Dějiny Rumunska: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Rozšíření |
→Novověk: rozšíření |
||
Řádek 71:
== Novověk ==
=== Knížectví ===
[[File:Carol Popp de Szathmary - Cuza.jpg|thumb|[[Alexandr Ioan Cuza]]]]
{{podrobně|Rumunské knížectví}}
Podunajská knížectví [[Valašsko (Rumunsko)|Valašsko]] a [[Moldávie]] získaly roku [[1829]] autonomii, v roce [[1858]] se sjednotily a položily tak základ samostatnému Rumunsku. Prvním vládcem [[Rumunské knížectví|Spojených knížectví Valašska a Moldávie]] neboli [[Domnitor]]em se v roce [[1862]] stal [[Alexandr Jan Cuza]], který byl od roku [[1859]] knížetem jak Valašska, tak Moldávie.
Řádek 125 ⟶ 126:
{{podrobně|Rumunská socialistická republika}}
[[Soubor:Nicolae Ceaușescu.jpg|thumb|170px|Diktátor [[Nicolae Ceaușescu]]]]
Sovětská okupace po druhé světové válce posílila postavení komunistů, kteří se stali dominantní silou v levicové koaliční vládě jmenované v roce 1945. Král [[Michael I.]] byl nucen abdikovat a odešel do exilu. Rumunsko bylo vyhlášeno lidovou republikou a do konce padesátých let zůstalo pod vojenskou a ekonomickou kontrolou SSSR. Během tohoto období byly rumunské zdroje vyčerpávány nevýhodnými dohodami zvanými SovRom. Mnozí historikové hovoří přímo o rabování Rumunska Sovětským svazem. Tyto nevýhodné smlouvy byly jednou z příčin protisovětského sentimentu uvnitř samotné rumunské komunistické strany a postupnému přechodu k vedení mnohem nezávislejšímu na Moskvě, než bylo ve východním bloku zvykem (do značné míry podle vzoru [[Josif Broz Tito|titovské]] [[Jugoslávie]], ovšem ta nebyla vzorem ve svém poměrně liberálním režimu, rumunský režim naopak zůstalo poměrně tuhým a represivním).
Prvním krokem k zisku této větší nezávislosti bylo, když rumunský komunistický vůdce [[Gheorghe Gheorghiu-Dej]] (vládl 1948-1965) roku 1958 přesvědčil [[Nikita Chruščov|Nikitu Chruščova]], aby stáhl vojáky z Rumunska. Po smrti Gheorghiu-Dej v roce 1965 nastoupil k moci [[Nicolae Ceauşescu]] a autonomizační trend ještě zesílil. Země se tak od poloviny 60. let neúčastnila některých akcí východního bloku, jakými byla například [[invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa]] v roce 1968 (Rumunsko bylo jedinou zemí Varšavské smlouvy, která se invaze nezúčastnila) nebo bojkot [[Letní olympijské hry 1984|olympijských her v Los Angeles]] v roce 1984. Rumunsko jako jediná země východního bloku taktéž nepřerušila diplomatické vztahy s [[Izrael]]em po [[Šestidenní válka|šestidenní válce]] v roce 1967. Díky tomu také Rumunsko hrálo důležitou roli v mírovém egyptsko-izraelském procesu, zprostředkovalo například návštěvu egyptského prezidenta [[Anvar Sadat|Anvara Sadata]] v Izraeli. Díky své svéhlavosti vůči Moskvě byl Ceauşescu často označován za miláčka západních médií a politiků, s čímž bylo nezřídka spjato přehlížení toho, že jeho režim zůstal silně autoritářský. Největší represe nicméně probíhali v letech před jeho nástupem, do roku 1962. Tehdy v Rumunsku existovalo (podle různých odhadů) 60 000-80 000 politických vězňů. Odhady počtů mrtvých se také značně liší, často nebyli ani řádně zdokumentovány. Mluví se o desítkách tisíc mrtvých.
V 50. letech byly zahájeny některé velkorysé projekty (rozvoj atomové energetiky, výstavba vodních kanálů, či přehrada [[Železná vrata]] na [[Dunaj]]i). Přesto se nepodařilo ekonomickou situaci radikálně změnit a Rumunsko se zařadilo mezi nejchudší země [[Rada vzájemné hospodářské pomoci|RVHP]]. Když se rumunský zahraniční dluh v letech 1977-1981 prudce zvýšil (ze 3 na 10 miliard [[Americký dolar|amerických dolarů]]), pokusil se Ceauşescu vliv věřitelů a posléze mezinárodních finančních organizací ([[Mezinárodní měnový fond|Mezinárodního měnového fondu]] a [[Světová banka|Světové banky]]) setřást plánem na plné splacení státního dluhu během jednoho desetiletí. K dosažení tohoto cíle zavedl politiku, která vedla ke zbídačení velké části Rumunů a vyčerpání rumunské ekonomiky. Dluh byl roku 1989, krátce před pádem režimu, skutečně splacen. Ale za cenu frustrace veřejnosti, kterou neukonejšil ani médii budovaný kult osobnosti, jenž se příliš nelišil od toho Stalinova z 50. let, a neutlumil ji ani stále represivnější policejní režim opřený o tajnou policii. Když nespokojenost explodovala v [[Rumunská revoluce|rumunské revoluci]] roku 1989, obrátil se proti Ceauşescovi nejen hněv davů, ale i část jím tak hýčkané tajné policie. Podle toho vypadal i jeho konec – odsouzení improvizovaným poolním soudem a poprava i s manželkou.
=== Revoluce v roce 1989 a následný vývoj ===
| |||