Svatý Metoděj: Porovnání verzí

Michael-Metoděj, byl starší bratr [[svatý Cyril|sv. Konstantina]]-Cyrila, nejstarší ze sedmi dětí [[Drungarios|drungaria]] Lva a jeho ženy Marie<ref name="[[Josef Vašica|VAŠICA, Josef.]] ''Literární památky epochy velkomoravské''. Praha: Vyšehrad 1996, str. 228">{{Citace monografie | příjmení = Vašica | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Vašica | titul = Literární památky epochy velkomoravské | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok = 1996 | strany = 228 | isbn = 80-7021-169-5}}</ref>. Oba rodiče pocházeli z řecké [[Patriciové|patricijské]] rodiny. Podle Konstantina Bonise byla Marie dcerou byzantského císaře Konstantina VI.[https://www.persee.fr/doc/rebyz_0766-5598_1971_num_29_1_1451_t1_0346_0000_2]. Michael (Metoděj) byl urostlé postavy a velmi inteligentní. Studoval v [[Soluň|Soluni]] a v [[Cařihrad]]u (Konstantinopoli). Právě zde v Cařihradu na studiu práv se pod dohledem otce připravoval po jeho vzoru k vojenské a státní správní službě. Pro své nadprůměrné schopnosti byl mezi učiteli oblíben. Není tedy divu, že vlivem otce a jeho přátel byl brzy v roce [[835]] pověřen vysokým a odpovědným úřadem [[Archón|archonta]], císařského místodržitele v Strymonském kraji severně od Soluně, obývaném [[Slované|Slovany]].

Tato nepokojná doba měla vliv na změnu filozofického názoru Michaela. Znelíbil se mu byzantský způsob vlády vůči Slovanům, jejichž obyčejům navykl již v raném mládí. Vzhledem ke svému postavení měl totiž příležitost z bezprostřední blízkosti sledovat, kterak hrubé nepořádky, nepoctivost a nespravedlnost prorůstají byzantskou státní správu. Nemohl nepostřehnout, že taková politika je příčinou odstředivých tendencí Slovanů nejen od Byzance, ale i od křesťanství jako takového. Podle Michaelova mínění byzantští [[Řekové]] zdaleka nepostupovali v souladu s křesťanskými zásadami. Bylo mu tedy zatěžko se s klidným svědomím spolupodílet na tomto způsobu vládnutí a táhlo ho to do samoty<ref name="[[František Grivec|GRIVEC, František.]] ''Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj''. Olomouc: Josephus Vyvlečka 1927, str. 32">{{Citace monografie | příjmení = Grivec | jméno = František | titul = Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj | vydavatel = Josephus Vyvlečka | místo = Olomouc | rok vydání = 1927 | isbn = | kapitola = | strany = 32}}</ref>.

Při vhodné příležitosti se kolem roku [[845]] zřekl vysokého státního úřadu a uchýlil se do [[Malá Asie|maloasijské]] mnišské oblasti s mnoha kláštery, pod [[Bithýnie|bithýnský]] Olymp ([[Turečtina|turecky]] Keşiş Dağı, dnes [[Uludağ]], 2543 [[Nadmořská výška|m n. m.]]), „kde žijí svatí otcové“<ref name="[[František Grivec|GRIVEC, František.]] ''Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj''. Olomouc: Josephus Vyvlečka 1927, str. 32, 34">{{Citace monografie | příjmení = Grivec | jméno = František | titul = Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj | vydavatel = Josephus Vyvlečka | místo = Olomouc | rok vydání = 1927 | isbn = | kapitola = | strany = 32, 34}}</ref>. Podle Vladimíra Vavřínka se mohlo jednat o klášter Polichnion na úpatí hory Sigriane v předhůří Olympu<ref name="[[Vladimír Vavřínek|VAVŘÍNEK, Vladimír.]] ''Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem''. Praha: Vyšehrad 2013, str. 65">{{Citace monografie | příjmení = Vavřínek | jméno = Vladimír | titul = Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok vydání = 2013 | isbn = 978-80-87149-67-6 | kapitola = | strany = 65}}</ref>. Tam teprve přijal mnišské jméno Metoděj (Methodios) a věnoval se bohosloví, opisování starých knih a jejich studiu. Po deseti letech právě sem, do jednoho z větších klášterů na Olympu, přišel za Metodějem jeho nejmladší bratr Konstantin. Časem se bratrská dvojice uchýlila na olympské úbočí, kde měla větší soukromí. Na jejich útěk do samoty měla s největší pravděpodobností vliv nepřehledná situace, která se v těch dobách odehrávala v Cařihradu v souvislosti s vládními a církevními převraty.

Zbožná císařovna-matka [[Theodora II.]] vládla za podpory [[logothetes|logotheta]] (kancléře) Theoktista místo svého nezletilého syna [[Michael III.|Michaela III.]] jako císařovna-zástupkyně. Císařovnin bratr Bardas, Theoktistův nepřítel, byl sice schopný a učený muž, avšak nemravný. Mladého Michaela III. vychovával k nevázanosti a dovoloval mu téměř vše. Bardas se neštítil žádných prostředků k dosažení svého. Se závistí a značnou nevolí pozoroval důvěrnou spolupráci císařovny a jejího kancléře. Theoktisovi se podařilo na nějaký čas vyhnat Bardu z Cařihradu. Bardovi se však podařilo mladého [[císař]]e natolik ovlivnit, že nakonec dosáhl toho, že byl na přání rozmařilého mladého Michaela povolán nazpět do Cařihradu. Nastal otevřený konflikt, jehož důsledkem bylo spiknutí Michaela III. a jeho strýce Bardy proti kancléři Theoktistovi. Theoktistos, ochránce Konstantina Filozofa, byl uvržen do žaláře, kde byl okolo r. [[855]] zavražděn. Spiknutí Bardy a Michaela III., proslulého coby oddaného pijana, se teď obrátilo proti Theodoře. Nestačilo jim, že se v roce [[856]] vzdala vlády, ale donutili ji, aby i se svými třemi dcerami vstoupila roku [[857]] do [[klášter]]a<ref name="[[František Grivec|GRIVEC, František.]] ''Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj''. Olomouc: Josephus Vyvlečka 1927, str. 36">{{Citace monografie | příjmení = Grivec | jméno = František | titul = Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj | vydavatel = Josephus Vyvlečka | místo = Olomouc | rok vydání = 1927 | isbn = | kapitola = | strany = 36}}</ref>.

