Římské občanství: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m robot přidal: lt:Romos pilietybė |
m úprava odkazu na rozcestník - asimilace |
||
Řádek 54:
Římské občanství bylo využíváno rovněž jako nástroj zahraniční politiky a kontroly dobytého území. Koloniím a spojencům byly leckdy udělovány různé formy okleštěného římského občanství, přičemž existovalo několik rozdílných druhů těchto občanství. Velkorysé rozdávání občanství spojencům a podrobeným nepřátelům se ukázalo být podstatným krokem v procesu [[romanizace]]. Tento počin byl jedním z nejefektivnějších politických prostředků a originální politickou myšlenkou, neboť představoval jednu ze základních příčin římského úspěchu. Příslib podílu na výhodách plynoucích z římského občanství přiměl poražené národy působit ku prospěchu římské moci a odradil je tak od usilování o svržení římské nadvlády. Nebo-li jak napsal [[Anglie|anglický]] historik [[Edward Gibbon]] „Jejich ctižádost, místo aby rušila klid státu, se úzce družila k jeho bezpečí a velikosti.“<ref> Gibbon, Edward, ''Úpadek a pád římské říše'', str. 24. </ref> Díky tomu Římané dokázali zužitkovat svá velkolepá vojenská vítězství a založit světovládnou říši, čímž se odlišovali od [[Athény|Athén]] či [[Sparta|Sparty]].
Předchůdcem Římanů v uplatňování této politiky byl [[Alexandr Veliký]], který usiloval o smísení Makedonců a Řeků s Peršany, Egypťany a Syřany, aby tak asimiloval národy poražené [[Perská říše|perské říše]]. Avšak po Alexandrově smrti se jeho nástupci odvrátili od této politiky. Myšlenka [[asimilace (sociologie)|asimilace]] a odvrácení poražených nepřátel od nebezpečných povstání tak byla realizována až prostřednictvím rozšíření římského občanství. Místo aby vyčkávali nevyhnutelné vzpoury podmaněných kmenů a států jako třeba Sparta v případě [[Heilóti|heilótů]], učinili Římané jimi dobytý svět skutečně římským.
Zásadní událostí při šíření římského občanství byla [[spojenecká válka]] v letech [[90 př. n. l.|90]] až [[88 př. n. l.|88 př. Kr.]], v níž italští spojenci povstali proti Římu. Na jejím konci obdrželi občanství, na základě zákona ''[[Lex Plautia Papiria]]'', všichni svobodní Italové (s výjimkou [[Předalpská Galie|Předalpské Galie]]). V roce [[212]] pak císař [[Caracalla]] vydal edikt [[Constitutio Antoniniana]], jímž udělil občanství všem svobodným mužům v římské říši.
| |||