Rehabilitační lékařství: Porovnání verzí

Podle statistik má 95 % lidí problémy, které lze léčit rehabilitačními postupy. Rehabilitační medicína představuje komplex medicínských preventivních, diagnostických a terapeutických opatření směřujících k obnovení maximální funkční zdatnosti jedince postiženého na zdraví cestou odstranění či substituce, případně snížením či zpomalením progrese. Použité metody mají za cíl zlepšit stav pohybovového aparátu, ovlivnitzmírnit [[bolest]], snížit svalovou únavnost a také zvýšit paměťové schopnosti.

* 1969 – ''definice [[Světová zdravotnická organizace|WHO]]'': Rehabilitace je kombinované a koordinované využití lékařských, sociálních, výchovných a pracovních prostředků pro výcvik nebo znovuzískání co možnomožná nejvyššího stupně funkční schopnosti.

* 1980 – ''definice'': Rehabilitace směřuje nejen k výcviku zdravotně postižených a hendokepovanýchhendikepovaných osob, aby se přizpůsobily svému okolí, ale současně se uplatňuje v jejich bezprostředním okolí a společnosti jako celku, aby se jejich sociální integrace usnadnila.

* dle definice [[Organizace spojených národů|OSN]] jde o proces, jehož cílem je umožnit osobám se zdravotním postižením, poškozeným úrazem, nemocí nebo vrozenou vadou, aby dosáhly a zachovaly si optimální fyzickou, smyslovou, intelektovou, psychickou a sociální úroveň funkcí a poskytnout jim prostředky pro změnu jejich života k dosažení vyšší úrovně nezávislosti a kvality života. Rehabilitace může zahrnovat opatření pro zajištění a obnovu funkcí nebo opatření kompenzující ztrátu nebo absenci funkce neboči funkční omezení.

Z definic vyplývá, že rehabilitační medicína je interdisciplinárním oborem, možno ji definovat jako metodologii toho, jak se má docílit, aby se člověk postižený vrozenou vadou, chronickou chorobou nebo úrazem mohl integrovat do společnosti. Tato snaha tedy mělamá z člověka trpícího (homo patiens), učinit opět jedince činného (homo agens).

V [[Československo|Československu]] se obor konstituoval přibližně v padesátých letech 20. století. Největší zásluhu na jejím zařazení mezi obory léčebně preventivní péče měl profesor [[Vladimír Janda]], který byl rovněž do roku 2000 přednostou rehabilitační kliniky [[3. lékařská fakulta Univerzity Karlovy|3. LF UK]] a FNKV v Praze. Přibližně od konce [[První světová válka|první světové války]] byla prováděna tzv. péče návratná. Maximální rozvoj této disciplinydisciplíny byl ale v období [[Druhá světová válka|druhé světové války]], kdy bylo potřebné velké počty zraněných mladých lidí opět učinit znovu schopnými pro potřeby tehdy válečné. Z těchto požadavků byly po válce Světovou zdravotnickou organizací (WHO) konstituovány základy rehabilitace. Skupina expertů této organizace paktak vypracovala několik definic, určujících rozsah tohoto oboru.