Anomie: Porovnání verzí

Slovo pochází z [[řečtina|řeckého]] ανομία a je složeninou předložky ''a'' = ne a podstatného jména ''nomos'' = zákon. Řekové rozlišovali mezi slovy ''nomos'' (zákon) a ''arché'' (počáteční stav, axiom, princip). Například i monarcha, jako jediný vládce, byl podřízen platným zákonům (''nomos''). V původním demokratickém uspořádání městských států byla vláda většiny výrazem ''arché'', protože se jednalo o zvykový systém založený na moci, který nemusel, ale mohl vytvářet zákony (''nomos''). Tím pádem původní význam slova anomie označoval cokoliv, nebo kohokoliv popírajícího, nebo překračujícího zákon, nebo situaci, kdy tyto zákony neplatí, což vyúsťuje v bezpráví.<ref name=":0">{{Citace monografie|příjmení = Petrusek a kol.|jméno = |příjmení2 = |jméno2 = |titul = Velký sociologický slovník I (A-O)|vydání = |vydavatel = Karolinum|místo = Praha|rok = 1996|počet stran = |strany = |isbn = }}</ref>.

Tímto fenoménem se zabýval [[Émile Durkheim|Durkheim]] zvláště ve svém spisu „Sebevražda“ (1897). Podle něj existují čtyři typy sebevražd. Jedním z nich je i anomická sebevražda, která je podle něj zapříčiněna pocity odcizení a zbytečnosti pramenící z absence či oslabení norem a morálních hodnot.<ref>{{Citace monografie|příjmení = Giddens|jméno = Anthony|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Sociologie|vydání = |vydavatel = Argo|místo = Praha|rok = 2013|počet stran = |strany = |isbn = }}</ref> Protipříkladem je sebevražda fatalistická, která může nastat, když jsou lidé nadměrně omezováni a tím jsou v průběhu doby potlačeny jejich vášně.<ref>{{Citace monografie|příjmení = Jandourek|jméno = Jan|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Úvod do sociologie|vydání = |vydavatel = Portál|místo = Praha|rok = 2003|počet stran = |strany = |isbn = }}</ref> Anomie se u jedince může objevit, např. pokud jeho okolí prodělalo významné změny v ekonomické rovině (týkající se zejména majetku). Obecněji se však dá říci, že podnětem k anomii může být stav výrazného rozporu mezi celkově uznávaným hodnotovým systémem a realitou všedního dne. Toto tvrzení odporovalo předešlým teoriím o sebevraždě, které za příčinu považovaly negativní události zasahující do života jednotlivce následované depresemi.

[[Robert K. Merton|Robert King Merton]] na pojmu ''anomie'' postavil svoji teorii sociálního napětí. Anomii definoval jako výrazný nesoulad mezi obecně uznávaným hodnotovým systémem ve společnosti a legitimními prostředky pro jejich dodržování. Jinými slovy jedinec trpící anomií by sledoval legitimní celospolečenské cíle, avšak by nebyl by schopen těchto cílů dosáhnout prostředky, které by nebyly v rozporu s obecně uznávanými hodnotami z důvodu strukturálních omezení společnosti. Tato situace tak má nutně za následek deviantní chování.<br />Ve stejném smyslu používá pojem ''anomie'' i [[Friedrich Hayek]].

V existenciální novele / románu ''[[Cizinec (román)|Cizinec]]'' [[Albert Camus|Alberta Camuse]] se hlavní hrdina Meursault snaží bránit ztrátě hodnotového systému vytvořením nového. Po většinu času se tak nachází ve stavu anomie, což dokládá i jeho apatie, vyjádřená hned v prvních řádcích knihy:“Dnes „Dnes zemřela maminka. Nebo možná včera, nevím.”

[[Dostojevskij]], jehož práce je často považována za filosofickou předzvěst existencialismu, ve svých románech nezřídka vyjadřuje podobné myšlenky. V knize [[Bratři Karamazovi]] se postava Dimitrije Karamazova ptá svého ateistického přítele Rakitina: "''„ …bez Boha a věčného života? Všechno je pak dovoleno, mohou dělat co se jim zlíbí?''"“ Raskolnikov, anti-hrdina Dostojevského románu [[Zločin a trest]], představuje svou filosofii, když zabije starou lichvářku a její sestru tím, že si odůvodňuje svůj čin slovy: ''„ …nebyla to lidská bytost co jsem zabil, byl to princip!“''

''[[Stepní vlk]]'' [[Hermann Hesse|Hermanna Hesseho]] také vykresluje velice zřetelný obraz anomie. Hlavní hrdina zde tvrdí, že lidé v době raného středověku netrpěli víc, než lidé žijící v době klasické antiky a naopak. Jsou to spíše lidé, kteří žili v období mezi těmito dvěma periodami, kteří trpěli nejvíce, protože neměli v co věřit. Z tohoto pohledu člověk z raného středověku, který by byl vsazen do antického prostředí, by zažíval nesnesitelné pocity sklíčenosti a pohlcující agónie.