Wikipedie

Dějiny Ruska: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
přehled do úvodu
odkazy
Řádek 1:
{{Neověřeno}}
[[Soubor:Coat of Arms of the Russian Federation.svg|thumb|upright=0.9|[[Státní znak Ruska|Státní znak Ruské federace]]]]
'''Dějiny Ruska''' počínají v raném středověku. V roce 862 založil bájný [[Rurik]] obchodní sídliště [[Novgorod]]. Kníže [[Oleg]], jenž byl skandinávského původu, pak roku [[882]] založil významné slovanské město [[Kyjev]] a dal tak vzniknout státnímu útvaru zvanému [[Kyjevská Rus]]. Rovněž zbavil oblast kolem Kyjeva poplatné povinnosti vůči [[Chazarové|Chazarům]].{{Fakt/dne|20170921184504|}} Kyjevská Rus navázala obchodní styky s&nbsp;mnohými evropskými státy, především však s&nbsp;[[Byzantská říše|Byzantskou říší]]. Odtud také přijal kníže [[Vladimír&nbsp;I.]] [[křesťanství|křesťanskou]] víru. Kyjevská Rus nadále prosperovala, avšak systém nástupnictví a státní správy umožnil regionálním vládcům získat větší moc na úkor kyjevských knížat.<ref name="svank17">{{Citace monografie
| příjmení = Švankmajer
Řádek 13:
}}</ref> Kyjevská Rus se tak postupně rozpadla a na jejím místě se vytvořily menší státní celky. Ty poté nedokázaly obstát vůči náporu [[Mongolská říše|mongolských]] kmenů, které značnou část země obsadily, vyplenily a začaly vybírat od místních vládců poplatky.
 
V této době došlo k rozvoji [[Moskevské velkoknížectví|Moskevského knížectví]], jež postupně získávalo stále větší území a poté i nezávislost na mongolské [[Zlatá horda|Zlaté hordě]]. V 16. století se moskevští vládcové začali titulovat jako [[car]]ové (císaři) v návaznosti na zaniklou Byzantskou říši. Za vlády [[Ivan IV. Hrozný|Ivana IV.]] došlo k razantní územní expanzi na sever a na východ, kde byl dobyt [[Kazaňský chanát]]. Do této doby také spadá státem organizovaný teror zvaný [[opričnina]]. Po smrti Ivana IV. a jeho pozdějšího nástupce [[Boris Fjodorovič Godunov|Borise Godunova]] se Rusko dostává do krize, jež byla ukončena nástupem dynastie [[Romanovci|Romanovců]]. Jeden z nejvýznamnějších carů [[Petr I. Veliký]] dosáhl dalších územních zisků a provedl také rozsáhlé hospodářské a vojenské reformy. Další významnou panovnicí byla carevna [[Kateřina II. Veliká|Kateřina]], za jejíž vlády došlo k dalšímu rozmachu ruské moci (zejména na úkor Polska, které roku 1795 úplně zaniklo a [[trojí dělení Polska|bylo rozděleno]] mezi Rusko, [[Prusko]] a [[Habsburská monarchie|Habsburskou monarchii]]). Po [[Velká francouzská revoluce|Velké francouzské revoluci]] se Rusko snažilo prosazovat svůj vliv v řadě zemí Evropy s cílem zamezit jakýmkoliv revolučním změnám. Po prohrané [[Krymská válka|krymské válce]] mezi Ruskem na jedné straně a Velkou Británií, Francií, [[Sardinské království|Sardinským královstvím]] a [[Osmanská říše|Osmanskou říší]] na straně druhé se rozhodl car [[Alexandr II. Nikolajevič|Alexandr II.]] přistoupit na několik opatření, která měla za cíl reformovat ruský stát a společnost. Roku 1861 tak byl zrušen ruský systém nevolnictví, nicméně princip [[samoděržaví]], tj. neomezené moci panovníka, zůstal zachován.<ref>Zubov, ''Dějiny Ruska I.'' Str. 54 aj.</ref>
 
