Věra Kohnová: Porovnání verzí

}}</ref> měly Hanka a Věra Kohnovy v Plzni také babičku Otýlii Langerovou, která zemřela v roce 1936. Dědečka Davida Langera, zaměstnance plzeňského velkoobchodu ovocem ''František Vojtěch & spol.'', již Věra nepoznala, protože zemřel v roce 1927. Společně s babičkou Otýlií je pohřben na židovském hřbitově v Plzni, na Rokycanské třídě. Před deportací do Terezína se rodina Kohnových navíc velmi přátelila s manžely Marií a Jaromírem Kalivodovými z Dobříva[[Dobřív]]a u Rokycan. Toto přátelství je opředeno tajemstvím, které se dosud nepodařilo rozuzlit. Marie Kalivodová (1912–1992) totiž byla o plných dvacet let mladší než Věrčina maminka Melanie a narodila se teprve v době, kdy již Melanie v Dobřívě nežila. Příčinu je nejspíš třeba hledat v záletech Věrčina dědečka Davida Langera, který byl pravděpodobně také otcem Marie Kalivodové. Marie Kalivodová a její manžel Jaromír Kalivoda byli nadšenými vlastenci, [[Sokol (spolek)|sokoly]], sportovci a členy [[Jednota bratrská|Jednoty bratrské]]. Přestože není jasné, od kdy udržovaly Melanie Kohnová a Marie Kalivodová přátelství, pomoc arijské rodiny Kalivodových byla pro židovskou rodinu Kohnových za nacistické okupace velmi důležitá.

}}</ref> Věrčin strýchstrýc Rudolf Kohn pracoval jako obchodvedoucí u filrmyfirmy ''Adler a synové'' v Plzeňské Riegrově ulici. Věra chodila společně se sestřenicí Editou do dívčí obecné školy na dnešní Americké třídě v Plzni (za války ''"Obecná škola, pro dívky v Plzni, třída Vítězství"''), odkud to měla jen pár kroků k Editě domů, ale také k babičce Otýlii a k otci Otakarovi do práce. Obě děvčata chodila do stejné třídy a měla výborný prospěch. Byla proto předurčena k dalšímu studiu, ve kterém chtěla pokračovat po dokončení obecné školy v roce 1940. Zatímco Eda si vybrala ''dívčí reálku v plzeňské Veleslavínově ulici'', Věra chtěla nastoupit na ''II. měšťanskou školu pro dívky na Doudlevecké třídě'' v Plzni. Plány jim překazilo rozhodnutí protektorátní vlády vyloučit židovské žáky z českých škol, které vstoupilo v platnost od počátku školního roku 1940/1941. Následující školní rok proto Věra s Edou navštěvovaly soukromé vyučování, při kterém probíraly látku gymnázia a měšťanské školy. Část jejich učitelů tvořili židovští absolventi středních škol nebo vysokoškoláci, kteří museli v listopadu 1939 studium ukončit kvůli uzavření českých vysokých škol. Role učitelů se ujali také mladí Židé, kteří již měli zkušenosti s vedením mládeže, například v rámci zakázaných junáckých oddílů.

}}</ref> a paní Fischerová. 27. října 1941 přibyla slečna Marešová jako učitelka ručních prací.

Učiteli Arna Ehrlichovi bylo v roce 1941 devatenáct let. Tento čerstvý absolvent gymnázia měl již zkušenosti s vedením dětí. V minulosti totiž působil jako instruktor na prázdninových táborech. Byl milovníkem příběhů [[Jaroslav Foglar|Jaroslava Foglara]], historie a literatury. Považoval se za českého vlastence a v židovské víře nebyl nijak horlivý. Mnohem později, v roce 2012, vzpomínal na okamžiky, kdy se pro židovské děti s kolegy snažili organizovat výuku: ''"Protože Němci Židům zakázali chodit do školy, založila židovská obec kvůli výuce dětí své vlastní školy v domácnostech a bytech. Mysleli jsme si, že pokud se budou děti dále vzdělávat, budou se po skončení války moci vrátit do svých normálních škol. Představitelé židovské obce oslovili jak absolventy vysokých škol tak studenty vyšších ročníků středních škol, zda by se nechtěli stát učiteli. Předměty byly stejné jako na všech ostatních školách. Byl jsem jedním z oslovených. Svou práci, učení dětí, jsme dělali tak, jako by šlo o pravidelnou školní docházku, i když to nebylo oficiální."''<ref>{{Citace monografie