Konflikt se teď přenesl na církevní půdu. Mladý císař všemožně ztrpčoval život patriarchovi Ignatiovi stejně, jako jeho komplic Bardas. [[Ignatios]] byl kvůli kritice Bardova pohoršlivého způsobu života vyhnán z Cařihradu, nepodlehl však útočnému nátlaku, aby se zřekl patriaršího stolce. Bardas neměl trpělivost čekat, až by byl Ignatios souzen a sesazen zákonným způsobem a neotálel s ustanovením učeného Fotia, muže světského stavu, novým patriarchou. Během pouhých šesti dnů přijal [[Fotios]] veškerá církevní svěcení a na vánoce roku [[858]] byl vysvěcen na biskupa a ustanoven patriarchou<ref name="[[František Grivec|GRIVEC, František.]] ''Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj''. Olomouc: Josephus Vyvlečka 1927, str. 37">{{Citace monografie | příjmení = Grivec | jméno = František | titul = Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj | vydavatel = Josephus Vyvlečka | místo = Olomouc | rok vydání = 1927 | isbn = | kapitola = | strany = 37}}</ref>. [[Koncil|Církevní sněm biskupů]] však nadále podporoval Ignatia a Fotia odsoudil. Fotios tedy v roce [[859]] svolal svůj církevní sněm a vládním nátlakem dosáhl sesazení Ignatia a zahájil pronásledování jeho přívrženců.

Oba bratři, vzdáleni těchto politických tahanic, se však ze samotářského způsobu života netěšili dlouho. Po státním a církevním převratu v Byzanci přišli okolo roku [[860]] k císaři Michaelovi III. chazarští poslové, kteří prostřednictvím listiny od svého vladaře žádali o mudrce, který by v učené disputaci dovedl oponovat arabským a židovským misionářům<ref name="[[František Grivec|GRIVEC, František.]] ''Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj''. Olomouc: Josephus Vyvlečka 1927, str. 38">{{Citace monografie | příjmení = Grivec | jméno = František | titul = Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj | vydavatel = Josephus Vyvlečka | místo = Olomouc | rok vydání = 1927 | isbn = | kapitola = | strany = 38}}</ref>. Proto byli oba bratři vysláni Michaelem III. na misijní a diplomatickou cestu k [[Chazaři|Chazarům]], tradičním spojencům Byzance, na černomořské, azovské a kaspické pobřeží<ref name="[[Vladimír Vavřínek|VAVŘÍNEK, Vladimír.]] ''Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem''. Praha: Vyšehrad 2013, str. 69">{{Citace monografie | příjmení = Vavřínek | jméno = Vladimír | titul = Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok vydání = 2013 | isbn = 978-80-87149-67-6 | kapitola = | strany = 69}}</ref>.

Metoděj přijal úkol doprovázet svého mladšího bratra s vřelostí jemu vlastní<ref name="[[Josef Vašica|VAŠICA, Josef.]] ''Literární památky epochy velkomoravské''. Praha: Vyšehrad 1996, str. 236">{{Citace monografie | příjmení = Vašica | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Vašica | titul = Literární památky epochy velkomoravské | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok = 1996 | strany = 236 | isbn = 80-7021-169-5 }}</ref>. Cestou k Chazarům výprava přezimovala v [[Chersonésos|Chersonésu]] na pobřeží [[Krym]]u, kde významnou událostí byla archeologická činnost, jejímž výsledkem bylo nalezení ostatků [[Klement I.|sv. Klimenta]], v pořadí čtvrtého římského papeže, kterého u Chersonésu okolo roku [[101]] zastihla mučednická smrt<ref name="[[František Grivec|GRIVEC, František.]] ''Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj''. Olomouc: Josephus Vyvlečka 1927, str. 40">{{Citace monografie | příjmení = Grivec | jméno = František | titul = Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj | vydavatel = Josephus Vyvlečka | místo = Olomouc | rok vydání = 1927 | isbn = | kapitola = | strany = 40}}</ref><ref name="[[Vladimír Vavřínek|VAVŘÍNEK, Vladimír.]] ''Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem''. Praha: Vyšehrad 2013, str. 71, 72">{{Citace monografie | příjmení = Vavřínek | jméno = Vladimír | titul = Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok vydání = 2013 | isbn = 978-80-87149-67-6 | kapitola = | strany = 71, 72}}</ref><ref name="[[Josef Vašica|VAŠICA, Josef.]] ''Literární památky epochy velkomoravské''. Praha: Vyšehrad 1996, str. 237">{{Citace monografie | příjmení = Vašica | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Vašica | titul = Literární památky epochy velkomoravské | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok = 1996 | strany = 237 | isbn = 80-7021-169-5 }}</ref>. Část ostatků nechali bratři v Chersonésu, část vzali s sebou. Legenda uvádí i diplomatickou příhodu s chazarským vojvodou, který upustil od obléhání města obývaného křesťany. Na další cestě doprovod bez úhony vyvázl z nepříjemné situace, když byl napaden maďarským oddílem. Cesta pokračovala po souši od ústí [[Don]]u směrem ke [[Kaspické moře|Kaspickému moři]]. Po diplomatické misi a křesťanské misii u chazarského [[kagan]]a působila výprava misijně i na zpáteční cestě.

Tu ale odmítl a přijal pouze hodnost igumena, tedy představeného [[klášter]]a [[Polychron]] na asijském břehu [[Marmarské moře|Marmarského moře]] rovněž v byzantské zemi, maloasijské [[Bithýnie|Bithýnii]]<ref name="[[František Grivec|GRIVEC, František.]] ''Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj''. Olomouc: Josephus Vyvlečka 1927, str. 47">{{Citace monografie | příjmení = Grivec | jméno = František | titul = Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj | vydavatel = Josephus Vyvlečka | místo = Olomouc | rok vydání = 1927 | isbn = | kapitola = | strany = 47}}</ref>. Zde však dlouho nepobyl. O právních a správních schopnostech Metoděje, o misionářských schopnostech Konstantina a o jejich jazykových znalostech bylo brzy slyšet i za hranicemi Byzantské říše.

