Fokas: Porovnání verzí

Byl setníkem ve vojsku, kterému císař [[Maurikios]] vydal v zimě roku 602 rozkaz přezimovat na [[Avaři|avarském]] břehu [[Dunaj]]e. Vojáci se však vzbouřili a jmenovali Foku, který byl výmluvným řečníkem a neustále vyzýval ke vzpouře, exarchou. Thrácká armáda se pak obrátila proti Konstantinopoli. V hlavním městě povstala proti málo oblíbenému (i když vojensky úspěšnému) Maurikiovi i jedna ze [[Fakcie|stran v cirku]] – zeleníZelení. Rovněž část [[senát]]u otevřeně podporovala povstání. Císař ve strachu o život uprchl na ostrov poblíž [[Chalkedon]]u, zatímco Fokas, kterému zeleníZelení otevřeli brány města, vpochodoval do Konstantinopole. Poté co se Fokas nechal [[aklamace|aklamací]] potvrdit za císaře, dal Maurikia a jeho syny zajmout a následně brutálním způsobem odpravitpopravit.

O následujících letech podávají historické prameny pochmurný obraz. Nevzdělaný Fokas, který se údajně v ''sacru palatiu'' oddával pitkám a hanebnostem všeho druhu, patřil zřejmě k těm [[Seznam byzantských císařů|byzantským císařům]], kteří postrádali jakékoliv předpoklady pro vládnutí. Během krátké doby, kdy měl zřejmě jen nepatrné ponětí o státnických povinnostech císaře nebo o státních a církevních záležitostech a ani se nesnažil je nabýt, ztratil veškerý smysl pro realitu a věřil, že je [[Bůh|Bohem]] vyvolený. Kvůli své patologické podezřívavosti nechal vyvraždit velkou část byzantských [[Elita|elit]], čímž způsobil říši těžko napravitelné škody.

Prameny líčí Foku jako ukázkového tyrana. Sami zeleníZelení, ta strana v cirku, která dopomohla Fokovi na trůn, upadli v podezření, že osnují spiknutí proti císaři, poté co s jeho pomocí zdecimovali své soupeře – modréModré. Brzy poté se Fokas spojil s modrýmiModrými, poněvadž mu bylo jasné, že bez podpory alespoň části lidu nemůže déle vládnout. [[Městský prefekt|Městským prefektem]] Konstantinopole byl jmenován vůdce (''demarchos'') modrýchModrých, čímž si císař udělalznepřátelil ze zelených nepřátele na život a na smrtZelené a uvrhl tak mnohá města říše do otevřené občanské války mezi stoupenci obou démů. [[Anarchie]], která říši v těchto letech zachvátila, ji nezničila snad jen díky přetrvávající římské správě, o kterou se stát nadále opíral. Rozbrojů mezi oběma démy zůstaly ušetřeny jen vzdálené [[exarchát (byzantská říše)|exarcháty]] v [[Ravenna|Ravenně]] a v [[Kartágo|Kartágu]] na západě říše.

Ani nepřátelští [[Sásánovci]] nezaháleli. Když se [[Šáhanšáh|velkokrál]] [[Husrav II.]] doslechl o krvavé výměně na trůnu v Konstantinopoli, vyhlásil Fokovi válku. PrýPod protozáminkou abyzbavení zbavil ŘímanyŘímanů uzurpátora. Pod touto záminkou obsadil Edessu, která již byla obléhána císařským vojskem, a spojil se s Narsem. Husrav II. navrhl za kandidáta na trůn Theodosia, který měl být údajným Maurikiovým přeživším synem. Avšak netrvalo dlouho a velkokrálova přátelská pomoc se změnila v nezastřenou dobyvatelskou válku proti Byzanci. [[Mezopotámie]], Arménie a části [[Malá Asie|Malé Asie]] padly do jeho rukou, i přes částečně úspěšný odpor byzantských vojsk.

Císař ovšem neměl jinou možnost, neboť ve srovnání s východními provinciemi ohroženými [[Perská říše|Peršany]] byla vykrvácená a zpustošená Itálie takřka bezcenná. Jestliže za Maurikia italské obyvatelstvo krutě trpělo neustálými boji, nyní papež [[Řehoř I. Veliký|Řehoř I.]] děkoval strůjci míru chvalozpěvem [[Gloria|Gloria in excelsis Deo]] za jeho vítězství nad Maurikiem, ačkoliv musel vědět o tom, jak hanebným způsobem se Fokas zmocnil vlády. Papež, jenž sám byl ze všech stran ohrožován Langobardy, si přesto trpkého míru cenil. Ovšem dvouletý mír uzavřený v roce [[603]], netrval ani po tu dobu, na kterou byl sjednán. Langobardský král [[Agilulf]] obsadil již před koncem příměří další části [[Apeninský poloostrov|Apeninského poloostrova]]. Fokas byl spokojen, že udržel aspoň Ravennu, a nekladl AgilulfověAgilulfovu postupu žádný odpor. Když byl konečně v roce [[610]] císař svržen, bylo už příliš pozdě na jakýkoliv zákrok proti Langobardům. Zda k tomu za Foky existovala ještě nějaká reálná možnost, je však nejisté.