}}</ref>

}}</ref>

}}</ref> dcera plzeňského obchodníka obuví. Hanka Kohnová byla studijní typ a měla až do tercie výborný prospěch. Dramatický podzim 1938 a [[Německá okupace Čech, Moravy a Slezska|nacistická okupace]] v březnu 1939 ji zastihly v kvartě. Nové poměry se nejprve podepsaly na prudkém zhoršení jejího prospěchu a vzápětí, v dubnu 1939, se rodiče rozhodli požádat o ukončení studia na gymnáziu. Zároveň s Hankou Kohnovou ukončila studium i její kamarádka Hanka Löwyová. O dalším učení Hanky Kohnové není nic známo, zatímco její kamarádka Hanka Löwyová se začala učit švadlenou. Nové prostředí nenáviděla, ale v koncentračním táboře jí nakonec řemeslo zachránilo život. Zemřela v [[Spojené státy americké|USA]] počátkem roku 2017.

}}</ref>  Rodina úspěšného obchodníka se do svého domu nastěhovala v létě roku 1931. Kamila s Rudolfem měli dva syny – Františka (*1922) a Hanuše (*1930). Zvrat v životě rodiny přišel v únoru 1938, kdy Editina teta Kamila Kohnová zemřela ve věku nedožitých sedmatřiceti let. Její manžel se o rok později, v únoru 1939, vystěhoval se svým starším synem Františkem do Palestiny. Doufal, že se bude moci pro mladšího Hanuše vrátit. 15. března 1939 ale obsadila naše země německá armáda a vznikl Protektorát Čechy a Morava. Hanuš musel zůstat u svých příbuzných. Editina maminka Ella Kohnová se stala poručnicí svého synovce. Druhá polovina března 1939 znamenala pro rodiče malé Edity zoufalou snahu získat pro celou rodinu pas pro cestu do [[Palestina|Palestiny]]. Přestože úřady proti návštěvě příbuzných v cizině nic nenamítaly, rodina nakonec svou žádost z neznámých důvodů stáhla. Hanuš – vrstevník obou děvčat – zůstal v Editině rodině až do jejího trpkého konce v roce 1942.

Byt v plzeňské Koperníkově ulici 1146/43, kde Kohnovi bydleli od roku 1936, byl po vzniku [[Protektorát Čechy a Morava|Protektorátu Čechy a Morava]] shledán pro čtyřčlennou židovskou rodinu příliš velkým. Byl proto úředně vyměřen. Během roku 1941 byly do bytu sestěhovány ještě další dvě rodiny. Šlo o manžele Arnošta a Vilmu Steinerovy s dvacetiletým synem Františkem<ref>{{Citace elektronického periodika

}}</ref>. Kohnovým postupně zbyly jen dva pokoje, zpola zaplněné nábytkem. Zatímco maminka byla ze změn nešťastná a nervózní, bezelstná Věra byla přímo nadšená a v uprázdněných pokojích před nastěhováním nových nájemníků metala kozelce.

Ve dnech 18. – 26. ledna 1942 byla ve třech transportech, nazvaných ''"R"'', ''"S"'' a ''"T"'', deportována z Plzně do Terezína většina židovských obyvatel města a jeho okolí, tj. více než dva a půl tisíce lidí. Šlo o jedny z prvních transportů v protektorátě vůbec. Není jisté, kdy přesně se Kohnovi naposledy setkali s Marií a Jaromírem Kalivodovými z Dobříva, Stalo se tak mezi 15. lednem, kdy Věra napsala poslední řádky do svého deníku, a 18. lednem, kdy se za její rodinou zavřely dveře plzeňské Sokolovny, ve které byli Kohnovi společně s tisícovkou dalších účastníků transportu ''"S"'' až do odjezdu z Plzně internováni. Jedna z věcí, kterou si Kohnovi při posledním setkání u manželů Kalivodových ukryli, byl ''Věrčin deníček''.

