Únor 1948: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
+ doplnění průběhu |
+ důsledky |
||
Řádek 1:
[[Soubor:Beneš podpis demise ministru.jpg|thumb|Premiér [[Klement Gottwald]] na jednání u prezidenta [[Edvard Beneš|Edvarda Beneše]]. Během této schůze [[25. únor]]a [[1948]] prezident přijal Gottwaldův návrh na doplnění vlády po rezignaci nekomunistických ministrů.]]
{{Dějiny Česka}}
Řádek 89 ⟶ 87:
== Následné události a důsledky převratu ==
Od večerních hodin 25. února a také během celého následujícího dne komunisté oslavovali své vítězství, o kterém se z tisku a rozhlasu dozvěděla i celý zbytek československé veřejnosti.<ref name="Veber (2008), 344–345">Veber (2008), s. 344–345.</ref> V pátek 27. února se pak k prezidentovi dostavila [[Druhá vláda Klementa Gottwalda|nová Gottwaldova vláda]], která na Hradě dle ústavy složila svůj slib prezidentovi. KSČ ve vládě získala dva posty náměstků předsedy vlády, jimiž se stali Antonín Zápotocký a [[Viliam Široký]], třetím náměstkem se stal Bohumil Laušman. Komunisté ve vládě nově získali ministra zahraničního obchodu, kterým se stal [[Antonín Gregor]], ministra spravedlnosti [[Alexej Čepička|Alexeje Čepičku]] a ministra školství a osvěty [[Zdeněk Nejedlý|Zdeňka Nejedlého]]. Ministrem zahraničí byl znovu jmenován Jan Masaryk a ministrem obrany Ludvík Svoboda, [[Seznam ministrů pro sjednocení zákonů a organisace správy Československa|ministrem pro sjednocení zákonů a organisace správy Československa]] se stal starý Benešův stoupenec, [[Vavro Šrobár]]. Po schůzce s novou vládou se prezident Beneš setkal s Masarykem a Šrobárem, který ho přemlouval, aby nerezignoval a dál pomáhal demokratům zachraňovat jejich pozice.<ref name="Veber (2008), 345–347">Veber (2008), s. 345–347.</ref> Poté na Edvarda Beneše stejně naléhali i generálové Svoboda, [[Bohumil Boček|Boček]], [[Karel Klapálek|Klapálek]] a [[Antonín Hasal|Hasal]]. Nemocný a vyčerpaný prezident poté odjel z Prahy do svého soukromého sídla v [[Sezimovo Ústí|Sezimově Ústí]]<ref name="Veber (2008), 347">Veber (2008), s. 347.</ref> Od 28. do 29. února se v Praze konal slavnostní sjezd rolnických komisí, původně zamýšlený jako další z nátlakových demonstrací pro podporu KSČ.<ref name="Veber (2008), 349–350">Veber (2008), s. 349–350.</ref>
[[9. květen|9. května]] byla přijata nová [[Ústava Československé republiky|ústava]] vyhlašující lidově demokratickou [[republika|republiku]] (přestože ji prezident Beneš odmítl podepsat a nepodepsal) a [[30. květen|30. května]] proběhly [[Volby do Národního shromáždění 1948|volby do Národního shromáždění]] s vynucenou účastí a s možností volit jen z jednotného seznamu kandidátů komunisty ovládané [[Národní fronta Čechů a Slováků|Národní fronty]]. [[2. červen|2. června]] ze zdravotních důvodů odstoupil prezident Beneš a [[14. červen|14. června]] byl jeho nástupcem zvolen předseda KSČ a dosavadní [[Předseda vlády|premiér]] Klement Gottwald. Vznikla [[Vláda Antonína Zápotockého a Viliama Širokého|nová vláda]], jejíž předsedou byl [[Antonín Zápotocký]].▼