Vládce [[Velkomoravská říše|Moravy]] [[Rostislav]] ve snaze vymanit se zcela z vlivu [[Franská říše|Franské říše]], která využívala [[křesťanství]] a církevní správu pro své politické cíle, usiloval o vytvoření vlastní církevní organizace, nezávislé na Franské říši. Protože Rostislav neuspěl u papeže [[Mikuláš I. Veliký|Mikuláše I.]] s žádostí o vyslání biskupa, který by ve srozumitelném jazyce vysvětlil domácímu moravskému lidu veškerou křesťanskou víru, obrátil se s toutéž žádostí do Cařihradu<ref name="[[Josef Vašica|VAŠICA, Josef.]] ''Literární památky epochy velkomoravské''. Praha: Vyšehrad 1996, str. 249, 281 ">{{Citace monografie | příjmení = Vašica | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Vašica | titul = Literární památky epochy velkomoravské | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok = 1996 | strany = 249, 281 | isbn = 80-7021-169-5}}</ref>. Nebylo tedy divu, že císař Michael po poradě se svými rádci nenašel k tomuto úkolu nikoho schopnějšího, než osvědčenou misionářskou dvojici. Přestože Rostislav žádal o vyslání biskupa, byli bratři pověřeni císařem Michaelem III. k moravskému králi pouze misií. Metoděj se vydal na cestu pouze jako knězjáhen, což v situaci, kdy nebyla rozhodnuta otázka církevních pravomocí, se ukázalo jako prozíravé<ref name="[[Josef Vašica|VAŠICA, Josef.]] ''Literární památky epochy velkomoravské''. Praha: Vyšehrad 1996, str. 47">{{Citace monografie | příjmení = Vašica | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Vašica | titul = Literární památky epochy velkomoravské | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok = 1996 | strany = 47 | isbn = 80-7021-169-5}}</ref>.

Franský král [[Ludvík II. Němec]] nelibě nesl, že jeho leník Rostislav začal upevňovat svou nezávislost. Shromáždil silné vojsko a v srpnu [[864]] oblehl Rostislava v pevnosti zvané Dowina – [[Devín (hrad)|Děvín]]. Rostislav, když poznal, že není úniku z obklíčení, byl okolnostmi přinucen se s Franky porovnat a vydat rukojmí jako záruku, že nevystoupí proti Ludvíku Němci<ref name="[[Lubomír Emil Havlík|HAVLÍK, Lubomír E.]] ''Kronika o Velké Moravě''. Brno: Jota 1993, str. 132">{{Citace monografie | příjmení = Havlík | jméno = Lubomír E.| titul = Kronika o Velké Moravě | vydání = první | vydavatel = Jota | místo = Brno | rok vydání = 1993 | isbn = 80-85617-04-8 | kapitola = | strany = 132}}</ref>.

Někdy na podzim roku [[866]] se věrozvěstové odebrali na cestu do [[Aquileia|Akvileje]] a dále zpět do Konstantinopole, aby tam zařídili potřebné záležitosti. Cestou se asi na půl roku zastavili u knížete [[Kocel]]a v politicky klidnější [[Panonie|Panonii]]. Ten jim přivedl 50 žáků, aby je bratři připravili pro stav duchovní. Slovanští obyvatelé Panonie přijímali s vděčností křesťanskou misii ve [[staroslověnština|staroslověnštině]], slovanském jazyku. Kníže Kocel o této skutečnosti nejednou písemně informoval [[papež]]e Mikuláše I. a vychvaloval úspěšnou christianizaci jeho knížectví prostřednictvím obětavých soluňských sourozenců. A jak bylo v povaze bratrské dvojice, odmítali bohaté dary a místo toho vyjednali propuštění 900 otroků<ref name="[[František Grivec|GRIVEC, František.]] ''Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj''. Olomouc: Josephus Vyvlečka 1927, str. 57">{{Citace monografie | příjmení = Grivec | jméno = František | titul = Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj | vydavatel = Josephus Vyvlečka | místo = Olomouc | rok vydání = 1927 | isbn = | kapitola = | strany = 57}}</ref>. Někdy před polovinou roku [[867]] věrozvěstové pokračovali v další cestě do Cařihradu.

Na nějaký čas se Konstantin s Metodějem zastavili v [[Benátky|Benátkách]], kde s akvilejským patriarchou vedli učené disputace o oprávněnosti slovanské bohoslužby. Tyto rozhovory byly důležité z toho důvodu, že jejich úspěch mohl výrazně podepřít další působnost apoštolů u Slovanů a pravděpodobně vytvořil příznivou vyjednávací pozici pro pozdější jednání v [[Řím]]ě. Situace byla o to vážnější, že benátské kněžstvo nebylo nakloněno bohoslužbě ve slovanském jazyku. Konstantin však bystře obhájil slovanské bohoslužby a svými důvody odrazil útočné benátské kněze<ref name="[[Josef Vašica|VAŠICA, Josef.]] ''Literární památky epochy velkomoravské''. Praha: Vyšehrad 1996, str. 251, 252, 523, 254">{{Citace monografie | příjmení = Vašica | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Vašica | titul = Literární památky epochy velkomoravské | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok = 1996 | strany = 251, 252, 523, 254 | isbn = 80-7021-169-5}}</ref><ref name="[[František Grivec|GRIVEC, František.]] ''Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj''. Olomouc: Josephus Vyvlečka 1927, str. 59, 60">{{Citace monografie | příjmení = Grivec | jméno = František | titul = Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj | vydavatel = Josephus Vyvlečka | místo = Olomouc | rok vydání = 1927 | isbn = | kapitola = | strany = 59, 60}}</ref>.