}}</ref>, který měl na starosti ubytování plzeňských transportů, sledoval přicházející maminky s dětmi a dospívající dívky z plzeňských transportů se soucitem. Uvědomoval si velkou změnu, která čekala mladé, hezké ženy, které donedávna žily ve vlastních bytech s koupelnami a veškerým pohodlím, a jež nyní, v mrazivý lednový den, přicházely do drsných a studených místností, v nichž některé z nich neměly ani vlastní postel, nanejvýš slamník. Do deníku si tehdy krátce poznamenal: ''„Přijel druhý plzeňský transport. Vyprávěli, že vojáci, kteří transport doprovázeli, procházeli v jednu chvíli vagóny, hanebně nadávali, mučili transportované oa ukazovali jim kříže..."''<ref>{{Citace elektronického periodika

}}</ref>

Terezín nebyl v době příchodu rodiny Kohnovy ještě ghettem. Šlo stále ještě o otevřené město, kde dosud žilo české civilní obyvatelstvo. Koncentrační tábor v kasárenských budovách byl v té době teprve budován a správa zde byla tvrdá. Ženy, dívky a malé děti byly odděleny od otců a starších chlapců. První skupina byla ubytována v ''Hamburských kasárnách'', druhá skupina v ''kasárnách Sudetských''. V Hamburských kasárnách byly pokoje vybaveny dvěma patrovými palandami. Do každého pokoje bylo umístěno od deseti do dvaceti žen s dětmi. Muži byli v Sudetských kasárnách ubytováni po pěti stech ve velkém sále,na matracích položených na podlaze. Nikdo nesměl opustit svou budovu, byl zakázán styk mezi muži a ženami, stejně jako jakékoliv kontakty s civilním obyvatelstvem ve městě. Vstup do jednotlivých kasárenských budov hlídali příslušníci místní židovské stráže, zodpovědní židovské ''Radě starších'' a komandatuře ''SS''.<ref>{{Citace monografie

}}</ref> Hygienická a zdravotní situace byla zoufalá, stejně jako poměry na přeplněných ubikacích. První dny v táboře také doprovázely všudypřítomná zima a pocit hladu. Dětí se ihned ujali dva členové židovské samosprávy – zmíněný Čech Egon Redlich a bývalý německý emigrant [[Fredy Hirsch]]. Snažili se, aby i ve velkých mrazech mohli nejmenší trávit co nejvíce času na čerstvém vzduchu, zřídili pro ně první dětské domovy a zaměstnávali je hrami.

Dne 5. března 1942 bylo v Terezíně rozhodnuto o vypravení velkého transportu ''"Aa"'' na východ, do polské Izbice. Transportem měla ve středu 11. března mezi 1000 lidmi opustit terezínské ghetto i rodina Věry Kohnové. Seznam transportovaných byl zveřejněn v pátek 6. března. V průběhu 8. března byli všichni, kterých se věc dotýkala, vyrozuměni o zařazení do transportu. Kvůli cestě do Izbice se musely v Terezíně rozloučit rodiny Otakara a Rudolfa Kohnových. Rozloučily se také velké kamarádky, sestřenice Věra a Eda Kohnovy, které spolu žily od narození. Otakar, Melanie, Hanka a Věra dorazili do Izbice po dvou dnech cesty, 13. března 1942. Edita zůstala s rodiči a bratrancem Hanušem v Terezíně až do 25. dubna 1942, kdy byli deportováni transportem do Varšavy, kde zahynuli.

}}</ref> Tábor Izbica fungoval jako průchozí, přestupní stanice do neblaze proslulých vyhlazovacích táborů v okolí. Před válkou se většina obyvatel městečka Izbica hlásila k židovské víře. Část těchto lidí byla krátce před příchodem prvních transportů z Terezína postřílena nebo odeslána do vyhlazovacího tábora v [[Bełżec|Belzeću]]. Uprázdněné domy zaplnili vězni deportovaní z protektorátuProtektorátu a Říše. Ve městě zůstalo také původní katolické obyvatelstvo.<ref>{{Citace elektronického periodika

