Alžběta Bavorská: Porovnání verzí

'''Alžběta Amálie Evženie''' ([[24. prosinec|24. prosince]] [[1837]], [[Mnichov]] – [[10. září]] [[1898]], [[Ženeva]], [[němčina|německy]]: ''Elisabeth Amalie Eugenie, Herzogin in Bayern''), známá pod [[Přezdívka|přezdívkou]] '''Sisi''', byla [[bavorsko|bavorská]] [[Princ|princezna]] z rodu [[Wittelsbachové|Wittelsbachů]] a po svém sňatku s [[František Josef I.|Františkem Josefem]] [[RakouskoSeznam rakouských císařoven|rakouská císařovna]], císařovna[[Seznam českých kněžen a královen|česká]] a korunovaná [[Seznam uherských královen|uherská královna]] pod jménem ''Erzsébet'' (maďarsky ''Wittelsbach Erzsébet magyar királyné'').

K zásnubám dostali od arcivévodkyně Žofie jako dárek [[Císařská vila|Císařskou vilu]] v [[Bad Ischl]]u, ke které byla později přistavěna ještě dvě křídla, takže vznikla stavba ve tvaru písmene E (jako [[Alžběta|Elisabeth'''E'''lisabeth]]).

Ihned po zasnoubení ovšem tehdy velmi mladá Alžběta pocítila tlak dvora. Začalo období velkého studia historie nových zemí, studia jazyků „čisté“ němčiny, (tzn. bez bavorského dialektu) a přísné dvorské etikety. Od rodičů dostala výbavu v hodnotě 50 tisíc zlatých. Šila se výbava nevěsty (tzv. Trousseautrousseau). Nejprve se opatřilo čtrnáct tuctů punčochových párů (168 kusů), dvacet párů rukavic, šest párů vysokých kožených bot a sto třináct párů střevíců, neboť rakouská císařovna si směla vzít tytéž boty a rukavice pouze šestkrát, pak už patřily komorným. V pozdějších letech se Alžběta osvobodila od všech předpisů, které ji obtěžovaly, např. nošení stále nových bot, neboť to neprospívalo jejímu zdravotnímu stavu.

Svatba se odehrálauskutečnila v pondělí [[24. červenec|24. dubna]] [[1854]] v 19 hodin večer v [[Augustiniánský kostel (Vídeň)|augustiniánském kostele]] ve Vídni. Kostel byl osvícen 15 tisíci svíčkami a vyzdoben červeným sametem. Alžběta na sobě měla bílé stříbrem vyšívané šaty a na hlavě diadém své tchyně arcivévodkyně Žofie. Obřad vedl [[Seznam vídeňských administrátorů, biskupů a arcibiskupů|vídeňský arcibiskup]], [[kardinál]] [[Joseph Othmar von Rauscher]], asistovalo mu více než 70 biskupů a prelátů. (O 25 let později slavil císařský pár svou stříbrnou svatbu ve [[Votivní kostel (Vídeň)|Votivním kostele]] ve Vídni, který byl právě dokončen.).

* [[Žofie HabsburskáFrederika Habsbursko-Lotrinská|Žofie Frederika]] ([[1855]]–[[1857]]). Zemřela ve dvou letech na [[černý kašel]] při cestě po [[Uhersko|Uherském království]].

Do politiky zasáhla významně jen jednou, zato velmi úspěšně. Nadšeně se angažovala ve prospěch [[Rakousko-Uherskouherské vyrovnání|rakousko-uherského]] vyrovnání]], ke kterému došlo roku [[1867]]. Čím více byla zbožňována Maďary, tím méně byla oblíbena ve Vídni. Časem si také prosadila maďarské dvorní dámy, z kterých se staly její věrné přítelkyně a byly jedinými osobami, kterým plně důvěřovala. Do českých dějin se naopak zapsala téměř jen svou rolí při státoprávním uspořádání roku 1867, které mělo pro [[České království]] dalekosáhlé důsledky.

V červenci 1874 odcestovala císařovna poprvé do Anglie, kde navštívila anglickou [[Viktorie (britská královna)|královnu Viktorii]] na zámku [[Osborne House|Osborne]] (vděčila ji za vypůjčení britské královské jachty), navštívila i ústav pro choromyslné a zúčastnila se loveckých akcí. Po delším pobytu ve Vídni a Bad Ischlu prožila léto roku 1875 ve Francii. Při příležitosti pohřbu Franze Deáka navštívila 28. ledna 1876 Uhry. V březnu 1876 odcestovala na jezdecké hony do Anglie, také v červenci 1877 s doprovodem neteře hraběnky Marie Wallersee. K velkým obdivovatelům patřil Kníže Eduard z Walesu, pozdější král [[Eduard VII.]] (Alžběta napsala k příležitosti soukromého setkání úsměvnou báseň ''There is somebody coming upstairs''). V březnu sem jela se svým synem Rudolfem. Na přelomu března 1879 to sem táhlo Alžbětu kvůli možnosti zúčastnit se ještě nebezpečnějších honů v [[Irsko|Irsku]]. V dubnu odjela do Vídně, aby oslavila stříbrnou svatbu. V dubnu 1883 navštívila lázně [[Baden-Baden]]. Pro stupňující se revmatické potíže podnikla cestu v březnu 1884 do [[Wiesbaden]]u, aby se svěřila do rukou doktora Metzgera. Když začala být na jeho masážních kůrách Alžběta závislá, přesídlil do [[Amsterdam|Amsterodamu]], kam ho císařovna následovala. Císař František Josef její nadšení pro tohoto lékaře nesdílel a varoval ji, že ji používá jako vývěsní štít pro svou praxi. Navíc si i sama císařovna stěžovala v dopise na jeho hrubé metody. Patřilo ale k rysům Alžběty, že hrubé zacházení – spíše než mírnost a shovívavost manžela – snášela bez velkého odporu. „Lankraběnka Fürstenbergová na jedné z cest, byla udivena, když viděla, jak se její paní dá ovlivnit neotesaným doktorem a poslušně dbá jeho rad (cožčehož u ní dosud žádný lékař ještě nedocílil) a dokonce si od něho nechá do očí líbit, že je zestárlá a vrásčitá a že za dva roky z ní bude stařena, pokud si neuspořádá život jinak“. Když císařovna léčbě Metzgera unikla, upadla znovu do starého způsobu života s hladověním a cestováním.