Když se družina apoštolů blížila k Římu, čekalo je vřelé uvítání. Ostatky sv. Klimenta dělaly divy<ref name="[[Vladimír Vavřínek|VAVŘÍNEK, Vladimír.]] ''Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem''. Praha: Vyšehrad 2013, str. 160, 162">{{Citace monografie | příjmení = Vavřínek | jméno = Vladimír | titul = Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok vydání = 2013 | isbn = 978-80-87149-67-6 | kapitola = | strany = 160, 162}}</ref>. Nevítal je však [[Mikuláš I. Veliký|Mikuláš I.]], ale [[Hadrián II.]], nastoupivší na Petrův stolec místo 3. listopadu 867 náhle zesnulého předchůdce. Korunován byl 14. prosince, neboť čekal na odpověď císaře Ludvíka<ref name="[[František Grivec|GRIVEC, František.]] ''Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj''. Olomouc: Josephus Vyvlečka 1927, str. 62">{{Citace monografie | příjmení = Grivec | jméno = František | titul = Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj | vydavatel = Josephus Vyvlečka | místo = Olomouc | rok vydání = 1927 | isbn = | kapitola = | strany = 62}}</ref>. Díky ostatkům sv. Klimenta byl Řím vzhůru nohama a apoštolové se těšili posvátné úctě Římanů, kteří v nich poznali muže ctihodné a učené. Svou bystrostí budil Konstantin zaslouženou pozornost. Velmi laskavě a přátelsky byli bratři přijati rodáky z početné řecké mnišské komunity, kteří utekli do Říma z Cařihradu, když tam vypuklo náboženské pronásledování, ať už za patriarchy Jana nebo za Fotia. V tu dobu byl v Římě i cařihradský opat Theognostos, který do Říma přinesl stížnost vyhnaného patriarchy Ignatia. Pro Konstantina s Metodějem se stal stanovištěm klášter [[svatý Ondřej|sv. Ondřeje]] při nynějším kostele [[Řehoř I. Veliký|sv. Řehoře Velikého]], útulek řeckých mnichů<ref name="[[František Grivec|GRIVEC, František.]] ''Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj''. Olomouc: Josephus Vyvlečka 1927, str. 64">{{Citace monografie | příjmení = Grivec | jméno = František | titul = Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj | vydavatel = Josephus Vyvlečka | místo = Olomouc | rok vydání = 1927 | isbn = | kapitola = | strany = 64}}</ref>. Dalším vhodným útulkem pro věrozvěsty byl klášter [[svatá Praxeda|svaté Praxedy]] u [[Bazilika Panny Marie Sněžné|chrámu Santa Maria Maggiore]], který byl kolem roku [[820]] předán řeckým mnichům<ref name="[[František Grivec|GRIVEC, František.]] ''Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj''. Olomouc: Josephus Vyvlečka 1927, str. 64">{{Citace monografie | příjmení = Grivec | jméno = František | titul = Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj | vydavatel = Josephus Vyvlečka | místo = Olomouc | rok vydání = 1927 | isbn = | kapitola = | strany = 64}}</ref>.

Věrozvěstové si u oblíbeného mezi Římany papeže Hadriána II. získali takovou důvěru, že Hadrián II. zásadně potvrdil jejich učení i jejich neobvyklou misijní metodu zavádění slovanské bohoslužby. Počátkem roku [[868]] potvrdil papež slovanský překlad bohoslužebných knih. Položil je na oltář v [[bazilika Panny Marie Sněžné|bazilice Panny Marie Sněžné]]<ref name="[[Vladimír Vavřínek|VAVŘÍNEK, Vladimír.]] ''Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem''. Praha: Vyšehrad 2013, str. 162, 163">{{Citace monografie | příjmení = Vavřínek | jméno = Vladimír | titul = Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok vydání = 2013 | isbn = 978-80-87149-67-6 | kapitola = | strany = 162, 163}}</ref>, posvětil je a zároveň posvětil Metoděje na kněze. Na papežův příkaz posvětil biskup z Porta [[Formosus]] a biskup z [[Velletri]] [[Gauderich]] tři žáky Konstantina a Metoděje na kněze a dva na lektory<ref name="[[František Grivec|GRIVEC, František.]] ''Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj''. Olomouc: Josephus Vyvlečka 1927, str. 66">{{Citace monografie | příjmení = Grivec | jméno = František | titul = Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj | vydavatel = Josephus Vyvlečka | místo = Olomouc | rok vydání = 1927 | isbn = | kapitola = | strany = 66}}</ref>. Přestože se proti slovanské bohoslužbě stavěli zástupci německých biskupů a franské říše, tak za podpory papežových rádců – knihovníka Anastazia a biskupa Arsenia sloužili věrozvěstové slovanské bohoslužby po hlavních římských kostelích za údivu ohromených Římanů, kteří sice pro slovanskou bohoslužbu neměli důvod mít zvláštní pochopení, pro něž však byl procítěný velebný zpěv ve slovanském jazyce něčím dosud nevídaným<ref name="[[František Grivec|GRIVEC, František.]] ''Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj''. Olomouc: Josephus Vyvlečka 1927, str. 66">{{Citace monografie | příjmení = Grivec | jméno = František | titul = Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj | vydavatel = Josephus Vyvlečka | místo = Olomouc | rok vydání = 1927 | isbn = | kapitola = | strany = 66}}</ref>.

V srpnu roku 868 dorazili do Říma vyslanci císaře Basileia a patriarchy Ignatia<ref name="[[František Grivec|GRIVEC, František.]] ''Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj''. Olomouc: Josephus Vyvlečka 1927, str. 67">{{Citace monografie | příjmení = Grivec | jméno = František | titul = Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj | vydavatel = Josephus Vyvlečka | místo = Olomouc | rok vydání = 1927 | isbn = | kapitola = | strany = 67}}</ref>. Přinesli s sebou akta Fotiovy synody z léta roku 867, která byla podrobena vyšetřování, které skončilo až v červnu [[869]] demonstrativním spálením Fotiových spisů na schodech kostela sv. Petra.

Když Metoděj seznal, že se blíží poslední dny Konstantinova života, měl v úmyslu vrátit se do Řecka na Olymp a splnit slib, který dal matce, že přeživší bratr přenese a pochová tělo sourozence v bithýnském klášteře. Avšak Konstantin, již pod novým mnišským jménem Cyril (Kyrillos), přesvědčoval Metoděje, aby pokračoval v započatém těžkém misijním díle a neopouštěl Slovany<ref name="[[František Grivec|GRIVEC, František.]] ''Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj''. Olomouc: Josephus Vyvlečka 1927, str. 69, 70">{{Citace monografie | příjmení = Grivec | jméno = František | titul = Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj | vydavatel = Josephus Vyvlečka | místo = Olomouc | rok vydání = 1927 | isbn = | kapitola = | strany = 69, 70}}</ref>. Papež ale nařídil, aby byl Cyril pohřben za účasti řeckého i římského duchovenstva se všemi poctami jako apoštolský papež. Metodějovi se podařilo oblomit papeže, aby – ač nerad – souhlasil s tím, že Metoděj bude moci splnit slib, který dal matce. Přikázal, aby Cyril byl uložen v mramorové rakvi a svolil k Metodějovu odchodu. Jenže s tím se nechtělo smířit římské [[duchovenstvo]], proto na poradě s římskými biskupy, kardinály a velmoži přesvědčilo papeže, aby tak vynikajícího a velkého a slavného muže nenechal pochovat nikde jinde, než ve stejně slavném městě. Papež tedy poručil všemi milovaného světce pochovat v jeho vlastním papežském hrobě v [[bazilika svatého Petra|bazilice sv. Petra]]. Metoděj, když nebyla vyslyšena jeho první prosba, přesto dosáhl alespoň toho, že byl nakonec jeho bratr pohřben v [[San Clemente (Řím)|kostele svatého Klimenta]], světce, jehož ostatky po obtížném a pečlivém hledání našel a přinesl do Říma<ref name="[[František Grivec|GRIVEC, František.]] ''Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj''. Olomouc: Josephus Vyvlečka 1927, str. 71, 72, 73">{{Citace monografie | příjmení = Grivec | jméno = František | titul = Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj | vydavatel = Josephus Vyvlečka | místo = Olomouc | rok vydání = 1927 | isbn = | kapitola = | strany = 71, 72, 73}}</ref>.

