Provenienční princip: Porovnání verzí

'''Provenienční princip''' je [[princip]], kterým se řídí moderní [[archivnictví]], tedy shromažďování (budoucích) [[archiválie|archiválií]] a jejich následné třídění, s menším užitkem může být také využito i v jiných institucích ([[knihovna (instituce)|knihovnách]] a [[muzeum|muzeích]]). Princip spočívá v respektování původu ([[provenience]]), to znamená, že – podle české terminologie – [[archivní fond]]y mají zachovat celistvost a organickou strukturu, kterou jim vtiskl původce.

Předchůdce provenienčního principu se objevil v instrukci [[Francie|francouzského]] ministerstva vnitra z roku [[1841]] ohledně pořádání [[Francouzské departementy|departamentních]] a komunálních archivů[[archiv]]ů. Zde se objevuje tzv. „[[respect„respect des fonds]]“fonds“, tedy je nařízeno zachovat a nedělit převzaté celky. K rozpracování respect des fonds došlo v rámci tzv. holandské archivní teorie publikované roku [[1898]], kterou připravili tři [[Nizozemsko|nizozemští]] archiváři[[archivář]]i [[Samuel Muller]], [[Johan Adrian Feith]] a [[Robert Fruin]]. Zde byl ještě přidán požadavek na rekonstruování fondu podle registratury původce (registraturní princip). V roce [[1910]] byl přijat provenienční princip na mezinárodním kongresu archivářů v Bruselu[[Brusel]]u.

Při starším pořádáním archivů se zhusta uplatňoval tzv. [[pertinenční prinicp]] (vztahový), kdy se archivem získaným archiváliím vtiskl nový vztahový systém (doposud podstata schraňovaného materiálu takto uspořádaného lze nalézt v [[Archiv Národního muzea|Archivu Národního muzea]], nově manipulovány byly tzv. Stará a Nová manipulace [[Národní archiv|Národního archivu]]). Zatímco v moderním muzejnictví i knihovnictví tento princip (pořádání muzejní sbírky a knihovního fondu) hraje důležitou roli doposud, v archivnictví se ukázal jako nedostatečný.

Pokusy respektovat systém původní spisovny se objevil např. v provinciálním archivu v Magdeburgu[[Magdeburg]]u v roce [[1816]]. V roce [[1838]] formuloval francouzský archivář [[Natalis de Wailly]] princip „[[respect„respect des fonds]]“fonds“ (v roce [[1841]] ukotven v instrukci, podle které se mělo pracovat s departementními a komunálními archivy). Zde bylo především zdůrazněno, že fond je živým produktem činnosti instituce (což je třeba respektovat). Výraz [[provenience]] použil [[Prusko|pruský]] archivář [[Heinrich von Sybel]] v instrukci z roku [[1881]]. Jako komplexní princip potom byl formulován nizozemskými archiváři v příručce roku 1898. Zde byly definovány dvě zásady: 1) samostatnost a nedělitelnost archivního fondu a 2) vnitřní uspořádání dokumentů ve fondu.<ref>SULITKOVÁ, Ludmila. Archivnictví a spisová služba: Archivní teorie a metodika. Filozofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem, s. 25. [http://ff.ujep.cz/archivnictvi/archivni_teorie.pdf]</ref> Nizozemci vlastně nerozlišovali mezi [[spisovna|spisovnou]] a archivem (archivním fondem), což (v striktním výkladu principu) práci archiváře dosti svazovalo a v praxi přinášelo jisté problémy.

Proto německý archivní teoretik [[Adolf Brenneke]] navrhl tzv. volný provenienční princip, který umožňuje nově uspořádat fond (tedy narušení zásady definitivnosti vnitřního členění), zejména pokud byla spisovna poškozena nebo v prvé řadě byla špatně vedena, takže neodpovídala struktuře původce. S prosazením provenienčního principu získává důležitost [[předarchivní péče]], (abykterá semá předešlomj. špatnězabránit vedenýmšpatnému spisovnámvedení –spisoven, na potřebucož upozornil [[Heinrich Otto Meisner]]).