Wikipedie

Francie: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
Stillff (diskuse | příspěvky)
2 023 editací
→‎Sport: Překlep
značky: editace z mobilu editace z mobilního webu
Bez shrnutí editace
značky: možný vandalismus školní IP odstraněno <references /> nevhodná syntaxe v nadpisu editace z Vizuálního editoru
Řádek 1:
{{různé významy|redirect=Francouzská republika|tento=státu v Západní Evropě|stránka=Francouzská republika (rozcestník)|druhý=Negr}}zabíte se prosím
 
{{Infobox - stát
 
 
 
'''BYL JSEM TU A PŘÍJDU ZAS KVASAR'''
 
 
 
 
 
<br />{{Infobox - stát
| genitiv = Francie
| úřední název česky = Francouzská republika
Řádek 73 ⟶ 83:
{{Podrobně|Dějiny Francie}}
[[Soubor:Lascaux2.jpg|náhled|vlevo|Jeskynní malba v [[Lascaux]]]]
[[Soubor:Eugène Delacroix - La liberté guidant le peuple.jpg|náhled|vlevo|[[Eugène Delacroix]] - La liberté guidant le peuple, Svoboda vedoucí lid, Symbol Francouzské revoluce]]ším státem v Evropě a třetím na světpodobě [[francouzština|francouzštiny]], kterou řadíme mezi [[románské jazyky]]. Výskyt mnoha oblastních jazyků, které většinou nemají s latinským původem příliš společného ([[bretonština]], [[baskičtina]], [[korsičtina]], [[vlámština]] nebo alsaské nářečí němčiny), však velmi názorně dokládá, že utváření francouzského národa bylo mnohem složitější a nejednoznačnější. Ještě v&nbsp;první polovině 20. století byla každodenním jazykem většiny venkovského obyvatelstva v jižní třetině Francie románská [[okcitánština]], která má blízko ke [[Katalánština|katalánštině]]. „Ačkoliv staletí trvající centralizační tlaky stmelily Francouze do jediného národa se silným citem pro národní identitu“<ref name="Ardagh-17">ARDAGH, John: ''Svět Francie'', Praha, Knižní klub a Balios, 1998. ISBN 80-7176-718-2. (str. 17)</ref>, byl tento národ utvářen množstvím rozdílných etnik. A právě z této historické rozmanitosti pochází kulturní a jazykové bohatství dnešní Francie.<ref>UNIVERSUM.: ''Národy světa'', Praha, Knižní klub, 2004. ISBN 80-242-1222-6. (str. 15)</ref>
[[Soubor:Eugène Delacroix - La liberté guidant le peuple.jpg|náhled|vlevo|[[Eugène Delacroix]] - La liberté guidant le peuple, Svoboda vedoucí lid, Symbol Francouzské revoluce]]
Hranice současné Francie zhruba souhlasí s těmi z dob starověké [[Galie]] obývané [[Keltové|keltským]] kmenem [[Keltové|Galů]]. Galie byla podrobena v 1. století př. n. l. [[Starověký Řím|Římany]] a Galové částečně převzali latinský jazyk i kulturu. S romanizací území souvisí i časné šíření [[křesťanství]] od 2. a 3. století. Galské východní hranice byly ve 4. století obsazeny [[Germáni|germánskými kmeny]], převážně [[Frankové|Franky]], kteří později dali zemi její dnešní jméno. Existence Francie jako samostatného státu se tradičně datuje od rozděleni [[Franská říše|Francké říše]] roku [[843]] na (''Francia orientalis'') na východě, ''Francia occidentalis'' na západě a Lotharingii ve středu. Z Východní Francké Říše se stala [[Svatá říše římská]], západní část dala vzniknout dnešní Francii.
 
Potomci [[Karel Veliký|Karla Velikého]] vládli Francii až do roku [[987]], kdy byl korunován králem [[Hugo Kapet]]. Jeho potomci, [[Kapetovci]] a jejich vedlejší větve z [[Valois]] a [[Bourboni]] postupně pomocí série válek a dědictví sjednotili území pod centrální panovnickou moc. Od 12. století angličtí králové z rodu [[Plantageneti|Plantagenetů]] ovládali rozsáhlá území západní Francie a k vyhnání Angličanů z Francie došlo teprve na konci [[Stoletá válka|stoleté války]] mezi Anglií a Francií v 15. století. Ve druhé polovině 16. století Francii zasáhly [[Hugenotské války|náboženské války]] mezi [[Hugenoti|hugenoty]] a katolíky. [[Monarchie]] dosáhla své největší moci za vlády [[Ludvík XIV.|Ludvíka XIV]], který vládl v 2. polovině 17. a začátkem 18. století. V té době měla Francie velký vliv na evropskou politiku, ekonomii a kulturu. Byla nejlidnatějším státem v Evropě a třetím na světě po Číně a Indii. Ve [[Válka o španělské dědictví|válce o španělské dědictví]] Francie dosáhla dosazení [[Bourboni|Bourbonů]] na španělský trůn, zároveň se však postupně propadala do rekordní zadluženosti a ekonomického úpadku a v [[Sedmiletá válka|sedmileté válce]] v důsledku porážky od Velké Británie přišla o svou koloniální říši v [[Francouzská Indie|Indii]] a [[Nová Francie|Kanadě]].
[[Soubor:Napoleon returned.jpg|náhled|Francouzský císař [[Napoleon Bonaparte]] po návratu z exilu na Elbě]]
Úpadek říše se za následníků [[Ludvík XIV.|Ludvíka XIV.]] stále prohluboval a byl jednou z příčin [[Velká francouzská revoluce|Francouzské revoluce]], která propukla v roce [[1789]] a vedla [[3. září]] [[1791]] k nahrazení absolutistické monarchie konstituční, [[22. září]] [[1792]] byla následně nastolena [[První Francouzská republika|První republika]]. Vláda však ve skutečnosti zůstala v rukou revolučního kabinetu. [[22. srpen|22. srpna]] [[1795]] byla vyhlášena ústava roku III, vlády se chopilo [[Direktorium (Francie)|direktorium]]. Následně v roce [[1799]] ovládl republiku [[Napoleon Bonaparte]], stal se prvním [[konzul]]em a [[18. květen|18. května]] [[1804]] státním převratem založil [[první francouzské císařství]], jehož se stal prvním panovníkem. Napoleon na krátkou dobu ovládl většinu Evropy, bojoval se [[Spojené království|Spojeným Královstvím]], [[Prusko|Pruskem]], [[Rakousko|Rakouskem]] a [[Rusko|Ruskem]], založil nová království, do jejichž čela dosadil členy své rodiny. Po neúspěšné [[Napoleonovo ruské tažení|invazi do Ruska]] a porážce v [[Bitva u Lipska|bitvě u Lipska]] už nebyl schopen čelit aliančním armádám a v dubnu [[1814]] abdikoval. Poté došlo k restauraci [[Bourboni|bourbonského]] království. Během [[Vídeňský kongres|Vídeňského kongresu]] uprchl z vyhnanství na ostrově [[Elba]] a nakrátko obnovil císařství. Definitivně poražen byl v [[Bitva u Waterloo|bitvě u Waterloo]].
 
[[Soubor:French Empire 1919-1939.png|náhled|vlevo|[[Francouzská koloniální říše]] kolem roku 1939]]
V roce [[1830]] dala [[Červencová revoluce]] vzniknout konstituční monarchii v čele s [[Bourbon-Orléans|vedlejší větví Bourbonů]], nahrazené roku [[1848]] [[Druhá Francouzská republika|Druhou republikou]]. Její existence byla zanedlouho ukončena zvolením dosavadního prezidenta a císařova synovce [[Napoleon III.|Ludvíka Napoleona]] císařem (jako [[Napoleon III.|Napoleona III.]]), který byl zajat po prohrané [[Prusko-francouzská válka|prusko-francouzské válce]] roku [[1870]], kdy vznikla [[Třetí Francouzská republika|Třetí republika]].
 
Ačkoliv vyšla Francie vítězně z [[První světová válka|první]] i [[Druhá světová válka|druhé světové války]], ztrácela během 20. století postupně bývalé velmocenské postavení. Po II. světové válce vznikla [[Čtvrtá Francouzská republika|Čtvrtá republika]]. V roce 1958 byla nastolena současná [[Pátá Francouzská republika|Pátá republika]] v čele s generálem [[Charles de Gaulle|Charlesem de Gaullem]]. V důsledku [[Indočínská válka|válek v Indočíně]] a [[Alžírská válka|Alžírsku]] a vlně [[dekolonizace]] po roce 1960 přišla Francie o většinu svých [[Francouzské kolonie|kolonií]] v Asii a Africe.
 