}}</ref>

}}</ref>

Deníček, který si dvanáctiletá Věra Kohnová psala od konce srpna 1941 do poloviny ledna 1942, podává výmluvné svědectvím o vrcholící diskriminaci Židů v Plzni. Devadesát stránek popsaných úhledným písmem je vázáno v kožených deskách. Desky jsou nadepsány pozlacenými písmeny: ''„Deník“''. Věra se politikou nezabývala. Realitu brala tak trochu jako dobrodružství. Deníku svěřovala své každodenní pocity, řešila vztahy s kamarádkami, zajímavé kluky, hry a školu. Většinu času trávila mimo domov. Bohužel, v roce 1941 již měla Věra velice omezený prostor pro své bezstarostné hry. Počátkem školního roku 1941/1942 zmiňuje Věra v deníku společné výpravy se spolužáky na ''"rybník"''. Pokud to šlo, jezdila Věra na rybník na kole, protože byl z centra města poměrně z ruky. Na podzim 1941 ale již snaha vyplnit dětem zábavným způsobem volný čas ztroskotala, a nakonec se nedařilo organizovat ani vyučování.

Místo váznoucí výuky trávily děti stále více času na ''rabinátě'' ve Smetanových sadech č. p. 80/5. Staly se nástrojem při organizaci opatření proti nim samotným. V září pomáhaly při distribuci židovských žlutých ''„odznaků“'' a výrazně se podílely také při registraci místních Židů před transporty. Buď přímo po Plzni roznášely ''„lístky“'' a na kolech je rozvážely do okolních vesnic, nebo pomáhaly při hlídání dětí na rabinátě. Mnohdy při tom samy hodně zlobily. Židé, které děti navštívily při roznášení lístků, se chovali různě – někteří je nevrle odbyli, jiní je v rámci možností bohatě pohostili.

}}</ref>

}}</ref> Eda byla zakoukána – stejně jako všechna děvčata – do třídního učitele Pepíka Šmolky a z kluků se jí líbil hlavně Honza Goldscheider. Od konce září 1941 měla Věra nový objev – podnájemníka, patnáctiletého Jirku Stránského. Idolem některých děvčat byl již zmíněný učitel Arna Ehrlich.<ref>{{Citace elektronického periodika

}}</ref>

Nový podnájemník a kamarád Jirka Stránský byl jen o tři roky starší než Věrka. Se Steinerovými se paní Melanie Kohnová občas nepohodla, s rodinou Stránských si nejspíš rozuměla o něco více. Z deníku je patrné, že přestože se Kohnovi pravděpodobně počítali mezi [[Sekularizace|sekularizované]] české Židy, byli věřící rodinou. Chodili do plzeňské [[Synagoga|synagogy]] a dodržovali [[židovské svátky]]. Věra říkala synagoze prostě ''„kostel“''. Není jisté, zda ještě byla funkční [[Velká synagoga v Plzni|Velká synagoga]] na Klatovské třídě, nebo zda Židé využívali pouze malou synagogu ve dvoře židovské obce ve Smetanových sadech. Ve Věrčině deníku je zaznamenáno, že 23. září 1941 byla rodina v ''synagoze'' při příležitosti oslavy svátku židovského nového roku [[Roš ha-šana|Roš Ha-Šana]] a strýci Rudolfovi se zde udělalo nevolno. Některé židovské rodiny přijaly za své i vánoční svátky s vánočním stromkem. Mezi takové rodiny patřila například rodina Hanky Löwyové, spolužačky a kamarádky Věrčiny starší sestry Hanky Kohnové. Věra však ve svém deníku vánoční stromeček nezmiňuje. Víme pouze, že 25. prosince přišli za Věrou na návštěvu kamarádi a maminka je obdarovala kakaem a vánočkou. Na sklonku roku 1941 se v rodině židovské dívky sem tam odehrál nějaký malý zázrak. V době, kdy Židé byli bez uvedení důvodu vypovídáni ze zaměstnání a končili jako námezdní síly při odklízení sněhu, tatínek si stále držel práci soukromého úředníka ve firmě ''Gustav Teller''. V prosinci se v rodině odehrály dvě velké události – osmnáctiletá sestra Hanka dostala povolení jezdit vlakem a byla zaměstnána v továrně v [[Horní Bříza|Horní Bříze]]. Ve stejné době měl v evangelickém kostele svatbu Věrčin bratranec a Věra se této svatby zúčastnila.

