Otazník: Porovnání verzí

| datum_přístupu = 2017-03-14

| místo = Praha

| jazyk = cs

}}</ref> ve [[francouzština|francouzštině]] se od něj odděluje mezerou (resp.&nbsp;správně typograficky slabou spacií).

 

Otazník se jako interpunkční znaménko používá od středověku.<ref>{{Citace monografie

| příjmení = Hlaváček

V češtině je začátek používání otazníku a dalších interpunkčních znamének spojen zhruba s nástupem [[bratrský pravopis|bratrského pravopisu]]. Obrozenci a jazykoví brusiči ještě v 1. polovině 19. století interpunkci nevěnovali pozornost. [[Martin Hattala]] v roce 1857 napsal pravděpodobně první komplexnější pojednání o dělidlech, v němž „znak otázkový“ (?) spolu se „znakem podivení“ (!) zařadil mezi „znamení hlasoměnná“.<ref>Martin Hattala: ''Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovenského'', Praha 1857, s. 104–106</ref> Ostatní autoři tento výklad příliš nereflektovali, například druhé vydání matičního Brusu zmiňuje jen čárku a středník a třetí vydání navíc jen tečku.<ref name="kvyvoji2" /> [[František Bartoš (etnograf)|František Bartoš]] v 1. vydání své Skladby roku 1878 podobně rozlišuje dělidla na ta, která označují části vět, a ta, která označují přízvuk vět (otazník a vykřičník).<ref name="kvyvoji2">Miloslav Sedláček: [http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7137 K vývoji českého pravopisu. Část 2], Naše řeč, ročník 76 (1993), číslo 3</ref>

 

Pro použití otazníku v souvětí je rozhodující forma hlavní věty souvětí, tj. otazník se nepíše za [[souvětí]]m, kde je otázka citována formou [[věta vedlejší|vedlejší věty]]: ''Chtěl bych se zeptat, '''kdy se vrátíš'''.'' Jiným případem je ale použití věty uvozovací: ''Zeptal jsem se: „Kdy se vrátíš?“''