Právní jednání: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Editace uživatele 212.96.160.75 (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je 93.190.49.74 značka: rychlé vrácení zpět |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 1:
'''Právním jednáním''' ({{Vjazyce|la}} {{Cizojazyčně|la|''negotium iuridicum''}}) [[Svéprávnost|svéprávná]] [[Právní osobnost|osoba]] nabývá [[Subjektivní právo|práva]] a zavazuje se k [[povinnost]]em. Je projevem [[vůle]] člověka s právními následky, jde tedy o jednu z [[Právní skutečnost|právních skutečností]]. Právně lze jednat konáním (''komisivní jednání'') nebo opomenutím (''omisivní jednání''), může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit (''[[Konkludentní právní jednání|konkludentně]]''). Svým obsahem a účelem musí právní jednání odpovídat [[Dobré mravy|dobrým mravům]] i [[zákon]]u. Jestliže je v rozporu s právem, jedná se o '''protiprávní jednání''', jehož následkem je [[delikt]]. Nejčastějším projevem právního jednání obecně je ale [[smlouva]].
Dříve bylo právní jednání vyjádřeno pojmem '''právní úkon''', který byl v § 34 [[Občanský zákoník (Československo, 1964)|občanského zákoníku]] definován jako „projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují“. Tato zákonná definice se stala předmětem kritiky (například [[Karel Eliáš]]), neboť výraz ''zejména'' implikoval existenci takových právních úkonů, které vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností nezpůsobovaly, aniž by však bylo zřejmé, jak takové neuzavřené a „nedefinující“ (nevymezující) definici rozumět a jak ji prakticky uplatňovat. S [[Občanský zákoník (Česko, 2012)|novým občanským zákoníkem]] se české právo vrátilo k původnímu označení ''právní jednání'', které podle jeho § 545 vyvolává nejen ty právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, ale také ty, které plynou ze zákona, dobrých mravů, obecných zvyklostí a ze zavedené praxe stran.
== Obsah a forma ==
Obsah každého právního jednání tvoří jeho složky, které se dělí na podstatné, pravidelné a nahodilé. Podstatné (''essentialia negotii'') jsou ty složky, bez nichž by šlo o neurčité právní jednání, jenž by vůbec neexistovalo (tzv. zdánlivé právní jednání). U [[Smlouva#Smluvní typy|typových smluv]] jsou vždy uvedeny v základních ustanoveních zákona, který danou smlouvu reguluje ({{OZ|1746 odst. 1}}). Naproti tomu složky pravidelné (''naturalia negotii''), např. ujednání o čase a místě plnění, se sice také obvykle vyskytují, ale na existenci právního jednání nemají žádný vliv. Stejně tak nahodilé složky (''accidentalia negotii''), které se ovšem objevují jen občas. Patří mezi ně podmínky, jejichž splnění ovlivňuje vznik, změnu nebo zánik práv – jestliže na splnění podmínky závisí, zda právní následky nastanou, jde o podmínku odkládací, naopak jestliže na jejím splnění závisí, zda už nastalé následky pominou, jde o podmínku rozvazovací ({{OZ|548}}). Mezi podmínky lze zařadit i příkaz (''modus''), např. je-li vysloven v [[Závěť|závěti]] ({{OZ|1569}}). Nahodilou složkou právního jednání je také doložení času (''dies''), kdy lze počátek i konec účinnosti právního jednání časově limitovat ({{OZ|550}}).
Z hlediska formy platí, že pro právní jednání lze zvolit jakoukoli formu, ledaže ji stanoví zákon nebo je určena předchozí dohodou účastníků. Zákonem je ústní forma stanovena např. pro uzavření [[manželství]] ({{OZ|656 odst. 1}}) a písemná, o niž jde i u elektronické komunikace, pro právní jednání, kterým se zřizuje, převádí, mění nebo ruší věcné právo k [[Nemovitá věc|nemovité věci]] ({{OZ|560}}). Pro některá právní jednání je dokonce stanovena přísná písemná forma v podobě [[Veřejná listina|veřejné listiny]]. Zákonem vyžadovanou formu je nutné dodržovat vždy, při změně už učiněného právního jednání ji lze nahradit pouze formou přísnější, zatímco dohoda účastníků by zde musela využití méně přísné formy výslovně vyloučit ({{OZ|564}}).
| |||