V posledních desetiletích se Francie smířila s Německem a ve spojení s ním usiluje o politickou a ekonomickou integraci Evropy. Francie byla v čele států podporujících urychlení rozšíření měnové unie, kterou chtěla dosáhnout vytvoření více sjednocené a schopné Evropské politiky, obrany a bezpečnostního aparátu. V referendu o přijetí [[Smlouva o Ústavě pro Evropu|Smlouvy o Evropské ústavě]] však 55 % francouzských občanů hlasovalo proti.
 
=== Původ francouzského národa ===
[[Soubor:Dalou-Republique-1.jpg|náhled|vlevo|Alegorická postava [[Marianne]], jednoho ze [[Státní symboly Francie|symbolů francouzského národa]]]]
 
Ačkoliv Francii obvykle vnímáme jako jednolitý národní stát<ref>[http://www.diplomatie.gouv.fr/en/france_159/discovering-france_2005/france-from-to-z_1978/history_1984/index.html Francouzské ministerstvo zahraničí]</ref>, při pohledu na rané dějiny Francie je patrné, že - slovy [[André Maurois]]e - „jakási francouzská rasa nikdy neexistovala“.<ref name="Maurois-10">MAUROIS, André: Dějiny Francie, Praha, NLN, 1994. ISBN 80-7106-098-4. (str. 10)</ref> [[Francouzi]] se vyznačují značně různorodým národnostním původem, který je stejně jako jejich dějiny výsledkem mnoha vlivů. V průběhu svých dějin zažila Francie množství přistěhovaleckých vln (což je příznačné i pro současnou Francii). Tato skutečnost je zřejmější při uvědomění si [[Francie#Geografie|geografické polohy Francie]] na západním okraji evropského kontinentu. Jejím vlivem byla Francie místem, kde se zastavovaly invaze a usazovali se vetřelci.<ref name="Maurois-10"/> Navíc přestože dnešní Francie má přirozené hranice, z historického hlediska nebyla nijak uzavřeným celkem. Na jejím území se tak od počátku dějin setkáváme s nejrozličnějšími národy — [[Keltové|Kelty]], [[Řekové|Řeky]], [[Římané|Římany]], [[Germáni|Germány]], [[Frankové|Franky]], [[Normané|Normany]], [[Židé|Židy]], [[Španělé|Španěly]], [[Portugalci]], [[Italové|Italy]], [[Alžírsko|Alžířany]] a mnoha dalšími.
 
Nejvýznamnější stopy v dějinách Francie zanechaly vlivy Galů (což byla ta část Keltů, která se usadila ve Francii), Římanů a Franků, přičemž první dva na přelomu tisíciletí splynuly dohromady a třetí dal Francii jméno. Přístup k [[imigrace|imigrantům]] byl na území Francie téměř výhradně asimilační<ref>Tuto skutečnost uvádí téměř každá literatura zabývající se přístupem k imigrantům, např. tedy viz [http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=1957467 rozhovor s Catherine de Wenden], uznávanou politoložkou a odbornicí na imigrační politiku</ref>, což znamená, že kultura, jazyk a genetické dispozice nově příchozích se rozpouštěly mezi zde již dříve usazeným obyvatelstvem, přičemž je samozřejmě do jisté míry i obohacovaly. Z hlediska civilizačního byl nejzásadnější vliv galorománské kultury, což se odráží i na dnešní podobě [[francouzština|francouzštiny]], kterou řadíme mezi [[románské jazyky]]. Výskyt mnoha oblastních jazyků, které většinou nemají s latinským původem příliš společného ([[bretonština]], [[baskičtina]], [[korsičtina]], [[vlámština]] nebo alsaské nářečí němčiny), však velmi názorně dokládá, že utváření francouzského národa bylo mnohem složitější a nejednoznačnější. Ještě v&nbsp;první polovině 20. století byla každodenním jazykem většiny venkovského obyvatelstva v jižní třetině Francie románská [[okcitánština]],<ref>Joseph Anglade, ''Grammaire de l'ancien provençal ou ancienne langue d'oc'', 1921: ''La Langue d'Oc est parlée actuellement par douze ou quatorze millions de Français'' ("Okcitánsky v současné době mluví 12 až 14 milionů francouzských občanů").</ref> která má blízko ke [[Katalánština|katalánštině]]. „Ačkoliv staletí trvající centralizační tlaky stmelily Francouze do jediného národa se silným citem pro národní identitu“<ref name="Ardagh-17">ARDAGH, John: ''Svět Francie'', Praha, Knižní klub a Balios, 1998. ISBN 80-7176-718-2. (str. 17)</ref>, byl tento národ utvářen množstvím rozdílných etnik. A právě z této historické rozmanitosti pochází kulturní a jazykové bohatství dnešní Francie.<ref>UNIVERSUM.: ''Národy světa'', Praha, Knižní klub, 2004. ISBN 80-242-1222-6. (str. 15)</ref>
 
== Geografie ==
{{Podrobně|Geografie Francie}}
[[Soubor:France cities.png|náhled|vlevo|Osídlení s počtem obyvatel přesahujícím 100 000]]
[[Soubor:Mapa Francie.PNG|náhled|Mapa Francie]]
Největší část území Francie ([[metropolitní Francie]]) se nachází v [[Západní Evropa|západní Evropě]], kde hraničí na severovýchodě s [[Belgie|Belgií]] (délka hranic 620&nbsp;km) a [[Lucembursko|Lucemburskem]] (73&nbsp;km), na východě s [[Německo|Německem]] (450&nbsp;km) a [[Švýcarsko|Švýcarskem]] (572&nbsp;km), na jihovýchodě s [[Itálie|Itálií]] (515&nbsp;km) a na jihu se [[Španělsko|Španělskem]] (649&nbsp;km), [[Andorra|Andorrou]] (56,6&nbsp;km) a [[Monako|Monakem]] (4,5&nbsp;km). Francouzská republika je tvořena i tzv. [[Zámořská Francie|zámořskou Francií]], která sestává z území v [[Severní Amerika|Severní]] a [[Jižní Amerika|Jižní Americe]] (kde má [[Francouzská Guyana]] 673&nbsp;km dlouhou hranici s [[Brazílie|Brazílií]] a 520&nbsp;km se [[Surinam]]em), v [[Indický oceán|Indickém]] a [[Tichý oceán|Tichém oceánu]], [[Karibské moře|Karibiku]] (ostrov [[Svatý Martin (ostrov)|Svatý Martin]] je rozdělen na francouzskou a [[Nizozemské království|nizozemskou]] část hranicí o délce 10,2&nbsp;km) a [[Antarktida|Antarktidě]]. (suverenita deklarovaná v Antarktidě nebyla uznána většinou jiných zemí — viz uzn[[Antarktický smluvní systém|vní systém]]).
 
Evropská část Francie zaujímá plochu 543&nbsp;965&nbsp;km². Na severu a západě je krajina rovinatá s mírným vlněním, na zbytku území převážně pahorkatá a hornatá. Ve [[Francouzské Alpy|francouzských Alpách]] se nachází nejvyšší bod západní Evropy [[Mont Blanc]] (4&nbsp;810 m). Další hornaté kraje země zahrnují [[Pyreneje]], [[Francouzské středohoří|Centrální masív]], [[Jura]], [[Vogézy]], [[Armorský masív]] a [[Ardeny]]. Největšími francouzskými řekami jsou [[Loira]], [[Rhôna|Rhône]] (pramenící ve [[Švýcarsko|Švýcarsku]]), [[Garonna]] (ve [[Španělsko|Španělsku]]), [[Seina]] a část toku [[Rýn]]u. Loira je zároveň také nejdelší francouzskou řekou<ref>{{Citace elektronického periodika |titul={title} |url=http://atlas.netway.cz/evropa/francie.htm |datum přístupu=17-12-2005 |url archivu=https://web.archive.org/web/20060321191843/http://atlas.netway.cz/evropa/francie.htm |datum archivace=21-03-2006 |nedostupné=ano }}</ref>.ře
 
=== Města ===
{{Podrobně|Seznam měst ve Francii}}
 
Kromě hlavního města [[Paříž]]e, v jejíž aglomeraci žije přes 12 milionů lidí, jsou největšími městy [[Marseille]], [[Lyon]], [[Toulouse]], [[Nice]], [[Nantes]], [[Štrasburk]], [[Montpellier]], [[Bordeaux]], [[Lille]], [[Rennes]].
 
