Claude Victor-Perrin: Porovnání verzí

Narodil se v Lamarche ve [[Francie|Francii]] roku [[1764]] jako syn Charlese Perrina a Marie Anny Floriotové. Roku [[1781]] se stal [[tambor|tamborem]] v dělostřeleckém pluku v [[Grenoble|Grenoblu]], později seržantem tohoto pluku. Ke svému příjmení Perrin si přidal Victor. O deset let později však z armády vystoupil, oženil se s Jeane Josephinou Muguetovou a začal se věnovat obchodu. U obchodu dlouho nevydržel a roku [[1792]] znovu vstoupil do armády k třetímu praporu u Drôme, jehož se stal brzy velitelem. Ke konci roku [[1793]] se zúčastnil dobývání [[Toulon|Toulonu]]u, kde bojoval společně s Napoleonem Bonapartem, který byl právě na začátku své závratné vojenské kariéry. Victor se u Toulonu vyznamenal a na počátku roku [[1794]] byl povýšen na brigádního generála. Po Toulonu krátce válčil v [[Pyreneje|Pyrenejích]] a posléze působil jako jeden z Napoleonových generálů v [[Italská tažení francouzských revolučních válek|italském tažení]] ([[1796]]-[[1797]]). Zvítězil zde v mnoha bitvách a vysloužil si tak povýšení na divizního generála.<ref name=Wintr /><ref name=frenchempire />

Roku [[1797]] se vrátil do Francie a stal se velitelem v departementu [[Vendée]], v kraji, kde byly na denním pořádku royalistické vzpoury proti republice. O dva roky později byl povolán do dalšího Napoleonova italského tažení. Znovu se vyznamenal, a to především ve slavnév [[bitva u Marenga|bitvě u Marenga]] roku [[1800]]. V době [[konzulát|konzulátu]]u [[1799]]-[[1804]] po italském tažení velel armádě v [[Holandsko|Holandsku]]. Po vzniku Prvního [[první Francouzské císařství|Francouzského císařství]] byl pověřen funkcí velvyslance v [[Dánsko|Dánsku]]. Nadále bojoval ve válce s [[Prusko|Pruskem]] a v bitvách u [[Bitva u Friedlandu|Friedlandu]], [[Bitva u Jeny|Jeny]] a [[Bitva u Saalfeldu|Saalfeldu]]. Roku [[1807]] ho Napoleon jmenoval maršálem Francie, nejvyšší vojenskou hodností. Zároveň se stal guvernérem v Prusku, v [[Berlín|Berlíně,]] a o rok později obdržel titul vévody z Belluna.<ref name=Wintr /><ref name=frenchempire />

V roce [[1808]] byl vyslán do [[Španělsko|Španělska]], kde zvítězil v mnohých bitvách, ale v mnohých byl také poražen. Od roku [[1809]] velel v armádě Španělského krále a Napoleonova bratra [[Josef Bonaparte|Josefa]]. Ve Španělsku zůstal až do roku [[1812]], kdy mu Napoleon v [[Napoleonovo ruské tažení|ruském tažení]] svěřil IX. sbor armády. Zde měl za úkol jistit ústup Napoleonovy armády zpátky do Francie. Tento úkol se mu mimořádně povedl a zachránil velkou část ustupující francouzské Velké armády, úspěch měl například v bitvě u přechodu přes řeku Berezina. Nadále válčil po boku Napoleona v Německu v bitvě u [[Bitva u Drážďan|Drážďan]] ([[1813]]), u [[Bitva u Hanau|Hanau]] (1813), u [[Bitva u Brienne|Brienne]] ([[1814]]) a u [[Bitva u Craonne|Craonne]] (1814), kde byl vážně raněn.<ref name=Wintr /><ref name=frenchempire />

Po Napoleonově abdikaci zradil bonapartovce ase přiklonil se k [[Bourboni|Bourbonům]]. Za [[Stodenní císařství|Stodenního císařství]] uprchl s Bourbony do Gentu. Po Napoleonově definitivní porážce získal od krále [[Ludvík XVIII.|Ludvíka XVIII.]] titul [[ pair|francouzského paira]] a hodnost generálmajora královské gardy. Byl předsedou komise, která soudila Napoleonovy důstojníky, kteří se angažovali během Stodenního císařství. Roku [[1821]] se stal ministrem války a roku [[1823]] se zúčastnil španělského tažení proti revolucionářům ve Španělsku. Poté se zapletl do finančních vojenských podvodů a byl vyřazen z armády. Posléze žil až do konce života v ústraní. Zemřel 1. března 1841 v Paříži.<ref name=Wintr /><ref name=frenchempire />