Od počátku roku 1849 začala vláda chystat vlastní návrh ústavy, čímž by odstavila Říšský sněm. Na oktrojované (shora nařízené) ústavě pracoval ministr [[Franz Seraph von Stadion]] již od ledna 1849 a byl dohotovendohotovena 10. února. I proti Stadionově oktroji ale vystoupil ultrakonzervativní Windischgrätz. Windischgrätz zároveň doporučil předsedovi vlády Schwarzenbergovi, aby se zbavil ''ideologických'' ministrů, přičemž výslovně zmiňoval Stadiona a Bacha. Oba na schůzi vlády 20. února nabídli demisi. Schwarzenberg ji ale nepřijal a za Stadionův návrh se postavil. 3. března pak finální znění návrhu ústavy schválila ministerská rada a následujícího dne ho podepsal císař [[František Josef I.]] Stadion a Bach ihned odjeli do Vídně, kde začala návrh ústavy potají kopírovat státní tiskárna. 6. března 1849 pak ministr Stadion dorazil do Kroměříže, večer si nechal předvolat skupinu poslanců, aby jim sdělil, že sněm bude rozpuštěn a že vláda předloží vlastní ústavu. Bach mezitím pobýval v Olomouci. Stadion tam za ním ještě v noci vyrazil, aby prozkoumal kompromisní návrh předložený poslanci, aby sněm rozpuštěn nebyl a vláda mu svůj návrh ústavy předložila ke schválení. K takové dohodě ale nakonec nedošlo. Říšský sněm pak byl uzavřen. Otto Urban upozorňuje na historický paradox, kdy přední němečtí a čeští liberálové společně s předbřeznovým konzervativcem [[Franz von Pillersdorf|Franzem von Pillersdorfem]] společně protestovali proti politice Alexandera Bacha, jenž byl na jaře 1848 jedním z nejpopulárnějších vídeňských liberálů.<ref>{{Citace monografie
| titul = Česká společnost 1848-1918
|příjmení = Urban
Řádek 265:
}}</ref>
V roce 1852 vydal jako ministr nový spolkový zákon, který zněmožnilznemožnil utváření politických spolků a podřídil spolkový život koncesní povinnosti předběžného souhlasu státu. Roku 1853 také společně s dalšími ministry dovedl do fáze realizace novou strukturu státní územní správy s okresy a kraji. Zároveň tlačil na zrušení výjimečného stavu v některých oblastech monarchie coby pozůstatku potlačování revoluce v letech 1848–1849, což již nyní podle něj nebylo nutné. V Praze a Vídni byl výjimečný stav zrušen k 1. září 1853. Období 50. let 19. století v rakouské politice bývá označováno jako [[Neoabsolutismus|Bachův absolutismus]], ačkoliv formálně a ani neformálně nebyl hlavním strůjcem dění. Jak uvádí historik Otto Urban, byl ovšem Bach viditelnou fasádou režimu a zároveň efektivním vykonavatelem jeho instrukcí. Konzervativní i liberální odpůrci ministra Bacha tak z něj obzvláště na konci dekády, kdy se pevnost režimu začala hroutit, učinili hlavní postavu a hlavní terč kritiky.<ref>{{Citace monografie