Řádek 115 ⟶ 103:
[[Ústava]] [[Pátá Francouzská republika|Páté republiky]] byla schválena 28. srpna 1958. Výrazně posílila autoritu výkonného výboru ve vztahu k [[parlament]]u.
 
Francie je zastupitelská demokracie a [[poloprezidentská republika]]. Podle ústavy je francouzský j[[prezident]]Národní volen přímo na období pěti letshromáždění (původně sedm letFrancie). Prezidentská rada zabezpečuje regulérní fungování moci lidu a kontinuitu státu. Prezident jmenuje [[Předseda vlády|předseduNárodní vládyshromáždění]], předsedá kabinetu, velí ozbrojeným silám a uzavírá [[mezinárodní smlouva|mezinárodní smlouvy]].(''Assem''
 
[[Národní shromáždění (Francie)|Národní shromáždění]] (''Assemblée Nationale'') je dolní komorou [[parlament]]u. Jeho členové jsou voleni přímo na pětileté období a všechna křesla jsou volena v jediných volbách. Národní shromáždění má právo rozpustit vládu a tím tedy většinová volba Shromáždění určuje rozhodování [[vláda|vlády]]. Senátoři jsou vybíráni volební akademií na dobu devíti let a jedna třetina [[Senát]]u se mění každé tři roky (počínaje rokem 2007). Legislativa Senátu je omezená; pokud se tyto dvě komory neshodují v nějakém bodě (s výjimkou [[ústavní právo|ústavních práv]]), Národní shromáždění má poslední slovo. Vláda má silný vliv na utváření programu Parlamentu.
 
=== Zahraniční vztahy ===
Francie je zakládajícím členem [[Evropská unie|Evropské unie]] a to velikou měrou definuje francouzskou zahraniční politiku. 29. května 2005 Francie odmítla v referendu ratifikování [[Smlouva o Ústavě pro Evropu|Evropské ústavy]], když přibližně 55 % obyvatel vyslovilo své „ne“. Francie je členem [[SPC]] (''Sekretariát Pacifické komunity, Secretariat of the Pacific Community'') a COI (''Komise Indického oceánu, Indian Ocean Commission''). Francie je vedoucím členem [[Mezinárodní organizace frankofonie]] (''La Francophonie, International Organisation of Francophonie''), která sdružuje 51 francouzsky mluvících států.
 
Ve Francii sídlí [[Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj]], [[UNESCO]], [[Mezinárodní úřad pro míry a váhy]] a [[Interpol]].
 
=== Administrativní dělení ===
Řádek 134 ⟶ 115:
Původně měly arrondisementy i kantony určité pravomoci a vlastní zastupitelstva, v případě městských obvodů tento stav skončil rokem 1940 díky vládě ve [[Vichy]] a definitivně odstraněn založením [[Čtvrtá Francouzská republika|Čtvrté republiky]] v roce 1946. V případě kantonů tomu tak bylo mnohem dříve.
 
Kromě 18 regionů a 101 departmentů pod francouzskou suverenitu spadají [[Nová Kaledonie]], [[Wallis a Futuna]], [[Francouzská Polynésie]], [[Clippertonův ostrov]], [[Saint-Pierre a Miquelon]], [[Svatý Bartoloměj (ostrov)|Svatý Bartoloměj]], [[Svatý Martin (francouzská část)|Svatý Martin]] a [[Francouzská jižní a antarktická území]]. Teritoria v [[Tichý oceán|Pacifiku]] nadále používají [[Frank (měnová jednotka)|frank]] jako svou měnu, i když byla v Evropě nahrazena eurem. hoduje v otázkách [[CFPželeznice]], frank[[energetika|Polynéskýenergetiky]], frank[[letectví]] má však kursa [[Seznamtelekomunikace]]. měnTento sstav pevnýmbyl směnnýmvýhodný kurzem|vázánasi do 90. let, v posledních letech vláda pomalu odprodává své podíly ve společnostech [[France Télécom]], [[Air France]], stejně tak jako pojišťovny, banky a nazbrojní europrůmysl.
 
=== Obrana a bezpečnost ===
{{Podrobně|Armáda Francie}}
[[Soubor:French military images.jpg|náhled|300px|Příklady francouzského vojenství po směru hodinových ručiček: letadlová loď ''[[Charles de Gaulle (R91)|Charles de Gaulle]]''; stíhačka [[Dassault Rafale]]; "horský myslivec" (Chasseurs Alpins) v Afghánistánu; tank [[Leclerc]] na přehlídce v Paříži.]]
Francouzské [[ozbrojené síly]] mohou být rozděleny do čtyř skupin:
* [[Pozemní vojsko Francie|Pozemní vojsko]] (Armée de Terre)
** [[Chasseurs Alpins]] - horská divize armády
** [[Francouzská cizinecká legie|Cizinecká legie]]
** [[Námořní pěchota (Francie)|Námořní pěchota]]
** [[ALAT|Lehké letectvo]] (ALAT - Aviation Légére de l'Armée de Terre)
** Technikové (Génie) - včetně Pařížského požárního sboru
* [[Francouzské námořnictvo|Námořnictvo]] (Marine Nationale)
** [[Aéronavale|Námořní letectvo]]
** [[Fusiliers de Marine]] - ochrana námořních objektů na zemi
** [[Commandos Marines]] - speciální jednotka francouzské armády - včetně požárního praporu města Marseille
* [[Francouzské letectvo|Letectvo]] (Armée de l'Air)
** Teritoriální letecká obrana
** Letectvo
* [[četnictvo Francie|Četníci]] (Gendarmerie Nationale), armádní policie, která fungují částečně i jako policie, zejména v některých venkovských oblastech.
 
Do armády se může vstoupit v 17 letech. Od [[Alžírská válka|Alžírské války o nezávislost]] byla branná povinnost omezena a úplně zrušena byla roku 1996 [[Jacques Chirac|Jacquesem Chiracem]]
 
Francii se v oblasti armádních výdajů vyrovná jen Německo a Spojené království. Francie ročně utratí na armádu bezmála 50 mld dolarů<ref>http://www.nationmaster.com/graph/mil_exp_dol_fig-military-expenditures-dollar-figure</ref>, což je 2,6 % [[Hrubý domácí produkt|HDP]] (podle statistik [[Severoatlantická aliance|NATO]] z roku 2003) a v absolutních číslech třetí místo na světě za [[Spojené státy americké|USA]] a [[Čínská lidová republika|Čínou]]. Spolu se Spojeným královstvím platí 40 % z celkových výdajů na obranu celé EU. Francie je jedním z pěti států světa, které vlastní [[jaderná zbraň|jaderné]] i [[termonukleární zbraň|termojaderné zbraně]].
 
== Ekonomika ==
{{Podrobně|Ekonomika Francie}}
[[Soubor:TGV-Duplex Paris.jpg|náhled|vlevo|TGV Duplex v Paříži, ''Gare de Lyon''.]]
[[Soubor:A380 Reveal 2.jpg|náhled|První vyrobený [[Airbus A380]] při jeho představení v [[Toulouse]] roku 2005]]
[[Soubor:Golfech NPP cropped.jpg|náhled|Jaderná elektrárna Golfech. Až 75% elektrické energie ve Francii pochází z jádra - co do procent nejvíce na světě.<ref name="energy profile">{{Cite news
| last = EnerPub
| title = France: Energy profile
| work=Spero News
| accessdate =25 August 2007
| date = 8 June 2007
| url = http://www.speroforum.com/site/article.asp?idarticle=9839&t=France%3A+Energy+profile
}}</ref> ]]
Ekonomika Francie kombinuje rozsáhlé soukromé společnosti (přibližně 2,5 milionu registrovaných) se společnostmi se značnou měrou intervence [[vláda|vlády]]. Vláda si ponechala velký vliv na klíčové segmenty sektorů infrastruktury, což znamená, že rozhoduje v otázkách [[železnice]], [[energetika|energetiky]], [[letectví]] a [[telekomunikace]]. Tento stav byl výhodný asi do 90. let, v posledních letech vláda pomalu odprodává své podíly ve společnostech [[France Télécom]], [[Air France]], stejně tak jako pojišťovny, banky a zbrojní průmysl.
 
