Chana Senešová: Porovnání verzí

V&nbsp;roce 1931 dokončila s&nbsp;vyznamenáním základní školu a začala studovat na prestižní [[Protestantismus|protestantské]] dívčí střední škole Baár-Madas, která přijímala i&nbsp;[[KatolictvíKatolicismus|katolické]] a židovské žačky. Pro děti z&nbsp;jiných než protestantských rodin platilo odlišné školné, které bylo v&nbsp;případě katolíků dvojnásobné a u&nbsp;Židů trojnásobné.<ref name="feinberg+shapiro63-64">{{Citace monografie

Počátky pro ni byly složité, neboť pocházela z&nbsp;rodiny z&nbsp;vyšší společenské vrstvy a běžné domácí činnosti u&nbsp;nich doma vykonávala služebná.<ref name="Schur46-48">''Hannah Szenes: A&nbsp;Song of Life''. s. 46–48</ref> Vše se tak musela naučit a na nový život si zvyknout. Vstávala brzy ráno, seznamovala se s&nbsp;domácími a ručními pracemi, kydala kravský hnůj, sázela [[GranátovníkMarhaník obecnýgranátový|granátovníky]], sklízela [[Oliva|olivy]] apod.<ref name="feinberg+shapiro70-71"/> Brzy však práci přivykla a mimo ni v&nbsp;Nahalalu též organizovala kulturní aktivity, jako divadelní hry a koncerty.<ref name="feinberg+shapiro70-71"/> Vzdělávala se v&nbsp;[[botanika|botanice]], [[chemie|chemii]], zemědělství, [[ovocnářství]], ale i&nbsp;péči o&nbsp;[[hospodářské zvíře|hospodářská zvířata]]. Jako jedné z&nbsp;nejlepších žákyň jí byly v&nbsp;létě roku 1940 dány na starost nové moderní [[kurník]]y s&nbsp;více než 400 kuřaty a zanedlouho se z&nbsp;ní stala odbornice na [[drůbežnictví]].<ref name="Schur46-48"/> I&nbsp;když byla navenek optimistická a energická, dělala si starosti nad dosavadním vývojem války a&nbsp;nad úspěchy nacistického Německa. Dávala si za vinu, že zatímco ona je v&nbsp;bezpečí v&nbsp;Palestině, svoji matku nechala v&nbsp;Budapešti.<ref name="schur50-51">''Hannah Szenes: A&nbsp;Song of Life''. s. 50–51</ref>

}}</ref>{{#tag:ref|Šlo například o&nbsp;samopaly [[Sten]], [[MP40MP 40]] a [[Thompson (samopal)|Thompson]], či o&nbsp;pistoli [[Colt 1911]].<ref>''Hannah Szenes: A Song of Life''. s. 62</ref>|group="p"}} Britové trvali na tom, aby se všichni dobrovolníci stali příslušníky [[Britské ozbrojené síly|Britských ozbrojených sil]], a to především z&nbsp;toho důvodu, že kdyby padli do zajetí za nepřátelskými liniemi, měli by jako britští vojáci status [[válečný zajatec|válečného zajatce]].<ref name="baumel-schwartz13-14"/> Všichni proto postupně dostali britské vojenské hodnosti a uniformy, Chana Senešová se stala vojínkou letectva druhé třídy a stejně jako ostatní dívky náležela pod [[Ženské pomocné letecké sbory]] britského [[Royal Air Force|Královského letectva]].<ref name="Whitman17-18"/><ref>{{Citace elektronické monografie

O&nbsp;čtyři dny později, 6.&nbsp;května, dorazili Palgi s&nbsp;Goldsteinem. Celá skupina se tak opět shledala, aby se zanedlouho znovu rozdělila. Senešová s&nbsp;Palgim a Goldsteinem následně hledali možnosti překročení hranic do Maďarska.{{#tag:ref|Berdičev pokračoval do Rumunska. Nebyl však úspěšný a vrátil se do Bari, odkud vyrazil na misi na Slovensko. Tam se zúčastnil [[Slovenské národní povstání|Slovenského národního povstání]], po dvou měsících však byl dopaden Němci, odvlečen do [[Koncentrační tábor Mauthausen-Gusen|koncentračního tábora Mauthausen]] a nakonec zabit.<ref name="baumel-schwartz30-31"/> Rozen se později pokusil překročit hranice s&nbsp;Maďarskem. Po neúspěšném pokusu se na podzim 1944 vrátil přes Káhiru do Palestiny.<ref>{{Citace elektronické monografie

| vydavatel = [[HaaretzHa'arec]]