Papež vyslyšel žádost Kocela o „blaženého učitele“ a poslal ho nejen jemu, ale „všem slovanským krajinám“. Metoděj byl tedy zplnomocněn apoštolským misionářem a legátem s důležitou pravomocí pro rozšíření křesťanské víry a pro uspořádání církevních poměrů ve slovanských misijních zemích. V polovině roku 869 byl vyslán do Panonie, aby dojednal zřízení nové samostatné panonské diecéze<ref name="[[František Grivec|GRIVEC, František.]] ''Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj''. Olomouc: Josephus Vyvlečka 1927, str. 89">{{Citace monografie | příjmení = Grivec | jméno = František | titul = Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj | vydavatel = Josephus Vyvlečka | místo = Olomouc | rok vydání = 1927 | isbn = | kapitola = | strany = 89}}</ref>. Měl s sebou papežský list (bula ''[[Gloria in excelsis Deo (listina)|Gloria in excelsis Deo]]''), schvalující slovanskou bohoslužbu s tím, že při mši se má číst evangelium nejprve latinsky a potom slovansky. Kocel přivítal jak Metoděje, tak papežův návrh na obnovení někdejší arcidiecéze [[srem]]ské, založené Kristovým učedníkem Andronikem a zaniklé roku [[581]].

Východofranský král [[Ludvík II. Němec]] se obával důsledků misijní činnosti slovanských věrozvěstů a využil každé vhodné příležitosti k vystoupení proti Rostislavovi. Po pohraničních šarvátkách roku 868 a minulých neúspěších chtěl zaútočit v srpnu roku 869 se silným vojskem na Moravu. Sám Ludvík II. Němec zůstal nemocen v [[Řezno|Řezně]], proto v čelo vojska Franků a Alamanů postavil nejmladšího syna Karla. Ten přitáhl před silně opevněnou Rostislavovu pevnost, avšak bez jednoznačného úspěchu. Rostislav se měl uchýlit pod ochranu hvozdů. Bylo však pustošeno území Moravy. Starší syn Ludvíka Němce [[Karloman Východofranský|Karloman]] vpadl s Bavory do Svatoplukova nitranského údělného knížectví a neméně pustošil krajinu. Ničivé útoky německých vojenských sborů hůře snášel [[Svatopluk I.|Svatopluk]], což mohlo být počátečním impulsem k neshodám mezi Rostislavem a jeho synovcem Svatoplukem. Ludvík Němec se totiž postaral, aby za jakési podmínky dosáhl míru s Moravany. Je možné, že se jednalo o následné vyjednávání Karlomana se Svatoplukem. Svatopluk totiž začal sledovat svoji vlastní politiku spolupráce s Franky. To mělo za následek hněv Rostislavův, proto někdy na jaře roku [[870]] nastražil na Svatopluka léčku ve snaze nechat ho zahubit. Svatopluk však byl někým varován a podařilo se mu uniknout. Když Rostislav poznal, že úmysl byl prozrazen, vydal se pronásledovat unikajícího Svatopluka. Avšak sám přitom upadl do léčky. Byl zajat a vydán Karlomanovi. Ten jej poslal do bavorského Řezna, kam přitáhl někdy v listopadu i Ludvík II. Němec, kde byl Rostislav odsouzen nejprve k smrti, později byl trest zmírněn k oslepení a doživotnímu uvěznění v řezenském klášteře svatého Jimrama (sv. Emmeramma). Karloman však zneužil ústupku Svatopluka k ovládnutí Moravy. Při obsazování země uloupil Karloman mojmírovský poklad a zemi svěřil do správy dvěma hrabatům Východní marky Vilémovi a Engilšalkovi<ref name="[[Dagmar Bartoňková|BARTOŇKOVÁ, Dagmar, Lubomír Emil Havlík|HAVLÍK, Lubomír E., Zdeněk Masařík|MASAŘÍK Zdeněk, Radoslav Večerka|VEČERKA Radoslav]] ''Magnae Moraviae Fontes Historici I''. Brno: Ústav klasických studií a Ústav archeologie a muzeologie, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity 2008, s. 104, 105">{{Citace monografie | příjmení = Bartoňková | jméno = Dagmar | odkaz na autora = Dagmar Bartoňková | příjmení2 = Havlík | jméno2 = Lubomír | odkaz na autora2 = Lubomír Havlík | příjmení3 = Masařík | jméno3 = Zdeněk | odkaz na autora3 = Zdeněk Masařík | příjmení4 = Večerka | jméno4 = Radoslav | odkaz na autora4 = Radoslav Večerka | titul = Magnae Moraviae Fontes Historici I | vydání = druhé | vydavatel = Ústav klasických studií a Ústav archeologie a muzeologie, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity | místo = Brno | rok vydání = 2008 | isbn = 978-80-254-1780-5 | kapitola = | strany = 104, 105}}</ref>.