Francie je členem skupiny [[G8]]. Francouzská ekonomika je 5. největší ekonomikou na světě.<ref>http://www.ft.com/cms/s/0/abe2ffc4-c08b-11dc-b0b7-0000779fd2ac.html</ref> V roce 2002 úplně přestala používat svou historickou měnu [[francouzský frank]] a v rámci [[Evropská měnová unie|Evropské měnové unie]] užívá společnou měnu [[euro]].
Řádek 191 ⟶ 135:
V Francii se nachází přibližně 477 [[letiště|letišť]] a přistávacích ploch.<ref name=France>{{Citace elektronické monografie|url=https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/fr.html |titul=The World Factbook: France |vydavatel=Central Intelligence Agency |datum přístupu=23 January 2013}}</ref> Největším a nejdůležitějším letištěm je [[letiště Charlese de Gaulla]] poblíž Paříže, které je také centrem francouzských národních aerolinek – [[Air France]].
 
Ve Francii se nac
Ve Francii se nachází 10 větších [[přístav]]ů – největší z nich v [[Marseille]].
 
== Demografie ==
{{Podrobně|Demografie Francie}}
[[Soubor:New-Map-Francophone World.PNG|náhled|350px|Francouzský odkaz: mapa frankofonních zemí
{{legenda|#0c5eb1|rodný jazyk}}
{{legenda|#0080ff|úřední jazyk}}
{{legenda|#9fceff|druhý nebo neoficiální jazyk}}
{{legenda|#00ff00|frankofonní menšina}}]]
 
Už od pravěku byla Francie křižovatkou obchodu, migrace obyvatelstva a invazí. Ve starověku území Francie obývali [[Keltové]] ([[Galie]] a [[Bretaň]]) a Aquitánci ([[Baskicko]]), později se zde usazovali [[Římská říše|Římané]] a [[Germáni]] (Frankové, Vizigótové, Burgunďané a Vikingové). Tyto kmeny a národy se mezi sebou po staletí mísily a výsledkem je dnešní populace. Kromě dávných dob zde byla ještě vlna migrace v 19. století a to hlavně lidí těchto národností : [[Belgie|Belgičané]], [[Itálie|Italové]], [[Španělsko|Španělé]], [[Portugalsko|Portugalci]], [[Polsko|Poláci]], [[Arménie|Arméni]], a [[Židé]] z [[Východní Evropa|Východní Evropy]] a [[Maghreb]]u. Od 60. let 20. století se do Francie stěhují [[Arabové]], [[Berbeři]], černoši z [[Afrika|Afriky]] a Karibiku, [[Čína|Číňané]] a Vietnamci. Do Francie se vracejí také francouzští kolonisté z Alžírska a dalších bývalých kolonií tzv. ''[[Černé nohy]]''.
 
Zjišťovat rasu, etnickou příslušnost a náboženství při sčítání lidu je zákonem zakázáno. Je ale odhadováno, že 40 % francouzské populace má předka, který pochází z nějaké [[Lidská migrace|migrační]] vlny, což dělá z Francie etnicky nejrůznorodější zemi v Evropě (úroveň je srovnatelná např. s [[Spojené státy americké|USA]] či [[Kanada|Kanadou]]). Dále jsou známa data z testování novorozenců na [[Srpkovitá anémie|srpkovitou anémii]], které se provádí pouze u osob s původem v rizikových oblastech mimo Evropu. Podle těchto údajů bylo v roce [[2012]] 34,44% novorozenců nebílých, což představovalo zvýšení z 27% v roce [[2006]].<ref>[http://www.theoccidentalobserver.net/2014/09/the-africanization-of-france-medical-data-suggests-one-third-french-births-are-non-white/ The Africanization of France: Medical data suggests one-third French births are non-White]</ref>
 
Od 19. století byl historický vývoj populace Francie velmi atypický oproti zbytku Západního Světa. Na rozdíl od zbylé Evropy nemá Francie zkušenosti se silným populačním růstem v 19. století a na počátku 20. století. Na druhou stranu v druhé polovině 20. století zažila mnohem větší [[populační exploze|populační explozi]] než kterýkoliv jiný evropský stát.
 
=== Imigrace ===
Na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století přicházely do Francie především italské pracovní síly. Do konce roku [[1962]] se jejich počet zvýšil na 630 000. V roce [[1945]] byl založen Státní migrační úřad, jehož činnost spočívala v náboru a zprostředkování zahraničních pracovních sil. V šedesátých letech 20. století se prostřednictvím dvoustranných smluv se [[Španělsko|Španělskem]], [[Portugalsko|Portugalskem]], [[Jugoslávie|Jugoslávií]] a zeměmi bývalých kolonií, tj. [[Maroko|Marokem]] a [[Tunisko|Tuniskem]], silněji rozvinula snaha o najímání pracovní síly z jižní a jihovýchodní Evropy a také ze [[severní Afrika|severní Afriky]]. V polovině padesátých a šedesátých let 20. století dosáhl počet úředně hlášených cizinců (bez Alžířanů) čísla 2,3 milionu. V letech prudkého rozvoje se imigrace vymkla kontrole. Migranti přicházeli stále častěji spontánně nebo na osobní výzvy. Ztráta kontroly nad imigrací na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století a zvýšený nárůst nelegálních pracovních poměrů vedly k tomu, že došlo k omezování možností jak přiblížit způsoby zprostředkování práce a pracovní či bytové možnosti minimálním sociálním požadavkům.
 
Nelegální práce a vysoká nezaměstnanost vedly ke stupňování napětí mezi domácími obyvateli a imigranty, především severoafrickými, ale také mezi jednotlivými etnicko-kulturními skupinami přistěhovalců. Počátkem osmdesátých let 20. století začalo docházet k otevřeným vzpourám a pouličním bitkám s policií. Ukončení náboru pracovních sil změnilo charakter imigrace, který se projevil zvýšeným příchodem dalších rodinných příslušníků především z mimoevropských oblastí (ze severní Afriky a [[Turecko|Turecka]]). V polovině devadesátých let 20. století odvozovalo svůj původ z celkového počtu 55 milionů Francouzů asi 18 milionů alespoň částečně od rodičů nebo prarodičů pocházejících ze zahraničí.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Bade|jméno=Klaus L.|příjmení2=|jméno2=|titul=Evropa v pohybu|vydání=1|vydavatel=Nakladatelství Lidové noviny|místo=Praha|rok=2005|počet stran=497|strany=321-326|isbn=80-7106-559-5}}</ref>
 
=== Jazyk ===
Podle článku 2 ústavy je úředním jazykem Francie francouzština,<ref>{{fr}} [https://web.archive.org/web/20110604145028/http://www.legifrance.gouv.fr/html/constitution/constitution2.htm#titre2 La Constitution- La Constitution du 4 Octobre 1958]&nbsp;– Légifrance</ref> [[románské jazyky|románský jazyk]] odvozený z [[latina|latiny]]. Dále je používána [[němčina]] a [[arabština]]. V zámořských území existují [[kreolské jazyky na bázi francouzštiny]] (např. [[antilská kreolština]], [[guaynština]] či [[réunionská kreolština]]).
 
=== Náboženství ===
 
{{multiple image
Řádek 244 ⟶ 164:
[[Soubor:Albert Edelfelt - Louis Pasteur - 1885.jpg|upright|náhled|[[Louis Pasteur]], stojící u zrodu [[mikrobiologie]] a lékařské [[imunologie]]]]
 
V oblasti humanitních a sociálních věd si Francouzi dlouhodobě udržují ještě mnohem větší vliv. Již scholastičtí filozofové [[Jean Buridan]], [[Pierre Abélard]] a [[Mikuláš Oresme]] byli velmi uznávaní. [[Michel de Montaigne]] založil žánr eseje. Francouzi stáli u samého zrodu moderní filozofie - za její zakladatele bývají někdy považováni [[Jean-Jacques Rousseau]] a [[René Descartes]]. K tzv. osvícencům patřili [[Voltaire]], [[Denis Diderot]] či [[Charles Louis Montesquieu]]. Na přelomu 19. a 20. století zpochybnil dědictví osvícenců [[Henri Bergson]]. K významným představitelům fenomenologie patří [[Emmanuel Lévinas]], [[Paul Ricoeur]] a [[Maurice Merleau-Ponty]]. V Nietzscheho stopách ve Francii šel [[Georges Bataille]]. Od marxismu k islamismu se dostal [[Roger Garaudy]]. Na Freuda zcela originálně navázal [[Jacques Lacan]]. Jungovské inspirace měl [[Gaston Bachelard]]. Z křesťanských pozic se s moderní vědou originálně vyrovnával [[Pierre Teilhard de Chardin]].|Pierre Oba klíčoví myslitelé existencialismu, [[Jean-Paul SartreTeilhard]] a [[Albert Camus]], byli Francouzi. Podobné je to u postmodernismu, kde jsou otci [[Jean Baudrillard]] a [[Jean-François Lyotard]]. Za nejvýznamnější feministickou filozofku bývá považována [[Simone de Beauvoirová]]. Nejcitovanějšími filozofy konce 20. století byli představitelé tzv. poststrukturalismu a dekonstruktivismu: [[Michel Foucault]], [[Jacques Derrida]] a [[Gilles Deleuze]]. Marxistické ingredience k jejich dílu přidávali [[Louis Althusser]] a [[Alain Badiou]]. Feministické [[Julia Kristeva]]. Ideologem extravagantního situacionismu byl [[Guy Debord]]. Významným politickým filozofem byl [[Jean Bodin]], autor teorie{{Podrobně|Francouzská suverenity.kultura}}
 
