Konstantinův řád sv. Jiří: Porovnání verzí

 

== Historie ==

[[Soubor:Eusebius of Caesarea.jpg|vlevo|náhled|Eusebius z Kaisareie|alt=|124x124pixelů]]

Podle starobylé, ovšem neprokázané legendy měl řád coby ozbrojenou družinu padesáti mužů určenou ke střežení standarty s Kristovým monogramem (tzv. Svatého labara) roku 312 založit římský císař [[Konstantin I. Veliký|Konstantin Veliký]] (†337). Došlo k tomu krátce předtím, než roku 312 zvítězil v [[Bitva u Milvijského mostu|bitvě u Milvijského mostu]], kde bylo Svaté labarum neseno v čele jeho vojsk. Tento příběh ve své kronice zachytil Konstantinův vrstevník biskup [[Eusebios z Kaisareie|Eusebius z Kaisareie]] (260/[[265]]-339/[[339|340]]) kde potvrdil existenci této družiny.<ref>{{Citace monografie

}}</ref>

 

První potvrzené zprávy o tzv. rytířích sv. Konstantina pochází až z konce 12. století, konkrétně z roku 1190. Toto datum je uvedeno také v první dnes známé historii tohoto řádů vydané v Benátkách roku 1696.<ref>{{Citace monografie

| titul = Ciano, Conte di Cortellazzo, Galeazzo, (18 March 1903–11 Jan. 1944), Cavaliere dell’ Ordine Supremo della SS Annunziata; Cav. di. Gran Croce dei SS Maurizio e Lazzaro, Cav. di Gran Croce della Corona d’Italia, Cav. di Gran Croce dell’ Ordine Coloniale della Stella d’Italia

}}</ref> Po pádu dynastie Angelovců a následném dobytí Konstantinopole vojsky IV. křížové výpravy roku 1204, přešel řád na rod [[Komnenovci|Komnénovců]], kteří vládli drobnějším državám na Balkáně v oblasti Epirského despotátu. Podle nepotvrzených zpráv na 600 rytířů řádu padlo během obrany Konstantinopole při posledním tureckém útoku roku 1453 včetně velmistra Pavla Angela. Konsolidace řádu po pádu Konstantinopole byla zřejmě dlouhodobější záležitostí, a proto někteří autoři pokládají za pravděpodobné, že byl během 16. století Komnénovci znovu založen.<ref>GRAUS, Igor, ''Pro virtute et merito. Vznik a vývoj vyznamenaní do roku 1815. Panovnické, dynastické, pontifikálne, záslužné a dámské rady a dekorácie'', Bratislava : Veda, 2017, ISBN 978-80-224-1479-1, s. 70.</ref>

 

[[Soubor:Giovanni Andreas II..jpg|náhled|Jan Ondřej II., poslední velmistr z rodu Komnénovců]]

Po obsazení Balkánu Turku emigrovali Komnénovci do Itálie, kde začali užívat italské varianty příjmení (''Angelo Flavio Comneno'') a v podstatě jen čestného titulu knížat makedonských, vévodů z Drivasta a Drače (''principe di Macedonia, Řád si do své nové vlasti přinesli s sebou.duca di Drivasto e Durazzo'').<ref>{{Citace elektronické monografie

| příjmení = Comneno

}}</ref> Řád si do své nové vlasti přinesli s sebou. Není zcela jasné, zda přijali katolictví ještě před svým odchodem do Itálie, nebo až později. Na každý pád v důsledku tohoto kroku došlo k úpravě názvu řádu. Protože za světce považovala císaře Konstantina pouze východní (pravoslavná), nikoli katolická církev, byl přejmenován na [[:en:Sacred_Military_Constantinian_Order_of_Saint_George|Konstantinův řád sv. Jiří.]] (''Ordine costantiniano di San Giorgio''). Existence řádu a nárok členů rodu Komnénovců na velmistrovský úřad byla ve druhé polovině 16. a v 17. století opakovaně potvrzena jak papežem, tak světskými panovníky.<ref>Soupis privilegií a jejich textů in: ''Compendio historico dell´origine, fondatione, e stato privilegi imperiali, regii etc., bolle, brevi, motuproprii, monitorii, fulminatorii, pontificii & altri diplomi dell´ Ordine equestre imperial angelico aureate Constantiniano di San Giorgio del Cavaliere gran croce historico generale dell´ordine medesimo…'', Venetia 1696, s. 39-64.</ref> V této době však již nešlo o původní řádové bratrstvo, ale o dynastický řád spojený s rodem Komnénovců.