Další lekci neuvážené důvěřivosti dostal Svatopluk v roce [[871]], když byl Karlomanem nařčen z věrolomnosti a uvězněn. Moravané, domnívajíce se, že Svatopluk zahynul, přiměli pod hrozbou smrti Svatoplukova příbuzného [[Slavomír]]a, aby se ujal vlády. Pod vedením Slavomíra vypuklo na Moravě povstání proti Engilšalkovi a Vilémovi a Moravané dobyli zpět mnoho hradů a pevností a vyhnali většinu německých kněží. Mezitím byl Svatopluk propuštěn, neboť nebylo důkazů proti němu. Naopak byl poctěn královskými dary a vypraven v čele Karlomanova vojska, aby potlačil povstání Moravanů. Když vojsko dorazilo ke starému Rostislavovu městu, zatímco ostatní stavěli tábor, vstoupil Svatopluk do města pod záminkou vyjednávání o kapitulaci. Společně se Slavomírem však napadl nic netušící Bavory a pomstil se Karlomanovi za uvěznění zničením jeho vojska tak drtivým, že Karloman, když se to dověděl, se vyděsil a byl donucen vrátit Svatoplukovi všechna rukojmí a jemu byl vrácen pouze jediný polomrtvý Ratbod<ref name="[[Dagmar Bartoňková|BARTOŇKOVÁ, Dagmar, Lubomír Emil Havlík|HAVLÍK, Lubomír E., Zdeněk Masařík|MASAŘÍK Zdeněk, Radoslav Večerka|VEČERKA Radoslav]] ''Magnae Moraviae Fontes Historici I''. Brno: Ústav klasických studií a Ústav archeologie a muzeologie, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity 2008, s. 106, 107">{{Citace monografie | příjmení = Bartoňková | jméno = Dagmar | odkaz na autora = Dagmar Bartoňková | příjmení2 = Havlík | jméno2 = Lubomír | odkaz na autora2 = Lubomír Havlík | příjmení3 = Masařík | jméno3 = Zdeněk | odkaz na autora3 = Zdeněk Masařík | příjmení4 = Večerka | jméno4 = Radoslav | odkaz na autora4 = Radoslav Večerka | titul = Magnae Moraviae Fontes Historici I | vydání = druhé | vydavatel = Ústav klasických studií a Ústav archeologie a muzeologie, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity | místo = Brno | rok vydání = 2008 | isbn = 978-80-254-1780-5 | kapitola = | strany = 106, 107}}</ref>. V květnu roku 872 poslal Ludvík II. Němec proti Moravanům vojsko [[Durynkové|Durynků]] a [[Sasové|Sasů]]. Ti však na Moravě utrpěli potupnou porážku, že některá hrabata byla na útěku moravskými ženami palicemi strhávána s koní a zbita. Porážku utrpěl i [[Würzburg|würzburský]] biskup Arno a [[Fulda|fuldský]] opat Sigibert (Sigehard), kteří byli vysláni na pomoc Karlomanovi, který mezitím plenil území Moravanů. Svatopluk však přepadl Bavory, kteří střežili lodě na břehu [[Dunaj]]e, a mnoho jich pobil. Kdo se na útěku neutopil, byl odveden do zajetí. Vyvázl jen řezenský biskup Embrich s několika málo lidmi.

Mnohem razantněji vystoupil až papež [[Jan VIII.]], který jako římský arcijáhen spolupracoval už s Mikulášem I., a nastoupil na Petrův stolec 14. prosince [[872]]. Hned počátkem roku [[873]] poslal ankonského biskupa Pavla jako svého zvláštního vyslance, aby Metoděje vysvobodil a potrestal jeho pronásledovatele – solnohradského arcibiskupa Adalvina, pasovského biskupa Hermanricha a freisinského biskupa Anna<ref name="[[Josef Vašica|VAŠICA, Josef.]] ''Literární památky epochy velkomoravské''. Praha: Vyšehrad 1996, str. 284, 285">{{Citace monografie | příjmení = Vašica | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Vašica | titul = Literární památky epochy velkomoravské | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok = 1996 | strany = 284, 285 | isbn = 80-7021-169-5}}</ref>. Zároveň obeslal listem i uvedené církevní hodnostáře. V listu Hermanrichovi doslova kárá jeho „smělost a zvířecí divokost přesahující zběsilost světského knížete a tyrana“. Konečně papež nařídil potrestat vrahy mnicha Lazara, který měl papeže informovat o osudech Metoděje.

Papež přísně potrestal německé biskupy. Adalvinovi a Hermanrichovi zakázal vykonávat biskupský úřad a Anno byl povolán k odpovědnosti do Říma. Metoděje museli okamžitě propustit. Legát Pavel dostal příkaz doprovodit Metoděje ke Svatoplukovi<ref name="[[Lubomír Emil Havlík|HAVLÍK, Lubomír E.]] ''Kronika o Velké Moravě''. Brno: Jota 1993, str. 162, 163">{{Citace monografie | příjmení = Havlík | jméno = Lubomír E.| titul = Kronika o Velké Moravě | vydání = první | vydavatel = Jota | místo = Brno | rok vydání = 1993 | isbn = 80-85617-04-8 | kapitola = | strany = 162, 163}}</ref>. Metodějova legenda praví, že čtyři německé biskupy stihl za spáchané křivdy soud svatého Petra za to, že hřešili proti právu Petrova stolce. Z nich Adalvin zemřel 14. května [[873]], Hermanrich v roce [[874]] a Anno 9. října [[875]]. Čtvrtým, v papežských listech nejmenovaným, mohl být [[brixen]]ský biskup Lantfried, zemřel rovněž kolem roku 874.

V Cařihradě byl arcibiskup Metoděj přijat všemi včetně císaře s velkou radostí a úctou. Císař i patriarcha slavnostně uvedli arcibiskupa do svého sídla. Císař se pochvalně vyjádřil o jeho učení, vyslyšel a splnil veškerá Metodějova přání a z řad jeho žáků si vyžádal kněze a jáhna s knihami<ref name="[[Josef Vašica|VAŠICA, Josef.]] ''Literární památky epochy velkomoravské''. Praha: Vyšehrad 1996, str. 286">{{Citace monografie | příjmení = Vašica | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Vašica | titul = Literární památky epochy velkomoravské | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok = 1996 | strany = 286 | isbn = 80-7021-169-5}}</ref>. Císař s patriarchou schválili sice neobvyklý, ale nadmíru úspěšný způsob Metodějovy misijní činnosti, potvrdili slovanskou bohoslužbu a dovolili, aby dva Metodějovi žáci šířili a upevňovali křesťanství pomocí slovanských knih i mezi Slovany Byzantského císařství. Když Metoděj takto přispěl k dalšímu šíření křesťanství mezi Slovany, byl bohatě obdarován a vydal se na obtížnou cestu na Moravu, aby dokončil rozdělané dílo.

