Island: Porovnání verzí

Prvními obyvateli Islandu byli pravděpodobně [[Norové]] a [[Keltové]] ([[Irsko|irští]] a [[Skotsko|skotští]]), kteří přicházeli koncem [[9. století|9.]] a v [[10. století]]. [[Vikingové|Vikinští]] náčelníci zakládali tzv. „thingy“, což byly místní sněmy, které veřejně urovnávaly spory a konflikty mezi osadníky. Kolem roku 930 byl založen [[Althing]] a tento národní sněm můžeme pokládat za nejstarší [[Evropa|evropský]] [[parlament]]. Když v Norsku, k němuž měl Island kulturně i geograficky blízko, prosadil [[Olaf I. Tryggvason|Olaf Trygvason]] (norský král v letech 995 – 1000995–1000) šíření [[křesťanství]] tou nejtvrdší metodou, pokoušeli se jeho misionáři na Islandu postupovat stejně a ničili především pohanské svatyně. Sněm Althing je prohlásil za psance a vyhlásil, že každý, kdo se bude rouhat bohům, má být vypovězen. Olaf dal zatknout Islanďany přebývající v Norsku a hrozil, že pokud Island nepříjme křesťanství, budou rukojmí popraveni. V důsledku toho přijal Althing v letech [[999]]–[[1000]] kompromisní zákon, že se všichni Islanďané dají pokřtít, že však bude i nadále dovoleno obětovat bohům, ovšem v soukromí.<ref name="Třeštík: Christianizace slovanů">[http://casopis.vesmir.cz/clanek/christianizace-slovanu Časopis Vesmír: ''Christianizace Slovanů'', podkapitola: ''V Čechách a na Moravě podobně jako na Islandu'', autor: Dušan Třeštík Publikováno: Vesmír 76, 285,]</ref> Ve [[13. století]] se islandští náčelníci podrobili [[Norsko|norské]] nadvládě, v roce [[1397]] se Island společně s [[Norsko|Norskem]] dostal pod nadvládu [[Dánsko|Dánska]] a poté následovalo dlouhé období hospodářského úpadku. Až v roce [[1874]] byla dosažena autonomie. V roce [[1783]] došlo v jižní části ostrova k erupci několika desítek menších sopek v okolí sopky [[Laki]], které měly za následek [[hladomor]] a vymření až 25 % tehdejší populace Islandu.<ref name="populace">{{Citace elektronické monografie

Po událostech s vlajkou Islandu pokračovalo osamostatňování Islandu vytvořením společné Dánsko-Islandské komise, která se po dvou týdnech roku [[1918]] shodla na úplné autonomii pro Island. A tak po schválení dánským a islandským parlamentem byl přijat návrh, pro nějž se vyslovila většina (90 %) obyvatel Islandu. Přijetím tohoto návrhu se stal [[1. prosinec|1. prosince]] [[1918]] Island suverénním a samostatným státem, oslavy ale zhatila krutá zima. Island měl s [[Dánsko|Dánskem]] společného krále, a tudíž s ním byl v personální unii. [[Dánsko]] se až do odvolání staralo o obranu islandských vod a vyplatilo Islanďanům 2 miliony [[islandská koruna|korun]] do fondu na Islandu a v Dánsku. Smlouva o personální unii byla platná do roku 1940 a po uplynutí mohl kterýkoli z obou států požádat o úpravu nebo, pokud k revizi do tří let od roku 1940 nedošlo, mohl jakýkoliv z obou států smlouvu jednostranně vypovědět.<ref>Dějiny Islandu - Helena Kadečková; Nakladatelství Lidové noviny, 2001, edice: Dějiny států, ISBN 80-7106-408-4</ref>

| 0-140–14 let: 21,5 % (muži 32 818, ženy 31 614)<br />15-6415–64 let: 67,5 % (muži 111 216, ženy 100 367)<br />65 let a více: 11 % (muži 15 589, ženy 18 001)

Úředními jazyky na Islandu jsou [[islandština]] a od 2. 6.června 2011 také [[znakový jazyk]] [[Hluchota|neslyšících]].<ref name="prvnizpravy">

Na Islandu neexistovala a neexistuje veřejná železniční síť. Pouze v letech 1913 - 19281913–1928 zde byly koleje, a to při stavbě přístavu v Reykjavíku. Trať byla úzkorochodná o rozchodu 900 mm a sloužila pro návoz a odvoz zeminy a kamene. Dodnes existují 2 parní lokomotivy, které zde sloužily. Byly vyrobeny lokomotivkou Jung engine company v Kirchenu, jmenují se Pioner (vystaven v muzeu historie Reykjavíku) a Minør (na pomníku u kulturního centra Harpa).

| align="center" | 6 - 166–16

| align="center" | 16 - 2016–20

| align="center" | 20 - 2320–23