 

[[Soubor:Francesco Farnese.jpg|vlevo|náhled|Parmský vévoda František Farnese v rouchu Konstantinova řádu sv. Jiří]]

Posledním komnénovským velmistrem (a zřejmě též posledním členem hlavní linie tohoto rodu)<ref>Kromě této hlavní větve existovala (a dodnes existuje) několik rodin, které se ke Komnénovcům řadí a nárokují si postavení jejich potomků. Jedním z nejznámějších byl italský herec a scénárista Totò, vl. jménem Antonio de Curtis (1898-1967). Po dlouhém soudním sporu uznal 18. 7. 1945 neapolský soud nárok na příslušnost k tomuto rodu a jméno „„Antonio Griffo Focas Flavio Angelo Ducas Comneno Porfirogenito Gagliardi de Curtis di Bisanzio, Altezza Imperiale, conte Palatino del Sacro Romano Impero, Esarca di Ravenna, Duca di Macedonia e di Illiria, Principe di Costantinopoli, di Cilicia, di Tessaglia, di Ponto, di Moldavia, di Dardania, del Peloponneso, conte di Cipro e di Epiro, conte e duca di Drivasto e di Durazzo“ (srov. <nowiki>https://it.wikipedia.org/wiki/Totò#L'ossessione_nobiliare</nowiki>).</ref> byl Antonín. Ten roku 1698 postoupil svůj úřad vévodovi Parmy a Piacenzy Františkovi Farnese (1678–1727), vévodovi Parmy a Piacenzy, kterého v následujícím roce jej v úřadě císař Leopold I. diplomem z 5. srpna 1699 zvaným „Agnoscimus et notum facimus“ a papež Inocenc XII. bulou „"Sincerae Fidei“ z 24. října 1699. Zanedlouho ale došlo k vážné komplikaci. Protože František ani jeho mladší bratr Antonín neměli mužské potomky, přešlo Parmské vévodství na jejich neteř [[Alžběta Parmská|Alžbětu]], která byla od roku 1714 druhou manželkou španělského krále Filipa V. z Bourbon-Anjou. Když jejich nejstarší syn [[Karel III. Španělský|Karel]] usedl roku 1731 na parmský trůn, přijal i hodnost velmistra Konstantinova řádu sv. Jiří.

 

Karlova vláda v Parmě neměla dlouhé trvání. V důsledku válek o polské nástupnictví vyměnil roku 1735 toto vévodství s císařem Karlem VI. za Neapolsko-sicilské království a do své nové země přenesl také zděděný řád. To mělo pro budoucnost vážné následky. V důsledku válek o rakouské dědictví totiž musela dcera Karla VI. na Parmu a Piacenzu rezignovat. Země získal spolu s dříve též habsburskou Guastallou roku 1748 Karlův mladší bratr Filip (1720-1765), který si začal velmistrovství řádu z titulu vládce Pamského vévodství neúspěšně nárokovat. Když roku 1759 získal Karel Neapolsko-Sicilský španělský trůn, předal vládu ve svých italských zemích svému třetímu synovi Ferdinandovi, který se stal také velmistrem Konstantinova řádu sv. Jiří. Tento úřad následně měla zastávat vždy hlava neapolsko-sicilské linie Bourbonů.