V tu dobu již Metoděj cítil, že mu ubývá fyzických sil, apoštolská horlivost ho však pobízela, aby dokončil překlad zbývajících evangelií. Za tím účelem vybral ze svých žáků dva rychlopísaře. Za osm měsíců, od března do října včetně roku [[884]] stihli upravit překlad téměř všech knih (kromě knihy Makabejských)<ref name="[[Josef Vašica|VAŠICA, Josef.]] ''Literární památky epochy velkomoravské''. Praha: Vyšehrad 1996, str. 287">{{Citace monografie | příjmení = Vašica | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Vašica | titul = Literární památky epochy velkomoravské | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok = 1996 | strany = 287 | isbn = 80-7021-169-5}}</ref>. Pro tak obrovské dílo však Metoděj neměl zdaleka takové podmínky, jako tomu bylo za Rostislava, kdy vzájemně se podporující bratrská dvojice měla všestrannou podporu ze strany moravského knížete. Za panování Svatopluka téměř osamocený Metoděj nesl veškerou tíhu správy ještě neupravené arcidiecéze a řízení výchovy kněžstva. Ze strany vládce, jemuž Metodějovo dílo přinášelo v podstatě největší prospěch, nacházel příliš málo porozumění, o intrikách [[Wiching]]a a německých kněží, často spíše špionů Franské říše, než pravých misionářů, ani nemluvě. Snad jen všeobecná úcta ze strany lidu a Metodějův věhlas zabránila ještě větším potížím. O úctě k osobnosti Metoděje ze strany blíže nejmenovaného uherskéhofranského, údajně nepřátelského krále, který navštívil kraje kolem [[Dunaj]]e a chtěl vidět Metoděje, vypovídá zpráva k roku 884. Oproti všeobecnému očekávání a varování bylo přijetí slavnostní a uctivé, cizí král se doporučil do Metodějových modliteb<ref name="[[Josef Vašica|VAŠICA, Josef.]] ''Literární památky epochy velkomoravské''. Praha: Vyšehrad 1996, str. 287">{{Citace monografie | příjmení = Vašica | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Vašica | titul = Literární památky epochy velkomoravské | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok = 1996 | strany = 287 | isbn = 80-7021-169-5}}</ref>. Podle A. Brücknera (Die Wahrheit) je tímto králem míněn franský císař Karel III. Tlustý, třetí syn Ludvíka II. Němce<ref name="[[Josef Vašica|VAŠICA, Josef.]] ''Literární památky epochy velkomoravské''. Praha: Vyšehrad 1996, str. 300">{{Citace monografie | příjmení = Vašica | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Vašica | titul = Literární památky epochy velkomoravské | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok = 1996 | strany = 300 | isbn = 80-7021-169-5}}</ref>, mimochodem spojenec Svatopluka I. Moravského z let 882 až 884.

Dokud setrvával Svatopluk ve velkém přátelství s [[Arnulf Korutanský|Arnulfem]], nemanželským synem krále Karlomana, jemuž [[Karloman Východofranský|Karloman]] dříve přenechal správu [[Korutany|Korutan]] a [[Panonie]] (Východní marky), měl Wiching na Svatopluka vliv. Méně těžkostí s Wichingem měl Metoděj až v letech 882 až [[885]], kdy byl Svatopluk s Arnulfem v nepřátelství. V první polovině roku 882 totiž došlo k vypuzení Svatoplukova spojence Aribona Vilémovými a Engilšalkovými potomky z Panonie. Vázán smlouvou s Aribonem a v souladu s rozhodnutím císaře a východofranského krále [[Karel III. Tlustý|Karla III. Tlustého]] vytáhl v roce 882 Svatopluk v čele silného vojska do Východní marky a krutě se vypořádal se zajatými potomky či příbuznými hrabat Viléma a Engilšalka, bývalých okupantů Moravy, když zmrzačil Verinhara a Vecila. Starší synové Viléma a Engilšalka Megingoz a Papo se uchýlili pod ochranu Arnulfa. Svatopluk vyčetl Arnulfovi podporu Svatoplukovým nepřátelům a jejich spolčování s Bulhary. Když Arnulf odmítl vyvrátit Svatoplukovo podezření, vytáhl Svatopluk roku 884 s obrovským vojskem a 12 dní kořistil v Arnulfově království. Když se Svatoplukovu vojsku neprozřetelně postavili Megingoz a Papo s vojskem Panonů, byli smeteni do řeky Ráby, kde utonuli<ref name="[[Dagmar Bartoňková|BARTOŇKOVÁ, Dagmar, Lubomír Emil Havlík|HAVLÍK, Lubomír E., Zdeněk Masařík|MASAŘÍK Zdeněk, Radoslav Večerka|VEČERKA Radoslav]] ''Magnae Moraviae Fontes Historici I''. Brno: Ústav klasických studií a Ústav archeologie a muzeologie, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity 2008, s. 118">{{Citace monografie | příjmení = Bartoňková | jméno = Dagmar | odkaz na autora = Dagmar Bartoňková | příjmení2 = Havlík | jméno2 = Lubomír | odkaz na autora2 = Lubomír Havlík | příjmení3 = Masařík | jméno3 = Zdeněk | odkaz na autora3 = Zdeněk Masařík | příjmení4 = Večerka | jméno4 = Radoslav | odkaz na autora4 = Radoslav Večerka | titul = Magnae Moraviae Fontes Historici I | vydání = druhé | vydavatel = Ústav klasických studií a Ústav archeologie a muzeologie, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity | místo = Brno | rok vydání = 2008 | isbn = 978-80-254-1780-5 | kapitola = | strany = 118}}</ref>.

