Dějiny Rumunska: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
→Moldavské knížectví: Překlepy značky: editace z mobilu editace z mobilního webu |
→Novověk: Rozšíření značky: možné problémové formulace editace z mobilu editace z mobilního webu |
||
Řádek 70:
== Novověk ==
=== Knížectví ===
{{podrobně|Rumunské knížectví}}
Podunajská knížectví [[Valašsko (Rumunsko)|Valašsko]] a [[Moldávie]] získaly roku [[1829]] autonomii, v roce [[1858]] se sjednotily a položily tak základ samostatnému Rumunsku. Prvním vládcem [[Rumunské knížectví|Spojených knížectví Valašska a Moldávie]] neboli
Alexandr Ioan Cuza, jehož vzorem byl [[Napoleon III.]], toužil zemi velmi změnit. Více než její čtvrtina byla tehdy v majetku církve, což se knížeti vůbec nelíbilo. V letech 1863–1864 provedl pozemkovou reformu a zabavil též mnoho z církevního majetku. Na pozemkovou reformu navázal zrušením nevolnictví a zavedením všeobecného volebního práva. V roce 1864 vydal moderní trestní zákoník, jehož základem byl [[Code civil|Napoleonův ''Code civil'']]. Alexandr také založil univerzity v [[Jasy|Iasi]] a v [[Bukurešť|Bukurešti]]. Universita v Bukurešti dodnes nese jeho jméno. Reformy ovšem vyvolaly nespokojenost ortodoxní církve a šlechty. Pokusu o puč čelil Alexandr poprvé v roce 1864. Podruhé byl dne 22. února 1866 napaden nespokojenými důstojníky ve svém paláci a donucen abdikovat. Druhého dne musel opustit Rumunsko.
▲Podunajská knížectví [[Valašsko (Rumunsko)|Valašsko]] a [[Moldávie]] získaly roku [[1829]] autonomii, v roce [[1858]] se sjednotily a položily tak základ samostatnému Rumunsku. Prvním vládcem [[Rumunské knížectví|Spojených knížectví Valašska a Moldávie]] neboli ''[[Domnitor]]em'' se v roce [[1862]] stal [[Alexandr Jan Cuza]], který byl od roku [[1859]] knížetem jak Valašska, tak Moldávie. Ten byl ovšem svržen [[22. únor]]a [[1866]] a vlády v Rumunsku se ujala regentská rada. Na místo rumunského [[domnitor]]a byl [[20. duben|20. dubna]] [[1866]] zvolen německý princ [[Karel I.Rumunský|Karel Anton]] z rodu [[Hohenzollernové|Hohenzollern-Singmaringen]].
Po převratu se Rumunsko ocitlo na pokraji chaosu a stanulo před hrozbou rozpadu. Přes odpor značné části obyvatel vládu převzal pruský důstojník, kníže Karl Eitel Friedrich Zephyrin z rodu [[Hohenzollernové|Hohenzollern–Sigmaringen]]. Ten se stal rumunským knížetem jako [[Karel I. Rumunský|Carol I.]]. Karel uspěl zejména díky podpoře [[Napoleon III.|Napoleona III.]] (s nímž byla Karlova rodina v mimořádně dobrých vztazích). Krátce po Karlově nástupu na trůn přijal parlament novou ústavu, která dávala knížeti značné pravomoci.
Karel Rumunsko zapojil do [[Rusko-turecká válka (1877–1878)|rusko-turecké války v letech 1877-1878]]. Byl to velmi úspěšný tah. Angažmá přineslo Rumunsku mezinárodní uznání a především na konferenci v Berlíně vyhlášenou plnou nezávislost na Osmanské říši. Karel tak byl 10. května 1881 korunován králem a Rumunsko od té doby bylo královstvím.
=== Nezávislost ===
{{podrobně|Rumunské království|Rumunské Staré království}}
| |||