Po další prohrané [[Rusko-japonská válka|válce s Japonskem]] roku 1905 a také následkem [[Krvavá neděle (1905)|Krvavé neděle]] přistoupil car Mikuláš II. k dalším reformám. V [[první světová válka|první světové válce]] se Rusko postavilo na stranu Francie, Velké Británie a Srbska proti [[centrální mocnosti|Ústředním mocnostem]] (Německo, [[Rakousko-Uhersko]] a Osmanská říše). Roku 1917 vypukla [[Únorová revoluce]], která svrhla carský režim a nastolila [[Ruská prozatímní vláda|demokratickou vládu]]. Ta však byla svržena během [[Říjnová revoluce|Říjnové revoluce]] téhož roku a v zemi byla nastolena [[Komunistický režim|komunistická vláda]] pod vedením [[Vladimir Iljič Lenin|Vladimira Iljiče Lenina]]. V občanské válce nakonec [[bolševismus|bolševici]] zvítězili a získali pod svou kontrolu značnou část původní [[Ruské impérium|carského impéria]]. Na tomto území se vytvořily komunistické státy, které byly sjednoceny do [[Sovětský svaz|Svazu sovětských socialistických republik]]. V zemi zavládla levicová diktatura, přísná cenzura a státem organizovaný teror. Spolu s tím začalo [[znárodňování]] majetku a převádění většiny hospodářských zařízení pod kontrolu státu. Za vlády Leninova nástupce [[Josif Visarionovič Stalin|Josifa Visarionoviče Stalina]] se v teroru nadále pokračovalo, navíc v zemi proběhl nucený přesun zemědělců do výrobních družstev ([[kolchoz]]ů a [[sovchoz]]ů). Tím jednak poklesla zemědělská produkce, jejíž značná část se kromě toho vyvážela, aby bylo z čeho financovat překotnou státem organizovanou industrializaci. V nastalém hladomoru zahynulo zejména v jižním Rusku a na Ukrajině asi 5-7 milionů lidí.<ref>Podle Zubova vznikl mezi lety 1914 a 1922 v důsledku světové války, občanské války, hladomoru a teroru "demografický deficit" asi 12 milionů osob. Zubov, ''Dějiny Ruska I.'', str. 687n.</ref>
Řádek 57:
V 19. století se v důsledku připojení severních území, [[Povolží]], [[Ural]]u, [[Sibiř]]e a [[Ruský Dálný východ|Dálného východu]], která se stala součástí Ruského impéria v 16.-19. století], stalo impérium mnohonárodnostním státem. Dne 22. prosince [[1801]] [[Pavel I. Ruský|Pavel I.]] podepsal Manifest o připojení [[Gruzie]] k Ruskému impériu zveřejněný 18. ledna 1801. Připojení do značné míry přispělo k tomu, že se gruzínský národ vyhnul [[Genocida|genocidě]] a násilné asimilaci ze strany [[Turecko|Turecka]] a [[Persie]].
 
Dne 24. března 1801 byl na panovníka [[Pavel I. Ruský|Pavla I.]] spáchán atentát. Atentátníci, většinou vysocí důstojníci ruské armády, dosadili na trůn mladého Alexandra Pavloviče a stopy atentátu dokonale zahladili, takže i historikové jsou odkázáni na domněnky.
 
V roce 1806 ruská vojska napadla dunajská knížectví s cílem překazit Osmanské říši snahy o krutá zvěrstva prováděná na obyvatelstvu v [[Srbsko|Srbsku]], začala tak další rusko-turecká válka. Na Kavkaze se ruské armádě podařilo potlačit nájezd tureckých vojsk na Gruzii. Tímto krokem získali města [[Anapa]] a [[Poti]] a za Dunajem [[Orșova|Oršavu]], [[Ruse]], [[Giurgiu]], [[Turno]] a [[Pleven]]. V roce 1811 maršál [[Michail Illarionovič Kutuzov]] zastavil postup vojska vezíra Ahmeda Beje. O rok později ([[1812]]) byla v [[Bukurešť|Bukurešti]] uzavřena mírová smlouva, podle níž [[Ruské impérium]] získalo území [[Besarábie]].
Řádek 133:
[[Soubor:Vladimir Putin 11 March 2008-1.jpg|thumb|[[Dmitrij Medveděv]] a [[Vladimir Putin]]]]
[[Soubor:2012-10-20 Борис Немцов.jpg|thumb|[[Boris Němcov]] byl zabit 27. února 2015 na mostě poblíž Kremlu]]
12. června 1990 přijal Výbor lidových zástupců republiky Deklaraci o suverenitě RSFSR. 17. března 1991 bylo realizováno [[Všesvazové referendum o zachování Sovětského svazu|referendum o zachování Sovětského svazu]], jehož se účastnilo 80&nbsp;% registrovaných voličů. Z nich se 76,4&nbsp;% vyjádřily pro zachování Svazu. Byla zřízena funkce prezidenta RSFSR. 12. června 1991 byl prvním prezidentem Ruska zvolen [[Boris Jelcin]], který získal 57&nbsp;% odevzdaných hlasů (nastoupil do úřadu 10. července). 18. srpna 1991 skupina vysoce postavených funkcionářů uskutečnila pokus o obnovení sovětské vládní moci. Do dějin tento pokus vešel pod označením [[Srpnový puč]] a skupina iniciátorů jako Vládní výbor pro výjimečný stav. Jejich cílem bylo zrušení demokratických přeměn let 1990 - 1991. Rychlým potlačením puče zároveň selhal poslední pokus o odvrácení rozpadu SSSR. Již 8. prosince 1991 pak hlavy Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepisujípodepsaly Prohlášení o vytvoření [[Společenství nezávislých států]] (SNS) stanovící, že „SSSR jako subjekt mezinárodního práva přestal existovat“. 25. prosince 1991 byla RSFSR oficiálně přejmenována na Ruskou federaci a v 19 hodin 38 minut nad Kremlem zavlála (namísto vlajky SSSR) ruská trikolóra.
 
