Jan Otto: Porovnání verzí

Narodil se v Přibyslavi v domě čp. 42 na dnešním [[Bechyňovo náměstí|Bechyňově náměstí]] jako nejstarší z pěti dětí v rodině vojenského [[ranhojič]]e <ref>V policejní přihlášce z roku 1869 uvedl jako rodiště Mořinu v okrese Beroun, z Berouna povházelapocházela také jeho manželka, viz Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 436, obraz 754</ref>. Janovi rodiče nemohli synovi platit [[studium|studia]], proto ukončil [[školní docházka|školní docházku]] ve 13 letech a odešel do [[Praha|Prahy]], kde se vyučil [[kupec|kupcem]]. Jeho pozornost ovšem nejvíce upoutal [[knihtisk]], a v 21 letech získal zaměstnání v [[Tiskárna bratří Grégrů|tiskárně bratří Grégrů]], kde poté působil deset let jako [[účetní]] a [[disponent]]. Svou pílí, pracovitostí a roku 1869 také výhodným sňatkem s Miladou (*1848), dcerou zámožného pražského tiskaře, nakladatele a knihkupce [[Jaroslav Pospíšil (nakladatel)|Jaroslava Pospíšila]]<ref>AhMP, Matrika snubních protokolů u sv. Františka, Praha- Staré Město, 31.5.1869. </ref>, se postupně osamostatnil. V dubnu roku [[1871]] převzal Grégrův podnik na [[Václavské náměstí|Václavském náměstí]], kde úspěšně provozoval nakladatelství a knihkupectví.

Vydával knihy z nejrůznějších oborů – od nenáročné lidové četby (edice ''Matice lidu'' a ''Laciná národní knihovna'') přes [[cestopis]]y a odborné publikace z nejrůznějších oborů ([[Filosofie|filozofie]], [[matematika]], [[jazykověda]]), [[slovník]]y, ale i [[časopis]]y (''[[Zlatá Praha (časopis)|Zlatá Praha]]'', ''[[Lumír (časopis)|Lumír]]'', ''Ilustrovaný svět'', ''[[Světozor]]'', humoristický ''[[Paleček (časopis)|Paleček]]''). Mezi známá díla, která vydal, patřil i [[Alfred Brehm|Brehmův]] ''[[Brehmův život zvířat|Život zvířat]]'', [[ilustrace|ilustrované]] ''Povídky, arabesky a humoresky'' [[Svatopluk Čech|Svatopluka Čecha]] a rozsáhlý cyklus ''[[Čechy]]''. V letech [[1874]]–[[1884]] provozoval Jan Otto i sortimentní [[knihkupectví]]. Z Václavského náměstí nejprve přesídlil v roce [[1879]] nado [[Jungmannova třída(Praha)|JungmannovuJungmannovy tříduulice]], až nakonec roku [[1883]] získal vlastní dům čp. 534/II ''U Žateckých'', západní křídlo na [[Karlovo náměstí (Praha)|Karlově náměstí]] 34 (východní sahalo až do Malé Štěpánské), kde dále rozvíjel svou činnost <ref>Fr. Ruth, ''Kronika královské Prahy II, 1903, s. 537</ref>a jeho tiskárna se zařadila mezi nejúspěšnější v [[Česko|českých zemích]]. Úspěšně konkurovala nakladatelstvím [[Josef Richard Vilímek (1835)|Vilímka]] a [[František Topič|Topiče]]). V roce [[1899]] Otto prodal svou tiskárnu [[Česká grafická unie|České grafické společnosti]] a dále pokračoval pouze v práci nakladatelské. V témžtémže roce otevřel [[filiálka|filiální]] prodejnu svých knih nav ulici Gluckgasse č. 3 v centru [[Vídeň|Vídně]].

Kromě své plodné vydavatelské práce byl aktivně činný také ve společenském životě své doby. Byl členem mnoha spolků, např. [[Sokol (spolek)|Sokola]], [[Umělecká beseda|Umělecké besedy]], [[Merkur (spolek)|Merkuru]], [[První občanská záložna|První občanské záložny]], [[Průmyslová jednota|Průmyslové jednoty]], výboru pro stavbu [[Národní divadlo|Národního divadla]], vedení [[Pojišťovna Praha|Pojišťovny Praha]] a vedení [[Živnostenská banka|Živnostenské banky]] <ref> Redakce: ''Topičův sborník literární a umělecký'', roč. III, sv.&nbsp;10, 1915–1916, 7.&nbsp;července [[1916]], vyd. F. Topič, Praha, str.&nbsp;480</ref>. Působil též ve výkonném výboru [[Zemská Jubilejní výstava|Zemské jubilejní výstavy]] ([[1891]]) a výkonném výboru [[Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895|Národopisné výstavy]] ([[1895]]). V roce [[1912]] byl dokonce jmenován císařským radou a doživotním členem [[panská sněmovna|panské sněmovny]]. Udržoval čilé styky s předními osobnostmi své doby (např. [[Tomáš Garrigue Masaryk|T. G. Masaryk]], [[Edvard Beneš]]) a obdržel řadu vyznamenání – např. ''rytíř řádu Františka Josefa'' (1891, za účast na zemské jubilejní výstavě), ''zlatou medaili města Prahy'' (1896), ''[[Řád železné koruny|řád Železné koruny]] III. třídy'' ([[1898]], udělen knížetem [[Mikuláš Černohorský|Mikulášem Černohorským]]), ''zlatou medaili'' na [[Světová výstava 1900|Světové výstavě v Paříži]] (1900) či titul ''Knihkupec české univerzity'' od [[Univerzita Karlova|Univerzity Karlovy]].

Při příležitosti výročí 40. letvýročí od zahájení Ottovy nakladatelské činnosti – v roce [[1911]] – na svou spolupráci s ním vzpomínaly a blahopřejné [[dopis]]y mu zasílalyzaslaly osobnosti jako [[Alois Jirásek]], [[Ignát Herrmann]], [[Eliška Krásnohorská]] a [[Josef Šváb-Malostranský]].<ref name="knihovna">{{Citace monografie

Ottova manželka zemřela roku 1890 ve 42 letech, když předtím pohřbila dva syny ve věku nemluvňat. Jediný přeživší syn Jana Otty byl nejmladší ze čtyř dětí, a jmenoval se Jaroslav Vladimír Otto (*1883)<ref name="matrika">[http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=660B3CCD36AB4CC18796B3F8713220C3&scan=148#scan148 Matriční záznam o narození a křtu Jaroslava Otta] farnosti při kostele sv.Vojtěcha na Novém Městě pražskám</ref>. V nakladatelské činnosti svého otce pro rodinné dědické spory dlouho nepokračoval. Jeho o 9 až 13 let starší provdané sestry a jejich manželé měli jiné podnikatelské záměry. Podnik se dostal do rukou cizím osobám, takže v roce [[1941]] [[Eduard Bass]] již pouze konstatoval, že pro ''„nemoudré chápání piety […] došlo k téměř úplnému rozpadu všeho, co pracné úsilí Jana Otty vytvořilo.“''<ref name="knihovna" />

Pražským bydlištěm rodiny Jana Otty byl výstavnýv nárožní80. letech 19. století dům čp. 257/II na nároží Myslíkovy a Náplavní ulice (nahrazený roku 1921 novostavbou), později kromě dvojdomu tiskárny čp. 552-554/II na Karlově náměstí 14především rodinná vila na Zbraslavi, kde Jan Otto zemřel.