Historický vývoj češtiny: Porovnání verzí

'''Historický vývoj češtiny''' zachycuje významná období vývoje českého jazyka od konce 1. tisíciletí až po současnost. [[Čeština]] se jako samostatný jazyk vyvinula na sklonku [[1. tisíciletí]] n. l. z [[Praslovanština|praslovanštiny]].

 

 

Nejstarší vývojové stadium češtiny jako samostatného jazyka (konec [[10. století]] – asi polovina [[12. století]]). Jazykovědcům je známa pouze její rekonstruovaná podoba. Z tohoto období neexistují písemné doklady. Funkci spisovného jazyka tehdy zastávala [[latina]] a v menší míře také [[staroslověnština]].

 

V konjugaci [[sloveso|sloves]] se uplatňuje duál. Minulé děje se vyjadřují [[aorist]]em, [[imperfektum|imperfektem]] a [[perfektum|perfektem]], předminulé [[plusquamperfektum|plusquamperfektem]] (antepréteritem). [[futurum (mluvnice)|Futurum]] (budoucí čas) ještě není ustáleno, používá se často přítomný čas. [[slovesný vid|Vidový]] protiklad dokonavosti a nedokonavosti dosud není plně vytvořen, přežívají slovesa obouvidová a bezvidová.

 

{{podrobně|Staročeština}}

 

{{viz též|Počátky české literatury}}

 

Morfologie se v tomto období příliš neliší od pračeské.

 

{{viz též|Literatura doby Karlovy#Česky psaná literatura}}

 

V morfologii se stabilizovaly tvary futura nedokonavých sloves, z různých forem typu ''chc’u volati, jmám volati, budu volati'' a ''budu volal'' se nakonec prosadil typ ''budu volati''. Ustálil se vidový protiklad dokonavosti a nedokonavosti. Uplatňuje se [[slovesný vid#Dokonavý vid, perfektivum|perfektivizační]] funkce prefixů ([[předpona|předpon]]) a [[slovesný vid#Nedokonavý vid, imperfektivum|imperfektivizační]] funkce sufixů ([[přípona (mluvnice)|přípon]]). V důsledku toho se koncem století v mluvené řeči přestávají používat aorist a imperfektum a jsou postupně nahrazovány perfektem (dnes označováno jako [[préteritum]]). Začíná se konstituovat opisné [[trpný rod|pasivum]].

 

{{viz též|Česká literatura v období husitství}}

 

Protiklad životnosti u maskulin zatím není při skloňování zcela vyhraněn, neužívá se zatím u zvířat (''vidím pána x vidím pes''). Do konce století i v psaném projevu zanikly aorist a imperfektum a byly plně nahrazeny préteritem.

 

==== Čeština humanistická ====

[[Soubor:MAŇOVICE - Kaple, přibližně z roku 1713 (Detail na morový sloup).JPG|thumb|Nápis z roku 1713, informující o obětech moru.]]

Standardem spisovného jazyka pro další období se stal nový překlad [[Bible]], známý jako [[Bible kralická]] – její jazyk, tzv. ''[[bibličtina]]'' (zastarale ''bibličina''),<ref>SSJČ, SSČ, PSJČ, ASCS, heslo ''[[bibličtina]]''</ref> se později stal nejen vzorem pro jazykovou reformu národního obrození a potažmo tak i na současnou spisovnou češtinu, ale hrál roli i v dějinách vývoje spisovné [[slovenština|slovenštiny]].

 

Období od poloviny [[17. století]] do druhé třetiny [[18. století]] bylo poznamenáno [[konfiskace]]mi a vynucenou [[emigrace|emigrací]] české nekatolické inteligence po [[bitva na Bílé hoře|bitvě na Bílé hoře]]. Od konce 17. století docházelo k omezení fungování spisovného jazyka, který nejdříve ustoupil z oblasti vědy, postupně i z větší části náročné literatury a nakonec i z oblasti administrativní (v úředním styku byla od vydání [[Obnovené zřízení zemské|Obnoveného zřízení zemského]] čeština rovnoprávná s [[němčina|němčinou]], předtím byla jediným jednacím jazykem [[Český zemský sněm|zemského sněmu]]). [[Pobělohorská literatura]] je typická svou žánrovou omezeností, ačkoliv v jejím rámci vznikala pozoruhodná díla jak v zahraničí v okruhu české emigrace, tak na domácí půdě především v [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuitském]] prostředí. Jedním z vrcholů rozvoje vysokého stylu je tvorba [[Jan Amos Komenský|J. A. Komenského]]. Jistý literární úpadek nebyl v této době zapříčiněn snahou o potlačení češtiny (ostatně ani němčina nebyla u [[císař]]ského dvora ve [[Vídeň|Vídni]] preferována), ale spíše celkovou změnou kulturního prostředí v poměrech Obnoveného zřízení zemského. Ostatně ani jazykově německé literatury v českých zemích nevycházelo o mnoho více a ani její úroveň nebyla vyšší. České knihy byly vydávány povětšinou jezuity, kteří měli zároveň v rukou [[cenzura|cenzuru]] vydávaných děl. Jejich původním úkolem byla [[Katolictví|rekatolizace]] českého obyvatelstva, ale v průběhu barokní doby vytvořili hlavní českou kulturonosnou vrstvu, z jejíchž řad pocházeli tvůrci literatury náboženské (duchovní poezie, duchovní písně, homiletika) a historické. Z jejich řad také pocházelo mnoho buditelských osobností v závěru 18. století.

 

Umělecká literatura v této době ve snaze po vyšším stylu se dle dobových standardů často uchyluje k [[archaismus|archaismům]] a nerespektuje příliš přirozený vývoj mluveného jazyka.

 

[[Soubor:Presl brambor.JPG|510 px|thumb|Ukázka z knihy ''Všeobecný rostlinopis. Díl 2'' vydané roku 1846]]

Od 40. let [[19. století]] již nebyla spisovná čeština záležitostí úzké vrstvy inteligence. Rozvíjí se publicistika a umělecká tvorba se snaží přiblížit zejména v syntaxi živému jazyku. V roce [[1902]] vydal [[Jan Gebauer]] první [[Pravidla českého pravopisu]], která obsahovala přehled morfologie. Tato pravidla ještě upřednostňovala v případě dublet starší tvary. Během [[20. století]] však do spisovného jazyka postupně pronikaly prvky mluveného jazyka, zejména obecné češtiny. Postupně byl počešťován i pravopis cizích slov s přihlédnutím k [[fonetika|fonetické]] stránce, zejména psaní ''z'' místo ''s'' a vyznačování délek vokálů (''gymnasium > gymnázium''). Společenské změny po 2. světové válce ([[1945]]) vedly k postupnému stírání (nivelizaci) rozdílů mezi nářečími, vlivem médií se od 2. poloviny 20. století šíří prvky obecné češtiny i do oblastí, které jimi byly do té doby nezasaženy.