Šigenobu Ókuma: Porovnání verzí

Byl synem [[samuraj]]e z klanu Saga. Již v mládí, krátce po smrti svého otce, zavrhl tradiční japonské vzdělání a zvolil vzdělání evropské, především za pomoci Guido Verbacka, nizozemského misionáře působícího v [[Nagasaki]].<ref = "enc">https://www.encyclopedia.com/people/history/japanese-history-biographies/okuma-shigenobu</ref> V politice se začal angažovat jako podporovatel přesunu moci od [[Šógunát Tokugawa|klanu Tokugawa]] zpět k [[Japonský císař|japonskému císaři]] (hnutí ''sonno joi'').<ref>https://www.ndl.go.jp/portrait/e/datas/33.html</ref> Když [[Meidži (císař)|císař Meidži]] roku 1868 skutečně získal moc pro císařský dvůr a zároveň se rozhodl pro modernizaci Japonska ([[reformy Meidži]]), byl krátce poté Ókuma povolán do vlády. Patřil pak ke hlavním architektům reforem, především v ekonomické oblasti. Za fiskální politiku vlády byl odpovědný v letech 1869-1881.<ref>https://www.britannica.com/biography/Okuma-Shigenobu</ref> V závěru této etapy byl i ministrem financí (''okurakjo''). Proslul tím, že když byli členové vlády požádáni, aby navrhli novou japonskou ústavu, Ókuma přišel s nejradikálnějším návrhem, podle nějž by se do roka konaly první demokratické volby, vznikl by parlament a nový vládní kabinet by podle britského vzoru odpovídal tomuto parlamentu. Tento návrh nebyl přijat a stál Šigenobu ministerské křeslo, po konfliktu s [[Hirobumi Itó|Hirobumi Itóem]], centrální osobností vlády, jakkoli stále ještě nikoli premiérem (tento post byl ustaven až roku 1885). Spor odhalil Ókumu jako zdaleka "nejzápadnějšího" a nejdemokratičtějšího japonského politika své doby a vyvolal velký ohlas na japonské politické scéně, takže Šigenobu po odchodu z kabinetu založil novou politickou stranu ''Rikken Kaišintó'' (Progresivní stranu), která britský parlamentní model dále propagovala, byť ne zcela úspěšně, neboť císař vyhlásil roku 1889 ústavu mnohem konzervativnější, ukotvující spíše panující [[Oligarchie|oligarchii]]. Po odchodu z kabinetu, roku 1882, založil Šigenobu [[Univerzita Waseda|Univerzitu Waseda]] v Tokiu, soukromou vysokou školu, která patří dodnes k nejprestižnějším v císařství. Roku 1888 se do vlády vrátil a zaujal post ministra zahraničí (1888-1889, 1896-1897), později i ministra zemědělství a obchodu (1897). V roce 1898 svou stranu spojil se stranou ''Jijutó'' (Liberální stranou), první japonskou politickou stranou, založenou [[Itagaki Taisuke|Itagaki Taisukem]]. Nová strana nesla název ''Kenseitó'' (Konstituční strana). Spojení s Taisukem mu vyneslo i premiérský post, byť jen nakrátko. V roce 1907 odešel z politiky, chtěl se věnovat plně univerzitě a také žurnalistice a vydavatelské činnosti, vlastnil či vedl významné liberální noviny - ''Hoči Šimbun'', ''Šin Nippon'' a ''Taikan''. Avšak v roce 1914 mu byl nabídnut znovu post premiéra a přijal. Přibral si brzy i resorty zahraničních věcí (1915) a vnitra (1914-1915). Vedl tak Japonsko v době [[První světová válka|první světové války]], což byla ovšem pro Japonsko doba rozkvětu, neboť se války účastnilo spíše symbolicky (na straně [[Trojdohoda|Trojdohody]]) a především bohatlo na obchodu. Šigenobu ovšem v úřadě zhoršil vztahy s [[Čína|Čínou]], na níž vyvinul značný tlak. V roce 1916 ze zdravotních důvodů rezignoval a definitivně odešel z politiky. ▼