I francouzská sociologická škola je silná, Francouzi byli ostatně už dva ze zakladatelů sociologie: [[Auguste Comte]] a [[Émile Durkheim]]. Důraz na data do sociologie vnesl [[Pierre Guillaume Frédéric le Play]]. Mezi jejich nástupci vynikl [[Pierre Bourdieu]]. [[Claude Lévi-Strauss]] je zřejmě nejslavnějším kulturním antropologem všech dob. [[Ferdinand de Saussure]] je zakladatelem sémiotiky. [[Roland Barthes]] jejím významným představitelem. Dějiny politologie se sotva obejdou bez [[Alexis de Tocqueville|Alexise de Tocqueville]], [[Gustave Le Bon|Gustava le Bona]] či [[Raymond Aron|Raymonda Arona]]. K nejvlivnějším historikům, zejména svou interpretací Francouzské revoluce, patří [[Adolphe Thiers]]. Zakladatelem proslulé školy Annales byl [[Fernand Braudel]]. K prvním literárním teoretikům patřil [[Nicolas Boileau-Despréaux]]. [[François Quesnay]] byl hlavní představitel první ekonomické školy fyziokratů a tvůrce prvního modelu ekonomického koloběhu, tzv. ekonomické tabulky. Nobelovu cenu za ekonomii získali [[Jean Tirole]], [[Maurice Allais]] a [[Gérard Debreu]]. V posledních letech se velmi rychle stal jedním z nejcitovanějších ekonomů [[Thomas Piketty]].
 
Systém francouzského vzdělání je vysoce centralizovaný, organizovaný a rozvětvený. Dělí se na tři části:
* primární vzdělání (''enseignement primaire'')
* sekundární vzdělání (''enseignement secondaire'')
* terciární nebo akademické vzdělání (''enseignement supérieur'')
 
Primární a sekundární vzdělání je převážně veřejné (soukromé školy také existují jako celonárodní síť jednotlivých primárních a sekundárních katolických škol), zatímco akademické vzdělání je otázkou státních i soukromých škol.
 
== Kultura ==
{{Podrobně|Francouzská kultura}}
Francouzská kultura je ovlivněna rozdílností a posledními vlnami [[imigrace]]. Francie hrála po celá staletí velmi důležitou roli jako kulturní centrum celé Evropy v čele s Paříží. Mnoho architektonických stylů západní civilizace vzniklo ve Francii; většina [[výtvarné umění|výtvarných]] stylů novověku se zrodila v pařížské umělecké komunitě.
 
=== Umění[[Jean Auguste Dominique Ingres|te Dominique Ingres]]. Neoklasicismus zosobnili [[Jacques-Louis David]] a také [[Camille Corot]]. V éře romantismu se prosadil [[Eugène Delacroix]] a [[Théodore Géricault]], klíčovými realisty byli [[Gustave Courbet]], [[William-Adolphe Bouguereau]], [[Jean-François Millet]], [[barbizonská škola]]. Později i [[Honoré Daumier]], jehož dílo rovněž dalo impulz ke vzniku moderního umění. ===
=== Umění ===
V moderním umění je velmi důležitá francouzská ''[[secese]]'' (Art nouveau) a to hlavně v architektuře (vchody [[metro v Paříži|metra v Paříži]], [[Hector Guimard]]). Vzniká mnoho malířských směrů v čele s ''[[Impresionismus|impresionismem]]'' ([[Édouard Manet]], [[Auguste Renoir]], [[Claude Monet]], [[Camille Pissarro]], [[Alfred Sisley]], [[Edgar Degas]], [[Henri de Toulouse-Lautrec]], [[Berthe Morisotová]]), proti kterému se v roce 1880 postavil [[Paul Cézanne]] se svým osobitým stylem. Tzv. neoimpresionismus představují [[Georges Seurat]] a [[Paul Signac]]. Malíř [[Paul Gauguin]] dále rozvíjel malbu s důrazem na plošnost a jasné ohraničení jednotlivých barevných polí. Tento styl byl dále rozvíjen [[Nabis (umění)|skupinou Nabis]] a ''[[Fauvismus|fauvisty]]'' ([[Henri Matisse]], [[André Derain]], [[Maurice de Vlaminck]]). V sochařství vyniká [[Auguste Rodin]] (hra světla) a [[Aristide Maillol]] (ženský akt). Rok [[1907]] se nese v duchu založení ''[[kubismus|kubismu]]'' [[Pablo Picasso|Pablo Picassem]], [[Georges Braque]]m a [[Fernand Léger]]em (kubismus převádí předměty na geometri
{{viz též|Francouzské umění}}
[[Soubor:Pierre-Auguste Renoir, Le Moulin de la Galette.jpg|náhled|275px|Pierre-Auguste Renoir, ''Le Bal au Moulin de la Galette'', olej na plátně (1876)]]
[[Soubor:The Yellow Christ, Paul Gauguin.jpg|náhled|vlevo|175px|Paul Gauguin, [[Žlutý Kristus]] (Le Christ jaune)''<br />1889, olej na plátně. Albright-Knox Art Gallery, Buffalo]]
Francouzské umění existovalo společně s německým, až do rozdělení [[Franská říše|Franské říše]], pod názvem „[[Karolínská renesance|karolinské umění]]“. Vlastní vývoj zaznamenalo v [[11. století]] s šířením ''[[Románský sloh|románského slohu]]''. Přibližně od roku 1100 se datuje rozkvět [[Architektura|architektury]] a sochařství spojeného převážně s regionem [[Provence]], kde bylo stavitelství silně ovlivněno [[Starověký Řím|římskou]] kulturou. O padesát let později se střediskem umění stává sever země, tedy oblast [[Normandie]], převážně [[Burgundsko]]. Zde se objevují počátky ''[[Gotika|gotiky]]''. První ryze gotickou stavbou je [[Bazilika Saint-Denis]] u Paříže. Od [[13. století]] je již umělecká tvorba spojena s Paříží a oblastí [[Île-de-France]], odkud se gotika rozšířila do celé Evropy. Nejvýznamnějšími francouzskými památkami tohoto slohu jsou [[Katedrála|katedrály]] (hlavně v městech [[katedrála Notre-Dame (Paříž)|Paříž]], [[Katedrála Notre Dame (Remeš)|Remeš]], [[Katedrála Notre-Dame (Chartres)|Chartres]], [[Katedrála Notre-Dame (Amiens)|Amiens]] aj.), [[vitráž]]e a sochařská díla.
 
S nástupem [[renesance]] ztrácí Francie výsadní postavení nejen v oblasti umění. Typické je přejímání vzorů z Itálie. Gotika se dále drží pouze v [[Burgundsko|Burgundsku]] jako ''[[plaménková gotika|pozdní gotika]]''. Nejvýznamnějším uměleckým skvostem této doby je zřejmě [[zámek ve Fontainebleau]], kde se projevil vliv pozdní renesance a [[Manýrismus|manýrismu]]. Inspiraci malbami, sochami a dekoracemi lze spatřit v [[Antverpy|Antverpách]], Bruselu i v Praze. V oblasti architektury jsou dále známé [[Zámky na Loiře|zámky na řece Loiře]] ([[Zámek Blois|Blois]], [[Zámek Chambord|Chambord]]), [[zámek Montsoreau]], [[zámek Chenonceau]] nebo [[Palais du Luxembourg|Lucemburský palác]] v Paříži. Během rozvoje ''[[Baroko|baroka]]'' v [[17. století]] se díky podpoře francouzských králů dostává do Francie řada umělců, kteří tvoří opět model umění pro celou Evropu. Tento standard si Francie udržela až do pozdního [[18. století]], kdy vládlo rokoko. Centrálními osobnostmi malířského rokoka ve Francii byli [[Antoine Watteau]], [[François Boucher]] a [[Jean-Honoré Fragonard]]. Počátkem 18. století vzniká ''[[klasicismus]]'', který v podstatě vychází z francouzské kultury. Typickými zástupci jsou malíři [[François Gérard]] a [[Nicolas Poussin]]. Klasicistními portréty, mj. známým Napoleonovým, proslul [[Jean Auguste Dominique Ingres]]. Neoklasicismus zosobnili [[Jacques-Louis David]] a také [[Camille Corot]]. V éře romantismu se prosadil [[Eugène Delacroix]] a [[Théodore Géricault]], klíčovými realisty byli [[Gustave Courbet]], [[William-Adolphe Bouguereau]], [[Jean-François Millet]], [[barbizonská škola]]. Později i [[Honoré Daumier]], jehož dílo rovněž dalo impulz ke vzniku moderního umění.
 