 

 

Zatímco parmská větev řádu usilovala o jeho obecné uznání, v případě neapolsko-sicilské větve nebyla kontinuita dlouho zpochybněna. V letech 1910 – 1916 papežové Pius X. a Benedikt XV. obdařili řád novými výsadami, byla mu věnována kaple v nově vybudované bazilice Svatého Kříže na Via Flaminia v Římě a později přiznáno právo i na vlastní kostel. Nedlouho před touto událostí ale došlo v rodině k roztržce, která vážně zasáhla i Konstantinův řád sv. Jiří. Tzv. [http://www.borbone-due-sicilie.org/the-house/succession/special-documents/the-act-of-cannes-of-14-december-1900-.html Aktem z Cann] 14. prosince 1900 se totiž Carlo, hrabě z Caserty, při příležitosti nastávajícího sňatku (14. února 1901) s infantkou Marií Mercedes, sestrou španělského krále Alfonse XIII. a v této době následnicí trůnu, prohlásil hlavou neapolsko-sicilské linie a dědicem jejich práv, včetně velmistrovství Konstantinova řádu sv. Jiří. Později přijal titul vévody z Calabrie, v důsledku sňatku získal španělské občanství a jeho nárok této větve na postavení hlavy rodu uznal jak Alfons XIII., tak roku 1994 král Juan Carlos.<ref>http://genealogy.euweb.cz/capet/capet44.html#F2</ref>

[[Soubor:Carlo di Borbone (old photo).jpg|náhled|Carlo, vévoda di Castro, současný velmistr francouzsko-neapolské větve řádu]]

[[Soubor:Pedro di Calabria (http---www.newtuscia.it-2018-04-06-visita-viterbo-caprarola-del-principe-pedro-borbone-gran-maestro-dellordine-costantiniano-s-giorgio-).jpg|vlevo|náhled|Pedro, vévoda di Calabria, současný velmistr španělsko-neapolské větve řádu]]

 

Ve stejné době, kdy se prohlubovala roztržka v bourbonském rodě, došlo i k vnitřnímu pnutí uvnitř samotného Konstantinova řádu sv. Jiří. Část členů francouzsko-neapolské linie podléhající velmistrovi Ferdinandu Piovi, vévodovi z Calabrie 1934 – 1960, začala požadovat, aby se řád přizpůsobil moderní době a sílícímu [[Ekumenismus|ekumenismu]] a přijímal členy i jiných, než katolických vyznání. Tento požadavek byl pro katolické Bourbony těžkou akceptovatelný, a proto na základě dohody došlo roku 1953 k rozdělení francouzsko-neapolské linie na katolickou, která nadále podléhala dědičnému velmistrovi z rodu Bourbonů, a ekumenickou, která ale proklamovala sounáležitost s bývalým byzantským i bourbonským řádem.

 

Svým komplikovaným historickým vývojem připomínají osudy Řádu sv. Konstantina (a Heleny), resp. Konstantinova řádu sv. Jiří vývoj starobylého rytířského [[Řád svatého Lazara|Řádu sv. Lazara]], který se postupně rozdělil do několika velmistrovství, které spolu vzájemně soupeří o [[Spory o velmistrovství Řádu svatého Lazara|legitimitu]].Současné právní postavení jednotlivých velkopřevorství řádu je velmi komplikované. [[:en:International_Commission_on_Orders_of_Chivalry|Mezinárodní komise rytířských řádů]] (International Commission on Orders of Chivalry), která vznikla roku 1960 na V. genealogicko-heraldickém kongresu ve Stockholmu, z iniciativy členů katolické církve a příslušníků bývalých vládnoucích rodin ([[Habsbursko-lotrinská dynastie|Habsbursko-Lotrinské]], [[Württemberkové|Württemberské]], [[:en:House_of_Braganza|Bragança]], [[Karađorđevićové|Karadjodjevićů]] a [[Romanovci|Romanovců]]) je soukromo-právní organizací bez obecného mezinárodního uznání. V jejím soupisu figuruje jak parmská, tak neapolsko-sicilská větev řádu, ovšem s tím, že nejsou vedeny jako rytířské, ale jen jako dynastické. U neapolsko-sicislkého řádu navíc není uveden velmistr, takže dosud není jasné, jaké velkopřevorství (španělsko-neapolské či francouzsko-neapolské) je legitimní.<ref>Srov. Report of the International Commission for Orders of Chivalry (2016), s. 32 a 34.</ref>

