Henri Dunant: Porovnání verzí

=== Mládí a začátky podnikání (1828 - 1858) ===

Jean Henri Dunant se narodil v rodině významného ženevského obchodníka. Jeho rodina byla [[kalvinismus|kalvínského]] vyznání a podporovala péči o sociálně slabé. Rodiče se věnovali charitativní činnosti a to výrazně ovlivnilo Henriho i jeho čtyři sourozence. Už jako student se zapojil do křesťanských mládežnických spolků se sociálním zaměřením.<ref name=":0">{{Citace monografie

| počet stran =

| isbn =

}}</ref> Charitě se věnoval i po skončení studií vedle svého povolání bankovního úředníka. V r. 1853 se stal členem švýcarské společnosti ''Compagnie genevoise des colonies suisses,'' která chtěla podporovat rozvoj zemědělství, především pěstování pšenice, v severní [[Afrika|Africe]] a pracovně navštívil [[Alžírsko]], [[Tunisko]] a [[Sicílie|Sicílii]]. Své zkušenosti publikoval v r. 1858 v knize Zápisky o Tunisu (''Notice sur la Régence de Tunis''), což mu získalo přístup do několika vědeckých společností a přízeň významných osobností. Založil ''Finanční a průmyslovou mlynářskou společnost'' v Alžírsku a obrátil se s žádostí o podporu přímo na císaře [[Napoleon III.|Napoleona III.]], který v té době se svou armádou bojoval v [[Lombardie|Lombardii]] s [[Rakouské císařství|Rakouskem]]. Císař předběžně souhlasil a Dunant odjel do [[Itálie]], aby se s ním osobně setkal a předložil mu své návrhy.

Večer 24. června 1859 viděl následky krvavé bitvy u vesnice [[Bitva u Solferina|Solferino]], v níž padlo téměř 40 000 vojáků a na bojišti zůstaly ležet tisíce raněných bez pomoci i několik dní. Dunant spontánně organizoval záchranné práce za přispění civilního obyvatelstva. Pomohl zřídit provizorní nemocnici, kde se ošetřovalo bez ohledu na národnost zraněných vojáků. Za svou činnost byl v r. 1860 vyznamenán [[Řád sv. Mauricia a sv. Lazara|řádem sv. Mauricia a sv.Lazara]] italského království. Otřesný zážitek popsal v knize s názvem ''Vzpomínka na Solferino'', která byla vydána v roce 1862 a setkala se s velkým ohlasem. Utrpení vojáků ho přivedlo na myšlenku vytvoření humanitární organizace založené na neutralitě a dobrovolnosti, jejímž posláním bude péče o raněné ve válkách a ochrana zdravotnického personálu. Realizaci této myšlenky věnoval další období svého života. Cestoval po [[Evropa|Evropě]] a přesvědčoval významné osobnosti a státníky o potřebě založení takové organizace. Za přispění ženevského právníka [[Gustave Moynier|Gustava Moyniera]] v únoru 1863 založili ''Mezinárodní výbor pro pomoc raněným vojákům'', který je od r. 1876 známý jako ''Mezinárodní výbor Červeného kříže''. Vedle Dunanta a Moyniera tzv výbor pěti tvořili [[Guillaume Henri Dufour]], dr. [[Louis Appia]], dr. [[Theodore Maunior]]. Na konferenci v [[Ženeva|Ženevě]] se v říjnu 1863 sešlo 36 delegáti z 16 evropských zemí. Účastníci se shodli na zásadách činnosti a jako symbol organizace přijali červený kříž na bílém poli – inverzní provedení státní vlajky [[Švýcarsko|Švýcarska]]. Dunant pokračoval ve své kampani za mezinárodní uznání organizace. V srpnu 1864 se konala ustavující konference, na které byla podepsána [[První Ženevská úmluva|První ženevská úmluva]], kterou v následujících letech postupně ratifikovaly další evropské státy. Dunant byl mezinárodně respektovanou osobností, v roce 1865 mu [[Napoleon III.]] udělil [[Řád čestné legie|řád Čestné legie]], ale mezi ním a výborem postupně narůstaly konflikty.<ref name=":0" />

=== Období neúspěchů (1867- 1890) ===

Na rozdíl od výboru v čele s Meynierem Dunant zastával názor, že posláním [[Mezinárodní červený kříž|Červeného kříže]] je nejen péče o raněné, ale šiření humanitárních principů a boj proti válce samotné. Dunant zůstal nepochopen, rezignoval na svůj post sekretáře výboru Červeného kříže a zanedlouho organizaci opustil. Nedařilo se mu v podnikání a v roce 1867 musel ohlásit bankrot, což v konzervativní [[Ženeva|Ženevě]] znamenalo ztrátu prestiže a společenskou izolaci. Usadil se v [[Paříž]]<nowiki/>i, kde ve skromných podmínkách pokračoval v šíření svých idejí humanismu, sociální spravedlnosti a rovnosti. Roku 1871 pomáhal v pařížských ulicích raněným [[Pařížská komuna (Velká francouzská revoluce)|komunardům]], během [[Prusko-francouzská válka|prusko-francouzské války]] založil mezinárodní ''Alianci pro pořádek a civilizaci'', angažoval se v otázce válečných zajatců a lidských práv.

Mezi lety 1874 a 1890 žil Henri Dunant osamoceně na různých místech [[Evropa|Evropy]], finančně podporován několika přáteli a vzdálenými příbuznými. O jeho životě v tomto období není mnoho známo.

Počátkem devadesátých let pobýval ve švýcarském městečku [[Heiden]], kde se spřátelil s učitelem Wilhelmem Sondereggerem a na jeho podnět začal psát své paměti a založil zde pobočku Červeného kříže. Stal se zde váženým občanem. V roce 1894 jej v Heidenu navštívil novinář Georg Baumberger. <ref name=":0" />Jeho články o smutném osudu zakladatele Červeného kříže proběhly tiskem a zalarmovaly světovou veřejnost, která mu vyjadřovala své sympatie a podporu. Dunant znovu začal publikovat články a eseje, v nichž mj.. zdůrazňoval významnou úlohu žen v mírovém hnutí a zasazoval se za rovná práva žen. Roku 1901 dostal jako první člověk [[Nobelova cena za mír|Nobelovu cenu míru]] (společně s [[Frédéric Passy|Frédéricem Passym]]). <ref>{{Citace elektronického periodika

}}</ref> Vzhledem k zdravotnímu stavu si nemohl Dunant Nobelovu cenu převzít osobně. Peníze, které z této ceny získal, věnoval na charitativní účely.

Poslední roky svého života prožil v nemocnici v Heidenu, trpěl depresemi, které měly původ v jeho neutěšené finanční situaci. Nedořešena zůstala jeho roztržka s Výborem červeného kříže a jeho ředitelem Gustavem Meynierem. Henri Dunant zemřel 30. října 1910 v Heidenu ve věku 82 let. Byl pohřben tiše a bez ceremonií na hřbitově Sihlfeld v [[Curych|Curychu]]u.