V moderním umění je velmi důležitá francouzská ''[[secese]]'' (Art nouveau) a to hlavně v architektuře (vchody [[metro v Paříži|metra v Paříži]], [[Hector Guimard]]). Vzniká mnoho malířských směrů v čele s ''[[Impresionismus|impresionismem]]'' ([[Édouard Manet]], [[Auguste Renoir]], [[Claude Monet]], [[Camille Pissarro]], [[Alfred Sisley]], [[Edgar Degas]], [[Henri de Toulouse-Lautrec]], [[Berthe Morisotová]]), proti kterému se v roce 1880 postavil [[Paul Cézanne]] se svým osobitým stylem. Tzv. neoimpresionismus představují [[Georges Seurat]] a [[Paul Signac]]. Malíř [[Paul Gauguin]] dále rozvíjel malbu s důrazem na plošnost a jasné ohraničení jednotlivých barevných polí. Tento styl byl dále rozvíjen [[Nabis (umění)|skupinou Nabis]] a ''[[Fauvismus|fauvisty]]'' ([[Henri Matisse]], [[André Derain]], [[Maurice de Vlaminck]]). V sochařství vyniká [[Auguste Rodin]] (hra světla) a [[Aristide Maillol]] (ženský akt). Rok [[1907]] se nese v duchu založení ''[[kubismus|kubismu]]'' [[Pablo Picasso|Pablo Picassem]], [[Georges Braque]]m a [[Fernand Léger]]em (kubismus převádí předměty na geometrické prvky). Dalšími směry této doby jsou [[dadaismus]] a ''[[surrealismus]]'' (inspirace psychoanalýzou [[Sigmund Freud|Sigmunda Freuda]], hlavní otázky [[nevědomí]]) v čele s [[Max Ernst|Maxem Ernstem]] a [[Salvador Dalí|Salvadorem Dalím]]. Konceptualismus reprezentuje zejména [[Marcel Duchamp]]. Jakýmsi protipólem avantgardních experimentátorů je klasik naivního malířství [[Henri Rousseau]]. Ke konci druhé světové války se do popředí dostává ''[[abstraktní umění]]'' díky [[Pařížská škola|Pařížské škole]] (École de Paris) a akčnímu umění (action painting). [[Jean Dubuffet]] zavedl do malby používání netradičních materiálů jako sádra, dehet nebo štěrk. Vzniká ''[[op-art]]'' s hlavním představitelem [[Victor Vasarely|Victorem Vasarelym]]. K novějším směrům patřil ''nouveau réalisme'' (nový realismus) a ''[[pop art]]'' ([[Yves Klein]], [[Arman]], [[César Baldaccini]], [[Jean Tinguely]]). V 80. a 90. letech se Francie ztotožňuje s charakterem soudobého umění např. proudy jako ''[[land art]]'', ''[[body art]]'', ''[[minimalismus]]'' a ''[[Konceptuální umění|konceptualismus]]'' ([[Christian Boltanski]]), ''[[arte povera]]'', [[neoexpresionismus]] ad. Proslulými moderními architekty byli [[Gustave Eiffel]], [[Eugène Viollet-le-Duc]], [[Jean Nouvel]], nebo [[Christian de Portzamparc]], autor sídla [[Cité de la musique]], nebo budovy Lucemburské filharmonie.
 
Především jako ilustrátor získal uznání [[Gustave Doré]]. Králem karikatury 19. století byl [[Honoré Daumier]]. [[Henri Cartier-Bresson]] patří ke klasikům žurnalistické fotografie.
 
=== Literatura ===
{{viz též|Francouzská literatura}}
Francouzská literatura vznikla jako pokračování latinsky psané literatury. Nejstarší písemnou památkou jsou tzv. [[Štrasburské přísahy]] z roku [[842]]. V průběhu dějin zaznamenala francouzská literatura bouřlivý rozvoj a určovala po mnoho století světový trend. Mnoho literárních směrů 20. století má svůj původ ve Francii (např. ''[[dadaismus]], [[kubismus]], [[surrealismus]]''). Díky uvolněnějšímu prostředí zde mohlo vzniknout spousta děl, která byla jinde zavrhována (např. v USA díla [[Henry Miller|Henryho Millera]]). Svůj vliv nezapře ani v dnešní době.
 
[[Molière]] je klasikem světového dramatu, v poezii hraje stejnou roli [[François Villon]], v dětské literatuře [[Antoine de Saint-Exupéry]], ve sci-fi [[Jules Verne]], v erotické literatuře [[Markýz de Sade]] či [[Octave Mirbeau]], nejslavnějším bajkařem je [[Jean de la Fontaine]], [[François Rabelais]] byl zakladatelem žánru románu, [[Michel de Montaigne]] žánru eseje.
 
Krom Molièra patří do učebnic světového dramatu i [[Jean Racine]], [[Pierre Corneille]], [[Edmond Rostand]], z moderních dramatiků zejména [[Jean Anouilh]] či [[Jean Genet]]. [[Alfred Jarry]] představil svébytnou podobu dramatu absurdního.
[[Soubor:Jules Verne, 1892 (colored portrait).jpg|náhled|upright|[[Jules Verne]], jeden ze zakladatelů žánru [[Science fiction|vědeckofantastické literatury]]]]
 
I v próze se celosvětově proslavila hned celá série jmen: [[Guy de Maupassant]], [[Alexandre Dumas starší]], [[Victor Hugo]], [[Honoré de Balzac]], [[Stendhal]], [[Gustav Flaubert]], [[Émile Zola]], [[Anatole France]]. [[Charles Perrault]] ovlivnil celoevropskou kulturu sesbíráním nejslavnějších lidových pohádek, [[Chrétien de Troyes]] rozpracováním [[Král Artuš|artušovské]] legendy. Francouzi milují poetická díla [[Marcel Pagnol|Marcela Pagnola]]. Ke klasikům bývají řazeni též [[François-René de Chateaubriand]], [[George Sandová]], [[Alfred de Musset]], [[Théophile Gautier]], [[Alphonse Daudet]], [[Prosper Mérimée]] či kontroverzní [[Louis-Ferdinand Céline]]. Za základní stavební kámen světové moderní prózy je považováno dílo [[Marcel Proust|Marcela Prousta]]. [[Alain Robbe-Grillet]], [[Michel Butor]], [[Marguerite Durasová]] či [[Claude Simon]] založili tzv. nový román. [[Romain Rolland]], [[André Malraux]], [[Françoise Saganová]] či [[Robert Merle]] vsadili naopak na klasické vyprávění. [[Henri Barbusse]] proslul především demaskováním hrůz první světové války. K nejuznávanějším současným romanopiscům patří [[Michel Houellebecq]].
 
Prototypem básníka byl dlouho [[Pierre de Ronsard]]. Ikonickými postavami poezie se stali také tzv. Prokletí básníci: [[Charles Baudelaire]], [[Paul Verlaine]] a [[Arthur Rimbaud]]. Francouzská poezie však neztratila sílu ani ve 20. století – většina se vydala cestou avantgardních experimentů, někteří u nich zůstali jako [[André Breton]] či [[Guillaume Apollinaire]], někteří se vrátili ke klasické skladbě jako [[Paul Eluard]] či [[Louis Aragon]], jiní byli klasickému verši věrni vždy jako [[Jacques Prévert]]. Zcela zvláštní, „hermetickou“ či „neoklasicistní“ linii reprezentují [[Stéphane Mallarmé]] a [[Paul Valéry]]. Všestrannými talenty, kteří krom literatury zasáhli i do mnoha jiných oborů, byli [[Jean Cocteau]] a [[Boris Vian]].
 