Poté co v roce [[607]] Fokas nechal zbavit [[Patriarchát (územní členění církve)|patriarchu]] v Konstantinopoli hodnosti ekumenického patriarchy a převedl jí na papeže, čímž uznal nárok římského [[biskup]]a na primát v církvi, bylo na [[Forum Romanum|Foru Romanu]] postaveno poslední [[Starověk|antické]] dílo – Fokův sloup – „ke vzpomínce na nesčetné dobré skutky císaře, který vrátil Itálii mír a bránil svobodu“. Tento sloup se zachoval dodnes. Tím se však také zvýšila vzájemná nevraživost mezi konstantinopolským patriarchou a římským papežem. Vztahy mezi oběma církevními hodnostáři se měliměly nyní dále pomalu zhoršovat až k osudnému rozkolu v roce [[1054]]. I kvůli své církevní politice, nakloněné papeži, byl Fokas velice negativně hodnocen ze strany [[Pravoslaví|ortodoxní církve]].

Svou roli v následném spiknutí proti uzurpátorovi sehráli zřejmě i jiní [[Provincie|provinciální]] místodržitelé, neboť synovec Herakleia Staršího dobyl krátce na tonato [[Alexandrie|Alexandrii]]. Když byla takto zajištěna [[Afrika (provincie)|Afrika]] i [[Egypt]], exarchův syn, [[Herakleios|Herakleios Mladší]], vyplul s flotilou z Kartága vstříc Konstantinopoli. Jakmile byly stěžně lodí viditelné v [[Marmarské moře|Propontidě]], propukla v Konstantinopoli revoluce. Lid pronikl do císařského paláce a vyvlekl nenáviděného Foku na Herakleiovu vlajkovou loď. Když Herakleios viděl před sebou třesoucího se a o život prosícího císaře, údajně se ho zeptal: „Ty jsi ten, který vládne říši?“ Fokas mu prý odpověděl otázkou: „Budeš to dělat lépe?“ načež Herakleios nechal Foku popravit. Podle jiných, hodnověrnějších zpráv byl však Fokas zavražděn již při vstupu Herakleia do Konstantinopole. Zmíněný dialog mezi nimi je tedy pravděpodobně pouze smyšlený.

Přesto i Herakleiovi nakloněné prameny můžoumohou jen těžko zakrýt skutečnost, že krize říše propukla naplno teprve za Herakleia, kterému Sásánovci odňali Sýrii a Egypt. Teprve později se mu podařilo pomalu a za nesmírných obtíží situaci státu zlepšit. Říše se nacházela v krizi již od Maurikiovy smrti, s plnou váhouvahou vypukla však až po roce 610. Bez ohledu na Herakleiovy pozdější zásluhy, lze přesto pochybovat o tom, že byl nezištným osvoboditelem lidu.

Fokova vláda představuje důležitý zlom v dějinách byzantské říše. Během několika málo let Fokova panování upadla Byzanc do absolutního chaosu a anarchie. Zároveň s tím slábla také ochota [[Germáni|germánských]] říší na západě uznávat nadřazenost Konstantinopole. Avšak objektivní pozorovatel musí připustit, že naNa těžké ekonomické a vojenské situaci říše se ovšem podíleli i předchozí vládci. Do určité míry lze říci, že Fokas byl posledním [[Pozdní antika|pozdně antickým]] císařem, neboť reformy jeho nástupce Herakleia započaly novou éru, byzantský [[raný středověk]].

Tradičně je bilance jeho vládnutí označována za katastrofální: Fokas přenechal Itálii Langobardům, Balkánvětšinu Balkánu Slovanům, vystavil říši smrtícím útokům Peršanů a osudově jíji tak oslabil bezprostředně před začátkem [[islám]]ské expanze. Navíc ještě umocnil vzájemnou řevnivost mezi patriarchou v Konstantinopoli a římským papežem. Ovšem naskýtá se otázka, zda jsou všechny tyto výtky skutečně na místě. Příčinou problémů bylo také odmítnutí císaře vládnoucími elitami, které ho nikdy nepřijaly za sobě rovného a mstily se mu obstrukcemi a sabotážemi.

Přesto by měl být Fokův převážně negativní obraz, jak líčen v pramenech a který také dodnes dominuje vědeckým názorům, brán s určitou rezervou. Všechny zprávy, popisující jeho vládu, pocházejí až z doby po jeho smrti a vznikly z větší části za vlády Herakleia, který Foku svrhl a přirozeně měl zájem na tom, aby byl znázorněn v co možná nejhorším světle.