Vladimír Škutina: Porovnání verzí

}}</ref> (případ a věznění popsal v knize ''Presidentův vězeň na hradě plném bláznů'', 1979) .

}}</ref>. odOd listopadu 1977 do května 1978 byl zaměstnán jako kameník v Průmyslu kamene na Zlíchově. Současně podával tajné policii podrobné informace o průběhu opisování, sběru podpisů a dalších okolnostech Charty 77.

Po únoru 1990 se vrátil do Československa a byl glosátorem domácích událostí. Politicky se angažoval a před prvními svobodnými volbami v roce 1990 se stal jedním z lídrů [[Česká strana národně sociální|Národně sociální strany]], za tuto stranu neúspěšně kandidoval do sněmovny. Začal externě spolupracovat s ČST (''Stres po česku'', 1990-91, ''Tak tyhle my známe, pane Škutino'', (1990-91). V roce 1990 získal Cenu míru amerických universit za esej ''Co s humorem, když máme svobodu''. Jako demokratický kontakt mezi Prahou a Ženevou pracoval i pro [[Masarykovo demokratické hnutí]], jehož členové se také účastnili oslavy jeho šedesátých narozenin v pražském "Karolinu".

V říjnu 1992 napsal deník [[Metropolitní Telegraf]] článek o jeho spolupráci se Státní bezpečností. Škutina podal žalobu na ochranu osobnosti, žádal satisfakci ve výši dvou milionů korun a uveřejnění opravy. Redakci obvinil ze spiknutí. Poté, co si žalovaná strana vyžádala jeho svazek StB, vzal žalobu zpět<ref>{{Citace elektronického periodika

}}</ref> a až na výjimky se stáhl z veřejného života.