Říjen 1885 trávila Alžběta měsíc na palubě jachty Mirammare. Léto 1886 střídala lázně kvůli bolesti nohou, podzim strávila na zámku [[GödöllöGödöllő]], zimu ve Vídni, jaro 1887 na jihu Uher potkala opět rumunskou královnu. Rumunský zámek [[Peleš]] byl jako první v Evropě elektrifikován (u příležitosti návštěvy příznivce korunního prince Rudolfa a korunní princezny Stefanie). Léto strávila v lázních v [[Norfolk (anglické hrabství)|Norfolku]], v [[Hamburk]]u se setkala se sestrou Heina, podzim v Řecku. V dalších letech cestovala v intervalech do stejných míst.

Rozdala téměř všechny svoje šperky a neklidně spěchala od jednoho cíle k druhému, až v září 1898 zakotvila v Territetu u Montreux. Odtud se spolu se svou společnicí dvorní dámou hraběnkou Stárayovou vydala 9. září na návštěvu blízké přítelkyně baronky Julie Rothschildové na zámek Pregny. Po srdečném přivítání spolu dámy něco lehkého pojedly, k tomu jim hrál diskrétně orchestr a dámy se živě bavily o Heinrichu Heinovi a císařovna na zdraví oblíbenému básníkovi připila. Císařovna byla ve skvělé náladě, dokud nezahlédla v knize hostí záznam jejího zemřelého syna [[Korunní princ Rudolf|Rudolfa]], který Pregnu těsně před smrtí navštívil.

Další její vášní bylo už od útlého dětství skládání básní. Od desátého roku psávala básničky a vedla si romantický deník. Hudbu milovala jak aktivně, tak i jako posluchačka. Obojí zřejmě zdědila po otci. Podle vzoru Henricha Heineho psal a uveřejňoval pod pseudonymem Phantasus. Už svými sympatiemi překročil společenské normy, protože Heine měl pověst volnomyšlenkáře, rouhače a kritika společnosti. V roce 1835 bylo dekretem německého parlamentu šíření Heinových děl i jeho spolubojovníků zakázáno. Vévoda Max Bavorský miloval hudbu a sám hrál na několik nástrojů. Všude s sebou vozíval citeru, aby v hospodách dával k lepšímu své zhudebněné verše, zatímco Alžběta s vlajícími copy a zrudlými tvářemi tančila a do zástěrky chytala mince, které jí házeli venkovští chasníci. O mnoho let později ukazovala jedné udivené dámě několik mincí, které si uchovala a napůl žertovným a smutným tónem vysvětlovala, že to jsou její jediné peníze, které si kdy poctivě vydělala. Vévoda Max dal Alžbětu učit také na citeru u přítele a učitele Johanna Petzmayera, ve Vídni pokračovala s Franzem Kropfem a nástroj velmi dobře ovládala. Zasloužila se o to, že se stala v Rakousku módním hudebním nástrojem.

Také hrála na klavír, což zdokonalovala pod dohledem Franzeklavírního virtuoza [[Ferenc Liszt|Ference Liszta]], s nímž hrála čtyřručně. Podporovala řadu mladých talentovaných umělců, např. Rudolfa Raimanna, kterého slyšela jako sedmiletého na koncertu a od té doby mu platila stipendium a věnovala křídlo značky [[Bösendorfer]]. Sama dostala roku 1867 ke svým 30. narozeninám od dvorního výrobce [[Ludwig Bösendorfer|Ludwiga Bösendorfera]] nádherný klavír, který byl na [[Světová výstava 1867|Světové výstavě]] v Paříži. Císařovna milovala cikánskou muziku a dokonce jim dovolila v Uhrách žít v okolí zámku [[Gödöllő|Gödöllö]]. Také ráda naslouchala hlasu své neteřineteře MariiMarie Larischové-Wallersee, která se při zpěvu sama doprovázela hrou na klavír nebo kytaru. K oblíbeným písním patřily zhudebněné verše [[Heinrich Heine|Heinricha Heineho]], milovaného básníka Alžběty i otce (např. Lotosový květ, Asra a Lesní rozhovor). V roce 1902 běl být Heinemu postaven pomník na základě rozhodnutí výboru v Německu. Dán Louis Hasselriis už v roce 1879 vytvořil pro Alžbětu básníkův pomníček. Dílo bylo umístěno v parku [[Achillion|Achilleonu]] na [[Korfu]], na podstavci je jméno objednavatelky „Frau Heine“, za nímž se skrývá císařovna. Císař Vilém po císařovniněAlžbětině smrti získal od její dcery [[Gisela Habsbursko-Lotrinská|Gisely BavorskéRakouské]] zámek [[Achillion|Achilleon]] a dal sochu odstranit, protože ho neměl rád vůčikvůli jeho nepřátelství k Prusku. Na jeho místo dal zhotovit pomník císařovně. Císařovna navštívila Heineho sestru Charlottu von Emden-Heine v Hamburku[[Hamburk]]<nowiki/>u (zemřela roku 1899 ve věku 99 let) a ve Vídni přijala jeho synovce.