 

[[Soubor:Ordo St. Constantini et Helena.png|náhled|Dekorace Řádu sv. Konstantina a Heleny]]

[[Soubor:Ordo Sancti Constantini Magni.jpg|vlevo|náhled|Dekorace Řádu sv. Konstantina]]

 

'''Třídy řádu''':

*velkokříž

*komandér (případně komandér s hvězdou)

 

'''Kategorie řádových rytířů''':

 

Ve 20. století se ale rozdíly mezi parmským, španělsko-neapolským a francouzsko-neapolským řádem ještě prohloubily, takže u jednotlivých velmistrovství se řádové třídy liší.<ref>Viz níže odkazy na jednotlivá velmistrovství řádu. </ref>

 

 

* Alexius Ondřej Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, hrabě z Drivasta a Drače 1204 – 1260

* Michael VI Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1260 – 1318

* Jan Ondřej II. Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1687 – 1699

 

* František I. Farnese, vévoda z Parmy a Piacenzy 1699 –1727

* Antonín Farnese, vévoda z Parmy a Piacenzy 1727 –1731

* Ferdinand IV. Bourbonský, král neapolsko-sicilský a Obojí Sicílie 1759 – 1816

 

* Marie Louisa, vévodkyně z Parmy 1816 – 1847

* Karel II., vévoda z Parmy 1847 – 1849

* Carlos vévoda de Bourbon-Parma od 2010

 

* František I. Bourbonský, král Obojí Sicílie 1825 –1830

* Ferdinand II. Bourbonský, král Obojí Sicílie 1830 –1859

* František II. Bourbonský, král Obojí Sicílie (od 1861 titulární) 1859 – 1894

 

* Alfons Maria, princ Obojí Sicílie, hrabě z Caserty 1894 –1900

* Carlo, hrabě z Caserty, vévoda z Calabrie 1900 – 1949

* Pedro, vévoda z Calabrie od 2015

 

* Alfons Maria, princ Obojí Sicílie, hrabě z Caserty 1894 –1934

* Ferdinand Pius, vévoda z Calabrie 1934 - 196

* Carlo, vévoda z Castra od 2008

 

* Friedrich šestý vévoda a čtvrtý kníže von Beaufort-Spontin 1953-1998

* Friedrich Christian sedmý vévoda a pátý kníže von Beaufort-Spontin od 1998

 

* Adalbert Esterházy 1998-2002

* Vladimír Valdecký 2003-2006 (titulární velmistr)

* Eugen Freimann 2000-2006 administrátor,od 2006 velmistr

 

=== Literatura ===

* Alessio Cassinelli Lavezzo, ''Il Sacro Militare Ordine Costantiniano di San Giorgio'', Phasar Ediizioni, Firenze, 2005.

* ''Compendio historico dell´origine, fondatione, e stato privilegi imperiali, regii etc., bolle, brevi, motuproprii, monitorii, fulminatorii, pontificii & altri diplomi dell´ Ordine equestre imperial angelico aureate Constantiniano di San Giorgio del Cavaliere gran croce historico generale dell´ordine medesimo''…, Venetia 1696

* Amadeo Martin-Rey y Cabieses, ''La Sacra y Militar Orden Constantiniana de San Jorge y La Real Casa de las Dos Sicilias''. Seminario de la Escuela Marqués de Avilés. Marzo 2008.

 

=== Internetové stránky ===

* Webové stránky [https://ordenconstantiniana.org španělsko-neapolské řádové větve] (velmistr: Pedro, vévoda z Calabrie)

* Webové stránky [https://constantinianorder.net francouzsko-neapolské řádové větve] (velmistr: Carlo, vévoda z Castra)

* Webové stránky [http://www.borboneparma.it/index.php/it/home/ordini-dinastici/ordine-costantiniano-di-san-giorgio parmské řádové větve] (velmistr: Carlos vévoda z Parmy)

* Webové stránky ekumenické větve: [http://www.ocmonline.org Řádu sv. Konstantina] (velmistr: Friedrich Christian von Beaufort-Spontin)

== Poznámky ==

<references />