Krom některých uvedených získali Nobelovu cenu za literaturu též [[Patrick Modiano]], [[Jean-Marie Gustave Le Clézio]], [[Saint-John Perse]], [[François Mauriac]], [[André Gide]], [[Roger Martin du Gard]], [[Frédéric Mistral]], [[Jean-Paul Sartre]], [[Albert Camus]] a [[Sully Prudhomme]].
 
=== Hudba ===
{{viz též|Francouzská hudba|Francouzská opera}}
Francie byla dlouhou dobu považována za centrum evropského umění a hudby. Země se chlubí širokým spektrem tradiční lidové hudby, ale i hudbou přinesenou imigranty z Afriky, Latinské Ameriky a[Asie. Co se týče klasické hudby, pochází z Francie několik legendárních skladatelů, stejně tak jako v dnešní době řada umělců hrajících [[rock]], [[hip hop]], [[techno]], [[funk]] a [[Pop music|pop]]. Francie se také považuje za zemi [[klarinet]]u.
 
Nejslavnějšími francouzskými skladateli vážné hudby jsou [[Claude Debussy]], [[Georges Bizet]], [[Jacques Offenbach]], [[Hector Berlioz]] a [[Maurice Ravel]]. Důležitými jmény jsou též [[Camille Saint-Saëns]], [[Jean-Philippe Rameau]], [[Erik Satie]], [[Charles Gounod]], [[Jules Massenet]], [[Francis Poulenc]], [[Olivier Messiaen]] a [[Adolphe Adam]]. V oblasti filmové hudby patří k nejoceňovanějším autorům [[Maurice Jarre]]. V moderní populární hudbě se Francouzi dlouho snažili konkurovat svým osobitým žánrem – šansonem. Uznání světa v něm získali zejména [[Edith Piaf]], [[Charles Aznavour]], [[Gilbert Bécaud]], [[Yves Montand]], [[Mireille Mathieu]], [[Dalida]] či [[Juliette Gréco]]. Do historie rokenrolu se zapsal [[Johnny Hallyday]]. [[Serge Gainsbourg]] se stal symbolem eroticky nabitého popu. V klasickém globálním popu se Francouzi prosazují méně, v posledních letech se to podařilo [[Vanessa Paradis|Vanesse Paradis]] či [[Alizée]]. Zdaleka nejvíce se to však podařilo klávesistovi a skladateli [[Jean-Michel Jarre|Jean-Michel Jarrovi]]. V oblasti elektronické hudby se prosadil též DJ [[David Guetta]].
 
[[Maurice Béjart]] je proslulým [[balet]]ním choreografem.
 
=== Kinematografie ===
[[Soubor:Gérard Depardieu Carole Bouquet 2001.jpg|náhled|upright|[[Gérard Depardieu]] na filmovém [[Filmový festival v Cannes|festivalu v Cannes]]]]
Velkou tradici má francouzské filmové umění, [[Georges Méliès]] stál u jeho samého zrodu. Režiséři 60. let [[Jean-Luc Godard]] a [[François Truffaut]] patří ke klasikům světového filmu. K tzv. Nové vlně krom nich patřili též [[Claude Chabrol]] a [[Alain Resnais]]. Navazovali přitom na originální tvůrce předchozích dekád, jakými byli [[Jean Renoir]] či [[Jacques Tati]]. Oscara má třeba [[Michel Hazanavicius]] či
či [[Jean-Jacques Annaud]], mj. tvůrce slavných snímků ''Jméno růže'' nebo ''Sedm let v Tibetu''. [[Luc Besson]] dnes točí hollywoodské podívané. Těm však dokázali Francouzi, jako jedni z mála na světě, v 60.-80. letech 20. století konkurovat, zejména v žánru komedie. Francouzský populární film té doby dokázal vyrobit herecké hvězdy světového formátu: [[Louis de Funès]], [[Jean Gabin]], [[Jean-Paul Belmondo]], [[Alain Delon]], [[Brigitte Bardotová]], [[Gérard Philipe]], [[Lino Ventura]], [[Catherine Deneuve|Catherine Deneuvová]], [[Jean-Louis Trintignant]], [[Jean Rochefort]], [[Gérard Depardieu]], [[Pierre Richard]], [[Jean Marais]], [[Philippe Noiret]] či [[Jeanne Moreauová]]. Již v 50. letech se dokázali prosadit [[Simone Signoretová]] či [[Fernandel]], ještě mnohem dříve [[Sarah Bernhardtová]] vytvořila prototyp filmové herecké hvězdy. V posledních letech už se světový věhlas francouzským hercům získává hůře a především už to nejde bez Hollywoodu – důkazem jsou biografie herců jako [[Sophie Marceauová]], [[Juliette Binocheová]], [[Audrey Tautou|Audrey Tatouová]], [[Marion Cotillardová]], [[Jean Dujardin]] či [[Jean Reno]]. Již ve 30. a 40. letech 20. století se v Hollywoodu proslavila [[Claudette Colbertová]].
 
=== Kuchyně ===
{{viz též|Francouzská kuchyně}}
[[Francouzská kuchyně]] je charakteristická svou velikou rozmanitostí. Je označována jako jeden z nejvíce kultivovaných a elegantních stylů vaření na světě. Mnoho nejlepších světových [[šéfkuchař]]ů jako Taillevent, La Varenne, [[Marie-Antoine Carême|Carême]], Escoffier nebo Bocuse byli mistry této kuchyně. Navíc, francouzské způsoby vaření ovlivnily bezmála celou Západní Evropu a mnoho kulinářských škol užívá francouzskou kuchyni jako základ všech ostatních forem evropského vaření.
 
Obyvatelé Francie trpí na hemeroidy nejvíce ze zemí západní Evropy.<ref>http://www.rightdiagnosis.com/h/hemorrhoids/stats-country.htm</ref>
 
== Sport ==
[[File:Tour de France 2018, Stage 12, Geraint Thomas and Chris Froome.jpg|thumb|[[Tour de France]]]]
[[File:Platini juventus2.jpg|thumb|upright|[[Michel Platini]]]]
Nejpopulárnějším sportem ve Francii je fotbal. Dalšími populárními sporty jsou [[cyklistika]] (ve Francii se každoročně pořádá světoznámá [[Tour de France]]), [[rugby union|ragby]], [[lehká atletika]], [[automobilový sport]] ([[Grand Prix Francie]] v [[Magny-Cours]], [[24 hodin Le Mans]]) a tenis ([[French Open]] v Paříži). Nejhranějším sportem ve Francii je [[pétanque]]. Různé formy pétanque jsou hrány přibližně 17 miliony Francouzů. ''Federation Française de Pétanque et Jeu Provençal'' eviduje 480 000 licencovaných hráčů. Další známou hrou, která pochází z Francie, je [[stolní fotbal]]. Mezi Francouzi je velmi populární, což dokazují četnými vítězstvími na světových šampionátech.
 
Francouzi několikrát pořádali [[olympijské hry]]: letní v letech 1900 a 1924 v Paříži a zimní v roce 1924 v [[Chamonix-Mont-Blanc|Chamonix]], 1968 v [[Grenoble]] a 1992 v [[Albertville]]. Roku 2024 se budou letní olympijské hry znovu konat v Paříži. [[Pierre de Coubertin]] byl klíčovou postavou při obnovování tradice olympijských her na konci 19. století. Francie se zúčastňuje olympijských her již od těch prvních v Athénách roku [[Letní olympijské hry 1896|1896]], kde získala pět zlatých. K roku 2018 činil počet zlatých medailí na letních i zimních olympiádách 248, což Francii řadilo na páté místo v historické tabulce národů. V cyklistice Francouzi historickou tabulku dokonce vedou (mj. díky jménům jako [[Paul Masson]], [[Robert Charpentier]], [[Daniel Morelon]], [[Florian Rousseau]] či [[Félicia Ballangerová]]). Nejúspěšnějším francouzským olympionikem je biatlonista [[Martin Fourcade]], který vybojoval pět zlatých a dvě stříbrné. Čtyři zlaté mají šermíři [[Christian d'Oriola]] a [[Lucien Gaudin]]. Tři nejcennější kovy si z olympiády odvezli běžkyně na krátkých tratích [[Marie-José Pérecová]], legendární sjezdař [[Jean-Claude Killy]], nebo vodní slalomář [[Tony Estanguet]]. Vynikající bilanci tří individuálních medailí mají i sjezdařka [[Marielle Goitschelová]] a meziválečný vzpěrač [[Louis Hostin]].
 