Na svou porážku okamžitě zareagovali političtí oponenti komunistů. Po 25. únoru se poslaneckého mandátu vzdali nekomunističtí poslanci Šrámek, Drtina, Ripka, Zenkl, [[Fráňa Zemínová]], [[Antonín Hřebík]], [[Vojta Beneš]], [[Vilém Bernard]], [[Jaroslav Stránský]], [[Adolf Klimek]] a [[Milada Horáková]].<ref name="schuze96cast10" /><ref name="schuze95cast1" /> Řada z poslanců pak rychle odešla do emigrace (Krajina, Stránský, [[Adolf Procházka]], [[Ivo Ducháček]], [[Samuel Belluš]])<ref name="Kaplan (1997), 529">Kaplan (1997), s. 529.</ref> a někteří byli záhy zatčeni a internováni (například bývalí lidovečtí ministři Jan Šrámek a [[František Hála]])<ref>{{Citace monografie | příjmení = Dvořáková | jméno = Zora | odkaz na autora = Zora Dvořáková | titul = Politikové na útěku : osudy změněné 25. únorem 1948 | vydavatel = Epocha | místo = Praha | rok = 2004 | isbn = 80-86328-39-2 | počet stran = 247 | poznámka = [Dále jen: ''Dejmek (2008)''] | strany = 90–101}}</ref>. Do zahraničí z Československa uteklo i množství dalších politiků a odpůrců nastupujícího režimu. Mezi nimi i národní socialista a novinář [[Ivan Herben]], poslankyně za ČSL [[Helena Koželuhová]], historik a poslanec za ČSL [[Bohdan Chudoba]], národně socialističtí poslanci [[Ota Hora]] a Alois Čížek, bývalí členové vlády Ripka, Majer a Zenkl, národní socialista [[Ladislav Karel Feierabend]] nebo publicisté [[Pavel Tigrid]] a [[Ferdinand Peroutka]].<ref name="Dvořáková (2004), 247">Dvořáková (2004), s. 247.</ref> V noci z 27. na 28. února se o sebevraždu neúspěšně pokusil Prokop Drtina, který byl těžce poraněný odvezen do [[Nemocnice Na Bulovce]] a v roce [[1953]] byl za [[Velezrada|velezradu]] odsouzen k 15 letům vězení.<ref name="Veber (2008), 352–353">Veber (2008), s. 352–353.</ref> V noci z [[9. březen|9.]] na [[10. březen|10. března]] pak za nejasných okolností [[Smrt Jana Masaryka|zemřel]] ministr Jan Masaryk, který byl nalezen mrtvý pod oknem koupelny svého bytu v [[Černínský palác|Černínském paláci]]. Jeho záhadná smrt, původně označená za sebevraždu, otřásla československou i zahraniční veřejností.<ref name="Veber (2008), 354–356">Veber (2008), s. 354–356.</ref>
<br>▼
[[Soubor:Pohřeb Edvarda Beneše.jpg|náhled|vlevo|Fotografie z pohřbu Edvarda Beneše v zahradě vily v [[Sezimovo Ústí|Sezimově Ústí]], [[8. září]] 1948. Pohřební obřad vedl pražský arcibiskup [[Josef Beran]]]]
▲V této atmosféře byla [[11. březen|11. března]] [[1948]] parlamentem potvrzena nová vláda. V Národním shromáždění jí jednomyslně vyslovilo důvěru všech 230 přítomných poslanců,<ref name="schuze95cast7" /> z nichž tedy nejméně 74 muselo být ze tří nekomunistických stran, jejichž ministři podali demisi.<ref name="volby1946" /> [[18. březen|18. března]] se předsednického postu v Československé socialistické straně musel vzdát Bohumil Laušman, kterého vystřídal prokomunistický Zdeněk Fierlinger.<ref name="Burešová a Trapl (2009), 21">Burešová a Trapl (2009), s. 21.</ref><ref name="Horák (2012), 264">Horák (2012), s. 264.</ref> [[9. květen|9. května]] byla přijata nová [[Ústava Československé republiky|ústava]] vyhlašující
Přechod moci do rukou komunistů vedl k závislosti vnitřní i vnější [[politika|politiky]] státu na rozhodnutích [[reprezentace (politika)|reprezentace]] Sovětského svazu, [[politický proces|politickým soudním procesům]], uvězňování, nuceným emigracím a jinému pronásledování [[Oponentura|oponentů]]. Vláda komunistické strany trvala do roku 1989. Politolog Michael Romancov přirovnal politické čistky v Československu po únoru 1948 k pronásledování politických odpůrců v Německu po převzetí moci [[Nacistické Německo|nacisty]] ve 30. letech nebo k [[Čistky v Turecku (2016)|čistkám v Turecku]] po roce 2016.<ref>{{Citace elektronického periodika | titul = Michael Romancov: Turci se Evropské unii vzdalují bleskovou rychlostí | periodikum = Peníze.cz | datum_vydání = 27. srpna 2016 | url = https://www.penize.cz/ekonomika/315141-michael-romancov-turci-se-evropske-unii-vzdaluji-bleskovou-rychlosti}}</ref>▼
▲<br>
▲Přechod moci do rukou komunistů vedl
== Odkaz Února ==
| |||