. Historik pak musí tuto pestrou, nejednoznačnou a nedokonale uchovanou matérii zpracovat do lineárního vyprávění, jež sice může doprovodit reprodukcemi a fotografiemi pramenů, ale jehož hlavním nositelem jsou slova, jež historik volí. Tato slova mohou být více či méně adekvátní svému předmětu (pravdě-podobnost, [[verisimilitude]] v [[Karl Popper|popperovském]] smyslu), nemohou však historii nikdy rekonstruovat plně.

Jako [[politika dějin]] čili politika paměti se označuje prezentace dějin vedená [[Politika|politickými]] zájmy. Jejím cílem je ovlivnit [[veřejné mínění]] a [[historické vědomí]] společnosti. Má přímý vliv jak na práci samotných historiků, tak i na didaktiku, osnovy a výuku [[Historiografie|dějepisu]], činnost muzeí a památníků, vydavatelskou činnost a další aspekty recepce dějin společností. V krajních případech, typických pro [[Autoritarismus|autoritativní režimy]], může jít o cenzuru a potlačování historických událostí a osobností (což je známo již ze starověku, např. v Římě jako [[damnatio memoriae]]). Historické prameny tak mohou být záměrně ničeny, popírány, překrucovány, fabrikovány a falšovány, a to nejenom státy a státními institucemi, ale naopak i aktéry, kteří se chtějí proti státní moci prosadit (například českými nacionalisty proti Rakousko-Uhersku ve [[spor o Rukopisy|sporu o Rukopisy]] anebo [[Popírání holokaustu|popírači holokaustu]] proti demokratické státní moci po porážce fašismu).

 

 

Konkrétními příklady politiky dějin v současnosti a nedávné minulosti je vztyčování a případně bourání pomníků (jen v Praze například Švecův [[Stalinův pomník|pomník Stalinovi]], Bendlův [[Mariánský sloup (Staroměstské náměstí)|Mariánský sloup]] či Krybusův [[Pomník maršála Koněva v Praze|pomník Koněvovi]] a s nimi spojené spory), zakládání, udržování a rušení paměťových institucí, jako jsou muzea (v Česku [[Národní muzeum]] a mnohá další), archivy, školy a badatelská pracoviště (například [[Ústav pro studium totalitních režimů]], který má pomoci zpracovat nedemokratickou část moderních dějiny Česka), řízení výuky dějepisu a příbuzných oborů na školách nižších stupňů nebo pojmenovávání veřejných prostranství a různých institucí jmény spojenými s dějinami.

 

[[Kategorie:Historie]]