[[Francouzská fotbalová reprezentace]] dvakrát vyhrála [[Mistrovství světa ve fotbale|mistrovství světa]] ([[Mistrovství světa ve fotbale 1998|1998]], [[Mistrovství světa ve fotbale 2018|2018]]), jednou získala stříbro ([[Mistrovství světa ve fotbale 2006|2006]]) a dvakrát bronz ([[Mistrovství světa ve fotbale 1958|1958]], [[Mistrovství světa ve fotbale 1986|1986]]). Dvakrát též triumfovala na [[Mistrovství Evropy ve fotbale|mistrovství Evropy]] ([[Mistrovství Evropy ve fotbale 1984|1984]], [[Mistrovství Evropy ve fotbale 2000|2000]]). Jediný francouzský klub, [[Olympique de Marseille|Olympique Marseille]], dokázal vyhrát nejprestižnější evropskou klubovou soutěž, [[Liga mistrů UEFA|Ligu mistrů]]. [[Paris Saint-Germain FC|Paris St. Germain]] zvítězil v [[Pohár vítězů pohárů|Poháru vítězů pohárů]]. Na těchto úspěších se podílela řada osobností. Generaci 50. let dominovali [[Raymond Kopa]] ([[Zlatý míč]] 1958) a [[Just Fontaine]] (nejlepší střelec MS 1958). Té z 80. let zejména [[Michel Platini]] (Zlatý míč 1983, 1984, 1985), [[Alain Giresse]] či [[Jean Tigana]]. Největšími hvězdami 90. let byli [[Zinedine Zidane]] (Zlatý míč 1998), [[Jean-Pierre Papin]] (Zlatý míč 1991), [[Eric Cantona]] či [[Thierry Henry]]. Pilíři mužstva, jež triumfovalo na mistrovství světa v Rusku roku 2018, byli [[Antoine Griezmann]] a [[Kylian Mbappé]].
 
Od 90. let 20. století Francouzi zažívají sérii úspěchů v házené. Mužský tým dvakrát vyhrál olympijský turnaj ([[Házená na Letních olympijských hrách 2008|2008]], [[Házená na Letních olympijských hrách 2012|2012]]) a šestkrát mistrovství světa (1995, 2001, 2009, 2011, 2015, 2017), ženský dvakrát vyhrál světový šampionát (2003, 2017). [[Nikola Karabatić]] by třikrát zvolen [[Hráč roku IHF|nejlepším házenkářem]] světa (2007, 2014, 2016). Stejného ocenění se mezi ženami dostalo [[Allison Pineauová|Allison Pineauové]]. [[Thierry Omeyer]] byl zvolen nejlepší házenkářským brankářem všech dob.<ref>http://www.ihf.info/MediaCenter/News/NewsDetails/tabid/130/Default.aspx?ID=480</ref>
 
[[Francouzská mužská basketbalová reprezentace]] zažívá po roce 2000 nejlepší éru své historie, v roce 2013 vyhrála mistrovství Evropy, na olympijských hrách brala stříbro (2000), na světovém šampionátu bronz (2014). Největší osobností této éry je [[Tony Parker]], který byl již dvakrát (2007, 2013) vyhlášen nejlepším basketbalistou Evropy (v anketě Euroscar). [[Antoine Rigaudeau]] je členem síně slávy [[Mezinárodní basketbalová federace|Mezinárodní basketbalové federace]]. Podobný vzestup zažil v novém tisíciletí ženský basketbal, Francouzsky poprvé vyhráli mistrovství Evropy (2001, 2009) a získali stříbro na OH (2012). Symboly tohoto vzestupu jsou hráčky jako [[Sandrine Grudaová]] nebo [[Céline Dumercová]], jež byly obě vyhlášeny nejlepšími basketbalistkami Evropy.
 
Světovou tenisovou jedničkou i vítězkou Wimbledonu byla [[Amélie Mauresmová]]. Wimbledon vyhrála i [[Marion Bartoliová]]. [[Mary Pierceová]] vyhrála [[Australian Open]] a domácí grandslam na [[French Open|Roland Garros]], v tom druhém ji dokázal napodobit [[Yannick Noah]]. [[Suzanne Lenglenová]] byla hvězdou tenisového pravěku, získala dvě olympijská zlata ([[Letní olympijské hry 1920|1920]]) a 21 grandslamových titulů.
 
[[Alain Prost]] je čtyřnásobným mistrem světa Formule 1. [[Sébastien Loeb]] drží rekord v počtu titulů mistra světa v závodech rallye, pronásledován svým krajanem [[Sébastien Ogier|Sébastienem Ogierem]]. [[Johann Zarco]] je dvojnásobným [[Mistrovství světa silničních motocyklů|mistrem světa v závodech silničních motocyklů]]. K legendárním profesionálním cyklistům patřili [[Jacques Anquetil]], [[Bernard Hinault]] nebo [[Louison Bobet]].
 
== Odkazy ==
=== Poznámky ===
<references group="p"/>
 
=== Reference ===
<references />
 
=== Literatura ===
* {{Citace monografie
| příjmení = Ferro
| jméno = Marc
| rok = 2011
| titul = Dějiny Francie
| vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny
| místo = Praha
| stránky =
| poznámka =
| isbn = 978-80-7106-403-9
}}
 
=== Související články ===
* [[Dějiny Francie]]
* [[Francouzské kolonie]]
Řádek 361 ⟶ 188:
* [https://web.archive.org/web/20030327021241/http://www.premier-ministre.gouv.fr/ Vláda (Portail du Gouvernement)] {{fr}}{{de}}{{en}}{{es}}
 
==== Oficiální informaceinformaceInternetová média ====
* [http://www.service-public.fr/ Service Public (Le portail de l´administration Française)]
* [http://www.vie-publique.fr/ Vie Publique (Un site propose par la documentation Francaise)]
* [http://www.tourisme.fr/ Oficiální turistické informace (Tourisme en France)] {{fr}}{{en}}
* [http://annuairepagesblanches.org/pages-jaunes Oficiální stránky francouzského telefonního seznamu (Pages Jaunes)] {{fr}}
 
==== Další informace ====
* [http://www.answers.com/Q/FAQ/2762 Answers – France] {{en}}
* {{Citace elektronické monografie
| titul = France - Amnesty International Report 2011
| url = http://www.amnesty.org/en/region/france/report-2011
| datum přístupu = 2011-08-22
| vydavatel = [[Amnesty International]]
| jazyk = anglicky}}
* {{Citace elektronické monografie
| titul = France (2011)
| url = http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=363&year=2011&country=8039
| datum přístupu = 2011-08-22
| vydavatel = [[Freedom House]]
| jazyk = anglicky}}
* {{Citace elektronické monografie
| korporace = Bureau of European and Eurasian Affairs
| titul = Background Note: France
| url = http://www.state.gov/r/pa/ei/bgn/3842.htm
| datum vydání = 2011-05-27
| datum přístupu = 2011-08-22
| vydavatel = U.S. Department of State
| jazyk = anglicky}}
* {{Citace elektronické monografie
| korporace = CIA
| odkaz na korporaci = Central Intelligence Agency
| titul = The World Factbook - France
| url = https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/fr.html
| datum aktualizace = 2011-08-16
| datum přístupu = 2011-08-22
| jazyk = anglicky}}
* {{Citace elektronické monografie
| korporace = Library of Congress
| odkaz na korporaci = Knihovna Kongresu
| titul = Country Profile: France
| url = http://memory.loc.gov/frd/cs/profiles/France.pdf
| datum vydání = 2007-05-25
| datum přístupu = 2011-08-22
| jazyk = anglicky}}
* {{Citace elektronické monografie
| korporace = Zastupitelský úřad ČR v Paříži
| titul = Souhrnná teritoriální informace: Francie
| url = http://services.czechtrade.cz/pdf/sti/francie-2011-04-01.pdf
| datum vydání = 2011-04-01
| datum přístupu = 2011-08-22
| vydavatel = Businessinfo.cz
| jazyk = česky}}
* {{Citace elektronické monografie
| příjmení = Bachrach
| jméno = Bernard S
| spoluautoři = a kol.
| titul = France
| url = http://www.britannica.com/EBchecked/topic/215768/France
| datum přístupu = 2011-08-22
| vydavatel = Encyclopaedia Britannica
| jazyk = anglicky}}
 
==== Internetová média ====
* [http://www.onlinenewspapers.com/france.htm Francouzský tisk ] - www.onlinenewspapers.com
* [http://www.w3newspapers.com/france/magazines/ Magazines Français ] - www.w3newspapers.com
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Francie“