Zbytky přežívající sovětské moci pak definitivně odstranily [[Ruská ústavní krize 1993|říjnové události roku 1993]]. 3 - 4. října 1993 byl ostřelovánbylo v Moskvě Nejvyššíostřelováno Sovět[[Bílý dům (Moskva)|sídlo Nejvyššího Sovětu]]. Těmto událostem předcházela vzájemná vyslovení nedůvěry mezi prezidentem RF [[Boris Jelcin|Borisem Jelcinem]] a Nejvyšším Sovětem. 9. října prezident zrušil pravomoci sovětů všech úrovní a v prosinci 1993 vstupujevstoupila v platnost Ústavaústava, která novou podobu moci právně zakotvujezakotvila. Ruská federace se stala právní nástupkyní SSSR, převzala po něm místo stálého člena Rady bezpečnosti OSN a dosavadní mezinárodní smlouvy SSSR. Hlavním důvodem pro souhlas ostatních svazových republik s tímto postupem byl závazek RF převzít všechny dluhy SSSR (ačkoli obyvatelstvo Ruska tvořilo méně než polovinu všech obyvatel SSSR). Status Ruska jako obnovené federace byl formálně zakotven Federální smlouvou, uzavřenou 31. března 1992 téměř všemi subjekty federace. Nesouhlas Tatarstánu[[Tatarstán]]u a zejména [[Čečensko|Čečenska]] byl prvním výrazem separatistických tendencí, které nový stát existenčně ohrožují a vedou k mnoha krvavým válkám. 2. dubna 1997 naopak Rusko a Bělorusko vytvářejí vzájemný svazek, který se postupně přeměnil z konfederativního vztahu na měkkou federaci podle vzoru SSSR. Pokud jde o ekonomiku, 2. ledna 1992 začala liberalizací cen radikální ekonomická reforma. Už v prvních měsících roku se trh začal naplňovat spotřebními předměty, ale v důsledku hyperinflace se životní úroveň obyvatel prudce propadla. Ve stejné době došlo v důsledku rozpadu SSSR k přerušení mnoha výrobních vazeb, což mělo negativní dopad na ekonomiku RF. Na území jiných států se ocitla většina existujících nezamrzajících přístavů, ale i námořní obchodní flotily, podstatné části bývalých svazových ropovodů a plynovodů a mnoho nejmodernějších podniků.
 
V procesu privatizace devadesátých let nastala výrazná diferenciace společnosti. Rozdíl v úrovni příjmů mezi nejbohatšími a nejchudšími 20&nbsp;% obyvatel se zvýšil ze 3,3 násobku v roce 1980 na 8,5 násobek v roce 1995 a 14,1 násobek v roce 2004.<ref name="demoscope">[http://www.demoscope.ru/weekly/2005/0199/barom04.php webové stránky demoscop] (ruština)</ref> Předání významných státních podniků do soukromých rukou nebylo vždy odůvodněno ekonomickými hledisky a někdy k němu docházelo za silně snížené ceny. Oslabení role ústřední vlády vedlo k velkému podílu nelegálního vývozu kapitálu a k prohloubení rozpočtového deficitu.{{Doplňte zdroj}} Ekonomika trpěla finančními spekulacemi a pádem kursu rublu v rostoucí míře vytěsňovaného dolarem. Vysoké daně vedly ke snížení jejich výběru. Z důvodu nedostatku prostředků se neplnily sociální závazky, došlo k omezení financování školství, zdravotnictví, vědy a kultury a k růstu vnějšího zadlužení. Krize neplatičů a záměna finančních vztahů za barterové dále oslabily celkové fungování hospodářství. V letech 1991 - 1998 došlo k poklesu HDP na méně než 40%{{Doplňte zdroj}} a životní úroveň většiny obyvatel se prudce snížila. Negativní vývoj kulminoval devalvací v roce 1998 a politickou krizí (v letech 1998–1999 se vystřídalo pět premiérů). Propad se však zastavil a nastalo hospodářské oživení, díky snížení kursu rublu a zpřísnění rozpočtové politiky. To umožnilo výrazně omezit neplatičství a barterové obchody. V roce 1999 došlo poprvé po dlouhé době ke zvýšení objemu zahraničních investic.
 
31. prosince 1999 prezident Jelcin oznámil svůj odchod z politiky a pověřil výkonem prezidentských pravomocí předsedu ruské vlády [[Vladimir Putin|Vladimira Putina]]. Ten vyhrál v prezidentských volbách v březnu 2000 a stal se tak druhým prezidentem Ruska. Mandát obhájil v roce 2004 a opakovaně se čtyřletou přestávkou i roku 2018. Putinovi se podařilo stabilizovat ekonomiku a státní správu, zato silně omezil demokratické svobody i nezávislý tisk a řada kritických novinářů byla zavražděna. Hospodářství zůstává závislé na vývozu nafty, plynu a zbraní.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Dějiny_Ruska“