V roce 885 byla na austrijském pomezí Bavor mezi knížetem Moravanů Svatoplukem a králem Bavorů Arnulfem stvrzena mírová smlouva. Svatopluk si vzal za manželku Arnulfovu sestru Giselu a pokřtil jménem Svatopluk Arnulfova nemanželského syna<ref name="[[Dagmar Bartoňková|BARTOŇKOVÁ, Dagmar, Lubomír Emil Havlík|HAVLÍK, Lubomír E., Zdeněk Masařík|MASAŘÍK Zdeněk, Radoslav Večerka|VEČERKA Radoslav]] ''Magnae Moraviae Fontes Historici I''. Brno: Ústav klasických studií a Ústav archeologie a muzeologie, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity 2008, s. 142, 143">{{Citace monografie | příjmení = Bartoňková | jméno = Dagmar | odkaz na autora = Dagmar Bartoňková | příjmení2 = Havlík | jméno2 = Lubomír | odkaz na autora2 = Lubomír Havlík | příjmení3 = Masařík | jméno3 = Zdeněk | odkaz na autora3 = Zdeněk Masařík | příjmení4 = Večerka | jméno4 = Radoslav | odkaz na autora4 = Radoslav Večerka | titul = Magnae Moraviae Fontes Historici I | vydání = druhé | vydavatel = Ústav klasických studií a Ústav archeologie a muzeologie, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity | místo = Brno | rok vydání = 2008 | isbn = 978-80-254-1780-5 | kapitola = | strany = 142, 143}}</ref>. Když Metoděj po statečném přemáhání všech obtíží poznal, že se blíží jeho čas, doporučil za svého nástupce jednoho ze svých žáků [[Gorazd]]a, Moravana vzdělaného a znalého též řečtiny a latiny. Na květnou neděli 4. dubna roku 885 se na jeho přání shromáždil všechen lid, aby v chrámu požehnal císaře a knížete, duchovenstvo a veškerý lid. Zesnul obklopen svými kněžskými žáky 6. dubna. Smuteční obřady se konaly latinsky, řecky a slovansky za důstojných poct. Se svým učitelem a pastýřem se přišly rozloučit bezpočetné zástupy všech vrstev, věku a postavení včetně cizinců<ref name="[[František Grivec|GRIVEC, František.]] ''Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj''. Olomouc: Josephus Vyvlečka 1927, str. 120">{{Citace monografie | příjmení = Grivec | jméno = František | titul = Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj | vydavatel = Josephus Vyvlečka | místo = Olomouc | rok vydání = 1927 | isbn = | kapitola = | strany = 120}}</ref><ref name="[[Josef Vašica|VAŠICA, Josef.]] ''Literární památky epochy velkomoravské''. Praha: Vyšehrad 1996, str. 288">{{Citace monografie | příjmení = Vašica | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Vašica | titul = Literární památky epochy velkomoravské | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok = 1996 | strany = 288 | isbn = 80-7021-169-5}}</ref>.

Když se Arnulf a Svatopluk v roce 885 opět spřátelili, Wiching nabyl zase více moci. Ve spojení s Arnulfem se vynasnažil, aby Metodějovi žáci byli násilím vyhnáni z Moravy. Tak jako dříve, tak i v tomto případě zřejmě používal k dosažení svého cíle podvržených papežských listů. Podle Wichingových zpráv byl sestaven papežský list [[Štěpán V. (papež)|Štěpána V. (VI.)]], kterým byl právě Wiching ustanoven Metodějovým nástupcem jako moravský biskup. Kromě toho papež vyslal na Moravu legáta biskupa Dominika se dvěma kněžími s pokynem, že Gorazd, než bude moci vykonávat pravomoci, se musí nejprve dostavit do Říma. Mezi stranou Wichingovou a Gorazdovou nastal konflikt, kterému nezabránil ani Svatopluk, příliš svázaný s Arnulfem i Wichingem. Metodějovi žáci odmítli uznat Wichinga za biskupa a Wiching využil momentální Svatoplukovy nepřítomnosti a vystoupil s vojenskou mocí, poskytnutou mu k ruce Arnulfem<ref name="[[Lubomír Emil Havlík|HAVLÍK, Lubomír E.]] ''Svatopluk I. Veliký, král Moravanů a Slovanů''. Brno: Jota 1994, str. 116">{{Citace monografie | příjmení = Havlík | jméno = Lubomír E.| titul = Svatopluk I. Veliký, král Moravanů a Slovanů | vydání = první | vydavatel = Jota | místo = Brno | rok vydání = 1994 | isbn = 80-85617-19-6 | kapitola = | strany = 116}}</ref><ref name="[[Lubomír Emil Havlík|HAVLÍK, Lubomír E.]] ''Kronika o Velké Moravě''. Brno: Jota 1993, str. 213">{{Citace monografie | příjmení = Havlík | jméno = Lubomír E.| titul = Kronika o Velké Moravě | vydání = první | vydavatel = Jota | místo = Brno | rok vydání = 1993 | isbn = 80-85617-04-8 | kapitola = | strany = 213}}</ref>. Za pozdějšího nepřátelství Svatopluka s Arnulfem (v roce 890) byl Wiching nucen uprchnout z Moravy do služeb Arnulfa<ref name="[[Lubomír Emil Havlík|HAVLÍK, Lubomír E.]] ''Kronika o Velké Moravě''. Brno: Jota 1993, str. 221">{{Citace monografie | příjmení = Havlík | jméno = Lubomír E.| titul = Kronika o Velké Moravě | vydání = první | vydavatel = Jota | místo = Brno | rok vydání = 1993 | isbn = 80-85617-04-8 | kapitola = | strany = 221}}</ref><ref name="[[František Grivec|GRIVEC, František.]] ''Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj''. Olomouc: Josephus Vyvlečka 1927, str. 130">{{Citace monografie | příjmení = Grivec | jméno = František | titul = Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj | vydavatel = Josephus Vyvlečka | místo = Olomouc | rok vydání = 1927 | isbn = | kapitola = | strany = 130}}</ref>.

== ReferenceOdkazy ==

=== Literatura ===

* {{Citace monografie | příjmení = Grivec | jméno = František | odkaz na autora = František Grivec | titul = Slovanští apoštolovéapoštolé sv. Cyril a Metoděj | vydavatel = Josephus Vyvlečka | místo = Olomouc | rok = 1927 | vydání = 1 | počet stran = 163172 | isbn = }}

* {{Citace monografie | příjmení = HavlíkVašica | jméno = Lubomír EmilJosef | odkaz na autora = LubomírJosef Emil HavlíkVašica | titul = KronikaLiterární opamátky Velkéepochy Moravěvelkomoravské | vydavatel = JotaVyšehrad | místo = BrnoPraha | rok = 1992 | vydání = 2. dopl. a upr.1996 | počet stran = 339340 | isbn = 80-856177021-04169-85 }}

* {{Citace monografie | příjmení = VašicaVavřínek | jméno = JosefVladimír | odkaz na autora = Vladimír Vavřínek | titul = LiterárníCyril památkya epochyMetoděj velkomoravskémezi Konstantinopolí a Římem | vydavatel = nakladatelství Vyšehrad | místo = Praha | rok = 1996 | vydání = 22013 | počet stran = 340375 | isbn = 978-80-856177429-04344-83 }}

=== Související články ===

=== Externí odkazy ===