První snahy o&nbsp;převoz ostatků Chany Senešové z&nbsp;Budapešti se datují k&nbsp;září 1945, kdy členové výboru kibucu Sdot Jam vyjádřili přání pohřbít ji v&nbsp;mandátní Palestině.<ref name="baume-schwartz73-75">''Perfect Heroes: The World War II Parachutists and the Making of Israeli Collective Memory''. s. 73–75</ref> Židovská agentura po druhé světové válce pracovala na [[repatriace|repatriaci]] ostatků všech pohřbených padlých výsadkářů (včetně Chavivy Reikové a [[RafaRefa'el Reisz|RafaRefa'ela Reisze]]), avšak myšlenka jejich hromadného převozu do Izraele se ukázala být z&nbsp;mnoha důvodů neproveditelná.{{#tag:ref|Trojice výsadkářů byla pohřbena ve dvou různých státech, a to v&nbsp;[[Československo|Československu]] a Maďarsku. Zároveň byli pohřbeni na různých typech hřbitovů&nbsp;– Senešová na [[židovský hřbitov|židovském hřbitově]], zatímco Reiková s&nbsp;Reissem na britském vojenském hřbitově. Z&nbsp;toho důvodu o&nbsp;repatriaci ostatků druhých dvou zmíněných výsadkářů rozhodovala i&nbsp;britská armáda, jejíž politikou však bylo pohřbívat vojáky tam, kde padli a neumožňovat jejich repatriaci.<ref name="baume-schwartz73-75"/>|group="p"}} Vzhledem k&nbsp;politickému vývoji v&nbsp;Maďarsku v&nbsp;roce 1950 byl původní plán opuštěn s&nbsp;tím, že repatriace proběhnou postupně. V&nbsp;lednu uzavřely [[vláda Státu Izrael|izraelská]] a [[vláda Maďarska|maďarská vláda]] dohodu, která převoz ostatků umožnila. Jeho evropskou část však poznamenala celá řada incidentů.<ref name="baume-schwartz73-75"/> Nejprve opomněly izraelské úřady informovat o&nbsp;celé operaci Senešovy a až po rozhořčené reakci Giory Seneše jej jakožto zástupce rodiny zařadily do delegace, která se v&nbsp;březnu vypravila do Maďarska, aby rakev s&nbsp;ostatky po cestě doprovázela. Následně nechaly maďarské úřady provést [[exhumace|exhumaci]], aniž by na tuto delegaci počkaly, z&nbsp;obavy před židovskými demonstracemi.<ref name="baume-schwartz73-75"/>{{#tag:ref|Exhumaci však byli přítomni členové židovského pohřebního bratrstva, maďarští představitelé a zástupci izraelského vyslanectví.<ref name="baume-schwartz73-75"/>|group="p"}} Rakev pak byla převezena na židovský hřbitov do Vídně, kde ji hlídala čestná stráž. Když na hřbitov dorazil Giora Seneš, zjistil, že stráž tvoří pouze místní Židé a že Izraelci, kteří se na ní měli též podílet, jsou v&nbsp;nočním klubu.<ref name="baume-schwartz73-75"/> Z&nbsp;Vídně měla být rakev přepravena vlakem do [[Neapol]]e a poté lodí do Izraele. Nejprve se však italské úřady zdráhaly vydat přepravní povolení a následně neumožnil [[přednosta stanice]] ve městě [[Tarvisio]] na italsko-rakouské hranici vagónu s&nbsp;rakví pokračovat v&nbsp;cestě.<ref name="baume-schwartz76-78">''Perfect Heroes: The World War II Parachutists and the Making of Israeli Collective Memory''. s. 76–78</ref> K&nbsp;tomu nakonec svolil druhý den po ověření povolení. Vlak pak pokračoval do [[Řím]]a, kde byl přivítán členy místní židovské obce a italskými partyzány, a následně pokračoval do Neapole.<ref name="baume-schwartz76-78"/> Tam byla rakev s&nbsp;ostatky naložena na palubu lodi INS ''Kedma'' [[Izraelské vojenské námořnictvo|izraelského námořnictva]], která po čtyřech dnech plavby dorazila 27.&nbsp;března do [[Haifský přístav|přístavu v&nbsp;Haifě]].<ref name="baume-schwartz76-78"/>