Neexistuje žádný důkaz o tom, že by Věra, Edita nebo Hanka Kohnovy byly před německou okupací členkami nějakého spolku nebo organizace. Mnozí z těch, jejichž jména Věra Kohnová v deníku uvádí, byli ale významnými členy a činovníky plzeňských skautských oddílů. Zde si zaslouží zmínku především Věrčin učitel Hanuš Adel, bývalý majitel plzeňského obchodu se sportovní výbavou. Do příchodu nacistů byl vůdcem junáckého ''8. oddílu'' ''Plzeň'', ve kterém začínala svou skautskou dráhu celá řada židovských chlapců. Mezi ně patřil i Pepík Šmolka, Věrčin třídní učitel a před okupací významný činovník plzeňského ''2. oddílu'' "''Stopa" Plzeň''. Vedle Josefa Šmolky byli významnými členy oddílu "''Stopa"'' také František Steiner, jehož rodina se do bytu Kohnových přistěhovala ve druhé polovině roku 1941, nebo František Löwidt,<ref>{{Citace elektronického periodika

}}</ref> I další skauti židovského původu studovali na Masarykově reálném gymnáziu v Plzni. Například Karel Hebak, aktivní člen plzeňského ''8. oddílu'' a oddílu "''Stopa"'' byl spolužákem Hany Kohnové.<ref>KRAUS, Jan. ''Charakteristika židovských členů plzeňského 2. skautského oddílu Stopa'' [nepublikovaný strojopis z osobní pozůstalosti Jana Krause v archivu ORJ Plzeň-město]. Plzeň, 1945. (česky)</ref>

V lednu 1942 se z Věrčina deníčku vytratila dětská bezstarostnost. O tom, že během několika týdnů pojedou všichni plzeňští Židé do Terezína, se dozvěděla na rabinátě na Tři krále, 6. ledna 1942. Poté chodila Věra stále častěji do ''Sokolovny'', kde probíhaly registrace před transporty. Dozvěděla se, že v Sokolovně bude bydlet tři dny před transportem. Prvním transportem odjely 18. ledna 1942 dvě Věrčiny kamarádky – Alice Epsteinová, jež zemřela koncem jara 1942 v polském [[Lublin|Lublinu]], a Irena Welkerová, která zemřela v říjnu 1944 v [[Auschwitz|Osvětimi]]. Věra je v úterý 13. ledna doprovodila k Sokolovně. Do deníčku si toho dne napsala:

''"13. ledna. Ráno v 1/2 9 jsem přišla k Epsteinům. Už tam byli všichni: Emil, Oli a Dolfi. Emil mně dal svoji fotografii. Od Alis a Oli už jsem si vzala včera. Vezmu si je s sebou. Za chvíli jsme šli všichni k Sokolovně, Pomohla jsem nést jeden batoh. Každej má své číslo, které si musí dát na kufry a jedno přišít na sebe. Byla to smutná cesta. Pro Alisku snad naposled. U Sokolovny nastalo loučení. Alis a Oli plakaly. Já jsem se jen stěží opanovala. Dala jsem Alis pusu. Jestli ji ještě jednou uvidím?"''

Z deníku je najednou cítit smutek. Maminka i Hanka plakaly a na Věrku vše dolehlo. Ve středu 14. ledna si nechala Věra ostříhat vlasy. Mívala vlasy do půli zad, vzadu svázané dvěma stužkami. Téhož dne se nechala vyfotografovat pro známé a fotky si vyzvedla v pátek 16. ledna. Tato fotografie se nedochovala. Mezi tím, ve čtvrtek 15. ledna dopsala Věra do poslední stránky svůj deník. Nový již nezačala psát:

* KOHNOVÁ, Věra. ''Deník''. Středokluky: Zdeněk Susa, 2006. 212 s. {{ISBN|80-86057-40-2}}. (česky)

* KRAUS, Jan. ''Charakteristika židovských členů plzeňského 2. skautského oddílu Stopa'' [nepublikovaný strojopis z osobní pozůstalosti Jana Krause v archivu ORJ Plzeň-město]. Plzeň, 1945. (česky)

* {{Citace elektronické monografie

* RITTENBERG, Rebecca Alice; ERBAN, Arna. ''Hakl Makl: The Life of Arna Erban Before, During, and After the Holocaust''. Scotts Valley, California, USA: CreateSpace Independent Publishing Platform, 2012. 190 s. {{ISBN|1466245964}}. (anglicky)

* SUDOVÁ, Martina. ''Židovství na Vltavotýnsku''. Týn nad Vltavou: Městské muzeum Týn nad Vltavou, 2003. 60 s. (česky)