Smuteční obřad ve Sdot Jam začal pozdě odpoledne a zúčastnily se jej stovky lidí. Zapojeno bylo i&nbsp;[[izraelské vojenské letectvo|vojenské letectvo]], jehož letouny nad kibucem několikrát zakroužily a shodily květiny. Poté seskočili tři výsadkáři, kteří přinesli k&nbsp;rakvi další květiny. Smuteční projevy přednesli poslanec [[Jisra'el Galili]] a zakladatel Palmachu [[Jicchak Sade]].<ref name="baume-schwartz79-80"/> Druhý den ráno průvod pokračoval do Tel Avivu, kde se ceremonie konaly před městskou radnicí a před budovou výkonné rady odborového svazu [[Histadrut]]. Zde měla projev mimo jiné poslankyně [[Beba Idelson]]ová. Následně se již smuteční kolona vydala do Jeruzaléma, kam dorazila ve dvě hodiny odpoledne. V&nbsp;hlavním městě byla rakev vystavena na nádvoří [[dům národních institucí|domu národních institucí]] v&nbsp;[[Ulice králeKrále Jiřího (Jeruzalém)|ulici králeKrále Jiřího]], kam se jí přišly poklonit tisíce lidí.<ref name="baume-schwartz79-80"/> Z&nbsp;balkónu nad nádvořím pronesli smuteční projev ministr zahraničních věcí [[Moše Šaret]], jeruzalémský starosta [[Dani'el Auster]] a Jo'el Palgi<ref name="baume-schwartz79-80"/>. Ve čtyři hodiny byla rakev položena na vojenský vůz a smuteční průvod vyrazil za účasti premiéra Davida Ben Guriona, vládních ministrů, poslanců a význačných osobností na Herzlovu horu. Tam byla rakev s&nbsp;ostatky pochována a vrchní vojenský rabín [[Šlomo Goren]] pronesl modlitby [[kadiš]] a [[el male rachamim]].<ref name="baume-schwartz79-80"/> Poté, co výsadkářská jednotka vypálila tři salvy, byl pohřeb ukončen. Šlo o&nbsp;vůbec první státní ceremonii připomínající osud židovských výsadkářů.<ref>''Perfect Heroes: The World War II Parachutists and the Making of Israeli Collective Memory''. s. 66</ref>

Z&nbsp;počátku byl její hrob osamocen. Nakonec se však 8.&nbsp;září 1952, po zdlouhavém a komplikovaném jednání s&nbsp;[[Seznam vlád Československa|československou vládou]], podařilo do Izraele převézt ostatky Chavivy Reikové a Rafa'ela Reisze, kteří byli pohřbeni na [[Olšanské hřbitovy|Olšanských hřbitovech]] v&nbsp;[[Praha|Praze]].{{#tag:ref|Jednání o&nbsp;repatriaci ostatků obou výsadkářů poznamenal česko-izraelský diplomatický incident. Koncem prosince 1951 byl v&nbsp;Československu zatčen funkcionář strany [[Mapam]] a izraelský občan [[Mordechaj Oren]], který byl obviněn ze [[špionáž]]e. Převoz též hatily průtahy s&nbsp;udělením vstupních víz pro osádku letadla, které mělo v&nbsp;Praze ostatky výsadkářů provést. Pouhé dva měsíce po repatriaci v&nbsp;Praze pak vypukl vykonstruovaný politický proces, známý jako tzv. [[Proces se Slánským|Slánského proces]].<ref>''Perfect Heroes: The World War II Parachutists and the Making of Israeli Collective Memory''. s. 88–90</ref>|group="p"}} Oběma se pak dostalo státního pohřbu a byli pohřbeni po boku Chany Senešové na Herzlově hoře. Svým rozsahem však byly státní pohřby méně okázalé.<ref>''Perfect Heroes: The World War II Parachutists and the Making of Israeli Collective Memory''. s. 93</ref> Celý proces repatriace padlých výsadkářů byl symbolicky zakončen 28.&nbsp;listopadu&nbsp;1954, kdy byly v&nbsp;části hřbitova věnované výsadkářům odhaleny symbolické náhrobní kameny Perece Goldsteina, [[Cvi Ben Ja'akov]]a, Aby Berdičeva a [[Enzo Sereni|Enzy Sereniho]]. Tito čtyři výsadkáři zahynuli v&nbsp;koncentračních táborech Oranienburg, [[Koncentrační tábor Mauthausen-Gusen|Mauthausen]] a [[Koncentrační tábor Dachau|Dachau]], jejich ostatky nebyly nikdy nalezeny, a předpokládá se, že zmizely v&nbsp;tamních [[krematorium|krematoriích]].<ref name="baumel-schwartz99">''Perfect Heroes: The World War II Parachutists and the Making of Israeli Collective Memory''. s. 99</ref> Tři z&nbsp;výsadkářů, jejichž ostatky byly repatriovány, se stali jedinými z&nbsp;tisíců židovských vojáků a dobrovolníků, kteří za druhé světové války padli ve službách Spojencům, kterým se pocty pohřbení v&nbsp;Izraeli dostalo.<ref name="baumel-schwartz83-84">''Perfect Heroes: The World War II Parachutists and the Making of Israeli Collective Memory''. s. 83–84</ref> Kromě kvantitativních faktorů, které za tímto rozhodnutím stály, byla hlavním důvodem jedinečnost celé operace a jejich tragická smrt, která ze skupiny sedmi výsadkářů učinila kolektivní národní symbol.<ref name="baumel-schwartz83-84"/>